Grano Salis - Jazyk biblických textů

Při četbě biblických textů dříve, nebo později zjistíme, že jazyk Bible je odlišný od našeho zběžného uvažování. Příkladem, který mi poslouží k potvrzení výše řečeného, bude prosba krále Šalamouna o modrost. Králi Šalamounovi se zjevil ve snu Hospodin a ptá se ho: „Žádej, co ti mám dát.“ (1 Královská 3:5). Šalamoun si mimo jiné přeje „srdce vnímavé.“ (dle Ekumenického překladu Bible) A tady je první potíž s tímto textem, na kterou bych rád upozornil. V hebrejštině, tedy v originálním biblickém jazyku, je řeč o „srdci slyšícím“ לב שׁמע [lév šómea]. Pro člověka, který žije ve 21. století a hrdě se hlásí k odkazu řecké filosofie, je to přinejmenším těžko pochopitelný text. Srdce totiž obyčejně chápeme jako centrum citu. Můžeme kupříkladu slyšet o „srdcebolu“, „srdečních záležitostech“ atd. ve vztahu k opačnému pohlaví.

V biblických textech má ovšem srdce poněkud odlišný význam. Srdce je mnohem více centrem myšlení. Tak se dočteme v Bibli: „… to slovo jsem uchoval ve svém srdci.“ (Daniel 7:28); „… nikdo ať ve svém srdci nezamýšlí proti bratru nic zlého.“ (Zachariáš 7:10). Teprve z těchto a dalších biblických textů pochopíme, že srdce má význam centra rozumu, nikoliv citů. City, ty mají své „sídlo“ ve vnitřnostech – רחם [rechem]. Milosrdenství רחום [rachům] a vnitřnosti – רחם [rechem] mají stejný hebrejský slovní základ.

Tyto důvody mě vedou k tomu, abych přeložil modlitební prosbu krále Šalamouna o „srdce slyšící“ לב שׁמע [lév šómea] jako prosbu o „schopnost slyšet, naslouchat“ a to ať už Bohu, nebo druhým lidem. Vyřešili jsme tento problém, co s překladem a okamžitě se vyskytla jiná potíž. To král Šalamoun trpěl nedoslýchavostí, že prosí Boha o schopnost naslouchat? Nikoliv. Překlad je správný, král Šalamoun prosí Boha o to, aby měl schopnost naslouchat druhým lidem bez předsudků. Pokud má Šalamoun spravedlivě soudit svůj lid [1], pak musí nestranně vyslechnout obě, případně více stran soudního sporu.

Mým druhým příspěvkem o rozdílném pojetí mezi naším „řeckým“ myšlením a myšlením Bible, je výraz „duše.“ Duši v našem zběžném uvažování chápeme snad jako nehmotnou součást člověka. Naproti tomu, možná až překvapivě, biblické texty hovoří o duši jakožto o celém člověku. Duše je jedním z mnoha výrazů pro člověka. Můžeme číst v biblických textech: „I učinil Hospodin Bůh člověka z prachu země, a vdechl v chřípě jeho dchnutí života, i byl člověk v duši živou.“ (Genesis 2:7 dle Kralické Bible)

Podle tohoto překladu Bible se člověk stal duší živou. V této souvislosti připomenu Prof. Jana Hellera ThDr., který tvrdí: „Duše v Bibli znamená něco jiného než duše ve filozofické tradici řecké, která nás až dodnes ovlivňuje. Původně je to životní dutina naplněná krví, potom individuální život. Podle Bible duši nemáme, nýbrž duší jsme.“ [2] a „Učení o nesmrtelnosti duše, je nebiblický. Pochází – alespoň v té podobě, jak jej křesťanství přejalo – z řeckého myšlení. Odtud i jeho nebezpečí. Může totiž vzbudit zdání, že naše věčnost není v Bohu a v Kristu, nýbrž že je v každém z nás, že si ji neseme v sobě jako svou nezbytnou součást či přirozenou vlastnost, a že jsme tedy v tomto bodě na Bohu nezávislí.“ [3] (k tomu už nemusím víc dodávat)

Byl jsem na vyučování Dějin náboženství při Pedagogické fakultě Univerzity Palackého, kde je vyučujícím tohoto předmětu Mgr. Dušan Špiner, Ph.D. Ve vyučování došlo na téma biblické zprávy o stvoření člověka. V příběhu o Adamovi a Evě se Adam s Evou oděli fíkovými listy (sic), což prý podle vyučujícího mělo znamenat, že obdrželi duši. S tímto tvrzením kategoricky nesouhlasím. Pokud bych měl interpretovat zmíněný biblický text z knihy Genesis o tom, že se Adam s Evou oděli fíkovými listy, pak bych tomuto biblickému textu zcela jistě nepřikládal nějaký hlubší, mystický smysl. Jednoduché vysvětlení je toto: s hříchem člověk ztrácí svou nevinnost, na důkaz čehož se první lidé oděli fíkovými listy.

Není to trendem pouze posledních několika let, ale již nějakou dobu vycházejí biblické práce na téma tzv. hebrejského myšlení. [4] Naproti tomu se mnozí křesťané snaží „oprostit“ od tzv. řeckého myšlení. Oč se jedná? Hebrejské a řecké myšlení samo o sobě neexistuje. To pouze my lidé na svět pohlížíme „skrze“ brýle řeckého filosofa, nebo člověka Bible homo Dei. Srozumitelně řečeno, buď používáme terminologii, pojmosloví, logiky, východiska filosofie, nebo biblických textů. Jako příklad mi posloužila slova – srdce a duše, kdy jsem se pokusil poukázat na to, že obě tradice – ať už filosofická, nebo biblická, chápe srdce a duši poněkud odlišně. Není to chyba filosofie, nebo jazyka Svatých textů Bible, nýbrž je to naše nepokora, když odmítáme uznat, že jsou zde rozdílná pojetí, rozdílná východiska, která poté přirozeně povedou k rozdílným závěrům. Pokud tyto vzájemné odlišnosti budeme respektovat, ušetříme si pravděpodobně mnohá nedorozumění při četbě biblických textů.

Poznámky:

1. 1 Královská 3:9.
2. http://www.vira.cz/rozhovory/rozhovor.php?sel_rozhovor=6
3. http://smichov.evangnet.cz/ao/rs01.htm
4. Například studie „Hebrejský Kristus“ od Claude Tresmontanta.

	Hledej
	Je a svátek má Marcela. Vytvoření registrace