Tip na Vánoční dárek:

Recenze
Obsah
OBJEDNAT

Hudební portál
GRANO MUSICALIS
mp3 zdarma

Velký pátek

Vzkříšení

Bible se nijak detailně nevěnuje popisování slastí a radostí, které čeka jí na ty, kteří na věčnosti spočinou v Boží přítomnosti (nadále budu používat slovo ráj), čímž se hodně liší od dalšách tzv. svatých písem jiné provenience (Korán, staroegyptské a starobabylonské knihy věnující se posmrtnému životu atd.) Předpokládám, že se setká se souhlasem drtivé většiny věřících rámcové vymezení ráje jako stavu (chcete-li místa) naprosté blaženosti, štěstí a lásky. Používám-li termín peklo, pak mám na mysli stav (místo) věčného zatracení a bolestivého (ať fyzického či psychického) trestání.

Může existovat ráj, existuje-li peklo?

Jakkoli se tato otázka může na první pohled zdát zvláštní, nalezneme pokusy o její zodpovězení napříč stoletími dějin teologického myšlení. V kostce lze problém vyjádřit asi takto: je možné, aby člověk zažíval ráj, ví-li, že existuje nespočet lidí na věčnost trpících v pekle? V nejužším kontextu jde o otázku, lze-li si vůbec představit, že jsem plný radosti a blaženosti, když jsou lidé, které jsem na zemi miloval (snad každý z nás má ve svém nejbližším okolí nevěřící rodiče, sourozence, ženu, manžela, děti ...) podrobováni věčným krutým trestům. Vzhledem k tomu, že Pán Bůh nám v Kristu ukázal, že máme jako sebe milovat všechny lidi, i ty, kteří nás třeba pro víru pronásledují, je nutno otázku chápat právě v tomto širším kontextu.

Navržená řešení

Změna pohledu

Toto vysvětlení je úzce spojeno se středověkem, ale dodnes je živé a setkáme se s ním i u novodobých teologů a kazatelů. Jeho zastánci argumentují tím, že v odsouzených lidech už spasení neuvidí svoji matku, bratra, přítele, souseda či prostě jen člověka, kterého nás Kristus učil milovat, ale zatvrzelce, který se bouřil proti Bohu. Spasení se tak budou dokonce radovat při pohledu (myšlence, vědomí), jaký osud ty, kteří se nesklonili před Spasitelem, potkal. Jakýsi obrázek si lze udělat při pohledu na nemálo středověkých obrazů, kde spasení s potěšením sledují z obláčku muka odsouzených, resp. se podívejte třeba sem. Jsem opravdu velmi rád, že tato představa není v dnešní době ani zdaleka tak populární jak bývala. Mluvil-li Kristus o bezpodmínečné lásce k nepřátelům, žádal-li odpuštění pro své vrahy a ty, kteří jim tleskali, je přece zcela absurdní považovat za součást věčné blaženosti radost nad věčným trápením druhých lidí. Je-li Kristus jedinou cestou ke spáse pro ty, kteří slyšeli evangelium, pak peklo není něco, co se týká jen úzké skupiny skutečných vyvrhelů lidstva!

Skutečnost, že už samotné povědomí o mukách odsouzených není slučitelné s všeobjímajícím štěstím, radostí a láskou těch, kteří Krista následovali, vedla k vysvětlení, které bych nazval

Ztráta paměti

Tuto tezi rozpracoval např. pan Craig ve své kritice univerzalisty Talbotta. Uznání skutečnosti, že je s biblickým poselstvím neslučitelné, aby lidé, kteří byli vedeni k všeobjímající bezpodmínečné lásce k druhým, prožívali bezbřehou radost a přitom věděli o trápení druhých, vedlo k vyjádření názoru, že o osudu zatracených nebudou spasení nic vědět. Příčinou této nevědomosti má být buď přímý zásah Boha (jakési promázání paměti), nebo naprostý úžas a totální pohlcení spasených Boží přítomností. Taková představa je však těžko slučitelná s Biblí, neboť např. jedno z míst, kterými se dokládá nauka o věčných pekelných mukách, říká přesný opak (Iz 66,24). Je-li trest věčných muk opravdu reálnou součástí evangelia, pak by takový zásah mimo jiné znamenal vlastně i zapomenutí na vlastní vykoupení spasených, na evangelium a vděčnost za Boží milost. Setkal jsem se i s tvrzením, že Bůh spasené ponechá ve vědomí, že všichni lidé nakonec došli spásy, i když tomu tak nebude. Považuji za nemístné spojovat věčnost v Boží přítomnosti s žitím v permanentní lži, a tak to uvádím jen pro úplnost.

Anihilace

Tento přístup k řešení otázky pekla v Písmu nalézá učení, že zatracené čeká jakási druhá smrt (někdy hned po soudu, u jiných autorů po dočasném protrpění trestů), tj. úplný zánik. Z větších církví, které se hlásí ke křesťanství, ho podle mých vědomostí vyučuje jen Náboženská společnost svědků Jehovových. Ale přísně vzato se tento výklad nevztahuje k otázce možnosti existence úplné radosti s vědomím věčně trpících.

Co tedy s tím?

Jednou z cest, kterou se např. vydala římskokatolická církev po druhém Vatikánu, je jisté zmírnění požadavků na spásu. A tak se mluví o anonymních křesťanech, o různém stupni náležitosti ke Kristu u muslimů, buddhistů apod. Doporučuji pročíst si třeba právě paragrafy dekretů tohoto koncilu o nekřesťanských náboženstvích. Mluvím-li o této otázce s křesťany, nezřídka jsem svědkem teoreticky popíraného náboženského relativismu. Na jednu stranu tvrdí, že Kristus je jediná cesta k Bohu, že nelze dojít spásy bez Něj, ale současně o ateistech a jiných nekřesťanech hovoří tak, že je možné, že Bůh, který vidí do srdcí lidí, přihlédne k nějakým polehčujícím okolnostem a milost jim daruje, i když Ježíše jako Krista nikdy neuznají.

Druhou cestou je křesťanský univezalismus, který v teorii a praxi tvrdí, že bez přijetí milosti nabízené člověku Bohem v Kristu nelze spásy dojít, ale současně dodává, že Písmo potvrzuje, že všichni lidé se dříve či později touto cestou vydají. Otázku relevantnosti takového přístupu bych rád s vámi probral v některém z příštích článků k tomuto tématu.

V neposlední řadě je jistě možné zastávat názor, který spadá do kategorie změny pohledu, ztráty paměti nebo anihilace. (viz výše) První dvě však považuji za jsoucí v rozporu se samotnými základy biblické zvěsti.