poslal Nepřihlášený
naše obrození
a naše reformace
IV
Dodatek k 3. vydání
25
Čeští historikové o oslavě Husově. Potřeba
prohloubit oslavy Husovy.
Vědomosti o Husovi a přesvědčení o
Husovi. Byl by Hus s nynější církví spokojen?
Koncil tridentský a 23. kapitola podle sv. Matouše. Národní svornost
V posledních letech jméno Husovo častěji
slýcháme, a množí se veřejné oslavy reformátorovy; roste také literatura
o Husovi; literatura ta většinou je populární, ale právě proto zajímavá.
Český čtenář nemůže si jí nevšímat, nemůže o ní neuvažovat. Vybírám si
tentokrát* dva takové spisky; zajímá mne, co českému lidu o Husovi předkládají
dva čeští historikové. Profesor Kalousek vydal v Politické knihovně Hlasu
národa sešit: O potřebě prohloubiti vědomosti o Husovi a o jeho době, 1902;
prof. Pekař proslovil slavnostní přednášku
o Husově slavnosti na Staroměstské radnici pražské a vydal ji také tiskem
(Jan Hus, 1902).
Obě publikace jsou význačny příležitostí,
za které vznikly. Prof. Kalousek podává přednášku, odbývanou studentům
spolku Krakonoš; je tedy poučno číst, co český profesor o Husovi předkládá
českým studentům; prof. Pekař mluvil na radnici capitis regni, hlavy království,
a má tudíž slovo jeho také po stránce té jistý význam. Dva časové, kulturní
dokumenty, chcete-li, symptomy.
Oba spisky vydány jsou proti nesprávnému
uctívání Husa. Jistě oslavy Husovy mají být hlubší to vyžaduje úcta k našemu
reformátorovi, úcta k naší minulosti, úcta k náboženskému přesvědčení.
V té příčině nelze proti povrchnosti a stranickému zneužívání jménaHusova
dost důrazně varovat.
Prof. Kalousek ukazuje na různých příkladech,
jak se k účelům populárním o Husovi podávají vědomosti nesprávné; a jsou
to příklady dost křiklavé. Není nejmenší pochybnosti, že spisky populární
nesmějí podávat, co vědecky se nedá držet; prof. Kalousek popularizátory
v té příčině kárá právem. Ale sám zase dopouští se stejné chyby.
Profesor Kalousek nečiní náležitého rozdílu
mezi vědomostmi o Husovi a mezi přesvědčením o Husovi; a přece je to rozdíl
základní. Mnohým, kteří Husa oslavují, neběží pouze o ten neb onen názor
Husův, neběží jim o tu neb onu podrobnost; oni oslavují charakter Husův,
oslavují příklad, který nám dal, oslavují vyznavače pravdy. Kdo nepocítil
ve svém nitru účinek té vroucné zbožnosti těch našich českých matekpřed
obrazem ukřižovaného? A přece neznají nových a nejnovějších teologických
výzkumů Ježíšových biografů a vykladačů; a podobně v českém lidu bylo a
je pochopení pro vlastní význam Husův, a také novější oslavy Husovy nevztahují
se na rektora a profesora,ale na svědka pravdy. Oslavy Husovy mají nás
nábožensky povznést, mají nás s Husem duchově spojit právě v tom jeho životním
činu největším, že položil život za své přesvědčení. O tomto významu Husově
nemůže být žádných pochybností a také nebude, jestliže se
odhodláme mít ve věcech náboženských přesvědčení a přesvědčení to, kde
a kdy toho je potřeba, vyznávat, osvědčovat. Avšak právě proti tomuto náboženskému
významu slavností Husových zdvihá se odpor. Prof. Kalousek je mluvčím těch,
kteří nám říkají, že dnes Husova přesvědčení
není vlastně již potřeba, protože poměry jsou jiné a lepší, než byly za
Husa; zejména prý církev koncilem tridentským napravila, co Hus vytýkal
a proč se dostal s církví do osudné kolize. Proto prý, dále, je nevčasné
vést boje, v kterých zápasil Hus; prof.
Kalousek dovolává se přímo potřeby národní.
Zapíšu si tu pro svůj rozbor vlastní slova
historikova.
Hus za svého času znepřátelil si většinu
duchovenstva proti sobě, poněvadž horlil proti některým obyčejům a zřízením
církve katolické, ježto nadržovaly u kněžstva špatným náklonnostem povahy
lidské. Kdyby Hus nyní žil, o tuto věc nebylo by sporu mezi ním a nynějším
kněžstvem katolickým, poněvadž oprava oněch špatných obyčejů a zřízení
církevních, o kterou Hus svého času nadarmo usiloval,
byla po půldruhém století skutečně nařízena koncilem tridentským... Některá
část nařízené reformy provedla se hned, některá prováděla se později a
nyní jest již provedena skoro naveskrz. Kdyby Hus žil nyní, byl by nepochybně
spokojen s nynější správou církve katolické,
když se zreformovala podle jeho přání (ačkoli by na nynější úpadek víry
a kázně mezi křesťany naříkal ještě více, než za svého času)...
Po této reformě jest nevčasné vésti dále
hádky a boje, v kterých zápasil Hus. Nesluší se vytýkati nynější církvi
to, co tehdejší církvi spravedlivě vytýkal Hus; ale nesluší se také z druhé
strany tvrditi, že Hus neměl brojiti proti zlořádům v církvi, poněvadž
prý jich nebylo. Byly, ale minuly! Koncilium tridentské prakticky dalo
za pravdu reformačním snahám Husovým.
Tělo jeho jest zahubeno, ale lepší část ducha jeho po smrti zvítězila,
nejvíce v té církvi, která jinou část nauky jeho odsoudila.
To vše jsou události dávno dokonané, boje
dávno vybojované a není potřebí, abychom v nich pokračovali a dále o ně
zápasili. Není žádná potřeba, aby národ český dělil se v přátely a nepřátely
Husovy a aby ty strany navzájem se potíraly. Jest v přítomnosti dostatek
různých prospěchů, které se hlásí k platnosti: prospěchy hospodářské, společenské,
stavovské, o které se dělíme v přirozené
strany; a jest tu veliká potřeba národní, která nás všechny bez rozdílu
volá ke svornosti, ke společné sebeobraně proti útokům, jež směřují nejprve
k našemu odstrkování v každém ohledu hmotném i duševním, a v posledním
konci k našemu národnímu zahubení...
Nedrásejme staré rány již zacelené. Nestavme do popředí to, co nás dělí,
a hleďme si toho, co nás spokojuje. Neklaďme po zpátečnicku hlavní váhu
na věci minulé: starejme se o potřeby přítomnosti a připravujme lepší budoucnost
národu svorným postupem všech národních
stran za společnými cíli!
Jsou-li Pogiovy dopisy pravy nebo nepravy,
jistě má literární důležitost, a prof. Kalousek docela právem dokazuje,
že ty dopisy jsou nepravé a že se jich tedy nemá užívat pro oslavování
Husa. Ale mnohem důležitější je pro každého člověka otázka, má-li Hus v
tom pravdu, aby ve věcech náboženských rozhodovalo Písmo a rozum, a tudíž
nakonec vlastní svědomí. Kdo se rozhodne pro svědomí, ten nebude přijímat
autority církevní a ten tudíž bude s Husem spojen
duchovně právě v nejdůležitější otázce životní, ve svém přesvědčení náboženském.
