poslal epifanik Kdyby byl apoštol věděl, jak důležitou roli jeho dopisy v budoucnosti sehrají, na jak vysoké místo budou postaveny jeho úvahy mezi jinými lidskými myšlenkami, možná by zpomalil jejich běh, trochu lépe je třídil a častěji dokončoval. Takto si musíme poradit sami, co je víc - zda víra, a nebo naděje. A nebo slovy víra a naděje pojmenováváme dvakrát jinak totéž?
Zbude-li pak deset mužů v jednom domě, i ti zemřou. Někoho vezme jeho strýc, spalovač mrtvol, aby vynesl kosti z domu, a zeptá se toho, kdo se ukryl v odlehlém koutě: "Je tu ještě někdo s tebou?" A on odpoví: "Už nikdo." A dodá: "Tiše! Jen nepřipomínat jméno Hospodinovo."
Ani Edgar Allan Poe nedokázal napsat na tak malém prostoru horor tak hutný, jako se podařilo proroku Ámosovi. Čím víc nad ním přemýšlíme, tím větší máme strach. Tiše. Ještě je tady kdosi, ale nevzpomínejte jeho jméno, ať se na nás znova nepodívá. Celá HRŮZA člověka ze sil, které ho přesahují v nejskutečnějším, nejmateriálnějším smyslu slova, se vejde do jediného odstavce. Mnoho z nás z nás zažilo něco podobnéno. Nejeden z nás zažil ten okamžik i víckrát v životě: okamžik sebereflexe, postaru řečeno pokory, vyjádřený slovy muže, který přežil morovou ránu: jen nepřipomínat jméno Hospodinovo.
Myslím, že právě o takových chvílích po dokonalé katastrofě mluvil Pavel v dopisu Korintským, že právě toto chtěl říct: víra, naděje a láska zůstává vždy, chceme-li. Máme-li to nezasloužené štěstí, že chceme.
Kdyby byl apoštol věděl, jak důležitou roli jeho dopisy v budoucnosti sehrají, na jak vysoké místo budou postaveny jeho úvahy mezi jinými lidskými myšlenkami, možná by zpomalil jejich běh, trochu lépe je třídil a častěji dokončoval. Takto si musíme poradit sami, co je víc - zda víra, a nebo naděje. A nebo slovy víra a naděje pojmenováváme dvakrát jinak totéž?
Nemyslím. Víra je ve svém důsledku vždy cosi velmi určitého. A transcenduje-li ji láska, a teprve láska... Je možné že i naděje víru podobně přerůstá, vymyká se jejímu pojmovému aparátu, její konkrétnosti? Budu předpokládat, že drtivá většina čtenářů hlasuje nyní se mnou pro odpověď ano. Stejně jako soucit stojí nad všemi konkrétními příkazy, i naděje stojí nad každou formulací, každým argumentem víry, a existuje-li, jsou pak popravdě všechny pokusy o vytvoření nějaké zvláštní logiky víry zbytečné.
Naděje.
Tradiční křesťanské podání (moderně-tradiční) nás učí, že existuje cosi jako exkluzivní naděje, kterou jediný transcendentní Bůh sdělil židovskému národu, pak přišel Spasitel a tak dále. Dnes, když historici a archeologové shromáždili dostatek srovnávacího materiálu, víme, že hebrejská víra vznikla z dřívějších semitských kultů, ne proti nim. Čteme si v jedné z nejstarších literárních památek světa, babylonském hymnu k bohyni Ištar:
Ó lvice nebes, přines mi mír.
A spočinutí a pokoj. Vyslyš mou modlitbu.
Je hněv slitovný? Zdaž oči tvé mohou shlédnout dolů s něhou a slitováním
a požehnáním uzřít svého služebníka? Ó, milostiplná,
slyš můj pláč,
A vysvoboď mě z moci zlých kouzel,
bych uzřít mohl tvou slávu.
Ó, jak dlouho ještě budou mě mí nepřátelé pronásledovat,
oslabovat a okrádat o štěstí?
Ó, jak dlouho démoni mě budou obklopovat,
a působit utrpení bez konce?
Tebe vyznávám,
Dar síly je tvůj a ty jsi silná,
slabé posiluješ, a já jsem zesláblý. (atd.)
Potřebovali bychom škrtnout jen dvě, tři slova, abychom mohli tento babylonský lament zahrnout do kánonu Davidových žalmů a nikdo by nic nepoznal.
