poslal Pavel
Sboru Jednoty bratrské v XXXX
Úvodem
Ve sboru Jednoty bratrské v XXXX v nedávno minulých dnech proběhl audit vedený Úzkou radou. Jako členové tohoto sboru vnímáme též vlastní odpovědnost jedněch za druhé a ve shodě s touto výzvou Písma a Ústavy Jednoty bratrské předkládáme tento dokument.
Z ústavy: § 7, odst. (1): Pastýřská služba v Jednotě bratrské je založena na vzájemné péči a odpovědnosti, proto se všichni dobrovolně poddávají vzájemné kázni a napomínání. (Ko 3:16; Ga 6:1-2).
Otázky
Co nás ve společenství našeho sboru trápí a proč? Proč ochladla bratrská láska?
Kde se vlastně nacházíme? Jak jsme se sem dostali a víme vůbec, kam směřujeme? Zkoumáme, co k tomu říká Písmo?
Máme dost odvahy si klást podobné otázky nebo před nimi strkáme hlavu do písku?
Budování nové církve
Sbor JB v XXXX je součástí denominace JB jako celku, v otázkách vzájemného vlivu představuje spojené nádoby s celou církví. To platí o dobrém ovoci, ale i o tom zlém. Do života sboru jsou uváděny metody, a pravidla podle vzoru xxxx regionu. Společně s tím i odpovídající trendy a vize. Podle našeho názoru se toto děje nekriticky a bez důkladnějšího biblického rozsuzování (1J 4:1).
Hlavním problémem církve i sboru se podle našeho názoru stala snaha o vytvoření církve nového typu. Tuto skutečnost deklarovanou nejen v církevním měsíčníku nemůžeme oddělit od současné situace našeho sboru. Vnímáme, že je v pozadí některých přetrvávajících chybných postupů.
Systém a vize
Systém je upřednostňován před jedincem a uplatňování vize se stává důležitější než to, co jednotliví lidé opravdu prožívají, cítí a co si myslí (jak na tom jsou). Vede to až ke stavu, který lze nazvat pohrdáním či ignorací jedince a jeho potřeb (Ez 34: 4-6). Odlišné názory nemají váhu, jsou kontraproduktivní a je potřeba je podřídit společné vizi. Tam, kde se jedinec přece jen pokusí trvat na svém, je ujištěn, že má problém - je ve vzpouře a je obviněn z toho, že nepřijímá autoritu. Posléze jasně pocítí, že se s ním už tak moc nepočítá, že překáží. K odstranění může dojít radikálně (okamžitým zastavením služby, kázněním) nebo pozvolna (postupným poukazováním na to, že jeho názory a postoje nejsou tak zcela v souladu s vizí sboru až do bodu, kdy se dotyčný dozví, že se úplně vzdálil). Výsledek je však stejný: šanci zapojit se do systému mají pouze loajální a poslušní. Vzniká tak výběrová skupina jednomyslných, vyvolených. Systém je nastaven tak, aby vytvořil selektivní skupinu lidí s přesně danými pravidly a vzájemnými vztahy (které musí být z hlediska systému funkční, nahodilosti nebo nepravidelnosti nejsou žádoucí). Vše musí být funkční, vykazatelné a závislé. Příkladem je budování týmu vedoucích domácích skupinek - viz Náplň služby vedoucího DS.
Scestí vidíme v tomto: Místo církve se buduje hierarchický (a to v původním slova smyslu: hierarchie = vláda kněží) systém, kde místo služby jednotlivým lidem ke spasení se vedou lidé k přijetí vize, začlenění do struktur, závislosti na člověku a poslušnosti lidských autorit.
Učení, ideologie
Vnímáme, že způsob přístupu k Bibli a vyučování se nezaměřuje na duchovní rozvoj rozličných údů a obdarování Těla, ale je především nasměrováno k budování systému a prosazení přijaté vize.