Kdo se rozhodne pro autoritu církevní, ten ovšem bude duchovně stát proti
Husovi, třebaže ho bude oslavovat slovy. Běží o to, co komu oslava Husova
skutečně je zdali duchovním činem,
nebo formalitou. Proto dnes budou oslavovat Husa, zítra biskupa Brynycha
a obakrát budou stejně rozjařeni, nadšeni a po případě hlomozní.
Prof. Kalousek praví, že koncilem tridentským
opravy, o něž Hus stál, jsou dnes provedeny skoro naveskrz . Prof. Kalousek
se tu velmi mýlí a nevidí všeho, co by jako historik a dokonce historik
český vidět musil. Jak už řečeno, Hus postavil proti církvi a papeži autoritu
Písma, a v tom stěžejném bodě církev ničeho nenapravila, naopak pokročila
až k čirému absolutismu papežské neomylnosti.
Hus tedy, kdyby dnes žil, stál by zase a stejně, ba ještě rozhodněji proti
římské církvi papežské. Hus dovolávaje se autority Písma nutně dovolával
se také rozumu: Což Písmo sv. velí a světí a což rozum pravý ukáže je jedno
z četných rčení o Písmě a rozumu. Písmo může být vykládáno všelijak, a
proto Hus důsledně musil se dovolávat také rozumu uznává to římská církev
dnes?
Kdo s Husem ve věcech náboženských drží
se Písma a rozumu, musil by dnes vědět, kam církev dospěla svou jezuitskou
morálkou, třeba že Alfonsa z Liguori prohlásila za svatého; kdo drží se
Písma a rozumu, musí se děsit a odvrátit od té pověrčivosti, kterou církev
v zemích katolických nejen trpí, ale přímo podporuje a udržuje. Případ
s Miss Vaughan, do kterého celý Vatikán
a sám papež je zapleten, mluví jazykem velmi srozumitelným. A je nesrozumitelné,
co stále a stále páše římská hierarchie ve všech zemích? Ano některé křiklavé
nepořádky církev stavila, ale nezměnila svých pochybených základů; koncilem
tridentským vydány některé dekrety
reformní, ale také formulováno učení církevní, a to směrem takovým, s jakým
Hus nikdy by nebyl souhlasil.
Byl sice také českým profesorem, ale byl
důsledný a nebál se poznané pravdy. Hus by pochopil velmi dobře, jak koncil
např. stavil hrubé nešvary s odpustky, ale že odpustky samy, a to velmi
důrazně, schválil; Hus by jistě neschválil zákaz Písma daný papežem Sixtem
V. po koncilu tridentském! Po koncilu Tridentském znásilněn Koperník, znásilněn
Galilei Koncil Tridentský především
nezabránil hrubému násilí protireformačnímu, násilí, kterého se tím právě
na národě Husově tak krvavě dopustil. A tu prof. Kalousek dovede napsat,
že by Hus dnes stál v táboře římském, v táboře klerikálním?... Prof. Kalousek
nám sám vypravuje, že r. 1869 dal v
Pokroku návrh, aby proces Husův byl revidován; návrh ovšem zůstal návrhem
a jeho původce teď naivně připouští, že prý církevní soud sotva by připustil,
že soudcové kostničtí se mýlili ale prof. Kalousek přesto chce, abychom
všichni spokojili se s církví, jaká
je. Sice prof. Kalousek také připouští, že by Hus na úpadek víry a kázně
mezi křesťany naříkal ještě více než svého času ale, ale ten úpadek víry
a kázně nezavinila církev, nýbrž ti zlí křesťané . Svědomí nejvzdělanějších
a nejlepších katolických mužů se proti
Římu bouří a volá se po nápravě církve in capite et membris prof. Kalousek
českým studentům vykládá o Pogiovi a falešných sochách Husových a dochází
k závěru, že se my Čechové pro Husa nemáme rozčilovat! Ježíš v znamenité
23. kapitole u Matouše typ zákoníků zvěčnil nepřekonatelným realismem typ
lidí, kteří cedí komára, velblouda pak polykají.
Prof. Kalousek ovšem dovolává se také národní
potřeby; věc národa, čteme, volá nás všechny bez rozdílu k svornosti. Bez
rozdílu? Prof. Kalousek se patrně jen přeřekl, neboť na konci se opravuje
v ten smysl, že všecky národní strany mají se spojit ke společnému postupu.
Svornost! Kdo by nechtěl být svorným? Ale
kdo porušil v Čechách za Husa a po Husovi svornost? Hus a husité, anebo
ti, kdo se na Husovi dopustili duchovního a fyzického násilí? Ten, který
o sobě právem směl říci, že je tichý a pokorný srdcem, učí nás také: Nedomnívejte
se, že bych přišel pokoj dáti na zemi. Nepřišelť jsem, abych pokoj uvedl,
ale meč. Přišel jsem zajisté, abych
rozdělil člověka proti otci jeho, a dceru proti mateři její, a nevěstu
proti švegruši její. A nepřátelé člověka domácí jeho.
Tomu pořád a pořád tak málo lidí dovede,
tak málo lidí chce rozumět. Také prof. Kalousek nepochopuje, že jeho volání
po svornosti prýští nejen z duchovní pasivity, ale také z zákonické pýchy!
Také my jsme pro svornost, ale jsme přesvědčeni a pro to své přesvědčení
uvádíme důvody, že pravda je na straně Husově a jeho opravdových ctitelů;
proč prof. Kalousek této pravdě odpírá?
Hus je v naší historii kámen, o nějž se charakterové rozrážejí.
26
Čím Hus nám je a býti má? Hus a úpadek
v záložně Svatováclavské. Věčný Huse!
Nemůže být nejasno, čím Hus nám byl a je.
Předně. Husovo životní dílo byl boj za
reformu náboženskou; Hus byl náboženským reformátorem. Toť obsah jeho života
a smrti, a proto nám je vzorem náboženské opravdivosti.
Kdo se chce dovolávat Husa plným právem
a doopravdy, musí se ho dovolávat jako vzoru učitele ve věcech náboženských.
Druhé. Budeme se Husa dovolávat pro věc
hlavní. Nebudeme tedy věřit v jednotlivostech, co věřil ještě on, neboť
v těch věcech jsme nad něho a jeho dobu pokročili; ale budeme se od něho
učit stát v poznané pravdě, mít pevné a nezlomné přesvědčení životní, přesvědčení
náboženské.
Třetí. Od Husa budeme se učit nespoléhat
ve věcech náboženských na vnější autoritu církevní, nýbrž na Písmo a na
pravý rozum.
Čtvrté. Smrt Husova a osudy národa našeho
v dobách reformace a protireformace musejí nás poučit, že nikdo na světě
nemá práva náboženské přesvědčení znásilňovat. Opravdoví ctitelé Husovi
budou pro svobodu náboženskou, pro svobodu přesvědčení.
Od Husa a jeho reformy není k Svatováclavské
záložně daleko. Svatováclavská záložna a její úpadek potvrdil mně jen to,
co vidím v pražských krámech napořád. Nepřemýšleli jste ještě o S Bohem
Mit Gott , o těch různých obrazích svatých a lampičkách před těmi obrazy,
jak to nalézáte ve zdejších krámech? Nezarazila vás často nesolidnost právě
takových krámů? Velikému, příliš velikému procentu českých lidí
náboženství je v pravém slova smysle obchodem, jen čarodějným do ut des
a ničím jiným; takovým čarodějstvím byl lidem už titul Svatováclavská a
bylo ovšem vkládání peněz do té Svatováclavské : a ti nesvědomití světští
a kněžští správcové stejně očekávali
od Svatováclavské zázraky. V takové náladě italští bandité dávají na modlení,
aby se jim podařil lup; italský zloděj podkopávaje se do cizího domu, strká
do podkopu obraz Panny Marie, aby se za ním šťastně dostal tam a ven. A
na té náboženské úrovni je ohromná
většina českých lidí. Také vzdělanci! Lidem těm náboženství je čárami,
kterými Bůh anebo jeho některý svatý má být pohnut, nebo přímo donucen
k zázraku pro osobu; je-li to, čeho si takový pohan přeje, mravné nebo
nemravné, je mu otázkou vedlejší.
