poslal Nepřihlášený Klíčová slova: hodnoty, veřejnost, náboženství, kultura
Mezinárodní srovnávací výzkumy i výsledky náboženské sebedeklarace v rámci sčítání lidu ukazují Českou republiku ne-li jako nejateističtější zemi na světě, tedy velmi blízko této metě. Podle posledního censu v roce 2001 se téměř 60 % Čechů považuje za ateisty, zatímco náboženské postoje zůstávají omezené na méně vzdělanou, starší a venkovskou populaci, především na ženy (v případě tradičních náboženských představ a praktik), nebo naopak na část mladší, výše vzdělané městské populace (v případě alternativních a detradicionalizovaných). Celá situace je ovšem složitější – různí se jak přístup církví k těmto datům, tak charakter a formy zbožnosti, které se „nevejdou“ do výzkumného paradigmatu „sociologie farnosti“. Zatímco některé církve před sčítáním lidu „lákaly“ věřící prostřednictvím billboardů, také z toho důvodu že na základě jejich počtu je určována výše státního příspěvku církvím, jiné si stěžují, že se k nim v rámci censu hlásí víc lidí, než je jejich „skutečných“ věřících, a tuto praxi – někdy i státní příspěvek – rozhodně odmítají.
Podobně stojí-li respondent před otázkou, ke kterému vyznání se má přihlásit, jeho rozhodnutí může být motivováno celou řadou faktorů a ateistická sebedeklarace vůbec nemusí znamenat odmítání transcendentna, leckdy například jde jen o demonstrativní odpor vůči církvím. Množství lidí, kteří se nepovažují za členy církví, ale v „něco“ věří, ať už jde o transcendentní osoby či síly, nějakou formu posmrtného života (či reinkarnaci), zázraky, účinnost amuletů, horoskopy či předpovědi budoucnosti, daleko převyšuje počet „standardních“ věřících i ateistů – v některých případech jde o dvě třetiny české společnosti, jindy zhruba o polovinu.
Na to, že měření „klasické“ religiozity stále méně odráží náboženskou a spirituální situaci moderní společnosti, upozornil už v šedesátých letech německý sociolog Thomas Luckmann. Podobně dnes francouzská badatelka Daniele Hervieu-Léger tvrdí, že zatímco nejběžnějším věřícím 19. století byl pravidelný návštěvník kostela, dnes to jsou buď militantní „konvertité“, hledající v různých církvích osobní naplnění a „absolutno“ (jejichž první konverze proto obvykle nebývá poslední), nebo „poutníci“, usilující o osobní rozvoj často i proti církvím či na jejich samém okraji. Potíž je v tom, jak tyto duchovní zájmy a aktivity sociologicky podchytit, dochází-li k jejich vzájemným směšování i střetům s tradičnější církevní zbožností?
Steve Bruce a další „pohrobci“ sekularizační teze například soudí, že to vlastně není možné a současná privatizovaná zbožnost již nesplňuje sociologické charakteristiky religiozity a tím vlastně potvrzuje platnost modifikované teze o sekularizaci jako automatickém důsledku modernizace. Otevřeme-li však noviny, téměř každý den se můžeme přesvědčit o opaku – význam náboženství v mezinárodní a leckde i domácí politice stoupá, nejen kvůli tzv. náboženskému fundamentalismu a terorismu, religiozita již rozhodně nestojí „před branami továren“, jak o tom v šedesátých letech psal Peter L. Berger, nýbrž vstoupila i do ekonomické a dalších sfér. Z pravidla současné desekularizace a deprivatizace náboženství nicméně existují výjimky, přičemž jednou z nich je relativně sekularizovaná západní Evropa. Veřejný význam náboženství, zejména těch tradičních a církevně organizovaných, po druhé světové válce nepochybně klesal ve všech západoevropských zemích a nuceně (a proto víc) i v zemích střední a východní Evropy. I zde však najdeme významné rozdíly – zatímco v Polsku se katolicismus stal součástí nacionální sebevymezující identity a po roce 1989 začalo docházet k výrazné desekularizaci polské společnosti „shora“ (v menší míře podobná je i situace na Slovensku), česká a další společnosti jsou hrdé na svůj „ateismus“ a odmítání církví, aniž reflektují, že i zde dochází k určité církevní obnově a především se projevují alternativní a detradicionalizované náboženské formy (často bez tohoto označení).