Namísto znovuobjevování původních biblických pravd a rozvíjení odkazu minulých generací se zavádějí nová učení na jejichž základě se buduje nový typ církve. Je pro něj charakteristické odříznutí od minulosti a rozchod se vším starým. Ač je tato snaha deklarována jako návrat k biblickému modelu církve, ve své praxi je často s Biblí v přímém rozporu. Pokud jde o navazování na starou Jednotu bratrskou, ta by pro nás měla být vzorem ve svých přednostech a poučením v chybách, nemůže ale být závazným nebo nekriticky přijímaným modelem.
Předkládaná učení jsou spíše účelová, než že by zkoumala "celou radu Boží" (Sk 20:27). Jsou předkládána cestou dílčích izolovaných okruhů učení. Jsou stavěna více na osobních zkušenostech uznávaných autorit a na zjeveních, než na biblickém učení, které je ověřováno 2000 let života Církve. Vyučovaná tvrzení jsou podložena několika biblickými verši či odstavci, ale chybí jim hlubší teologická reflexe a zasazení do celkové zvěsti Písma, které má svoje vyvrcholení ve smrti a vzkříšení Ježíše Krista (1Ko 2:1-2; Ga 4:4-5; Ř 8). Vyučování stále více postrádají důraz na Ježíše Krista a Jeho dokonané dílo. Příkladem takové účelovosti a manipulace s biblickým textem jsou kázání na SZ texty, které mají za cíl motivovat posluchače k horlivosti v duchovním boji a navozují v nich představu “svaté války”, kterou vede církev v tomto světě. Jako nepřátelé jsou vylíčeny nejrůznější démonské mocnosti, které na církev útočí, brání evangelizaci, růstu církve a příchodu ještě větší Boží moci. Proto je potřeba je svazovat, vymítat či dokonce proklínat. Pokud to člověk nedělá, je jimi oklamán, přemožen a nakonec (duchovně) ubit. V NZ však nikde nenajdeme podobné pojetí duchovního boje či svaté války. Pisatelé NZ nikde nepoužívají SZ příběhy o dobývání zaslíbené země k tomu, aby jejich zduchovněním vytvářeli učení o duchovním boji a verbovali církev k horlivějšímu boji proti nepřátelům evangelia. NZ církev chápe evangelizaci jako rozšiřování zvěsti o smrti a vzkříšení Krista, o odpuštění hříchů v Jeho jménu a zvěstování naděje na věčný život, který se plně zjeví ve slávě Kristova druhého příchodu. K horlivosti ve zvěstování a službě evangeliu je nevede strach, nýbrž poznaná Boží milost a vědomí, že člověk je dlužníkem této milosti. (1. Tim 1:12-17, Ř 8:12). Člověk má vést dobrý boj, aby si na základě Božího slova a jeho povzbuzení zachoval víru a dobré svědomí. (1. Tim 1:18 - 19)
Nové pojetí duchovního boje podložené SZ texty však záměrně vyvolává v posluchačích pocit ohrožení nepřátelskými mocnostmi, ve strachu ze ztráty Božího požehnání je zavazuje bojovat nekompromisně proti nim. Místo argumentů používá dogmatických pouček a jiné názory považuje za působení satanského ducha, kterému je třeba se rozhodně postavit a odmítnout jeho působení. Tímto způsobem se podobné výklady Písma dostávají na nebezpečnou půdu ideologie, protože s oponenty nevedou diskusi, ale boj. Cílem vyučování pak už není láska z čistého srdce, z dobrého svědomí a z upřímné víry (1. Tim 1:5), ale otevřená nenávist vůči nepříteli a potřeba jeho zničení. To považujeme za krajně nebezpečné, protože toto plodí rozdělení uvnitř církve na základě různosti pohledů a církev ztrácí charakter Těla (1K 12:19).
Dalším charakteristickým jevem nového učení je zjednodušování skutečnosti a její nahrazování dogmatickými poučkami, které posluchač, má-li otevřené srdce, poddajně přijímá. (Připravený posluchač je rozhodnut nepochybovat o tom, co od autority vykladače přijímá.) To co přijme, připraví půdu jeho srdce pro přijetí dalších obdobných dogmat tak, že postupně vstřebá rozsáhlý komplex nebiblického učení.