Kdo náš český život skutečně pozoruje,
musil ten český fetišismus poznat a pochopit. Církev dopouští se právě
toho hříchu proti duchu, že náboženství od tohoto fetišismu neodlišuje,
naopak ten fetišismus všemožně podporuje a sílí; ale ovšem to je kletba
katolicismu, že teismus a náboženství od polyteismu a fetišismu ještě nedovedl
očistit. Hus musil vystoupit proti zlořádům odpustkovým a proti pověře
o krvi Kristově kurátoři Svatováclavské záložny kradli a šidili, a přitom
stejně hledali a nalézali posilu v
náboženství jako poutníci za doby Husovy do Wilsnacku; ten onen sám sloužil
i mši v úmysle, aby bůh mu pomohl v krádeži k lehkému životu... Není každé
náboženství mravní. Tomu rozuměl Hus, a proto jeho úsilí o reformu mravní
a ovšem především v církvi in capite
et membris. Věčný ty Huse český!...
Pravda, o tom našem Husovi názory se rozcházejí;
avšak nelitujme toho, je dobré, že názory o něm jsou, a je dobré, že se
rozcházejí, poznání a následování Husa tím jen získá.
Dva názory dnes stojí proti sobě. Jedni
vidí v Husovi a jeho reformě dílo povýtce a hlavně náboženské, druzí dávají
Husovi a české reformaci význam národní, národnostní. Je sice těžko pochopitelné,
jak lidé, kdo znají život Husův a četli jeho spisy latinské a české, mohou
nevidět, že všecko Husovo životní úsilí
bylo mravně reformní a náboženské; na druhé straně však je pochopitelné,
že tlak národních idejí a citů, tíže národnostního boje novodobého i historiky
svádí k tomu, že vidí národnostní ideu ve vší české historii a že zejména
význačné události, jako českou reformaci,
vykládají národnostně.
27
Význam Husův náboženský nebo národní?
Česká reformace je především a v první řadě náboženskou
Mezi oběma názory nalézáme však také názory
více méně prostředkující, kompromisní, jak velmi poučně vidíme z přednášky
profesora Pekaře; protože, vyloživ napřed život Husův, profesor Pekař odhodlal
se také k ocenění Husova významu nejen pro minulost, ale i pro přítomnost,
rozebereme si tyto části řeči obšírněji, neboť dotýkají se nejvážnějších
otázek našeho národního života. Uvedu
tedy napřed do slova, co čteme o významu Husově:
Kde je význam Husův? Zajisté nikoli v intelektuálním
obsahu jeho činnosti; myšlenkový fond boje jeho pochází od Wiclifa. Ale
co by byly platny pravdy sebečistší, pravdy, jichž cílem je polepšení společnosti
lidské, kdyby zůstávaly zamknuty v učených knihách a nenašly apoštolů silné
vůle? Hus však pravdu Wiclifovu, odhodlanější a důslednější v tom než mistr
sám, učinil pokladem statisíců, hrdina mravní důslednosti přišel ji bránitpřed
koncil a položit za ni život. A v té pravdě jeho je dvojí stránka pokroková:
Prvá je boj proti korupci hierarchie a tím zároveň boj za křesťanství ryzí,
křesťanství v duchu evangelia, křesťanství ne slovy a formou, ale životem
a v tomto směru můžeme u Husa shledávati
český prvek, český motiv; důraz na praxi křesťanství je základním živlem
ve všech dosti se rozcházejících směrech české reformace. A druhou stránkou
Husova stanoviska nám drahou je jeho požadavek rozumové kritiky zřízení
a učení církevního na základě původních
pramenů, na základě bible na daleké cestě, která vede staletími od nesnesitelné
a často osobivé autority, přikazující slepě věřiti, k emancipaci lidského
rozumu, je Husův smělý boj za myšlenku Wiclifovu první velkou etapou nové
doby. A tu ovšem není bezvýznamno pro
nás, že to je Čech a horlivý Čech, jenž před tváří křesťanstva vypustil
duši za tyto první obrany mravního a myšlenkového obrození v duchu novověku.
K tomu si pozorně přečteme, co profesor
Pekař vykládá o významu Husově pro přítomnost. Profesor Pekař zove rozjímání
to několika upřímnými slovy ; pročteme si slova ta proto tím pozorněji.
Jsme malý národ, i je pochopitelno, že
s pýchou vzpomínáme dob, kdy jsme více znamenali ve světě kulturním i politickém
než dnes, že vzpomínáme především slavného století, jež ovládá jméno Husovo.
Ale jaká tragika! Oslavujeme Husa a národ jeho, jenž nasadil všechno za
pravdu evangelia, vzpomínáme druhého slavného boje za dědictví Husovo,
boje Jiřího z Poděbrad, vzpomínáme ryzí jednoty bratrské,
těch dvou století, jež, jak jsem pravil, ne zcela v duchu Husově, ale následkem
faktického vývoje byla bojem za vlastní individualitu, za vlastní pravdu
proti Římu a jež skončila se tak hrozně násilným pokatoličením našich předků
a dnes, dnes je totéž heslo bojovným
výkřikem proti nám! Dnes všeněmecké heslo Los von Rom! je netoliko Pryč
od Rakouska! ale i Hr na Čechy! Opakuji: jaká tragika! Na místech, kde
za nářku obyvatelstva před 280 léty zavírány byly královskými komisaři
protestantské kostely, rostou dnes
nové; letos vysvěcen byl slavně nový kostel v Hrobech, v týchž Hrobech,
kde zavření protestantské modlitebny dalo r. 1618 podnět k českému povstání!
A dnes je každý takový kostel, každá obec jeho zároveň hrozbou nám, neboť
jen z boje proti nám v dnech pádu Badeniova
zrodilo se toto hnutí, politické cíle pokrytecky maskujíc náboženskou potřebou,
politické cíle, jejichž přiznanou částí je germanizace českých zemí a nepřiznanou
ba vlastně také přiznanou připojení k říši německé. Máme proto
od svého historického Pryč od Říma! odvraceti se s nechutí, máme se učit
nenávidět největší periody našich dějin? Zajisté nikoliv! ale tolik vlasteneckého
rozumu, tuším, míti musíme, abychom tomuto nebezpečnému hnutí, jež netají
se tím, že chce naší zkáze, nepracovali
do rukou, abychom nevyvolávali dnes zbytečně beznadějný svár konfesionální
v národě, jenž potřebuje tolik sebrání sil, tolik myšlénkové jednoty. Je
velkým omylem, tvrdí-li se, že vedoucí myšlénkou našeho vývoje národního
je myšlénka náboženská; velkým motivem
našich dějin je myšlénka národní; jí chví se každý nerv naší minulosti,
od doby apoštolů Cyrila a Metoda až do nynějška. A dnes snad více než kdykoliv
jindy nastává její hodina. Nezapomínejme, že tenkrát, kdy předkové naši
sváděli sami vítězné bitvy s přesilou
německých nepřátel, nebylo vlastně říše německé, že to, co se jí pyšně
zvalo, byl bezmocný chaos států a státečků, v němž vládu vykonávala vlastně
cizina, v němž nebylo ani jednotného vědomí národního. Před nemnoha lety
povstala říše tato ze svého ponížení,
mocná a vítězná. Nacionalismus její, a to výbojný nacionalismus roste úžasně,
rozdmychován vytrvale z míst nejvyšších řeči, jež jsme v poslední době
slyšeli, netýkají se jen Poláků, ale všeho východu na německé hranici a
jsou s to, aby především nás naplnily
vážnými obavami a zburcovaly z malicherností našich k práci vážnější. Musíme
nepochybně hotovit se k obraně ta ovšem bude záležeti na naší neoblomnosti
mravní, na naší síle kulturní a hospodářské vzpomínáme-li minulosti,
abychom posílili se jejími velkými vzory, hledejme to, co opravdu spojuje
a posiluje. V tom smyslu volám světlé památce Husově: Sláva!