Chceme-li proto porozumět formám a funkcím náboženství v současné české společnosti, případně jejich vztahu k evropskému i světovému kontextu, s běžnými kvantitativními daty naprosto nevystačíme. Kromě širších mezinárodních šetření zaměřených na religiozitu, jejichž přehled podali Jan Váně a Martin Kreidl (SDA Info 3, 2001), proto vznikl projekt „Detradicionalizace a individualizace náboženství v České republice a jejich sociopolitické a socioekonomické důsledky“, na jehož řešení se podílí Ústav religionistiky Filozofické fakulty Masarykovy univerzity v Brně a Sociologický ústav AV ČR. Jeho cílem je hlubší poznání současné náboženské situace, nejen církevní zbožnosti ale i té, která jakoukoli autoritu odmítá a je omezena na úzké rodinné či přátelské kruhy, na nejrůznější spirituální společenství nebo na „náboženský konzum“, jenž se projevuje třeba velkým zájmem o duchovní a terapeutickou literaturu, různé formy spirituálního osobnostního rozvoje, případně magické a okultní praktiky. Z tohoto hlediska je totiž třeba říci, že Češi jsou daleko méně nenáboženští, než by se na první pohled zdálo, přičemž jejich spirituální zájmy ovlivňují sociální jednání, spotřebu i celou řadu dalších oblastí.
Výzkum „Detradicionalizace a individualizace náboženství“ začal v roce 2006 dotazníkovým šetřením, které mělo ukázat základní kontury spirituálních postojů a jednání v české společnosti; na jeho přípravě se podílela především Dana Hamplová. Šetření provedla agentura SC&C na zakázku Sociologického ústavu AV ČR na vzorku 1 200 respondentů, který je reprezentativní pro celou českou populaci. Jeho sociologické zpracování si vyžádá ještě nějaký čas, s prvními výsledky však už byla veřejnost seznámena prostřednictvím denního tisku (Mladá fronta DNES, 2. 12. 2006) i církevních a zájmových časopisů (Proglas 18, 2007, 2; Protestant 18, 2007, 3). Aniž bych na tomto místě chtěl opakovat už řečené, je třeba uvést, že detailnější a hlubší šetření přináší lepší výsledky než běžné výzkumy, a to včetně mezinárodních šetření zaměřených na religiozitu. Tím vůbec nemyslím „lepší“ výsledky ve smyslu většího počtu členů církví, ale adekvátnější vzhledem ke skutečnosti – i velká část „našich“ ateistů totiž tak úplně nevěřící nebyla. Hodně jich věřilo třeba v nějaké duchovní síly a v posmrtný život, mnozí byli přesvědčeni o nutnosti číst Bibli, nemluvě samozřejmě o přesvědčení o účinnosti horoskopů, amuletů nebo léčitelských praktik. Ani v tomto případě však s „pouhým“ kvantitativním šetřením nevystačíme, protože i když je přesněji zacílené, musí počítat s různou mírou zájmu a vědomostí respondentů o náboženských otázkách, s jejich rozdílným pohledem na církve i náboženské a spirituální otázky obecně. Proto se dotazníkový výzkum stal pouze odrazovým můstkem pro další, kvalitativně orientovaná šetření – v roce 2007 probíhají tři, další ještě plánujeme.
Největším „korektivem“ výpovědní hodnoty kvantitativních dat je hloubkový výzkum religiozity ve dvou českých a moravských městech, při jehož realizaci jsme se nechali inspirovat výzkumem sociologů z Lancasterské univerzity ve Spojeném království (české čtenáře o něm informuje recenze v Sociologickém časopise/Czech Sociological Review 42, 2006, 4). Na příkladu dvou středně velkých měst chceme vidět, jak fungují všechny místní církve a jejich vzájemné vztahy, jak se na ně dívá okolní společnost (věřící i nevěřící), a stejně tak jak je bohatá místní necírkevní spirituální scéna, nabízející alternativní duchovní praktiky. Tento výzkum samozřejmě nemůže být reprezentativní vzhledem k celé české populaci, detailním prostudováním fungování náboženství na místní úrovni však umožní porozumění tomu, co věřící i nevěřící (nebo spíš různé skupiny v rámci těchto kategorií) skutečně zajímá, orientuje jejich postoje a aktivity, stejně jako modifikuje jejich odpovědi v rámci větších, reprezentativních šetření. Výzkum na Moravě realizuje brněnský tým pod vedením Dušana Lužného, v Čechách tým Sociologického ústavu AV ČR pod vedením Zdeňka R. Nešpora.
(Náhodný) výběr obou měst pro tuto chvíli zůstává nezveřejnitelný, protože by to ohrozilo výsledky výzkumu, důležité však je, že jsme zvolili jednak „stabilní“ lokalitu, jejíž obyvatelstvo se v posledních desetiletích příliš nezměnilo, a za druhé město, které bylo prakticky vysídleno v souvislosti s odsunem českých Němců po druhé světové válce a zabydleno novým obyvatelstvem bez vztahu k regionu a se zpřetrhanými sociálními (i náboženskými) vazbami. Ze sčítání lidu víme, že deklarovaná religiozita je v prvním případě o dost větší než ve druhém, někteří sociologové však soudí, že v novoosídleneckých oblastech jsou naopak hodně živá nová náboženská hnutí a/nebo alternativní formy spirituality – výzkum tyto hypotézy potvrdí nebo naopak vyvrátí.
