poslal Nepřihlášený
Jistý druh samoty má úzkou
souvislost s konáním povinnosti.
Povinnost není nutnost, je to postoj,
který člověk zaujímá k tomu, za co je zodpovědný. Zodpovědnost
i od ní odvozená povinnost má objektivní i subjektivní
charakter. Povinnost subjektivně vnímaná lidským tvorem má
velice mocné účinky. Dokáže přimět člověka udělat to, co
nechce, ale k čemu se cítí povinován. Lidé jsou schopni pro
povinnost nasazovat své životy nebo trpět. Dokáže však také
být tak nesnesitelná, že od ní lidé utíkají. Nesplněná
povinnost pak přináší výčitky svědomí tomu, kdo je schopen
ji vnímat. Splněná povinnost bývá někdy hodna cti, někdy bývá
považována za samozřejmost a často za obojí.
To podle toho, kdo
takovou splněnou povinnost posuzuje.
Povinnost rodiče je starat se a
vychovávat své děti. Není to nutnost. Neděje se tak samozřejmě.
Naše dnešní společnost dokonce umí dát opuštěnému dítěti
stravu, ubytování i jakési vzdělání. Povinnost rodiče je dát
dítěti lásku, i když jemu samotnému ji nedal nikdo. To, že ji
nedostal člověka nezbavuje povinnosti ji svému dítěti dát.
Povinnost rodičů je být tátou a mámou. Tato jejich povinnost
však není postačující silou, která je schopna udržet rodinu
celistvou. Táta s mámou se rozcházejí – rozvod není v naší
společnosti nic neobvyklého. Svou povinnost být rodiči se pak
snaží naplnit alternativně. Ale není to ono a to ještě
předpokládám poměrně dobrou variantu z možných alternativ. V
podstatě ani před rozchodem rodičů nemusela být jejich povinnost
vůči dětem dobře naplňována. Po rozchodu to je ještě horší.
Povinnost, jak už bylo řečeno, není
nutnost, je to volba. Morální volba toho, co člověk ve své
situaci považuje za správné. Taková volba sebou někdy nese
ztrátu. Ztrátu života, zdraví, příležitosti, blízkosti někoho
milého apod. Ale také díky konání povinnosti může člověk a
ti, vůči nimž svou povinnost koná naopak získat život,
příležitosti i blízkost někoho milého. A protože je povinnost
volbou a nikoliv nutností, dělá se z rozhodnutí. Každé
rozhodnutí má být pečlivě váženo, náklady mají být
počítány, důsledky promýšleny. Důsledky je však možno
ignorovat a před výčitkami svědomí utíkat. Rozhodnutí konat
svou povinnost bývá těžké a nebo (jelikož člověk ví, co by
správně měl dělat, ale tolik by chtěl něco jiného) až
nesnesitelně lehké, to podle důsledků, které sebou přinese
zvažování jejího konání nebo nekonání. Nesnesitelně lehká i
těžká povinnost pak tíží toho, kdo ji koná – on umírá, on
ztrácí příležitosti, to jemu se konáním povinnosti jeví život
těžší. To je bolest, kterou cítí člověk povinnost nesoucí. A
cítí ji pouze on sám. A je v tom sám. To je samota povinnosti.
Jak marné by byly všechny povinnosti
konané i nevykonané, kdyby nebyl Boží soud. Marné všechny oběti
a strádání jen pro dobrý pocit z konání správného.
Ale i lidé nevěřící umějí konat
a konají svou povinnost. Co je tedy obecně motorem konání
povinnosti? Myslím že to musí být láska nebo strach nebo
kombinace obou.
Láska k tomu vůči němuž povinnost
konám, či strach z něj. Láska ke stvořiteli a soudci nebo strach
z něj. Strach z následků. Avšak v případě neexistence
posledního autoritativního soudce by mi láska i strach připadaly
být marností, jsem už takový.
Smash