28
Historik české reformace musí také znát
vývoj náboženský a církevní. Odsoudila církev Husa právem?
Řekl jsem, že prof. Pekař v posuzování
a odhadování významu Husova stojí na stanovisku kompromisním; zapisuje
si teď jeho vývody, jsem v pochybnosti, jestli jsem se dobře vyjádřil.
A vzniká pochybnost tím, že sporné otázky formulovány jsou nepřesně.
Nechci proti prof. Pekařovi polemizovat
pouze profesorem Pekařem, ale přece musím ukázat na vnitřní odpory v jeho
vývodech. Je prý velikým omylem vidět v náboženství vedoucí myšlenku našeho
vývoje, velikým motivem našich dějin je prý myšlenka národní. Již v té
základní větě je nepříjemná nepřesnost:
je přece rozdíl mezi myšlenkou vedoucí a mezi velikým motivem; mezi oběma
by nutně nemusilo být rozporu, ale musím předpokládat, že prof. Pekař v
národní ideji vidí naši myšlenku vedoucí. Alespoň tomu nasvědčuje tenor
celé řeči.
Říci, že národní ideou chví se každý nerv
naší minulosti od Cyrila a Metoděje počínajíc až do dneška, je jistě řečeno
sice moderně, ale nesprávně; naši staří předkové by o nervech tak nebyli
mluvili. Národní idea, jak o ní mluví prof. Pekař, je idea novodobá a nesmí
se vnášet do minulosti; to je počínání nesprávné a nehistorické. Prof.
Pekař sám říká o Němcích doby starší, že jednotného vědomí národního neměli
a my jsme je tenkrát měli? Neměli; neměli, opakuji v tom smysle, ve kterém
se pojímá dnes a v nové době vůbec.
Že již ve středověku byli Čechové a Němci a že často spolu zápasili, neznamená,
že tenkrát už bylo vědomí národnostní; bylo ovšem vědomí politické, bylo
také vědomí jazykové a národní odlišnosti, ale vědomí národnostního v dnešním
smysle nebylo. Prof. Pekař vidí v starším
Německu politický chaos a vládu ciziny co bylo v Čechách od 13. a 14. věku?
Byli Lucemburkové národními? Byli národními jejich předchůdcové a jejich
výbojná politika, pachtící se po vládě nad kraji německými?
Rozumí se samo sebou, že již před reformací
někteří Čechové (někteří zase ne!) zle nesli usazování a nadpráva Němců
a že proti tomu brojili a se vzpírali; ale v tom bylo více odporu proti
cizímu, neznámému a nezvyklému než vědomí národního; bylo v tom vědomí
politického a společenského, ale nebylo
národnostního cítění a myšlení. V tom odporu jevil se rozdíl kulturní a
jevil se dokonce rasový, ale ani to není vědomím národním. Vědomí národní
vzniká teprve v nové době a vyniká hlavně reformací. Ale ani v reformaci
nebylo ještě vědomí národního v našem
smysle, jak nejlépe dokazuje všecka historie reformace a její průběh. Hus
přece a celý průběh reformace husitské a bratrské jistě charakterizuje
nás jako Čechy, v Husovi a reformaci jistě se projevila naše přirozenost
česká; nuže co je dílo Husovo a naší
reformace? Profesor Pekař, vykládaje o významu Husově, sám klade důraz
na Husův charakter, na pokrokovou stránku jeho reformy a konečně na český
motiv (podškrtuje prof. Pekař) náboženský kde je tu vědomí národní? Projevuje
se v Husovi a v husitské době vedoucí myšlenka české historie, nebo ne?
Projevuje se vedoucí myšlenka česká v hnutí náboženském trvajícím od polovice
14. století až do 18. nebo ne? Co zbude z naší historie, když vynecháme
Husa a reformaci? A jestliže se tedy
v Husovi a v reformaci jistě projevuje vedoucí idea česká, byla to právě
idea náboženská.
Že Hus pracoval pro odstranění cizí převahy
na univerzitě, nedokazuje tolik, kolik tvrdí prof. Pekař Nedokazuje toho
ani Husovo kázání proti německým konšelům, ani jeho list polskému králi
Vladislavovi. Máme zajisté na druhé straně Husovo prohlášení, že jest mu
hodný Němec milejší než nehodný Čech, a právě tato zásada spravuje celou
reformaci: Hus učí se nejvíce od Angličana Wiclifa, a v průběhu reformace
vidíme, jak v národě našem vzrůstají
strany náboženské a jak nepřátelsky stojí proti sobě náboženství různilo
mnohem více než jazyk a národnost. To přece vidíme na průběhu reformace:
pokud Němci byli obhájci Říma, stáli Čechové proti nim, když Řím opustili,
spojili se s nimi. Luther byl jistě
dobrý Němec, a žije později než Hus, byl také mnohem nacionálnější; ale
přesto vyznal, že je husitou, a přijímal nekatolické Čechy ve spojenectví,
jako zase tito pořád více a více přijímali lutherství. Profesor Pekař uvádí
manifest
pražský z r. 1420, neuvádí jej sice zřejmě za doklad národnostního rázu
husitství, ale mohl by tak učinit a větším právem než uvádí uvedené fakty.
Ale i v tom manifestě důraz jest položen na náboženství; o Němcích se praví,
že mají odpor proti českému jazyku,
ale především se jim vytýká, že jsou ve službách papežových. Vždyť manifest
z r. 1420 jest psán proti papežovi a jeho bule osnující proti Čechům křižácké
tažení. Němci později a již za bojů táboři, jistě nemenší Čechové než Pražané,
vydali (německý!) manifest (1431) a
tam stejně vytýkají Němcům, že slouží papeži a hierarchii a že hájí církevní
porušenosti; Čechové prý neradi s nimi vedou boj, ale musejí pro svou obranu.
S říší prý by rádi byli ve smíru a společně s Němci chtěli by pracovat
k opravě duchovenstva.
Co se týká Husova listu králi Vladislavovi
po bitvě u Grunwaldu, tož stejně nedokazuje toho, co tvrdí prof. Pekař.
Totiž: všecky tyto jednotlivosti dokazují sice, že v době reformační a
s reformací naší probouzí se také cit národnostní a do jisté míry i slovanský,
ale nedokazují, že Hus, husitství a celá naše reformace jest především
a předně národnostní. A o to běží. Že by v době reformační vědomí národnostního
nebylo, nikdo ovšem netvrdil a netvrdí.
Boje s Němci byly následkem reformace.
