poslal Nepřihlášený Zde je pokračování fiktivního rozhovoru mezi katolickým knězem a evangelickým farářem.
Vážený příteli,
děkuji Vám za obsáhlou odpověď i za Váš čas. Vidím a oceňuji
Vaši upřímnou touhu po hledání pravdy a v mnoha věcech s Vámi
musím souhlasit. Nemůžete se divit, že jako církev, která chápe svoji
kontinuitu od dob apoštolů (neboť jsme putující církev, která směřuje
bez přerušení již od Letnic až k druhému příchodu Kristovu) sama
sebe chápe jako sloup a oporu pravdy. Je to návaznost, ve které každý
katolický biskup je „následníkem“ dalších biskupů, a toto
„následnictví“ sahá až k apoštolům.
Z pohledů nás, katolíků, tkví v eucharistii, ústy nedávno
zesnulého a podle mnohých vyjádření i protestanty oceňovaného
papeže Jana Pavla II., samotná podstata církve.
Máte jistě pravdu, že podle učení katolické církve je úkon
proměňování spjat se svátostí kněžství, udělované
v apoštolské sukcesi. Podle římskokatolického učení se ordinací
vskutku uděluje dar milosti. Tridentský koncil se v této věci
odvolává na 2 Tm 1,6, kde je – podobně jako 1 Tm 4,14
– řeč o charismatu, které se zprostředkuje vkládáním rukou.
Pojetí apoštolské posloupnosti, které bylo v době reformace jedním
z hlavních příčin rozkolu, však bylo nově definováno na II.
Vatikánském koncilu, aniž by se změnila jeho podstata. Druhý Vatikánský
koncil vztáhl udělení milosti kněžství, předávané v apoštolské
posloupnosti, na trvalý znak (sacrum characterem), který je spojený
s ordinací. Ta uschopňuje služebníka, jenž má být ordinován,
jednat v osobě Kristově jako učitel, pastýř a kněz. Dar milosti
propůjčený služebníkovi církve jeho ordinací se tedy vztahuje
k jeho funkci, a nikoli k jeho osobnímu stavu milosti.
To se již nezdá být v rozporu s Luterem vyslovenou tezí, kterou
vyslovil v kázání z roku 1529, kde říká, že „Člověk může
mít sv. Ducha dvojím způsobem, pro svou osobu a pro svou službu.“ Luter
se dále obracel proti učení o charakteru nesmazatelnosti znamení jako
účinku ordinace, a vyslovil tezi, že sesazený kněz už není žádným
knězem. Ačkoliv explicitní odsouzení této teze, zavržené na Tridentském
koncilu, se může jevit jako nesmiřitelný antagonismus, právě učení
o milosti udělené úřadu, nikoliv lidskému individuu, může
posloužit jako společné východisko z letitého střetu, který
působí nejednotu křesťanstva v očích sekulární společnosti a
brání tak úspěšné evangelizaci světa.
Nevím, zda jste rovněž seznámen s prací ekumenicky orientovaného
katolického teologa Hanse Jorrisena, který objektivně prozkoumal vzájemné
shody, kde v šesti bodech definoval, co by mohlo být výchozím bodem
interkomunia. Podle něho apoštolskou posloupnost nelze chápat jako
nepřetržitou řadu vkládání rukou bez mezer a nabízí rozdíl mezi
apoštolskou sukcesí a apoštolskou tradicí. Rovněž upozorňuje, že
k rozlišování kněžského a biskupského úřadu došlo až
v historii. Také II. Vatikánský koncil nerozlišuje dogmatický rozdíl
mezi presbyteriátem a episkopátem. Z hlediska ekumenismu by se rovněž
tento bod mohl stát cestou k uznání apoštolské posloupnosti
v církvích vzešlých z reformace. Tyto církve totiž uchovaly
způsob presbyterální ordinace a sukcese v chápání výše
zmíněných postulátů.
To je jistě velmi vstřícný krok z katolické strany směrem
k odloučeným bratřím. Nicméně i na nich bude záležet, zda
tuto podanou ruku přijmou. Z jejich strany by mělo dojít k tomu,
aby: 1. Uznali, že úřad v církvi je z Kristova ustanovení,
nevznikl jen z potřeby vnějšího pořádku z rozhodnutí obce. 2.
Tento úřad spočívá v povolání a poslání apoštolů. Úřad
apoštolů byl jedinečný a nepřenosný, ale poslání apoštolů
v církvi pokračuje. 3. Tento nositel úřadu nestojí jen
v církevní obci, ale zároveň i vůči ní. Je tedy jejím členem
i protějškem. 4. Ordinace úřadu je působena samotným Kristem, skrze
vkládání rukou a modlitbou již ordinovaných úřadů a je neodvolatelným
ustanovováním do služby slova a svátostí. 5. Apoštolská posloupnost
tkví v posloupnosti celé církve v apoštolské víře. Je
nezbytnou službou při předávání apoštolské víry a tím má
i apoštolský původ. 6. Úřad má sloužit na úrovních, na nichž se
církev uskutečňuje: místní, regionální a univerzální.
A tak můžete vidět, že z katolické strany existuje více než
jen zdánlivá snaha k nalezení vzájemného usmíření a překonání
letitého rozdělení, které je jistě hanbou celého křesťanstva a je
právem terčem kritiky lidí, kteří v důsledku toho nechtějí
s křesťanstvím mít nic společného.
Chvála Kristu,
K. F.