Druhou specifickou oblastí, na niž se v současnosti zaměřuje výzkum pražského týmu, je vztah Čechů ke smrti a posmrtnému životu. Dosavadní šetření i výsledky kvantitativní části výzkumu „Detradicionalizace a individualizace náboženství“ totiž do značné míry potvrdily představu teoretiků racionální (náboženské) volby jako je Rodney Stark, William S. Bainbridge nebo Roger Finke, že vědomí konečnosti života na tomto světě tvoří důležitou součást náboženských postojů a jednání, a to i v případě necírkevních forem. Ačkoli nemůžeme souhlasit s jejich zjednodušující tezí, že náboženství je pouhým systémem laciných kompenzátorů strázní vezdejšího života, který nabízí útěchu jeho lepším „pokračováním“, je nepochybné, že vědomí vlastní smrtelnosti má vliv na ne/náboženské postoje a naopak. Obojí se odráží v konkrétním „zacházení se smrtí“, pohřebních obřadech či jejich absenci, přičemž postoje české společnosti jsou v tomto případě skutečně světovým unikátem. Nízká míra církevních pohřbů by tolik neudivovala, avšak rozšiřování pohřbů bez jakéhokoli obřadu, případně kremací – jejichž míra je u nás jedna z největších na světě, kdy si pozůstalí někdy ani nevyzvednou urnu s popelem zesnulého, vyžaduje hlubší analýzy nejen ve vztahu k náboženskosti. Základní informace o těchto otázkách publikovala Olga Nešporová (Mladá fronta DNES, 10. 2. 2007).
Třetím tématem, na něž se orientuje podrobnější výzkum, je oblast alternativní spirituality a fungování „spirituálního trhu“. Vzhledem k vysoké míře individualizace a privatizace českých náboženských postojů nemůžeme moc počítat s existencí nějakých „spirituálních center a kroužků“, které by působily vedle církví, jako je tomu například v Británii. Sice fungují různé kluby, přednášková centra, čajovny a podobně, avšak jejich společenský dosah není příliš velký a zůstává namnoze omezen na městské intelektuály, stejně jako spiritualita na internetu (tyto oblasti zkoumá především brněnský výzkumný tým). Vedle toho však platí, že určité spirituální formy se doslova staly součástí mainstreamové kultury – horoskopy vychází ve všech časopisech, léčitele alespoň občas navštěvuje velká část společnosti, spirituální literatura a „magické kameny“ patří mezi nejprodávanější zboží. Zdaleka přitom už nejde jen o specializované prodejny a komerční sítě, které od minulého roku zkoumá pražský výzkumný tým, nýbrž i o supermarkety a široce definovanou oblast „spirituálního trhu“, mediálního působení a podobně.
Problematiku současné české religiozity a spirituality, případně různých odmítavých postojů vůči nim, tím zdaleka nevyčerpáváme – dalším oblastem se budou věnovat šetření, které ještě připravujeme, už teď však lze prohlásit, že výzkum „Detradicionalizace a individualizace náboženství“ přináší řadu nových poznatků o náboženských postojích a aktivitách společnosti a tím koriguje a doplňuje zavedené zjednodušující nebo i vyloženě nesprávné představy. Zájemcům o tuto oblast jistě poslouží i přiblížení historického zázemí současného stavu, sociálních a kulturních projevů ne/religiozity v období vlády komunistického režimu, které plánujeme vydat jako monotematické číslo časopisu Soudobé dějiny v roce 2007. Pro ty, kdo by se chtěli sami vydat na „nebezpečné“ pole sociologie náboženství a lépe porozumět tomu, co, jak a proč vlastně tato subdisciplína zkoumá, bude sloužit Úvod do sociologie náboženství Zdeňka R. Nešpora a Dušana Lužného, který v nejbližších týdnech vyjde v nakladatelství Portál.
V závěru této knihy totiž tvrdíme, že „každý sociolog, a sociolog náboženství zvlášť, musí vědět, že poznávání a snaha o porozumění problémům našeho světa, je současně procesem zpochybňování dosavadních představ. Naučené poučky každodenního života, zděděné myšlenkové stereotypy i usilovně vytvořené vlastní názory se mohou během krátké doby zcela zhroutit. To je samozřejmě bolestné, ale na druhou stranu je v tomto boření i jistá naděje. Naděje, že lépe porozumíme lidem kolem sebe, a to nejen ve své bezprostřední blízkosti, ale i lidem z velmi vzdálených kultur.“
Zdeněk R. Nešpor
http://www.socioweb.cz/