Dalším znakem nebezpečnosti takového učení je, že při uvedení do praxe působí velké škody, zvláště pokud je zaváděno necitlivě pomocí různých forem nátlaku a pokud legalizuje např. strach jako motivační prostředek.
Řadu učení, jak jsou v současnosti předkládaná, nelze věrohodně biblicky doložit, jsou podřízená vizi, směřují k tvorbě ideologie a k podpoře budovaného systému a svádí církev na scestí bludu. Jedná se zejména o následující témata:
A. Duchovní boj
Není rozlišováno správně mezi duchovním a duševním (různost projevů a pohledů na věc). Je podceňována úskočnost lidského srdce (Jr 17:9) a místo přiznání osobní odpovědnosti za každý svůj hřích je tendence poukazovat na démony.
Apoštol Pavel jistě vedl boj proti nesprávným názorům a způsobům, ale v rovině argumentů. Nikdy však proti bratřím a sestrám, ty naopak ujišťoval o své lásce k nim. Vedl boj proti nadzemským duchům zla, ne proti lidem. Všimněme si, jakou výzbroj jmenuje v Ef.6 a srovnejme to se současným učením. Vedl také boj svými modlitbami, které však směřoval k Bohu a ne k nadzemským duchům a mocnostem, démonům, či přímo k Ďáblu. Duchovní písně oceňoval, ale nepovažoval za prostředek boje. Formy pro něho nebyly podstatné - stále se soustřeďoval na obsah. Tímto obsahem mu byl Bůh sám, zjevený a nám přístupný skrze Pána Ježíše Krista. Jinak je tomu u nás. My verbujeme pro "vítězná tažení": opakovaně jsme burcování k sešikování, boji proti nepříteli, dobývání pozic, obsazování, atd.
Ďábel chce dostat církev pryč od již dokonaného Kristova vítězství, mimo Kristovo bojiště (Sk 19:15; Ef 6:10-16). Tam my Ďáblu ze svých sil a ve svém omezeném duchovním vidění nemůžeme konkurovat (Zj 13:4).
B. Autority a vykazatelnost, duch kontroly
Duch, v jakém je autorita chápána a uplatňována, snižuje osobní odpovědnost každého před Bohem, vede proti všeobecnému kněžství (1Pet 2:9; Zj 1:6) všech znovuzrozených a proti slovu Mt 20:25-28.
Učení o autoritách dává systému možnost uplatňovat právo silnějšího a výše postaveným prosazovat svůj názor bez ohledu na podřízené články hierarchie. Běžnou se stává bezohlednost, arogance a nezdvořilost. To, co se vyžaduje, je poslušnost, podřízenost autoritě. Autorita má pravdu, vyšší zjevení a proto každý jiný názor než má autorita je známkou vzpoury a neposlušnosti. Zjevení autority pochází od Boha, proto nesouhlas s ní je zároveň vzpourou vůči Bohu samotnému. (U autorit se s lidskou zkažeností a sklonem k hříchu prakticky vůbec nepočítá.) V rámci systému jsou zde lidé s různým stupněm autority, nižší autorita je vždy podřízena vyšší. Té se vykazuje a tu poslouchá.
Kde zůstala autorita dobrého Pastýře (J 10:2-4) a skutečnost, že On nám dal Ducha Svatého a s Ním i odpovědnost a osobní dar rozlišovat, co je dobré a co zlé? Kde zůstal biblický důraz na vzájemné napomínání, vzájemné vyznávání hříchů? (Ko 3:16; Ga 6:1-2)
Další z nových pojmů, které v Bibli nepotkáme, je vykazatelnost. Souvisí s autoritami a vynucuje si otevřenost, vydání autoritám nikoliv jako pastýřům a bratřím, nikoli na základě přijetí a budování skutečné důvěry, ale jako jakýmsi posuzovatelům (arbitrům) vašeho života, kteří kontrolují plnění psaných i nepsaných kritérií. Je požadováno, aby nižší byli vykazatelní vyšším; ale autority nic vykazovat nižším článkům systému nemusejí.
