poslal PH Na úvod tohoto článku připomenu, že jsem hlasoval proti vstupu do
Evropské unie. Námitky, které jsem proti Evropské unii měl tehdy, platí
i dnes: Vadí mi především její protikřesťanské zaměření. Vadí mi její
levicová, protirodinná agenda. Vadí mi snaha přimět členské státy, aby
přijaly v současné době převažující ideologii, podporující vyšší
zaměstnanost žen s malými dětmi, vnucování propotratových iniciativ a
přijímání předpokladu, že mezi muži a ženami jsou pouze nepodstatné
fyzické a fyziologické rozdíly. Vadí mně její multikulturalistická
agenda. Vadí mi i řada dalších dílčích věcí, třeba pokrytectví ve
vztahu k chudším zemím: Na jedné straně je finančně podporujeme, na
druhé straně jim znemožňujeme, aby na našich trzích prodávaly své
produkty, které dokáží vyprodukovat levněji než my. Podobných věcí by
se našlo více.
Nicméně mám vážné pochybnosti nad českými euroskeptiky s panem
prezidentem Klausem v čele. Obávám se, že pověst „potížistů“, kterou si
v Evropské unii vytváříme, nás zavádí do slepé uličky.
Ať chceme nebo nechceme, Evropa směřuje k integraci. Obávám se, že
tento trend nezastavíme, a domnívám se, že pokud by se snaha tento
trend zastavit setkala se zdarem, mělo by to dlouhodobě tragické
následky. (Mé námitky se tedy týkají Evropské unie v její současné
podobě a v ní převažující ideologie, nikoli integrace jako takové.)
Alternativou k integrované Evropě je Evropa rozdrobená na některé
větší a spoustu menších států. Z hlediska velmocenských ambicí Ruska je
rozdrobenost na malé státy krajně, ale opravdu krajně nevýhodná.
Samozřejmě pro nás. Čína pro nás nepředstavuje geopolitickou hrozbu,
nicméně ekonomicky se s rostoucí Čínou budeme muset vyrovnávat, a i ve
vztahu s Čínou bude jen dobře, bude-li Evropa integrovaná.
Když jsme jako národ v referendu schválili vstup do Evropské unie a
když jsme se k ní následně připojili, bral jsem to jako svou prohru.
Nicméně je třeba umět i prohrávat a v nově nastalé situaci zvolit ta
nejlepší možná řešení.
Na skutečnost se můžeme dívat realisticky nebo ideologicky. Můžeme
se třeba ptát našeho Ústavního soudu, zda přijetím Lisabonské smlouvy
neztrácíme suverenitu. Ať už Ústavní soud rozhodne jakkoli, budu
tvrdit, že ztrácíme. Nikoli de iure, ale de facto. Nicméně budeme
„suverénnější“, pokud Lisabonskou smlouvu neschválíme? De iure ano, de
facto ani náhodou. Budeme-li jediní, kteří „budou dělat potíže“,
připravíme se o veškeré dostupné možnosti Evropskou unii ovlivňovat
zevnitř. Ti, co bijí na poplach před „ztrátou suverenity“ (např.
europoslanci pan Zahradil, pan Železný a paní Bobošíková, abych
jmenoval alespoň některé) se nás snaží oklamat. Děsí nás tím, že
přijdeme o to, co sice de iure máme, de facto ale už dávno nemáme.
Evropa se prostě bude integrovat, ať se nám to líbí či ne. Problém je v
tom, že z pozice potížisty, který vetuje prakticky vše, nebudeme mít na
její budoucí utváření žádný vliv. Vyjednávání v rámci Evropské unie je
záležitostí kompromisů, hledání spojenců někdy dlouhodobých, někdy ad
hoc. Může se nám to nelíbit, možná bychom byli rádi, aby se politika
dělala jinak, ale to je asi tak všechno, co proti tomu můžeme udělat.
(Ostatně ani ten těžkopádný způsob mi nepřipadá tak odpudivý. Téměř do
konce dvacátého století se evropská politika nedělala cestou
vyjednávání a kompromisů, ale vždy se nějaký stát – či koalice států -
snažil ty druhé převálcovat. A teklo při tom mnoho krve.)
Podobně je tomu s přijetím Eura. Ač oba tábory – ti, kdo jsou pro
Euro, i ti, kdo jsou proti Euru – argumentují mimo jiné i současnou
finanční krizí (podle jedněch bychom na tom byli lépe, kdybychom euro
měli, podle druhých naopak), domnívám se, že shodou okolností tato
krize k našemu přijetí či nepřijetí eura nemá mnoho co říci. Jistě,
některé národní státy eurozóny se zachovaly na počátku krize velmi
sobecky, což je pádný argument proti přijetí eura. Nicméně dostaneme-li
se do situace, že budeme obklopeni státy eurozóny – a je téměř jisté,
že tato situace nastane nejpozději 1. 1. 2013 – bude iluzorní myslet
si, že bychom dokázali obstát, kdyby nás Evropa chtěla nějak
„potrestat“. Spekulanti si budou moci s naší korunou pohrávat dle
libosti – nespoléhejme na její „sílu“!
Otázka samostatné České republiky na straně jedné a České republiky
integrované do Evropy na straně druhé pro mě není otázka spásy. Kdyby
byla Česká republika státem, udatně hájícím křesťanské hodnoty, pak
bych byl pro to ji hájit „až do těch hrdel a statků“, samozřejmě i za
cenu zchudnutí. Nebylo by to poprvé, co bychom se postavili „proti
všem“. Nicméně právě ti europoslanci, které jsem zmiňoval, hájí zcela
jiné hodnoty než křesťanské. Prakticky stojím před volbou mezi velkým
státem s levicově liberální protikřesťanskou ideologií a malým národním
státem, jenž si neví rady s korupcí a není schopen zajistit dodržování
vlastních zákonů. Ne, tato volba mě na barikády nežene.
Kdybych si byl jist, že proti levicově liberální agendě budeme moci
lépe bojovat na bázi národního státu, stálo by to za určité oběti. Mám
ale za to, že určité hodnoty bychom mohli lépe prosazovat v Unii ve
spojenectví dejme tomu s Polskem a Irskem, případně dalšími státy. Náš
euroskepticismus dělá hodně hluku, praktických výsledků však příliš
nemá a mít ani nemůže. Těch totiž mohou dosáhnout spíše lidé ochotní
vyjednávat, než lidé vykřikující prázdná hesla o národních zájmech.
(Právě definice těch národních zájmů mi u těchto lidí velmi chybí.)
Jako odpovědnější bych viděl přijít s konkrétními návrhy, jak v
evropské integraci postupovat jinak než doposud, než jen na Evropskou
unii nadávat a provolávat, že jsme proti. Ty konkrétní návrhy by
samozřejmě musely být realistické. Ano, politika je umění možného, ať
se nám to líbí nebo ne. A pro ty realistické posuny bychom pak museli
hledat spojence. Současný český euroskepticismus nás ale zavádí do
neplodné izolace. Pak o nás nebudou stát ani ti, kteří by nás – při
našem trochu prozíravějším postoji – za spojence rádi přijali.
Dan Drápal, 3. listopadu 2008
http://dan.drapal.org
