poslal Nepřihlášený ... aneb pár důvodů proč se nebát globální krize
Nadpis Loser friendly (volně: "přátelský k ztroskotancům")
se mi tak líbil, že jsem si jej vypůjčil z obálky nového čísla časopisu
Umělec. Ať si to jeho redaktoři uvědomili nebo ne, celkem věrně
vystihli chování státu v současné situaci. Na rozdíl od velké deprese
30. let totiž americké i evropské vlády dělají, co mohou, aby pomohly.
Jedna ruka netleská
Ani trhy, ani stát nejsou samo-spásné. Potřebují se navzájem a je
třeba, aby mezi nimi byl partnerský vztah. Tržní regulace, pokud je
dobrá, existuje právě za tím účelem, aby trhy chránila tam, kde se trhy
nedokážou chránit samy. V každé ekonomice hraje stát svou roli. Jedna
ruka netleská: ta neviditelná potřebuje tu viditelnou a naopak. I v
Americe - kde se zdá, že je stát minimalizován, jak to jen jde - je
role státu (pokud ji budeme měřit pomocí toho, kolik daní státem
proteče) značná. Zdanění je jen o osm procent nižší než třeba u nás.
Zužitkovat chaos
Současná situace na Západě vypadá jako chaos - a on to chaos skutečně je. Ale trhy přece jsou spontánním
chaosem i v období růstu! V tom spočívá krása tržního kapitalismu: je
to jediný systém, který spontaneitu dokáže zdravě využít. A že občas
dojde ke krizi této spontaneity, to je holt součást balíčku. Jedinou
alternativou je Plán - a ten už nikdo nechce.
Kdo řídí divoké a rychlé auto, musí počítat s tím, že se čas od času
dostane do smyku. Nikdy tomu nebylo jinak, a dokud někdo nevymyslí něco
zcela geniálního, tak ani nebude. Jedním z důvodů, proč je tato krize
hlubší než obvykle, je možná právě v tomto: zapomněli jsme, že doby
dobré pravidelně střídají doby horší. Krize je prostě katarze, která
daný systém posouvá kupředu. Jinak to s námi asi nejde.
Krize? Svět pořád roste
Na vysoké škole jsme s kamarády ekonomy připíjeli: "na hladký
ekonomický růst". Jenže on nebude hladký nikdy. Útěchou nám budiž
historická skutečnost, že období růstu jsou několikanásobně delší a
silnější než období krizí.
Při všem skuhrání na krizi je nutno připomenout, že svět čeká jen
zpomalení růstu, nikoli propad. Růst Spojených států má zpomalit na
procento, evropský na dvě.
Ano, veliký večírek kouzelného růstu je za námi, ale naše ekonomiky by
měly podle všech předpovědí stále růst, byť pomalejším tempem. Zatím se
všem zemím, které jsou sledovány Eurostatem (tedy včetně USA či
Japonska), věští růst, a to jak na letošní, tak na příští rok.
back to basics
Bude jen dobře, pokud se Amerika vrátí k reálnějšímu tempu růstu a
zpomalí ze svého až infarktního, přehřívacího tepu z let minulých. Po
tak dlouhém a prudkém nárůstu HDP ani nic jiného než zpomalení nastat
nemohlo. Co jiného bychom si představovali? Že bude ekonomika růst
závratným tempem navěky věků, amen?
Zatím to vypadá, že právě našemu regionu se výrazný propad ekonomického
růstu vyhne. Samotná bankovní krize by se nám měla vyhnout zcela,
alespoň tomu nasvědčují veškerá čísla. Kdo nevěří českým analýzám ani
eurostatu, ať si přečte článek v New York Times z minulého týdne (zde).
Má nadpis Bank Crisis Is Bypassing Central and East Europe neboli
Bankovní krize se Střední Evropě vyhýbá. Pokud se podíváte na nezávislé
předpovědi, třeba na Eurostat (zde),
uvidíte, že právě našemu regionu je prorokován jeden z nejstabilnějších
růstů, byť by měl být nižší, než v uplynulých letech.
Kdo zpanikaří, prohrává
Česká republika si i nadále bude udržovat dvou- až třínásobné tempo
růstu oproti západní Evropě. Pokud u nás nevznikne iracionální panika,
můžeme z této krize vzejít posíleni. Do jisté míry se zde hraje podivný
poker: země, které zpanikaří, vyvolají sebenaplňující proroctví a uvalí
samy sebe do klatby zbytečného zpomalení růstu.
Že u nás k panice není důvod, demonstruje to, že minulý týden ČNB hravě
a bez jakýchkoli následků - nikdo si toho vlastně ani pořádně nevšiml -
stáhla 150 miliard korun z českého mezibankovního trhu. ČNB si to mohla
dovolit. A demonstrovat tak, že situace u nás je zcela jiná než tam,
kde národní banky vlévají peníze do ekonomiky po galonech.
Bratři v dluhu
Posledních sedm let, tedy doba od minulé americké krize v roce 2001,
stojí za ohlédnutí: vypovídá mnohé o celé naší euroamerické civilizaci.
Posledních sedm let bylo obdobím sedmi tučných krav, skoro přesně jako
ze snu, který se zdál faraonovi a Josef mu jej vykládal. Přestože to
bylo jedno z nejbohatších období, výše našeho blahobytu nám nestačila.
A byla to právě Amerika, která se zadlužovala mnohem víc než Evropa.
Zatímco eurozóna mírně snížila svou průměrnou zadluženost (o dva
procentní body), v USA vzrostl veřejný dluh o deset procentních bodů. V
roce 2007 tak měli tito dva ekonomičtí obři přesně stejnou úroveň
zadluženosti, totiž 66 procent HDP. Už dávno neplatí, že by Amerika
byla fiskálně konzervativnější a umírněnější než Evropa.
Tomáš Sedláček
článek vyšel v HN
http://blog.aktualne.centrum.cz/blogy/tomas-sedlacek.php
