Na základě toho verš přemýšlím nad tím, že už v té době se začali tvořit skupiny, které si myslely , že žijí křestanství
          nejlépe/autenticky/.Ael zatím stále nedošlo k úplnému rozkolu.

O stranách v Korintu se mnoho spekulovalo. Výsledky však zůstávají hypotetické. Přidržme se toho, co plyne z textu!

Stoupenci různých skupin v obci se odvolávají každý na “svého” učitele. To, že se část obce odvolává na Pavla, je téměř samozřejmé. Pavel přece tuto obec založil. Pokud v Korintu existovala vlastní Pavlova strana, pak se tato skupina asi vytvořila až jako reakce na určitou opozici vůči Pavlovi. Apollos byl podle Skutků apoštolů (Sk 18,24- 28) křesťanem ze židovství. Pocházel z Alexandrie, byl to řečnicky nadaný a vysoce vzdělaný muž, který se zdržoval po určitou dobu v Korintu. Tam zřejmě díky svým řečnickým schopnostem rychle získal nadšené stoupence.

Složitější je vysvětlit, kdo tvořil Petrovu skupinu. Že by sám Petr pobýval v Korintu, je pouze spekulace. Tato strana se nejspíše skládala z konzervativně zaměřených křesťanů ze židovství, z nichž možná někteří připutovali do Korintu z Petrovy syrské misijní oblasti. Pavel měl nejednou potíže s křesťany ze židovství, kteří lpěli na židovské tradici, nebyli srozuměni s otevřeností vůči pohanům a neuznávali Pavlův nárok, že je apoštol, protože se odvolával až na povelikonoční pověření. Je možné, že spor o maso obětované modlám v 8. kapitole se vztahuje k Petrově skupině, dokázat to však nelze.

Nejobtížněji lze charakterizovat stranu Kristovu. Jako samostatná strana asi vůbec neexistovala. Každá strana si pravděpodobně myslela, že hájí autentickou zvěst o Kristu. Je možné, že apoštol Pavel chce tímto čtvrtým označením dovést celou záležitost tvoření stran až k absurditě.

Pavel sám nepodává bližší informace o programu stran. Asi ho to moc nezajímá. Neprobírá konkrétní podrobnosti. Jednotlivé strany neodsuzuje ani nechválí. Pro něho jsou problémem strany jako takové.

V tomto verši klade Pavel několik řečnických otázek. Očekává na ně samozřejmě zápornou odpověď. Hned první otázka: “Je snad Kristus rozdělen?” upozorňuje Korinťany na zlý důsledek jejich sporu. Tím, že si každá skupina chce uchvátit Krista pro sebe, rozdělují skupiny Krista. Pravý opak je pravdou. Kristus nepatří jednotlivým skupinám, ale jak se píše ve 3. kapitole (v. 23): “vy však jste Kristovi a Kristus je Boží.”

V dalších otázkách uvádí jako příklad sám sebe; ukazuje s ironií absurditu korintského kultu osobnosti: “Což byl Pavel za vás ukřižován? Nebo jste byli pokřtěni ve jméno Pavlovo?” Jde přece o Krista a ne o Pavla.

V Korintu se začíná klást důraz na nepodstatné věci; lidští zprostředkovatelé víry jsou příliš přeceňováni, a do pozadí ustupuje, oč jde ve víře. Odkazem na kříž připomíná Pavel jádro své teologie. Třetí otázkou – “nebo jste byli pokřtěni ve jméno Pavlovo?” - naráží na křestní formuli “ve jméno Kristovo”. Křest je základem úzké osobní vazby na Ježíše Krista. Váže na Krista, ne na lidi!

Děkuji Bohu, že jsem nikoho z vás nepokřtil kromě Krispa a Gáia; tak nemůže nikdo říci, že jste byli pokřtěni v moje jméno. Pokřtil jsem i rodinu Štěpánovu. Jinak už nevím, že bych byl ještě někoho pokřtil.

Pavel pravděpodobně tento dopis diktoval, proto v těchto verších na počátku říká - nikoho jsem nepokřtil - a potom si patrně během diktování vzpomene na jednotlivce, které pokřtil. Často se soudilo, že v Korintu panovalo mínění, jako by křest byl základem duchovního otcovství toho, kdo křtil - obdobně to bylo chápáno v iniciačních ritech tehdejších pohanských mysterijních náboženství. Pravděpodobnější je, že tyto verše jsou ironickou odbočkou, navazující na předcházející otázku – “nebo jste byli pokřtění ve jméno Pavlovo?” - a ještě jednou ironizující celou absurditu korintského sporu stran. Pavel tím jistě nechce označit křest jako věc druhořadého významu. Ale ten, kdo křtí, má zcela ustoupit do pozadí.

V tomto závěrečném verši nechce Pavel znevažovat křest. Ten je pro něho důležitý jako počátek křesťanské existence - jak zdůrazňuje v 6. kapitole listu Římanům. Pavel už zná něco jako dělbu práce; křest většinou přenechával jiným spolupracovníkům, sám viděl svůj nejdůležitější úkol v kázání evangelia. V pozadí stojí Pavlovo chápání charismat; každý má v obci svůj osobní úkol. Pavel vkládá důvěru a naději v tuto spolupráci.

V poslední části 17. verše se Pavel dostává k jádru sporu. Nechce kázat “moudrostí slov”, aby zvěst o kříži neztratila obsah. Jde především o obsah kázání, nikoli o předvedení dovedností řečníka. Slovem “moudrost” navazuje Pavel na pojem, který byl zřejmě v Korintu vysoko ceněn a který Pavla bude dále ještě hodně zaměstnávat. Upozorňuje Korinťany na důsledek jejich pojetí moudrosti, který si asi ani neuvědomovali: zbavuje zvěst o kříži obsahu.

Pavlovi jde v této části listu o zvěst. Považuje za absurdní vyzdvihovat určité teologické idoly. Musí tomu být právě naopak: osoby stojí ve službě zvěsti. Pavel s velkým důrazem podtrhuje, že mu jde o obsah zvěsti, nikoli o osobu zvěstovatele. Tento text by nás mohl vést k úvahám nad rozšířenou tendencí odmítat zvěst víry kvůli nedokonalosti jejích zprostředkovatelů.

článek jsem převzala /proč se s tím psát, když už to někdo vypracoval lépe/

                                                     A
 
tohle je nad čím přemýšlím




ak vznikli současné denominace? není to stejným způsobem? a není pak na to stejná odpověd jakou dal Pavel? proč tak nutně musíme být zaškatulkovaní?
nejčastější otázka, když řeknu , že jsem věřící je , kam patřím do sboru /je to možná snadnější -protože, když řekně katolík , že je katolík, a káesák , že je káesák, hned víme , kým je ovlivněm a kam se ubírá/ale abych řekla pravdu , nechci být zaškatulkována do vlivu at už Dana Drápala , nebo martina njamby, nebo jinam - nechci dostat štempl na hlavu, že následuji toho a toho vůdce-takže NA ZÁVĚR


JÁ SE HLÁSÍM KE KRISTU MÉMU SPASITELI