Kdo ví. Možná, že měl mýtus o autochtonním charakteru hebrejského náboženství i nějakou historickou roli v rámci Božích záměrů, kdo ví, stejně jako heslo extra ecclesiam nulla salus, kdopak tohle může vědět. Dnes ale tento mýtus dále udržovat nelze.
Volání víry a naděje se zvedalo určitě u všech oltářů, a bylo jen otázkou času, kdy se toto volání slije v akord víry a naděje oproštěné od partikulárních představ. S Kristem (a Pavlem, ovšem, že s Pavlem) přichází dynamický řez, natolik přesvědčivý, že dokonce byrokracie vyslyší toto volání nové doby a vytvoří jakousi zvláštní, zbyrokratizovanou verzi této naděje, která se podivuhodně osvědčí v následující éře chaosu. A můžeme v tom vidět Boží prst stejně jako následujících procesech, včetně reformace i pozdější deklerikalizace moci.
Ale skutečné poselství Krista, je-li autorem otčenáše, a já věřím, že ano, jde mnohem dál. Otčenáš obsahuje nulovou teologii, v tom se vymyká všem starověkým modlitbám, včetně těch biblických, které nejprve jasně určovaly k jakému Bohu se člověk modlí. Blíží se čisté naději bez dalších přívlastků. Je prostě nesmyslné si představovat Boha, který vrhne nějakých deset či dvacet tisíc zoufalců do boje s celým světem. Ostatně je vůbec zbytečné si ho nějak představovat, když máme mnohem lepší možnost: pozorovat ho při práci.
Hle, kladu na Siónu kámen vyvolený, úhelný, vzácný; kdo v něj věří, nebude zahanben.
Že Bohu je forma lhostejná, dokazují proroci a dokazuje to Ježíš. Ježíš osobně, nakolik lze věřit evangeliím, během své kazatelské činnosti nevykonal žádný náboženský obřad.
Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný. Co myslel evangelista tím "v něho věří"? Spíše - sdílí jeho vidění světa, nebo spíš "věří vyprávěnkám o něm"? Docela bychom tápali, nebýt jasné Pavlovy odpovědi: LÁSKA. Soucit. Naděje. Víra. Obsah, ne forma, obsah, obsah, obsah, obsah, obsah!
Ježíšův Otec nebyl šovinista, ani padělatel rukopisů. Je to tentýž otec, ke kterému se modlí moudrý Dondindac, když jej přepadne zákeřný teolog Logomachos se svými hloupými otázkami.
Čím čistější jsou naše naděje, tím lépe vidíme Boha i jeho projekty. Veškeré snahy zakonzervovat nějaký starý mýtus jsou odsouzeny předem k nezdaru.
Jeden ze zcela zvláštních mýtů je mýtus o nadpřirozeném původu bilických spisů, mýtus o Božím slovu. Moderní teologie nechápe biblické příběhy jako pravdivé, pouze symbolické. Symbolické nebo doslovné, všechna křesťanská společenství Bibli sakralizují a hledají v ní něco, co tam prostě není, ani být nemůže.
Starý Zákon (přesnější by bylo rovnou říkat Septuaginta) je kompilát kompilátů. Samotná hebrejská tradice vznikla pod vlivem tradic egyptských, babylonských, a opravdu jen Bůh ví jakých. Z této tradice bylo pro potřeby egyptského (sic!) krále (snad Ptolemaia II. Filadelfa), nebo přesněji Alexandrijské knihovny, vytvořeno jakési The Best of Jewish Culture.
S takzvaným Novým Zákonem je to ještě horší, neboť se dělí na dvě části: neautentickou a neambiciozní. Pavel své dopisy, dost možná i pravé, nepsal s cílem vytvořit nové posvátné spisy. Evangelia vznikala naopak v době, kdy už fantazie s realitou byla neoddělitelně prolnuta. Dokážeme si představit velmi snadno i situaci, kdy jakýsi poslední živoucí svědek Ježíšova působení předkládá některé obci nazarejců své autentické vzpomínky, a je s nimi vyhnán jako falešný prorok, protože všichni už věří jiným legendám.
Tyto důvody jsou dostatečně pádné na to, abychom v Bibli nehledali nic více, než co tam skutečně najít lze: záblesky víry, záblesky naděje, naděje a víry stále více transcendované, jak se víra očišťovala od nepodstatného a spěla k podstatnému.