C. Pastorace a zpověď
Víc než na pomoc a porozumění v osobních životech a těžkostech členů sboru se orientujeme na řešení chyb. Břemena druhých jsou spíše popírána než nesena (pocity, které máš, jsou neopodstatněné: "cítím nedůvěru, podezíravost, …"), je tendence odmítat pochybující a nezdržovat se zaostávajícími (srovnej J 10:1-18). Člen sboru prakticky nemá svobodu ve volbě svého zpovědníka - přítele a přirozené autority. Ten je mu přidělen na základě začlenění se do struktury.
Není uplatňován jasný kodex zpovědníka, pravidla nakládání s břemeny a hříchy ze zpovědí. Principy zachování zpovědního tajemství jsou nejasné, nedeklarované. Zpovědník činí, jak se mu to jeví správné: tlumočí odpuštění či trest, je mlčenlivý či použije informace k poučení, případně v budoucnosti vytáhne již vyznané, atd. Tyto chyby vedou k hrubému poškozování zpovídajících se a ke znehodnocení moci evangelia. Tato nekázeň je značným zdrojem problémů v našem sboru. Příklady nekázně:
· budoucí příležitostné vytažení vyznaného ("jen si vzpomeň, co jsi kdysi …")
· zpochybňování spasení ("už jsi zase zhřešil stejným hříchem, jak je to s tvým zakotvením v Kristu …")
· zpochybňování již přijatého odpuštění vyznaného hříchu ("neneseš ovoce hodné pokání, nepřestal jsi hřešit"), znovu otevírání minulých kauz
D. Desátky
Systémem desátků uplatňujeme další nebiblický nástroj moci, výcviku poslušnosti, zjednodušení osobní odpovědnosti, usnadňujeme osobní rozhodování ustanovením zákona. Evidence příspěvků zjednodušuje vykazatelnost a následně je snadno zneužitelná při kontrole členů, kteří vystupují z řádu. Tyto postupy vedou od horlivosti k pokrytectví, od dobrovolnosti k zákonu, ke spoléhání na skutky, vypůsobují strach a vinu.
Ve vyučování se zcela pomíjí poukázání na praxi v NZ církvi, jaké byly apely apoštolů, výše a účely sbírek.
Znakem první církve byla materiální chudoba. Sbírky byly účelové, tehdejší křesťané předem znali jejich účel, nehromadili finance bez jasnější perspektivy a bez počátečního vědomí dárců, na co budou určeny.
E. Liturgie (chvály)
Radostný “objev” charismatického hnutí, že můžeme zpívat Hospodinu píseň novou, byl nahrazen jakousi liturgií nebo spíše rituálem zvaným chvály. Tato liturgie je podepřena patřičným učením. To co bylo radostí, stává se povinností a prostředkem boje, jemuž je připisován až magický význam (viz například symbolika praporů; dostávání se do Boží přítomnosti skrze chvály). Je zde kladen důraz na vnější projevy, podle kterých se hodnotí, zda dotyčný chválí nebo nechválí. Když nechválí, tak není duchovně v pořádku.
Z Písma však dobře víme, že na různost vnějších projevů nelze vymezit žádná pravidla. Bůh hledí k srdci.
Novozákonní principy pro společná shromáždění však existují, a jsou přehlíženy a v praxi se jedná často přímo proti nim (důraz na srozumitelnost, ohleduplnost, budování společenství) (1K 14:26-40).
F. Služebník a jeho budování
Služba se dělí na práci pro sbor (= pro Pána), na tu se klade důraz a na službu ostatní (pro rodinu, v práci, …). Ta první je církví viditelná. Klade se důraz na výkon a časovou angažovanost, na čin, na skutky (to je jasný vliv světa!) Vytrácí se vykonávání obyčejné služby bez potřeby pomazání do autority.
