poslal Nepřihlášený Rozhovor o přirozené dynamice lokálního sboru, touze po funkcích a důležitosti všech
"Obdarování, která slouží společnému užitku, jsou na místní úrovni rychleji a snadněji rozpoznávána a využita..."
Možná
jste se ve sboru setkali s názorem, že nejlépe si lidé věci vyřídí na
místě. Že když se do toho vloží někdo shora, věci se jen komplikují a
odosobňují. Možná vás to samotné někdy napadlo. Však „kde mnoho snů,
tam samá pomíjivost“, lépe je se pídit, jak taková myšlenka funguje ve
skutečnosti. A to jsme udělali za vás. Ptáme se doc. Petra Macka (64),
teologa Evangelické teologické fakulty, který z kongregačního prostředí
vzešel (v letech 1972-1990 kazatel sboru BJB Praha - Topolka).
Co je kongregační uspořádání církve a jaký je jeho novodobý původ?
Kongregační
model církevního uspořádání vychází z místního sboru: I místní sbor je
církví ve vlastním slova smyslu, reprezentující „církev Kristovu“ jako
takovou, protože představuje komplexní duchovní organismus, jejž lze
připodobnit k „tělu“, tvořenému jednotlivými „údy“, a zůstávajícímu pod
přímou vládou své „hlavy“. Je to model, který je zpravidla spojen s
vysokými nároky na jednotlivé členy sborové komunity, protože jejich
participace je (alespoň v případě dospělých členů) dobrovolná a
odpovědná.
Novodobě se prosadil až v reformaci a často byl vnímán jako návrat k
novozákonní praxi. O „kongregacionalismu“ se mluví prvně až na anglické
půdě v souvislosti s hnutím „separatistů“, tj. puritánů, kteří byli
nejen nespokojeni s mírou duchovní obnovy národní církve, ale i s její
vlastní strukturou – její vázaností na rozhodnutí trůnu.
První
samostatné sbory se objevily v polovině 16. století, formálně pak byly
ustavovány v osmdesátých letech, a to v Norwich (brownisté), Londýně
(barowisté), později i jinde. V důsledku pronásledování se tito
separatisté (kongregacionalisté) uchylují do Nizozemí (Amsterodam,
Leiden), kde se někteří formují už také jako baptisté. Z Amsterodamu se
potom vydávají do Ameriky. Těm separatistům, kteří zůstali v Anglii, se
později říkalo independentisté.
Podobné komunity vznikly však už
o poznání dříve (již ve dvacátých letech 16. století) v kontinentální
Evropě (především ve Švýcarsku a jižním Německu) v rámci tzv.
křtěneckého (anabaptistického) hnutí. I tam to souviselo s
nespokojeností s tím, jak vrchnost liknavě nebo neuspokojivě aplikovala
domluvené kroky církevní reformy. První sborový řád církve
kongregačního typu byl formulován na křtěnecké konferenci ve
Schleitheimu roku 1527.
Jaké je biblické/teologické, případně ryze praktické odůvodnění tohoto uspořádání?
Tam,
kde se v Novém zákoně mluví o uspořádání církve nebo kde je fenomén
církve reflektován teologicky, je na zřeteli jasně spíš soustředěná
pospolitost odpovídající lokální církvi, tj. sboru. To platí již o
zmíněné metafoře „těla“ (1K 12,12-27; Ř 12,4-5), o zmocnění k „přijetí“
a „odmítnutí“, resp. „odpouštění“ a „neodpouštění“ (Mt 18,18-20; J
20,22-23) i o uplatnění kritické duchovní soudnosti (1K 14,29). Ostatní
„modely“ – zřejmě pozdější – jsou v Novém zákoně (v tzv. pastýřských
listech) v podstatě jen naznačeny, ale teologicky nereflektovány.
Reformátoři
byli podle všeho ke kongregačnímu pojetí přinejmenším otevřeni (Luther
mluvil o všeobecném kněžství a Calvin o tom, že „mezisborové“ funkce
apoštolů, evangelistů či proroků platily jen pro vznik církve),ale
politická situace je nutila prosazovat reformy shora, pomocí „světského
ramene“ (jak to platilo i o „české“ reformaci) – a to i za cenu
kompromisů. Správní a duchovní autonomie lokálního sboru, jehož
přirozená dynamika a operativnost vycházela reformační eklesiologii a
pneumatologii teologicky vstříc, byla jednou z prvních „obětí“ tohoto
zájmu.
Přináší toto uspořádání nějaké výrazné
odlišnosti mezi sbory? Pokud ano, v jakých oblastech především? Když
navštíví člen kongregacionalistické církve jiný sbor než svůj domácí,
čekají ho obvykle nějaká zásadní překvapení?
Kongregační
modely vycházely vždy z praktickoteologických i církevně-kázeňských
východisek, která byla formulována předem (Michael Sattler ve
Schleitheimu, stejně tak jako později Robert Browne, Henry Barrow,
baptista John Smyth a jiní své „sborové řády“ nejprve vytyčili ve svých
publikacích). To umožňovalo snadnou integraci všech, kdo třeba z
důvodů pronásledování prchali z jednoho místa na druhé.
Místní
specifika se tak vždy týkala jen podružných otázek. To platilo
především poté, co jednotlivé komunity tvořily z praktických důvodů
národní i nadnárodní asociace, kde sdílely své zkušenosti a navzájem se
inspirovaly. Sbory kongregacionalistických denominací nežijí v úplné
izolaci, nejsou to žádné konventikly a „doma“ se v nich mohou cítit
všichni, kdo i v rámci jiných tradic konají biblické hodiny či jiné
sborové akce, kde se počítá s neformální účastí laiků.