Ta slova sama o sobě nejsou nijak zvlášť velká, hluboká, ani moudrá. Velký je ten duch, který s sebou přinášela. Není žádný důvod bouřit se proti tomuto duchu, který do značné míry definoval lidství, máme však důvod odmítat všechno, co je v rozporu s naším rozumem.
Věříme-li v Boha, nemůžeme současně nedůvěřovat svému rozumu. Naši předkové si - vzhledem k tomu, co dokáže provést naše bránice, ocitneme-li se ve stresu, mysleli, že mají centrum myšlení v srdci. Dnes víme, že Bůh dal lidem jen tolik nástrojů myšlení, kolik mají mozků. Požadavek, aby víra byla v plném souladu s rozumem plyne z toho, že v opačném případě by Bůh pracoval proti Bohu, což je nesmysl. Tento požadavek nevylučuje žádný zázrak. Ale výsledek toho zázraku musí být zjevný, dokazatelný rozumem. Jinak by přece Bůh opět pracoval proti sobě. Takže tvrdí-li nám například někdo, že se koza v podstatě proměnila v krávu, je pro nás podstatné pouze to, zda k tomu skutečně došlo.
A tedy víra, která učí něco přímo a opakovaně vyvratitelné rozumem, nebo rozumu zcela nesrozumitelné, není víra, ale rouhání, respektive šaškování, šíření bludů. Je to tanec kolem snového telete. Bohu se to může i líbit, ať se polévá sošky máslem, nebo se kolem nich staví svíčky. Obojí je moc hezké. Ale k žádnému cíli nás to nepřibližuje: jedná se o pouhou poetiku okamžiku.
Existuje vůbec nějaký zvláštní rozdíl mezi slovy naděje a optimismus?
V co všechno nám dovoluje naděje doufat?
Snad v Boha? V Boha, který je dobro? V Boha, který je láska? Nebo dokonce i v jeho svět? Můžeme být ve své naději tak odvážní, až uvěříme, že to, co ve svých dobrých i zlých úmyslech zkazíme, pomůže on dát dopořádku?
Vraťme se zpět k muži schoulenému v koutě, jedinému živému mezi deseti mrtvými, i k andělovi, kterého jsme tam přibásnili, protože ho potřebujeme. My i ten muž. Který křesťan se necítí být trochu apoštolem, který by se ochotně nepostavil na místo našeho anděla, ale kolik z těchto zájemců by k našemu zoufalci dokázalo promluvit lépe než kamarádíčci Jóbovi? Jaká část z těchto ochotníků kazatelského řemesla by onoho muže svou vírou nedorazila?
Prosím vás nyní o spolupráci, skutečnou spolupráci ve chvíli, kdy čtete tato slova. Zhluboka se nadechněte, udělejte to, prosím, doopravdy. A vydechněte. A znova nádech - a výdech. A ještě jednou. Rozhlédněte se kolem sebe a usmějte se někam do stropu. Výborně.
Máme obrovské štěstí, vy jako já. Jsme naživu a narodili jsme se do nejkrásnějšího světa, jaký byl kdy stvořen. Zástupy lidí nás ještě musí dohánět, ale my jim pomůžeme, aby to šlo co nejrychleji. Ještě naši prarodiče se narodili do špíny a bídy, v jaké by nikdo z nás nechtěl žít. Máme zdravotnictví, o jakém před sto lety nikdo nesnil. Lidé jsou tak jemní, jako nikdy v dějinách nebyli. Kriminalita je tak nízká, spravedlnost tak dobře vymáhána, systém vlády tak rozumně vybalancován, že naši předkové by náš svět nazvali prostě rájem. Čistíme řeky, které zasvinili první průmyslníci, a vysazujeme stromy, které vykáceli už staří Římané. Jsme první generace zlatého věku, tak proč ten hrozný strach.
Já jsem byl vychován ve víře, a u takového člověka je většinou jen otázka času, kdy se k víře vrátí jako ke vzorci, který tvoří základní půdorys jeho myšlení, cítění a prožívání. Ale vůbec se nedivím, že jedna církev vedle druhé skomírá. Vůbec se nedivím, že lidé nestojí právě o tu službu, kterou křesťané chápou jako nejdůležitější - sdělení víry.
Mají strach o své naděje. A mají ho oprávněně.
Bojí se, že je kdosi chce vlákat do svého úzkoprsého světa, kde na každém rohu číhá Ďábel v podobě ekonomických krizí, ekologických katastrof, pohůnků Ďábla tam i tu, zlovolných médií, obludné demokracie, světa samých zrůd a netvorů, kde není žádná naděje, snad kromě po smrti. A nelze poctivě říct, že nemají kus pravdy.