Hus počal horlit pro nápravu českého života a českého duchovenstva; když
se Řím postavil proti Husovi a jeho českým stoupencům opíraje se o císaře
německého a říši, přirozeně došlo k bojům s Němci, protože byli ve službách
Říma. Řím proti nám přirozeně hotovil
Němce, protože s námi sousedili. Ale boje s Němci nebyly Čechům nejhroznější
nejhroznější byly jim boje s Čechy katolickými, jdoucími ruku v ruce s
Němci.*
Historie česká nemá jen obsahu negativního,
odporu proti Němcům: národ náš se vyvíjel pozitivně a samostatně, a tímto
pozitivním a samostatným vývojem vznikla Husova reforma a česká reformace
vůbec.
Vím dobře, že už před prof. Pekařem vysloveno
bylo mínění, že všecka naše historie spočívá v boji s Německem. Ukazuji
právě, že to není pravda. Jest to vůbec formule nejasná a neurčitá. Že
každý jedinec a také každý stát a popřípadě i národ musí zápasit o svou
existenci, jest vlastně truismus; neříká to nic, jistě ne mnoho. Němci
musejí svou existenci obhajovat, musejí ji obhajovat Francouzové, Italové
atd. takové všeobecné pravidlo nevysvětluje v historii mnoho. Běží vždy
o to, za jakých podmínek a jak se boj existenční vede.
Prof. Pekař dopouští se nepřesností netoliko
v psychologickém a sociologickém výkladě a vážení historických faktů, on
o podstatě a průběhu naší reformace podává nejen úsudky, nýbrž i fakty
nesprávné.
Prof. Pekař líčí totiž jednání koncilu
basilejského s Čechy (1433) po bitvě u Domažlic jako kapitulaci koncilu
a jako největší české vítězství v dějinách; to pokládám za nadsazování
a úsudek velmi nesprávný. V té věci již Palacký viděl lépe, pochopiv, že
bitvou u Domažlic nastal také v domácích poměrech českých osudný obrat;
laskavost diplomatického Juliana Cesarini, jenž v hanebné porážce Čechům
zanechal svůj kardinálský klobouk i křižáckou bulu, musí se posuzovat docela
jinak, a také smiřlivost Pražanů a husitů a příchod Rokycanův, Prokopův
a družiny před koncil znamená něco jiného než největší české vítězství
!
Prof. Pekař, zdá se mi, založil svůj úsudek
na mylném faktě; praví totiž, že zástupcové koncilu Čechům přiznali jednání
na základě zákona božího a praxe prvotní církve! A na tom čeští vyslanci
vskutku do Basileje šli. Je mně nepochopitelné, jak prof. Pekař mohl takovou
větu napsat a nezarazit se: takovou koncesi Řím neudělal
a nemohl udělat nikdy, jak právě všecko jeho jednání s husitskými Čechy
dokazuje. Ve skutečnosti vyslancové koncilu vedle zákona božího, Krista,
apoštolů a prvotní církve spolu se dovolávali koncilů a církevních učitelů,
tj. Čechové přistoupili kvůli jednání
na jiný základ, než kterého hájil Hus, a proto nelze říci, jak praví prof.
Pekař, že jednáním Rokycany, Prokopa a ostatních s koncilem zvítězil také
Hus. Zvítězil de facto Řím, třebaže mnozí otcové koncilu v tu dobu stáli
proti papežovi.*
Prof. Pekař mezi jiným také praví, že Hus
od církve z jejího stanoviska prý byl odsouzen správně. Prof. Pekař opět
nesoudí historicky.
Sám prof. Pekař přece ukazuje, že koncil
basilejský jednal s Čechy jinak, a vidí v tom dokonce vítězství Husovo
bylo stanovisko církve za 18 let po upálení Husově již jiné? Nebylo. Držíme-li
se totiž učení a precedencí, tož věc už za Husa měla se tak, že církev
(o právnické stránce tu mluvit netřeba) mohla se držet názoru Tomáše Akvinského,
jenž dovoluje kacíře trestat smrtí, ale
mohla se také držet mínění lidštějších, křesťanštějších. Byla to otázka
nejen práva, ale také jeho výkladu. Církev tu nebyla vázána dogmatem, ani
míněním jedním (sv. Augustin např. soudil o trestu kacířů mírněji, a církev
někdy se ho držela), a proto mají pravdu
ti, kteří tvrdí, že Hus byl odsouzen nesprávně. O tom ani nechci mluvit,
že se koncil ve svém postupu dopustil docela zjevných nesprávností a násilností.
Jak tedy může prof. Pekař říkat, že Hus byl odsouzen správně? Či chtěl
jen říci, že církev měla právo odsoudit Husovo učení? Rozumí se samo sebou,
že církev, stejně jako Wiclif a Hus, měla právo hájit učení svého, ale
jen o to přece při odsouzení Husově nešlo.
Ani taktika ani učení římské církve nebyly
a nejsou tak ustálenými a jednotnými, že by prof. Pekař tak všeobecně mohl
se dovolávat historické relativity. Vzpomínám poučné paralely z letošního
jednání na německém říšském sněmě. Proti centrum uvedli liberální řečníci
místo z učebnice církevního práva od de Lucy tištěné v Římě minulého roku;
de Luca tu žádá trest smrti pro kacíře
ještě dnes. Avšak katolíci němečtí (mezi nimi sama Kölnische Volkszeitung)
odmítají toto učení italského fanatika, vidouc ve spisovatelích `a la de
Luca největší škůdce své církve. A tak jako dnes jsou katoličtí teoretikové
a právníci mírnější a nemírnější, lidštější a nelidštější, tak bylo v 15.
století za Husa; v duchu doby bylo také Husa neodsoudit k smrti, ale otcové
kostničtí vzali při na lehké vážky a postupovali s pravou římskou neopravdovostí
a nelidskostí.
29
A zase o svornosti. Reformace česká
má obsah především náboženský: rozdíl ideje národní a náboženské
Zasluhuje povšimnutí, jak prof. Pekař,
odborník v rakouské historii, posuzuje německé Los von Rom; vidí v tom
jen politický boj proti nám zrozený z éry Badeniovy výklad od historika
rakouského jistě překvapující. Věc vyžaduje však širšího rozboru, a ten
dám příště; zatím s prof. Pekařem uznávám, že výbojný nacionalismus německý
vyžaduje z naší strany zbystření vlasteneckého rozumu. Ano rozumu. A rozumu
národové nikdy nemohou mít dosti. Agresivnímu
nacionalismu německému nesmí proto (ani nemůže!) čelit nervózní nacionalismus
český. Souhlasím, že by konečně měla být učiněna přítrž malichernosti českého
života, ale ovšem k tomu především patří, abychom svůj národní
život a pojímání historie povznesli na to světové hledisko, které již Kollár,
a právem, chtěl zaujímat. Jestliže také prof. Pekař volá po jednotě a spojování,
tož opět a opět musím k tomu říci, že svornost je pravidlem jen formálním
a že běží hlavně o to, v čem máme a můžeme a smíme být svorni. Myšlenková
jednota : lze takovou jednotu diktovat? Lze ji udržet a sílit stálým odkazováním
na nepřítele? Neoblomnost mravní a síla kulturní , které se prof. Pekař
také dovolává, znamená především pracovat
ku poznání a rozšíření pravdy; tato práce vyžaduje snášenlivosti, ale také
odvahy nepřijímat seberozšířenějších názorů bez kritiky. Není pochybnosti,
že také český nacionalismus pod etiketou svornosti svou nepokrokovostí
a duchovní nehybností stává se národu
velmi nebezpečným.
Prof. Pekař odpověděl na mé vývody o Husovi
v Českém časopisu historickém a odpověděl tak, že v zájmu věci dávám protiodpověď.
