Tip na Vánoční dárek:

Recenze
Obsah
OBJEDNAT

Hudební portál
GRANO MUSICALIS
mp3 zdarma

Velký pátek

Vzkříšení

Bývali Čechové Bible znalí a milovní. František Palacký to dokládal větou, kterou objevil ve spisech Eneáše Sylvia Piccolominiho, později „renesančního“ papeže Pia II. Tento celoživotní kritik husitství, které v mládí osobně poznal při návštěvě Čech, s uznáním napsal, že táborské ženy by svými znalostmi Nového i Starého zákona zahanbily leckterého italského kněze. Ty doby už dávno minuly a dnes jsou elementární reálie biblických příběhů osvědčenými chytáky televizních znalostních soutěží. Přesto se i v sekularizovaných Čechách stále objevují nejen lidé, kteří Bibli čtou, nýbrž také odvážlivci, kteří se nezalekli díla mnohem náročnějšího - Bibli ze starověké hebrejštiny a řečtiny přeložit.

Výsledek nejnovějšího pokusu o převedení Bible do češtiny dostal přízvisko „Překlad 21. století“ a jeho vydání o letošních Velikonocích úspěšně proniklo do televizních zpráv a na první místa žebříčků prodejnosti v knihkupectvích. Součástí reklamní kampaně byla také poměrně ambiciózní prohlášení o pojetí, obsahu a zaměření tohoto nového překladu. Přinejmenším jedno z nich je třeba uvést na pravou míru hned zkraje. Pokud při prezentaci vznikl dojem, že tento překlad zaplňuje jakousi zející mezeru a překonává nouzi o biblické překlady ve srozumitelné moderní češtině, takže teprve teď se v Čechách může Bible dostat „do rukou každému“, je to velká mýlka. Také ve 20. století, a to i v jeho druhé polovině, vznikaly u nás překlady Bible nebo jejích částí, které zájemci umožní číst či slyšet biblické texty v novodobé, nearchaické řeči.

Z těch rozšířenějších či dostupnějších je možno připomenout překlad, z něhož se předčítá na římskokatolických bohoslužbách a na jehož doplnění a úplném vydání pod názvem Český katolický překlad se pracuje. Je tu Český ekumenický překlad, na němž se v sedmdesátých letech 20. století podíleli odborníci z většiny českých církví. A shodou okolností jsou na letošní rok plánována vydání dvou dalších úplných překladů Bible, jejichž části byly publikovány již dříve: Jeruzalémská bible (česká verze velmi kvalitního původně francouzského projektu) a takzvaný Studijní překlad, který se pokouší o maximální doslovnost. Je tedy z čeho vybírat a s čím srovnávat.

Sluha dvou pánů

Většina proklamací překladatelů Bible 21 je jak vystřižená z učebnic překladatelské teorie, s nimiž jsou také očividně obeznámeni. Překlad má být literární, nikoli literní, to znamená, že chce skutečně vstoupit do „přijímajícího“ jazyka, přiblížit biblický text dnešnímu člověku, promlouvat současnou, jasně srozumitelnou řečí. Zároveň však chce být co nejpřesnější, tedy věrný originálu, jeho terminologii a obraznosti. To je však ideál každého překladu, cíl, k němuž je však možno se pouze více nebo méně blížit.

Překladatel je sluha dvou pánů a obvykle to chodí tak, že zavděčit se jednomu znamená odcizit se druhému. Každý z těch pánů totiž stojí na jiném břehu a překladatel-převozník se snaží zařídit to tak, aby se jednomu co nejvíce přiblížil a druhého alespoň neztratil z dohledu. Který nabude vrchu, záleží na tom, komu je překlad určen. Překladatelům Bible 21 podle všeho zvlášť leželi na srdci čtenáři, kteří po Bibli sáhnou poprvé a budou ji číst jako text dosud neznámý. Ty nejsnáze odradí nebo zmate, setkají-li se s tajemnou odrůdou své mateřštiny, které nerozumějí, neboť na ně vane dechem strnulé posvátnosti a starobylosti.

Požadavek „dnešní“ řeči zahrnuje jak terminologii, tak jazykovou stavbu - vyprávění by mělo mít spád, argumentace by měla mít srozumitelnou logiku. Přirozeně nepřekvapí, že v tomto ohledu je Bible 21 modernější, a tedy srozumitelnější než o čtyři sta let starší Bible kralická. Zajímavější je srovnání s Českým ekumenickým překladem, vůči němuž se také autoři Bible 21 zvláště vymezují, poukazujíce na to, že i za třicet let se jazyk změnil a že ekumenický překlad je příliš „akademický“.