Lze se divit, že běžný Čech by za víru nedal dva hamburgery?
Lze se tomu opravdu a upřímně divit?
Elitářsky nadutá i vystrašená, zakyslá, paranoidní, přestárlá i nezralá, zatrpklá stará panna, která proklíná svět proto, že jí ujel vlak. Neukotvená v přítomnosti, nesmířená se světem a v některých případech hysterická. Takto je viděna ta naše víra. Neprávem snad?
Nudit, strašit, a nebo fanatizovat. Tyto tři metody, které mají přivést duše ke Kristu, určují přesně půdorys současné křesťanské spirituality v Česku. Každý ať si pro klíčovou techniku dosadí sptávnou denominaci sám. Je tohle ta nabídka světu? Je tohle ta podaná ruka?
Můžeme jen se závistí pokukovat po USA, kde se mladý kazatel stal právě prezidentem. Dokázal dát naději nejen muži schoulenému v koutě, který se raději ani neodvažuje vyslovit jméno Hospodinovo. Dokázal ji nabídnout i těm, kterým vůbec nic nechybí. Jak obrovskou víru ve svět, v lidi, musel mít kazatel, který ke Kristu přivedl například římského senátora. Jak silným humanismem, jak silnou nadějí musel být takový člověk nabitý, aby prorazil nadhled muže, o jehož moci si nejmocnější a nejbohatší lidé současnosti mohou nechat jenom zdát, protože na ně už přece platí jakýsi metr.
Smířit se s Bohem a jeho světem není snadné. Znamená to ponechat mu prostor pro naplnění cílů, které rozum nás všech přesahují. Znamená to uznat omezenost svých sil před vůlí dějin a najít své vlastní místo. K muži zhroucenému v koutě po morové ráně jsme přibásnili strážného anděla. Představme si nyní nakonec téhož anděla, a stejného muže, jak sedí zhrouceně v altánu uprostřed zahrady téměř rajské. Nebo zuřivě spílá nad drby z třetí ruky o zemi, ve které nikdy nebyl. Nebo se pokouší probudit mindráky v sousedovi, který sice nevyslovuje jméno Hospodinovo, ale žije životem mnohem plnějším, šťastnějším a vyrovnanějším než on sám. Co dělá náš anděl v tuto chvíli? Pokud si pouze ťuká na čelo, je to s tím mužem ještě dobré.
Mít něco v úmyslu a udělat nakonec opravdu to, co člověk plánoval, to jsou dvě odlišné věci. A právě tak je tomu s přinášením naděje. Může ji přinést člověk, který v panice těká očima po světě a nevidí, kde by se zachytil?
"Neboj se," říká Bůh Abrahámovi. "Neboj se," opakuje ústy proroků mnohokrát, "budeš žít v bezpečí." A Kristus se ptá: "Proč jste tak ustrašeni, malověrní?"
Radostná, uvolněná nálada? Snad jakási křeč v těsném kroužku pevně sevřeném zády ke světu, aby dovnitř neproklouzla zvenčí ani myš, nebo povýšená, nevidoucí, narcistní samolibost těch, které jen zřejmým nedopatřením Bůh dosud v obláčku nevynesl na nebesa, nebo aspoň k čelným úřadům. Naděje? Na rozdávání? Ale prosím vás. Snad ne z českých kazatelen. Pozitivní vzory? Lepší alternativy? A nějaké realistické k tomu? Snad se to někde děje, ale k ničím uším to nedolehlo. Negativní kampaně totiž vyvolávají jednu celkem překvapivou reakci: pokud se dotýkají něčeho, o čem lidé nechtějí ani slyšet, prostě je ignorují. Jejich výsledkem je několik zhroucených neurotiků a ještě hlubší averze k původcům u většiny.
Abych tuto úvahu uzavřel.
Existuje jedna psychologická vlastnost, která přenesena na půdu náboženství mění se v klíčovou herezi. Je to pesimismus: nevíra v to, že Bůh svět zachraňoval, zachraňuje a zachrání i navzdory naší omezenosti a neochotě jít cestou, kterou bychom se vydat měli.
Existuje jeden omyl, který přenesen na půdu víry se mění v těžký hřích, příčinu mnoha lumpáren a slz: představa, že to udělá právě tak, jak my jsme si vymysleli, že to udělat musí.