Prof. Pekař polemizuje hlavně kvůli národné
ideji, že prý není žádná pouze novodobá idea, ale idea projevující se hned
v prvých dobách dějin českých, neopouštějící jich nikdy a v kritických
chvílích, kdy národ byl nebo považoval se za ohrožena ve své existenci,
rostoucí k síle a šíři moderního nacionalismu . Spor byl o to, byla-li
národní idea myšlenkou vedoucí; prof.
Pekař teď jen říká, že se idea národní v dějinách projevovala, a projevovala
prý se hlavně tehdy, kdy šlo o existenci národa: na to jsem právě ukázal,
že bojovat o svou, rozumí se českou existenci není ještě bojovat z motivu
nacionálního. Ty boje o existenci byly boji povýtce politickými,
nebyly boji národními.
Uvedl jsem za doklad historiky, kteří o
věci filozofičtěji přemýšleli; prof. Pekařovi neimponují prý autority nedostatečně
informované: Němci v svém celku vskutku poznali německou myšlenku národní
teprve v době nové; my však již v středověku; i dnes by bylo např. těžko
u nás i u Němců ukázati na národní dějepis nesený tak horoucím a rozhodným
názorem nacionálním, jak to pozorujeme u českého Dalimila v 14. stol. Na
to odpovídám: Fakty jsou proti tvrzení
prof. Pekaře. Také středověcí Němci cítili se jako Němci proti např. Francouzům
a Italům, ale přesto nebyli nacionálními v nynějším slova smyslu; říci,
že by se teď ani u Němců nenašlo historika tak nacionálního, jakým byl
Dalimil, je tvrzení nesprávné. O berlínském
Lenzovi čtenářové Naší doby se dočetli; mohl bych ukázat na promyšlený
a soustavný nacionalismus Treitschkeův, Lagardeův aj. ale nemám kdy tu
vypisovat jmén a fakt, o kterých se lze poučit v každé lepší historii německé
literatury. Němci v 19. století (po
bojích proti Napoleonovi!) měli celé národnostní školy historické o právech,
hospodářství atd. atd. Než hlavní věcí je, byli-li Němci v středověku nenacionální
a my nacionální; v té příčině prof. Pekař by svého tvrzení nedokázal.
Prof. Pekař dovolává se Palackého pro názor,
že hlavním obsahem našich dějin bylo stýkání a potýkání češství s němectvím;
není tím prý historie pouze negativní, ostatně prý i negace může být rodnou
půdou pro snahy zdánlivě pozitivní ; český wiclifismus např. mohl se velmi
snadno, ne-li rozvinouti, tedy své bojové síly nabyti z odporu proti německým
mistrům na univerzitě . Palacký prý nemínil pouze odpor k cizině, ale také
rozmanité zažívání ciziny.
Opět nemohu slevit. Právě český wiclifismus
nedostal se k nám od Němců, ale z Anglie; také Anglie je cizina, ale běží
o cizinu německou! Ve velmi důležité věci, v nejdůležitější, působily tedy
vlivy anglické, ne německé a působily vlivy pozitivní. Nepopírám ani vlivů
německých na naši reformaci; před Husem v Čechách
byly reformní vlivy také německé. Nebylo všecko německé nám protichůdné.
Než to všecko jsou věci vedlejší; hlavní otázkou je, byla-li naše reformace
pozitivně českou, a k tomu odpovídám, ano! Sám prof. Pekař ve své přednášce
v reformaci našel český motiv. K čemu
teď spor o slova negace a pozice?
O to běží, zda-li ten český wiclifismus
mohl se protivou proti Němcům rozvinout, jak prof. Pekař se vyjadřuje;
prof. Pekař to teď už sám popírá a jen říká, že z toho odporu mohl nalézti
své bojovné síly je to důkaz pro tezi Palackého?
Prof. Pekař patrně necítí, jak od svého
původního tvrzení krok za krokem ustupuje, třebaže slovy svých dřívějších
názorů hájí. V otázce nacionalismu naší reformy teď píše: Že však národnostní
protivy v Čechách v době Václavově přispěly v prvé řadě (vedle hospodářských
a společenských) k mohutnému rozvoji hnutí náboženského, celý národ uchvátivšího,
o tom nepochybuji v nejmenším a je to také patrno z nacionalismu Husa samého.
Prof. Pekař nepochybuje, to je pravda, ale to zase
nestačí na důkaz. Podškrtl jsem některé výrazy, o které tu běží. Předně
není spor o to, přispěly-li protivy národní k rozvoji reformace; původně
profesor Pekař tvrdil něco jiného; když prof. Pekař vedle národní protivy
ještě klade protivy hospodářské a společenské,
pak zase své dřívější výroky modifikuje. Avšak věc hlavní tím přece není
vyřízena prostě proto, že z protiv národních a hospodářských (pojem společenských
protiv je příliš mnohoznačný, proto jej nechávám stranou) jakživ, nikdy
a nikde se nezrodí hnutí náboženské.
Je-li náboženství náboženstvím, tj. zvláštní, samostatnou mohutností duchovní
a kulturní, pak nelze ho odvozovat z mohutnosti jiné, ani z národnosti,
ani z hospodářství a vůbec z ničeho než z náboženství. A dokonce reforma
náboženství, intenzivní vzrušení náboženské, nedá se nikterak vyložit nacionalismem.
Z železa zlato také se nedá dělat, leda ve fantaziích alchymiků.
EDIČNÍ POZNÁMKA
První knižní vydání studie
Jan
Hus. Naše obrození a naše reformace vyšlo
nákladem Času. Praha [leden] 1896. Tiskem J. Otty. S. 60. Cena 30 krejcarů.
Pro tuto publikaci Masaryk upravil a doplnil přednášku, kterou přednesl
v Občanském klubu v Kolíně 6. 7. 1895. Pod titulem K 6. červenci a podtitulem
Naše obrození a naše reformace byla otištěna v Naší
době, r. 2, č. 11, 20. 8. 1895, s. 961-973 a č. 12, 20. 9.1895, s. 1057-1071.
Na závěr podepsáno T. G. Masaryk. Studie byla rozčleněna do deseti kapitolek
(I až X); v knižním vydání kapitola I-VII jsou totožné s paragrafem 1-7,
kapitola VIII tvoří paragraf 8 a 9,
kapitola IX paragraf 9 až 11, částečně 12 a 14, a paragraf 15 až 17, kapitola
X paragraf 18. Pro knižní vydání autor některé části rozšířil a napsal
třetí část označenou jako Doslov. Na závěr knihy je datace a šifra: Koncem
prosince 1895. T. G. M. Knihu ukončuje
Přehled, stručný obsah jednotlivých paragrafů.
Knižní verze se od časopisecké verze na
mnoha místech liší. Nezaznamenáváme změny slovosledu, lexika, kurzívy,
drobné úpravy formulační.
Některé věty či jejich části Masaryk v
knižním vyd. škrtl (škrtnuté části uvádíme kurzívou):
s. 314 u K větě Vyloženo již v České otázce
se vztahovala poznámka pod čarou: Viz Naše doba, r. I, s. 730
s. 315 u neboť hranice ta není ještě rozmetána
jak rozmetali Janův popel
s. 327 u K větě To všecko vynikne se vztahovala
poznámka pod čarou: Studie o Kollárovi v Naší době není ještě úplná a dokončena
s. 336 u poslední věta paragrafu 11: Jak
patrno jsou v učení Kollárově jisté nesrovnalosti, alespoň obtíže, kterými
se jindy budeme obírat obšírněji.
s. 342 u závěr paragrafu 16: Jak řečeno,
naši buditelé zabávali se problémem více při své práci vědecké a literární
jiné; ještě Kollár (Kázně) o věci mluví nejčastěji, Palacký ve své posouzené
již v České otázce noetické stati z mládí, Havlíček ve svých Epištolách.