Důraz na charakter a morálku služebníka je oslaben, navzdory častým budovacím tématům v církevním tisku a na společných akcích. Výjimkou není neuctivé chování vůči starším lidem a hulvátství. Nezdůrazňuje se ovoce Ducha. Nebiblicky se praktikuje okamžité zapojení obráceného (nováka) do služby - chybí zejména vedení k pokoře a k umírání osobních ambicí a k podřízenosti se ostatním (projevuje se duch dnešní doby).
Prostor pro uplatnění některých darů existuje, ale je víceméně na principu zákona silnějšího - slabší, nesmělí, uzavřenější, jinak obdarovaní a méně schopní přirozeně zaostávají. Vědomí zaostalosti u těchto údů Těla je systematicky a dlouhodobě prohlubováno tlakem a způsobem apelů na větší horlivost až dochází k demotivaci. To je vnímáno a zpětně uplatňováno tak, že je potřeba zvýšit tlak na sebezpytování, na horlivost, případně zvažovat radikálnější kázeňská řešení.
Lidé jsou spíše testováni než povoláváni a povzbuzováni. Sloužit může ten, kdo je zcela loajální vůči kazateli a současným (již loajálním) služebníkům.
G. Vize a management
Vize (tak jak jsou prezentovány) také nenajdeme v Písmu. Najdeme je však hojně v tomto světě v managementu a v různých ideologiích, kde tvoří mocný nástroj pro ovládání těch, kteří jim věří. Jedná se o snahu vytyčit krátkodobé či dlouhodobé cíle církve a sborů, a ještě cosi navíc. Vize jsou předkládané jako Boží zjevení tak, že nepřipustí rozsuzování, výhrady či nepřijetí. Tvůrcem těchto vizí je vedení církve. Správci sborů, rady starších a všichni služebníci pak mají povinnost uvádět je v jednotlivých sborech do praxe a členy vést k bezvýhradnému přijetí těchto vizí. Jedná se o předem vytyčený koridor, odchylky nepřichází v úvahu ("proč by je kdo potřeboval?"). Do tohoto koridoru je stěsnán i rozvoj darů Ducha Svatého u jednotlivých členů. Proroctví, výklady jazyků a další osobní obdarování existují a jsou přijímána nadšeně, ale pokud jsou v souladu s vizí.
Na těchto vizích je nebezpečné to, že jsou mocenským nástrojem centralismu a uniformity na úkor budování Těla v jeho různosti, tj. i na úkor různosti jednotlivých sborů.
Ovoce
Indikátorem přítomnosti Ducha Svatého je přítomnost jeho ovoce, strom se pozná po ovoci (Mt 13:33). Podle ovoce máme rozsuzovat, o jakého ducha ve společenství se jedná. V našem sboru vyrostlo zejména následující:
A. Strach
Lidé žijí ve strachu, který souvisí s obviňováním od "žalobce bratří", které nepochází z Ducha Svatého. Stalo se legitimním cílené vyvolávání strachu jako motivačního prostředku.
Každý upřímný křesťan si uvědomuje své rezervy: dost neslouží, dostatečně nechválí, nebojuje, nepodřizuje se autoritám. Často i velmi aktivní členové prožívají silně svoji nedostatečnost. Strach je pak posilován i často oprávněným pocitem, že jsem kontrolován a hodnocen. Služebník se musí také účastnit pracovních a pastoračních setkání, kde je laskavě leč nekompromisně veden ke stanovenému modelu a způsobu služby. Ti, kteří se do tohoto systému služby nemohou či nechtějí zapojit, jsou obviňováni z pasivity a často v pasivitě také končí, neboť nemají prostor a svobodu pro rozvoj svých obdarování.
