Teologie: Charakteristika protestantismu v ČR
Vloženo Středa, 10. červenec 2002 @ 08:58:54 CEST Vložil: Spuntik |
Protestantské
církve v ČR
Dr.
Vladimír Šiler
Úvodní poznámka
Pokus o popis, charakteristiku a
srovnání současných křesťanských církví v České republice je velmi
choulostivý úkol. Náboženská víra je svrchovaně osobní a niterná záležitost
člověka. I přes veškerou snahu o objektivitu soudů a korektnost výrazů žádný
autor nezabrání tomu, že v jeho popisu budou někteří věřící spatřovat
útok na podstatu svého svobodného životního postoje a nebo urážku svých
zbožných citů. Proto prakticky téměř neexistují publikace, které by se
pokoušely stručně a srozumitelně podat objektivní, nestranný obraz současného
křesťanství v naší zemi. Každý autor si uvědomuje, že taková
popularizující publikace by nutně dopadla jako schematizující karikatura
jednotlivých církví, která by měla za následky stížnosti ze všech dotčených
stran. Publikace, které existují, nesou na sobě pečeť církevní příslušnosti
svých autorů. Pokud pocházejí z pera katolických autorů (viz např. H.
Waldenfels nebo O. Štampach), je na nich znát obtíž, s jakou se tito autoři
pokoušejí o porozumění svým "odloučeným bratřím" z menších
nekatolických církví. Protestantský čtenář objeví v jejich publikacích
celou řadu drobných věcných chyb způsobených nedokonalou znalostí
problematiky. Pokud pocházejí z pera protestantských autorů (viz např. M.
Kaňák nebo A. Molnár), je na nich stále patrný reformační zápal boje
proti Římu, papeženství, obřadnímu formalismu či nevědeckému tmářství.Proto
bývají vydávány publikace, které tento problém řeší tak, že vedle sebe
seřadí autoportréty církví, tedy texty napsané odborníky nebo představiteli
té které církve. Nevýhodou tohoto přístupu je nejednotná terminologie a
nesouměřitelná kriteria.
Ani tato brožura se nemůže
vyhnout určitému subjektivnímu zkreslení. Čtenář by si proto neměl na základě
této brožury udělat definitivní "obrázek" o každé církvi.
Naopak měl by si uvědomit relativitu všech výpovědí, a proto by se měl
snažit doplňovat si informace dalším studiem odborné literatury a osobní
zkušeností s životem těchto církví v naší zemi.
Poznámka k metodě
Protestantismus je široký pojem.
Zahrnuje historicky i sociálně široké spektrum církevních útvarů. Už
samo klasické dělení křesťanství na tři základní rodiny či proudy -
katolicismus, pravoslaví, protestantismus - neumožňuje postihnout všechny
jevy. Je nutno zavádět kategorie mezitypů, tedy církví, které zasahují do
více proudů. (Například Církev československá husitská se pohybuje mezi
katolicismem a protestantismem, navíc s některými pravoslavnými rysy. Nebo Církev
starokatolická se sice pokládá za katolickou, ale přesto se v praxi hodně přibližuje
protestantismu a v této publikaci ji popisujeme v jedné řadě s protestantskými
církvemi.) Některé pospolitosti pak budeme muset umístit na okraj křesťanského
spektra, zcela mimo tradiční kategorie. (Tak například Náboženská společnost
unitářů má četné křesťanské rysy, ale protože přijímá i řadu rysů
mimokřesťanských náboženství, v zniká nový útvar, který překračuje rámec
křesťanství). Některé společnosti se sice dovolávají křesťanství,
nebo se dokonce pokládají za jediné, pravé křestany, ale pro své svévolné
zacházení s křesťanskými tradicemi byly všemi křesťanskými církvemi
odmítnuty a nemohou tedy být zahrnuty do žádné kategorie křesťanských církví,
případně bývají označovány jako sekty. (Například Svědkové Jehovovi,
Církev Ježíše Krista svatých posledních dnů - tzv. mormoni nebo Hnutí
svatého Grálu.)
Protestantismus je dále jev značně
proměnlivý. Vznikl odštěpením se od celku katolicismu ve jménu reformy
(reformace) a reforma se stala jeho základním znakem a průvodním jevem.
Protestantismus se dále neustále štěpí. Oddělují se z něj skupinky, které
chtějí reformovat i to, co už bylo reformováno. Protestanté jsou hrdí na
to, že každá jejich církev je "ecclesia semper reformanda" (církev
vždy se reformující, obnovující). Naproti tomu pravoslaví je hrdé na to,
že jejich církve se nemění, že tradice převažuje nad novotami. V
katolicismu zase převládá jednotící funkce "učitelského úřadu"
církve, totiž role biskupů a papeže, kteří zastřešují jinak také vnitřně
pestrý útvar katolické církve.