V Zápiscích Jungmannových máme dokonce filozofii našeho liberalismu rozumí
se tajnou. Jsme ve svém vývoji dále a proto i filozofie náboženství bude
se pěstit samostatněji a podle našich
poměrů historicky daných.
Text knižního vydání byl rozšířen:
s. 318 u Tím Hus zároveň a koncilem
s. 321 u Hus důsledně odmítl rezervací
nevyslovenou.
s. 326 u Dobrovského úsudky proti temnotě
reformační.
s. 329 u Smetana více než jeho předchůdcové
slovanského nadčlověčenství .
s. 334 u Smetana vychází z protestantismu filosoficky .
s. 336 u To vysvítá z celého ku propasti vedla.
u nejpřesněji Palacký kniha, čl. 3.
u Toto stanovisko rozvádí ve svých Dějinách.
s. 337-40 u Podrobněji Palacký tak málo
rozumíme.
s. 341 u Tuto reformu katolické církve do Ducha Národních novin.
u K doplnění Havlíčkových názorů ve Slovanu
1851, č. 47.
u Smetana, vycházeje filosoficky vznešenější,
než posud byla.
s. 342 u Křesťanství naše matrikové.
s. 342-3 u Proto také nemohli bychom reformací a obrozením
započatý .
s. 344 u Bratří! Avšak náš problém není
pouze teoretický.
Některá místa byla autorem pro knižní vydání
přeformulována či doplněna. Uvádíme jen radikálnější zásahy:
s. 316 u smysl věcný a historický běžnému
smyslu. v čas. smysl věcný a historický.
s. 323 u Německo stalo se teprve později
v čas. Německo bylo proti Rakousku politickým orgánem pozdější reformace
západní. Teprve později
s. 327-8 u rozdíly jsou větší nechci více
v čas. rozdíly jsou větší a pronikavější. Také nechci více
s. 330 u přece v praxi politické nezdráhal
se v čas. přece v praxi nezdráhal se
s. 332-3 u vývojem náboženským a mravním
naše literatura, naše umění v čas. vývojem náboženským a mravním není mravnosti
bez náboženství, ideu tu přejímajíce řešiti chceme zároveň problém náboženský,
filosofický. Naše literatura, naše umění
s. 333 u s nynějším myšlením věřící katolík
a evangelík v čas. s nynějším myšlením. Věřící katolík a evangelík
s. 333-4 u poslání nesnadné analogii v
národě německém v čas. poslání nesnadné. Naše historie nedá se odčinit
a odsud pro myslící hlavy české přirozený rozpor. Kardinál Schwarzenberg
rozpakoval se prohlásit v Čechách nové dogma o neomylnosti. Není naším
úkolem předpisovat, jak katolická politika v Čechách má a může postupovat.
Máme proto zajímavou analogii v národě německém.
s. 334 u Husovy a bratrské podobně jako
katolicismus v čas. Husovy a Bratrské. Tyto naše církve sloučily se později
s německým protestantismem, Palacký naši českou reformaci pokládá za podstatně
protestantskou nezcela právem, jak vyplývá i z toho, že protireformace
provedena tak pronikavě a úspěšně.
Sloučení českých církví s německými (luterány) a ostatními (reformovanou
církví podle Kalvína) není proti tomu důkazem, ale tím národní ráz reformace
naší, podobně jako katolicismus
s. 335 u docela vědomě opouštěje reformaci?
v čas. docela vědomě duchovní rozpor své minulosti a tudíž i přítomnosti.
Co to znamená tak zní ten náš problém že národ český, jediný ze všech národů
na světě, zanechal katolicismus, provedl reformaci, ale opět se vrátil
ke katolicismu, opouštěje reformaci?
s. 336 u Vidí v katolicismu a protestantismu
uznává však protestantismus.... v čas. Vidí v katolicismu a protestantismu
(česká reformace jako Kollárovi je mu totožná s protestantismem) dva světodějné
principy duchovní princip autority a rozumného bádání; uznávaje potřebu
obou, vidí v jejich vzájemném působení na sebe prospěch pro člověčenstvo
a pro náš národ Toto stanovisko rozvádí ve svých Dějinách a formuloval
ve své polemice s Höflerem; jako Kolllár uznává však protestantismus
s. 340-1 u přijímaje českou reformaci přál
si reformy v čas. přijímaje stejně českou reformaci jako katolík, přál
si reformy
s. 342 u po podstatě a hodnotě náboženství:
otázce se vůbec vyhýbají. v čas. po podstatě a hodnotě náboženství. Všichni
odpovídali více implicite, zejména Palacký svou historií, o sobě filosofií
náboženství málo se zabýval. Proto ji mnozí v Dějinách nevidí, mnozí ovšem,
a obzvláště gros tzv. vzdělanců, se otázce vůbec vyhýbá.
s. 343 u vniterně prožít pokračovat. v
čas. náš úkol je vývoj ten vniterně prožíti a pak s jinými dále pokračovat.
s. 344 u jednostranně nacionálně v nekritický
historismus v čas. jednostranně nacionálně; upadal takto v nekritický
historismus
O knížce napsal autor pod šifrou F. autoreferát
(Naše doba, r. 3, č. 8, 20.5.1896, s. 759): Otisk a doplnění statí v Naší
době uveřejněných. Udány citáty ze spisů Dobrovského, Kollára, Palackého
a Havlíčka, dokazující shodu idejí reformačních a obrodních. Obzvláště
spiskem vyniká Palackého filosofie dějin a náboženství a Kollárovy Kázně
a řeči; jsou prvou českou obrodní filosofií náboženskou a tím spis tento
dostává v naší literatuře své nové místo.
Také druhé vydání vyšlo nákladem
Času. Praha 1899. Tiskem Karla Brandeisa v Třeboni. S. 62. Na závěr je
připsáno: Koncem prosince 1895; opakováno 1899. T. G. M. Vydání, kromě
několika drobných změn, je shodné s prvým. Významnější změnou je vynechání
věty
s. 348 u revolučním liberalismem. I někteří
čelnější buditelé obroditi by se chtěli liberalismem. Jungmann je typ
Třetí vydání “opravené” vyšlo
nákladem Času, Praha [červen] 1903. S. 120. Cena 60 hal. Na závěr knihy
je údaj: Koncem prosince 1895, opakováno r. 1899 a s některými opravami
1903. T. G. M. Autor knihu rozšířil o čtvrtou kapitolu s titulem Dodatek
k vydání třetímu. Tento text byl nejprve publikován bez podpisu v Naší
době s titulem Ze zápisníku Čtenářova (r. 10, č. 2, 20. 11. 1902, s. 152-156;
č. 4, 20. 1. 1903, s. 312--319; č. 8,
20. 5. 1903, s. 635-636 s podtitulem Ještě jednou polemika o Husa). Text
byl hvězdičkami rozdělen do několika částí, které jsou zachovány i v knižním
vydání. Nekryjí se však s rozdělením do paragrafů ve vydání čtvrtém. V
prvních
dvou pokračování byl vyznačen stručný obsah textu. Do knižního vydání z
těchto charakteristik obsahu nepřešla úvodní věta Univerzitní oslava Husova
, druhá: Čeští historikové o oslavě Husově neměla slovo čeští a místo závěrečné
věty z knižního vydání Reformace česká
má obsah především náboženský: rozdíl ideje národní a náboženské v časopise
bylo Postscriptum.