B. Pomluvy
V komunikaci mezi členy sboru není svoboda, ale strach a vzájemná nedůvěra. Jsme vůči sobě ve střehu. V této atmosféře je snadné v projevu druhého indikovat pomluvy, už proto, že přirozené sdílení křesťanů obsahuje nedokonalosti. Za pomluvu je považována i pravda o systému. Kampaň proti pomluvám, která probíhala v našem sboru, vedla k izolaci názorů jednotlivců na problematické otázky. Každý kdo přišel s nějakou kritikou, měl mít pocit, že je jediný, kdo má podobné názory a otázky. Vyloučení možnosti konfrontovat vlastní názor s druhým znemožnilo vyjadřovat pochybnosti a řešit problémy, nakonec vedlo k jejich nezvládnutelnému nahromadění.
Loajalita vůči systému umožňuje nevědomé donašečství. Učení umožňuje "svaté" pomlouvání. (Když o někom mluví autorita, resp. loajální člen nebo šíří-li kdokoli pomluvy vyřčené autoritou, pomluva to není.) Způsobem obrany proti "pomluvám" se stalo vršení argumentů a (proti) pomluvení. Vytratila se obhajoba dobrým způsobem života (Jk 3,13).
C. Láska a pokoj
Ve vyučování i praxi našeho sboru se přehlížejí místa z Bible, kde se mluví nejen o znacích nového života jednotlivce v Kristu, ale také o znacích společného života církve jako svatých, vyvolených, Bohem milovaných. Neslyšíme skoro nic o tom, že bychom měli v úctě jeden druhého pokládat za přednějšího sebe sama (Fp 2:3,4), že bychom měli provinilé přivádět vedeni Duchem svatým na správnou cestu v duchu mírnosti (Gal. 6: 1), že bychom měli vycházet vstříc bližnímu, aby to bylo k dobru společného růstu (Ř 15:2) anebo že bychom si měli zakládat na tom, že budeme žít pokojně, věnovat se své práci a získávat obživu vlastníma rukama (popř. hlavami) a tak získávat úctu těch, kdo stojí mimo (1. Tes 4:11). Zmínky o vzájemné lásce, úctě a toleranci jsou naopak považovány za projev humanismu, liberalismu nebo jakési duchovní změkčilosti neochotné rozejít se nekompromisně s hříchem (bohužel však velmi často také s hříšníkem). Frontu duchovního boje jsme vytvořili uvnitř sboru – z kazatelny byly nadefinovány 2 skupiny: “horliví” a “liberální”. Jednoduše: projevuje se náboženská zaslepenost.
Za všechny projevy bez lásky alespoň jeden, žel už běžný výrok: “Ať to ty lidi naštve, alespoň o tom budou přemýšlet".
D. Řízení sboru a odpovědnost
Sbor je řízen po 2 liniích - de facto a de jure:
A) de facto = "vedení" (už zažitý termín), tj. pracovníci placení Úzkou radou - tato skupina má reálný vliv na tvář sboru;
B) de jure = rada straších.
Není naplněna odpovědnost RS za vedení služebníků ani opačně podřízenost služebníků autoritě RS
V souvislosti s tím vyznívají apely na podřizování se autoritám jako pokrytecké. Není autorita Rady starších obcházena těmi, kdo po jiných požadují respektování autorit?
E. Bohoslužby
Atmosféra společných shromáždění (především neděl. bohoslužeb) je pro mnohé napjatá, vnitřně vyčerpávající. Zmizela radost, nastoupily obavy s vnitřním pnutím. Těžko k sobě hledáme důvěru, jsme navzájem vůči sobě ve střehu. Tyto "subjektivní" pocity jsou podceňovány. Následně se ztrácí motivace, lidé hledají jinde, nastupuje vnitřní vyčerpanost. (Ez 34:4-6)
F. Ekumenické vztahy
Ochládají, jsou chápány jako nadbytečné, odvádějící od vyšších cílů. Je zde snaha přesvědčit členy, že jsou v té nejlepší církvi. Dobré věci a obdarování jiných církví a sborů nejsou zmiňovány jako by ani neexistovaly. Návštěva člena jinde než ve vlastním sboru je vnímána se zřejmou nelibostí.