Ve větné stavbě text Bible 21 vskutku celkem úspěšně rovná krok s moderní češtinou, nicméně těžko se hledá nějaký oddíl, kde by plynulostí odpovídající současné mluvě jednoznačně předčil překlad ekumenický. Možná to je i tím, že za těch třicet let, které oba překlady dělí, se literární čeština přece jen neproměnila tak výrazně.

Choulostivý problém vztahu či napětí mezi přesnou věrností originálu a srozumitelností v jazyce překladu se ovšem nejzřetelněji projevuje v detailech. Ne vždycky však větší doslovnost znamená větší přesnost. Tak např. v Ježíšově podobenství o „marnotratném synu“ je dno bídy, na něž syna přivedla jeho emancipace od otcovského domu, vylíčeno tím, že v hladu toužil po potravě prasat, která pásl (Lukáš 15,16). V originále je termín označující plody tzv. svatojánského chleba (karobu). Bible 21 tu věcně přesně překládá „lusky“, zatímco Český ekumenický překlad volněji „slupky“. V tomto případě však volnější překlad prostředkuje přesnější účinek, neboť v našich končinách si lusky spojujeme s hrachem či fazolemi, které běžně jedí lidé, zatímco „slupky“ lépe vzbudí představu odpadků, kterými se krmí prasata. Kulturní adaptaci zde zvolil i obvykle doslovnější překlad kralický a čte „mláto“.

Podobně v úvodu k podobenství o milosrdném Samařanovi (Lukáš 10,25-27). Ježíše tu oslovuje jakýsi muž, v ekumenickém překladu označený jako „zákoník“. Bible 21 tu podobně jako katolický překlad uvádí srozumitelnější „znalec Zákona“ (rozumí se židovské Tóry). Hned vzápětí však klouže k méně srozumitelné doslovnosti, když „zákoníkovu“ otázku překládá: „Mistře, co mám dělat, abych se stal dědicem věčného života?“ Čtenář se podiví, po kom by chtěl ten dobrý muž věčný život zdědit. V pozadí otázky je však představa odvozená z počátků dějin biblického Izraele, v němž byl základní sociální jistotou díl země, který každému kmeni a každé rodině v něm dědičně náležel. Výstižnější a srozumitelnější je tady volba ekumenického překladu, kde je řeč o „podílu na věčném životě“.

Jindy může naopak ústup od doslovnosti narušit jemná vlákna vnitřních souvislostí a narážek, kterými jsou biblické texty prostoupeny. Tak v evangeliu podle Marka žádá muž, kterého Ježíš zbavil jakési strašlivé zuřivosti, aby „směl být s ním“ (Marek 5,18). Čtenář si tu má vzpomenout, že o něco dříve, když Ježíš ustanovil skupinu dvanácti učedníků, byl užit stejný obrat („aby byli s ním“) k popisu poslání této skupiny. Tato souvislost naznačuje, že onen uzdravený se vlastně chce stát Ježíšovým učedníkem. To překlad Bible 21 „aby s ním mohl zůstat“ poněkud zastírá - aniž by tím dosáhl lepší plynulosti či srozumitelnosti. Podobně ve zmíněném podobenství o Samařanovi volí Bible 21 kralické označení „Samaritán“, které je dnes obecným jménem pro nejrůznější ošetřovatelské služby. To, že jde o příslušníka odlišného náboženského a národnostního společenství, což pro výklad podobenství není bez významu, je tak upozaděno.

Snaha o co nejsnadnější, bezprostřední srozumitelnost ovšem může vést i k zatemnění (původního) smyslu. Za takový případ považuji například rozhodnutí nahradit v Desateru původní oznamovací způsob sloves imperativy. Takový překlad (ostatně česky nijak pěkný: „necizolož, nekraď“) jen utvrdí rozšířené, nicméně chybné chápání jednotlivých „slov“ Desatera jako „přikázání“, resp. zákazů, jimiž nebeský četník lidi mistruje. Je pak už v logice věci, že z původního „nebudeš křivě svědčit proti svému bližnímu“ se stane nemístně zobecňující (a moralisticky banalizující!) „nelži o svém bližním“. Co je „křivé svědectví“, možná neznalý čtenář hned nebude vědět a bude se muset poohlédnout po nějakém výkladu. Překlad „nelži“ mu podá porozumění snadné, avšak mylné.