Některé části časopiseckého textu do knihy
nepřešly. První odstavec prvního pokračování (s. 153): Univerzita oslavila
11. října 500letou památku Husova rektorátu; prof. Gebauer měl ve veliké
síni koleje Karlovy přednášku o Husově významně v českém písemnictví. Roku
1402 literární činnost Husova, zejména česká, byla ještě praskrovná; ale
byl již téhož roku kazatelem betlémským a zabýval se
studiem spisů (teologických) Wiklefových obojí činností zrál v něm už tehdy
náboženský reformátor a jen jako náboženský reformátor Hus má svůj světodějný
význam a má tento význam zejména pro nás Čechy. Také další časopisecké
pokračování obsahovalo úvodní dva odstavce
(s. 312), které do knihy nepřešly. Následovaly po odstavci Čtvrté. Smrt
Husova (zde s. 357): Čtenář Naší doby nečte pouze co je tištěno, čte a
musí číst, co se mu píše. Čte dost často listy nejen podepsané, ale také
nepodepsané; listy anonymní, zdá se,
patří k české nátuře, alespoň jisté druhy listů anonymních. Mám v té věci
značnou zkušenost. Musím však uznat, že čeští anonymové rok od roku stávají
se slušnějšími; místo nadávek a hrozeb přicházejí stále více dotazy, pokyny
a rady. Ovšem ty dotazy, pokyny a rady
jsou často jen výrazem nespokojenosti a obžaloby, a rozumí se, že takových
rad, pokynů a dotazů je hodně mnoho. V poslední době neptají se anonymové
pouze po Svatováclavské záložně, ale také po aféře Pexider Weyer ( His
Rhodus, hic salta ), po sporu Mareš
Raýman (prof. Raýmana článek o Kantovi) atd. atd. Čtenář Naší doby ujišťuje
všecky tyto své rádce a tazatele, že si všech těchto a jiných věcí všímá;
ale má málo místa a proto musí psát po troškách. Ale jen strpení, dojde
řadou na všecko, mně nic nezastará. Z téhož pokračování nepřešlo do knihy
také závěrečné Postscriptum (s. 319). Po odstavci Zasluhuje povšimnutí,
jak prof. Pekař (zde s. 365) následoval odstavec: Přednáška prof. Gebauera,
o které je zpráva v Deníku (v 2. čísle),
vyšla ve Filologických listech, v posledním sešitu minulého roku. Titul
zní: Mistra Jana Husi význam v českém písemnictví. K tomu čteme v poznámce
pod čarou: Úkol slovutným akademickým senátem daný byl, oceniti Husa jako
učitele a spisovatele, s vyloučením
otázek církve se týkajících, a byl podle mé žádosti pozměněn ve smyslu
nahoře uvedeném. Vyloučit z literární působnosti Husovy otázky církevní
a náboženské, znamená Husa vůbec z literatury vyloučit, asi tak, jak se
to mělo stát na Museum; senát české
univerzity dal si tím svědectví velmi smutné. Je přímo nepochopitelno,
jak takový úkol mužové literárně vzdělaní mohli dát, nepochopitelno ovšem
se stanoviska českého, vědeckého a charakterového. Navrhujeme pro budoucí
příležitosti tato oslavné úkoly: Jakým
inkoustem psal Hus? Jak tlustá byla čínská zeď 6. července roku 1415? Avšak
také: jak těžký byl roku 1902 klerikální cop českého akademického senátu?
Polemika s Josefem Pekařem pokračovala
i v dalším pokračování Ze zápisníku Čtenářova s podtitulem: Dokončení minulého
zápisu (Naše doba, r. 10, č. 9, 20. 6. 1903, s. 708-709), ale tuto část
Masaryk do knihy nezařadil. Tiskneme ji v Dodatcích.
Pro knižní vydání Masaryk znovu upravil
text prvních třech kapitol. Kromě řady změn stylistických opět některá
místa přeformuloval:
s. 315 u filosofický racionalismus životní
a kulturní v předcházejících vyd. filosofický racionalismus negující náboženský
a tudíž i etický prvek kulturní
s. 316 u zřídlo v úsilí politickém Většina
lidí v předcházejících vyd. zřídlo v humanismě klasickém a v jednostranném
racionalismě. Komenský důsledně a správně klasický humanismus, ačkoli ho
nezavrhoval, podřizoval učení nábožensko mravnímu. Většina lidí
Z předcházejících vydání také škrtl větu
ze závěru odstavce Tím není řečeno (zde s. 318): Dogma reformační nemistrovalo
života a nepřeplňovalo. , a ze závěru odstavce Vzpomínky na reformaci (zde
s. 349): Všude motivy stejné: tu liberálně nacionální tam české, obrodní,
reformační.
Čtvrté vydání uspořádal V. K.
Škrach a rozšířil je o další práce s obdobnou tématikou (Hus českému studentstvu
z r. 1899, M. Jan Hus a česká reformace z r. 1910, Podání Spolku pro zbudování
pomníku Husova z r. 1890, K diskusi o Husův pomník z r. 1896, K šestému
červenci 1915) a knihu opatřil ediční poznámkou. Kni***** Myšlenky a zájmy
doby sv.4. Praha, nákladem Bursíka a Kohouta 1923. S. 193.
Páté vydání vyšlo v souboru Česká
otázka. Naše nynější krize. Jan Hus. Uspořádal Zdeněk Franta. Sbírka spisů
poučných Knihy pro každého (ročník III, sv.1-2), kterou redigoval Karel
Velemínský. Praha, Státní nakladatelství 1924. S. 404. Editor otiskl pouze
tři kapitoly, Dodatek z r. 1903 v knize není. Viz Ediční poznámku k České
otázce, s. 166.
Šesté vydání, označené jako 5.,
představuje nezměněný otisk vydání čtvrtého. Kni***** Myšlenky a zájmy
doby sv. 4. Praha, nákladem Bursíka a Kohouta 1925. S. 193.
Sedmé vydání, označené jako 5.,
vyšlo jako reprint (Škrachovy edice z r. 1923) po 56 letech, aby se tak
vyplnila mezera, která vznikla ve vydávání děl T. G. Masaryka v době první
humanitně demokratické Československé republiky; zasvěcené kruhy vysvětlují
tuto mezeru autokritičností T. G. Masaryka, jeho osobní skromností a pracovním
přetížením při řízení státu . Tento
reprint byl imprimován k tisku v neděli 28. října 1979 při příležitosti
oslavy 28. října v Curychu, jíž se zúčastnilo přes 700 čs. exulantů, a
na níž promluvil jako hlavní řečník signatář Charty 77 Ivan Medek z Vídně
. Dílo vychází v exilu s laskavým pochopením
a svolením Masaryk Publication Trust v USA, které vlastní autorské právo
spisů T. G. Masaryka a jeho rodiny. Na záložkách je text Jaroslava Dreslera.
Zürich, Konfrontation 1979. S. 193.
Osmé vydání obsahuje poznámky V. K. Škracha ze 4.
vydání a odkazy k literatuře. Praha, Jan Kanzelsberger 1990. S. 163.
Naše — deváté vydání se opírá o
edici V. K. Škracha, v níž čteme, že se Masaryk původně rozpakoval znovu
tyto stati vydávat bez vlastní revize a úpravy , ale posléze k vydání svolil.
Vzhledem k edičním zásadám, které uplatňujeme ve Spisech T. G. M., však
nerespektujeme rozsah Škrachova souboru. Je pochopitelné, že Škrach usiloval
zpřístupnit také další texty o Husovi, ale i tak šlo pouze o výbor, který
svědč