Kořen hořkosti
Stále je velkoryse přehlíženo, že br. XXXX dosud nečinil pokání ze svých selhání, ze zasetého pohoršení a z rozvrácení sboru přesto, že již byl napomenut před všemi instancemi sboru, jak učí Písmo (Mt 18:15-18). Podrobněji se k této kauze vyjadřujeme v samostatném dokumentu, který předkládáme pouze RS. Na vleklou situaci ve sboru, která z tohoto vyplývá, je vedením žádáno nahlížet, jako by bylo vše v pořádku. Pokud se pak někdo upřímně pídí po příčinách, jsme nuceni převracet pravdu a otupovat svědomí. Úsilí o tlustou čáru za minulostí bez pokání je vpravdě humanismus, biblicky: přikrytí hříchu.
Shrnutí
Na základě těchto střípků neúplné mozaiky a zejména podle ovoce, které stále výmluvněji vyzrává, jsme přesvědčeni, že se jedná o cizího ducha, kterému se daří pronikat do Jednoty bratrské i do xxxx sboru. Je to duch vůči člověku nekompromisní (ač toleruje morální kompromisy, je-li to účelné), bezohledný, nemilosrdný, zákonický a popírá dostatečnost díla Ježíše Krista. Neváhá použít manipulace, lži, podlosti nebo zneužít zpovědní tajemství. V důsledku je ničitelem mezilidských vztahů a vztahů člověka k Bohu. Popírá lásku jako nejvyšší cestu a studnici ctností. (1.K 13)
Zmíněná nebezpečí mají různou míru pokročilosti, rozvinutosti. Jejich odhalitelnost (zjevnost) není snadná, zejména tehdy a proto, že přicházejí a rostou velmi pozvolna. Přesto výsledné ohrožení a škodlivost setby nelze podceňovat. Když vhodíme žábu do vroucí vody, pro bolest okamžitě vyskočí ven. Pokud ji však dáme do vlažné vody, pak pomalu přidáváme teplotu, bez protestů ji uvaříme. Takovouto taktiku působení Božího nepřítele v Jednotě bratrské vnímáme.
Závěrečná výzva
Co je cílem našeho úsilí a tohoto dokumentu?
· Z Boží stavby zachránit, obnovit, co se dá, včetně nás samých. Bohu jde na prvním místě o jednotlivce.
K tomuto cíli směřujeme dvojím:
· Vyjadřujeme zde skutečnost, jak ji dlouhodoběji vnímáme. Rozhodně odmítáme působení cizího ducha v našem sboru a vyjadřujeme vůli nepodílet se na tvorbě jeho ovoce,
· Vyzýváme vedení sboru včetně minulého správce xxxx a všechny členy, aby se pokořili a vyznali hříchy odchýlení od Božích norem v oblasti učení i skutků. Vyzýváme k návratu do Božího světla, na cestu pravdy a milosti, k vzájemnému odpuštění a přijetí a podřízení se Písmu svatému.
Tímto dokumentem a dokumentem pojednávajícím o selhání br. xxxxx zároveň předkládáme podmínky, za kterých považujeme xxxxx sbor za společenství Ducha svatého, a ne za společenství se sektářskými rysy, které směřuje k tomu, aby se sektou stalo a stanovujeme meze, za které nemůžeme jít.
Vzhledem ke stále více se vyhrocující situaci v našem sboru vnímáme tuto záležitost jako neodkladnou, kterou je nutno řešit v rámci letošní sborové rady. Předpokládáme, že nejpozdější termín jejího konání je duben 2002.
Doufáme, že tento dokument poslouží k otevření pokojné a poctivé diskuse (ve které každý bude vnímat druhého jako bratra a ne jako problém), že povzbudí k upřímnému úsilí o uzdravení a navrácení sboru k jeho poslání, ke kořenům Církve a k naší nejvyšší autoritě Pánu Ježíši Kristu.