Přehnanou snahou usnadnit porozumění může překladatel svému čtenáři prokázat medvědí službu: připravit ho o údiv neporozumění. Co když však třeba Ježíšova slova chtějí právě znepokojení vyvolat? Například podobenství, jehož hrdinou je defraudant, vyhrocené do provokativního výroku, že „pán pochválil toho nepoctivého správce“ (Lukáš 16,8). To je skutečně překvapivé slovo od člověka, který na začátku příběhu tomuto svému zaměstnanci dal nekompromisně vyhazov. Bible 21 je přizpůsobila do logicky přijatelnějšího tvaru: „A jeho pán ocenil, že si ten nepoctivý správce počínal chytře.“ Šíp s ulomeným hrotem. Takto Ježíšova řeč neurazí, ale také nezasáhne.

Překlad bez výkladu

Jazykovou nápaditost a leckterá osvěžující řešení ve stavbě vět i volbě slov ovšem nelze Bibli 21 upřít. Zřetelné úsilí o barvitý jazyk je namnoze úspěšné (např. varování moudrosti před proradnou svůdnicí v knize Přísloví 7,27: Cesta do pekel vede jejím domem, do síní smrti se prudce svažuje; zde je Český ekumenický překlad poněkud mdlý: Její dům - toť cesty do podsvětí, vedoucí do komor smrti.). Odstraňuje některé archaismy, které se dají v Českém ekumenickém překladu nalézt, překvapivě však také některé zavádí (např. slovosled v překladu žalmů a jiných poetických textů, „pře“ místo „spor“, „zlořečit“ místo „tupit“, „sšikovaní“ místo „seřazeni“ atp.).

V rozhodování mezi doslovností a volností překladu musí jistě každý překladatel hledat vlastní cestu. Překlad Bible 21 však v tomto ohledu působí dojmem jisté náhodnosti. Tato rozkolísanost je zřejmě projevem nedostatečného zřetele k výkladu překládaných textů, tedy přesného soustředění k postižení jejich významu, který zřídkakdy bývá jednoduše evidentní. Teprve tento zřetel se překladateli stane spolehlivým vodítkem, kdy je záhodno držet se přesně originálu, a kdy naopak povolit otěže jazykové vynalézavosti. Jedině tak se může vyvarovat toho, že jeho překlad bude hladce klouzat i tam, kde by měl drhnout, že umožní čtenáři snadno se přehoupnout i přes místa, kde jej původní text chce zastavit. Tady překladatelé Bible 21 zřetelně zaostávají za svými kralickými vzory. Ti se při překládání intenzivně zabývali i výkladem, jak ukazují komentující poznámky, jimiž své první vydání, slavnou Šestidílku, opatřili.

Převoznický příměr, kterým jsme začali, můžeme ještě upravit. Obecný požadavek analogického účinku, kterým se poměřuje kvalita překladu, do něj můžeme promítnout tak, že z převozníka uděláme stavitele. Stavitele, který má na „svém“ břehu postavit podobný dům, jaký stojí na protějším. Může se tam dojet podívat, dům zkoumat zvnějšku i zevnitř, ale převézt může jen myšlenky, to, co viděl a pochopil. A stavět musí z jiného materiálu a v jiných podmínkách - jen z toho, co má k dispozici na svém břehu. Může postupovat různě. Může si ten původní dům prostě zvnějšku přeměřit a pokusit se ze svého dřeva postavit stavbu, která by se co nejvíc podobala té kamenné naproti. Také si však může ten složitý palác projít zevnitř, pokusit se co nejlépe pochopit funkci a vzájemnou souvislost jednotlivých jeho místností, dveří, schodišť a oken - a pokusit se napodobit tohle.

Bible 21 rozšířila městečko českých biblických překladů o úhlednou a patrně i obyvatelnou stavbu, která však patří spíše do skupiny těch založených převážně na vnějším jazykovém dojmu. Přesto její návštěvu lze doporučit. I ve 21. století stojí za to Bibli číst, třeba právě v překladu, který se podle toho jmenuje.

Jan Roskovec
Autor vyučuje biblistiku na Evangelické teologické fakultě UK.

Lidové noviny 13. června 2009