poslal Nepřihlášený V okamžiku, kdyby stát, společnost, za námi přišla a říkala by: vy
křesťané, vy českobratrští evangelíci nesete něco, co této společnosti
schází, a my vás prosíme, navyšte počty duchovních a pastoračních
asistentů a dalších důležitých pracovníků, abyste mohli jít do škol a
pořádat to a ono, a tady na tento účel vás podpoříme, prosíme, udělejte
to, pak nemám námitek.
Ale tahle společnost a tenhle stát si to
nemyslí. Myslíme si to o sobě tak maximálně jen my. A i kdyby to byla
pravda – tak se argumentuje – vždyť my přece děláme tolik dobrých věcí,
proč bychom si na to nemohli brát peníze, vždyť jdou na tolik a tolik
nesmyslů – tak si je stejně brát nesmíme, a to právě proto, že si to
myslíme jen my.
V návrhu, který jde na synod, jsou tyto argumenty proti přijímání takových peněz:
1. Výše „odškodnění neodpovídá skutečnému majetku,
o nějž byla Českobratrské církev evangelická připravena v době
komunismu. Převyšuje jej mnohokrát a takový majetek proto Českobratrské
církvi nenáleží a není možné se o něj brát jakýmkoli způsobem.
(Existují-li jaké majetkové nároky jednotlivých sborů na ony lesy,
pole, budovy a hřbitovy, nechť tyto sbory zváží samy, chtějí-li o
navrácení žádat.)
2. Českobratrská církev evangelická stojí a padá
slovem Ježíše Krista a nemůže a nechce své postavení upevňovat
majetkem. Takové pojetí je Písmu cizí. Její vnější zajištění musí být
dáno předně obětavostí vlastních členů, kteří o životní důležitosti
zvěsti své církve vědí a svými životy za ní stojí. Ocení-li společnost
– stát v budoucnu bytí naší církve a její přínos pro společnost
finanční podporou, budeme to pociťovat jako čest a závazek, nechceme a
nemůžeme však tuto podporu vyžadovat, natož si ji nárokovat.
3. S následováním Krista nemá toto tučné finanční
zajištění nic společného; nemá společného také nic se svobodou církve.
Zkušenost našich předků ve víře naopak v souvislosti s nadměrným
majetkem církve mluvila vždy o svedení a zajetí. Není proč se domnívat,
že by tomu v tomto případě mělo být jinak.
4. Chtivost a majetkové spory již v tuto chvíli
působí na církev zhoubně – obětavost upadá, jedni si již chtějí
nárokovat více, než druzí. Celkovou krizi církve, ve které se
nacházíme, takováto finanční potopa jen prohloubí. 5. Způsob, jakým
byly jednotlivé částky rozdělovány mezi církve a jak se na toto
rozdělování církve připravovaly, ekumenu v mnohém znemožňuje a staví
mezi nás hradby, které jsme již léta nepoznali.
6. Majetkové nároky církví, jak byly v posledních
téměř dvaceti letech stále zdůrazňovány – byť by i byly právně
zdůvodnitelné – zcela zničily kredit církve – církví, který tu byl v
roce 1989 a těsně po něm. Společností jsme vnímáni jako ti, kdo
vztahují ruce po majetku a nikoli jako nositelé evangelia Ježíše
Krista.
Je to krok, krok do neznáma. Ale o takové kroky
přece jde. Kdyby tenhle krok do neznáma neudělal Abraham, ještě dnes by
jeho potomci vyřezávali modly – anebo by žádní nebyli, kdyby takový
krok neudělali navrátilci z Babylona, žádný Izrael by nebyl a nic
bychom o něm neslyšeli, kdyby takový krok neudělal sám Kristus, dodnes
by vyráběl v Nazaretu „prosté cedrové rakve“, takhle bych mohl
pokračovat přes Františka z Asissy, Husa a reformátory a Schweitzera a
Šimsu a Bonhoefera, až podnes. Že to byli všechno jednotlivci? Ano i
ne. A i kdyby, co kdyby se jednou o odvážný krok víry pokusila církev?
Asi by to byl krok – šok. První, kdo je na řadě,
jsou faráři. Já k nim patřím a mám rodinu, děti… Ó jak se bojím – a teď
nežertuji.
Ale ono to zřeknutí se, zdá se, nebude mít žádný
dramatický průběh. Dokonce se zdá, přátelé, že jediný dopad, který to
bude mít, je jakési mravní narovnání našich hřbetů. Uvědomění si toho,
co jsme a co nemůžeme být. Proto říkám: Zkusme to!
Tomáš Molnár
Zdroj: diskuse na Evangnetu