Jakým způsobem je dosahováno jednoty mezi jednotlivými sbory, jak funguje mezisborová solidarita?
Lokální
komunity tvořily od počátku již zmíněné dobrovolné asociace
(„konventy“, „jednoty“ atd.). Důvody byly především praktické – některé
věci (fondy, ale také školy, misijní sdružení atd.) měly sbory v
určitém regionu společné – svou roli tu však hrála i snaha neocitnout
se v izolaci. Organizační struktury těchto asociací jsou zakládány a
fungují na bázi demokracie a v lecčem připomínají synodální či
seniorátní formace. Nejsou to však duchovenské struktury a neusnášejí
se na ničem, co by nějak podvazovalo duchovní autonomii a svrchovanost
lokálních sborů.
Prvotní solidaritu společně pronásledovaných
či ostrakizovaných vystřídala postupně solidarita obrácená směrem k
potřebným, a to v rámci národních či nadnárodních asociací, ale i nad
tento rámec. Poválečná solidarita baptistů a mennonitů (představující
dnes hlavní denominace kongregačního typu v Severní Americe) s oběťmi
války v Evropě a jinde zastínila mnohé jiné církevní tradice.
Lze dnes sledovat spíše prohlubování kongregacionalistických principů nebo spíše odklon od nich?
Ústup
od kongregacionalistických principů byl v některých denominacích, které
se k nim hlásily u nás, patrný především v době totality. „Policejní
stát“ potřebuje mít všechno pod dohledem, a proto nutí i církve k co
největší centralizaci. Ruku v ruce s tím jde pak někdy i touha
jednotlivců v těchto denominacích po významnějších funkcích, než jsou
koordinátoři různých aktivit v rámci pouhých „asociací“. Důsledkem jsou
pak zpravidla jakési bizarní struktury, které uměle „spojují“
nespojitelné prvky – nejčastěji tak, že pod hlavičkou
„kongregacionalismu“ se inkognito realizuje v podstatě presbyterní
model, někdy dokonce s náběhy k episkopálnímu, tj. ještě víc
hierarchickému pojetí autority.
Sboru, který si chce v takové
situaci uchovat svou svrchovanost, nastávají obvykle potíže. Někdy může
takový „konglomerát“ přežít i obecný přechod k větší demokracii a
svobodě – jako produkt postmoderní relativizace konvencí a tradic.
Věrnost vlastním principům je nevynutitelná.
S jakými problémy se toto uspořádání nejčastěji potýká a jaké jsou jeho hlavní klady?
Problémů
není málo, protože ideály jsou realitě často vzdáleny. Hlavním
problémem je nebezpečí, že v některém sboru se navzdory principům,
které tomu mají čelit, prosadí nějaké scestí, a v tu chvíli neexistují
žádné teologicky legitimní vnější „páky“, které by mohly přivodit
nápravu. Sboru, který se do takové situace dostane, lze pouze tlumočit
názory jiných a tak se jej pokusit přesvědčit o nutnosti určité revize.
Když to nepomáhá, lze jej už jen vyloučit z asociace.
Ve
většině denominací kongregačního typu se dnes proto objevuje snaha
demonstrovat sounáležitost s obecnou církví zřízením pomocných struktur
(vzdělávacích, pastoračních, kázeňských), které pro jednotlivý sbor
nejsou sice závazné, ale snižují nebezpečí jeho vzdálení se ostatním.
Kde se naopak stane, že na ideovém „scestí“ je celá asociace
(denominace) – a i to se ovšem stává – je kongregační princip naopak
zárukou, že lokální sbor na ně sveden nebude a zůstane (ne formálně,
ale fakticky) v otevřeném kontaktu s širší církví.
To už jsme vlastně u „kladů“. Ty hlavní jsou nabíledni:
Za
prvé, reformační separatismus nebyl nikdy motivován jen nábožensky, ale
i politicky. Šlo o teologicky dobře zdůvodněné zavržení státní autority
v církevních otázkách. Pronásledování, kterému museli separatisté
čelit, bylo zdůvodňováno často dogmaticky, vzhledem k panujícímu
„konstantinismu“ – sepětí církve se státem – je vždy uskutečňovaly
státní orgány. Separatisté se tak stávali průkopníky ideálů náboženské
svobody a lidských práv vůbec. Je přirozené, že s ústupem
konstantinismu začali být otevřenější k ekumenickému dialogu a debatám
o společných východiscích a možnostech většího sblížení církevních nauk
a forem.
Za druhé, obdarování, která slouží společnému užitku,
jsou na místní úrovni rychleji a snadněji rozpoznávána a využita. Kde
komunita dojde společným zkoumáním Písma (a tato kolektivní
hermeneutická funkce patřila alespoň v tradicích radikální reformace od
počátku k principům sborového života) ke shodě v čemkoli, co se její
existence bytostně týká, může kroky, k nimž taková shoda ukazuje,
snadno realizovat nebo se o to aspoň pokusit. Všichni cítí, že jsou pro
existenci a růst komunity nějak důležití, takže volání k odpovědnosti
či akci nepůsobí formálně.
Ptal se Tomáš Pavelka
Zdroj: evangelický časopis Český bratr 2009/3