Přestože je protestantismus
vnitně pluralitní (a patří to k jeho podstatě), byla tato roztříštěnost
vždy pociťována jako nevýhoda, zejména v určitých situacích. Proto vždy
existovaly jednotící snahy, které vedly k vytváření církevních svazů,
unií či společných platforem, na nichž probíhala praktická spolupráce
bez ohledu na církevní příslušnost. Často tak vidíme, že protestantské
církve a různé skupiny uvnitř nich se dostávají do velkých vzájemných
sporů, které však nejsou vedeny záští nebo nepřátelstvím, nýbrž vášnivým
zaujetím pro svou lepší cestu. Jakmile se však objeví společný "nepřítel",
např. hrozba politického útlaku, náboženské lhostejnosti, ateismu nebo
vstup nové náboženské konkurence na scénu, jsou protestatné ochotni
vystupovat navenek ve shodě a upřímně spolu spolupracují. Dalo by se také
říci, že jemné vnitřní rozdíly někdy blednou ve světle velkých a zásadních
rozdílů, které dělí společnost, a proto protestanté na své pře někdy
zapomínají nebo rezignují. Jakmile se však situace opět uklidní, začnou
se rozdíly mezi bratřími a sesterskými církvemi opět pociťovat se zvýšenou
citlivostí.
Proto je třeba si uvědomit, že
protestantismus není možno postihnout jednoduchými a jednoznačnými
kategoriemi. Popisy a soudy budou platit vždy jen dočasně a situačně podmíněně.Bude
docházet k matení pojmů (mluví se dokonce o pojmové fluktuaci či
terminologické promiskuitě).
Klasifikace a typologie
Větší církve se staletými
tradicemi si utvořily v průběhu věků solidně rozbudované systémy
teologického myšlení. Jednotlivé teologické disciplíny se pak
specializovaly na detailní zkoumání církevního života a vytvořily si
rozmanitá kriteria pro třídění a pořádání jevů. Církve se tedy různými
teologickými metodami mohou rozlišovat například podle důrazů ve svém učení
a vyznávání (to dělá komparativní symbolika, která srovnává kréda,
vyznání víry), podle svého sebepojetí (to dělá eklesiologie, nauka o církvi)
nebo podle důrazů v praktické zbožnosti (ty zkoumá praktická, pastorální
nebo spirituállní teologie). Teologie si posluhuje i sociologickými metodami
a rozlišuje pak církve například na lidové, většinové, menšinové,
vyznavačské, výběrové, diasporní (žijící na okraji, v roztroušení)
atd. Teologická kybernetika, teorie správy a řízení církve, rozlišuje různé
typy organizačního zřízení a hierarchické struktury církevních institucí.
Při popisu, třídění a srovnávání
se používají také taková hlediska a otázky: Jak rozumí daní církev sama
sobě, za co se pokládá, v čem spatřuje své poslání a konkrétní úkol -
čili jaká je její definice a pojmové určení? Nebo: Jaké jsou povinnosti
členů? Musejí dodržovat nějaká pravidla chování nebo se v něčem
omezovat? Musejí plnit nějaké úkoly? A ještě: Jaké jsou vztahy církve k
ostatním církvím? Je tolerantní? Je ochotna se sdružit s ostatními ke
spolupráci na společném díle?
Všechna tato hlediska zde není možno uplatnit. Budeme se
muset spokojit s vyznačením hrubých obrysů jednotlivých církevních útvarů.
Vzhledem k tomu, že tato publikace má sloužit pedagogům, a ne teologům či
církevním kruhům, použijeme spíše religionistické hledisko, které
pracuje s větším odstupem a nadhledem, a využijeme spíše sociologizujících
metod, které si všímají více vnějšího společenského tvaru církve a
jejího místa ve společnosti. Základní orientaci v problematice nám
poskytne genetické a historické hledisko. O protestantismu a jeho jednotlivých
církvích totiž mnohé napoví okolnosti jeho vzniku, původu a dalšího dějinného
průběhu. Pomocí jednoduchých teologických charakteristik se pokusíme
stanovit základní společné rysy protestantismu, odlišující jej od ostatních
forem křesťanství a vyznačíme
hlavní dělicí linie vnitřních
proudů v protestantismu. U konkrétních portrétků jednotlivých církví
pak budou použity tyto obecné charakteristiky jako jisté nálepky zařazující
církev do širších kategorií.Pomineme otázky vnitřního zřízení, ale
povšimneme si toho, jak se dané společenství prezentuje navenek. Pokusíme
se naleznout vždy nějaké nápadné poznávací
znamení, které možná není nejtypičtějším rysem, ale pro širokou
a laickou veřejnost hraje roli jakési mnemotechnické pomůcky. Údaje o počtech
věřících nebereme se statistickou důsledností.Slouží pouze letmé
orientaci. Porovnávání cifer nevypovídá totiž nic o tom, zda církev početně
roste nebo klesá, ani o tom, nakolik je její přítomnost ve společnosti
patrná.
|