Ani jedno z těch dvou slov není součástí našeho běžného slovníku. První pochází z řečtiny a označuje poznání týkající se posledních věcí člověka. Ne z hlediska nějaké technologie pohřebnictví. Eschatologie se zabývá posledními věcmi člověka filozoficky. Usiluje nalézt smysl života navzdory smrti. Křesťanská eschatologie má zato, že kdo se svým životním směřováním identifikuje s ukřižovaným Ježíšem, ten tento smysl nalezl. Ačkoli jako každý jiný umírá, spolu se svým vzkříšeným Mistrem slavně povstává. Dějiny i vesmír jsou životem takového člověka nesmazatelně poznamenány. Zůstává v nich jeho věčný otisk. Křesťanská eschatologie vyjadřuje víru ve smysluplnost lidského života navzdory smrti. Tato víra je přitom nesena hlubokou jistotou, že si věčnost nemusím získávat nějakými mimořádnými kousky či nadstandardními výkony. Nepomíjející smysl dává křesťanovu životu prosté souznění s Kristem. Kde k němu dochází, tam je i sled nejobyčejnějších dnů životem výjimečným a slavným.

Výraz aktivismus pochází z latiny. Slyšíme v něm slovo „aktivita“ a tu hodnotíme vždycky kladně. Ale aktivismus není spontánní aktivitou vyvěrající z vděčností naplněného nitra. On je aktivitou uměle vyvolanou, předepisovanou a přikazovanou. I když sleduje bohulibé cíle, je v něm cosi deformovaného. Člověk se jím chce buď před ostatními zviditelnit nebo propadá mesianismu a myslí si, že svým nasazením spasí svět či alespoň sám sebe. Apoštol Pavel nazývá aktivismus „skutky zákona“. Komu se stalo toto počínání životním stylem, ten nečeká pokorně na spásu od Hospodina. Spása pro něj není darem přijímaným z pouhé milosti. On si ji chce zasloužit, vydobýt, stát se tak dobrým, že se před ním skloní země i nebe. Takový byl program farizeů a zákoníků: Předkládáme výčet jasně definovaných činností, které je třeba plnit! Tak se do toho dejme. Kdo uložené úkoly nezvládne, ten před Bohem neobstojí. A koho nepřijme Bůh, toho do své aktivistické skupiny nepřijmeme ani my.

Kde se v církvi hroutí eschatologie, tam v ní bytní aktivismus. Čím více je na sborech navěšeno občanských sdružení, čím více se v nich pořádá kulturních, vzdělávacích, společenských, charitativních či ekumenických akcí, tím chudší bývá zbožnost, která je drží pohromadě. Tak jako se kdysi farizeům a zákoníkům scvrknul vztah k Hospodinu na plnění určitých příkazů a zákazů, se dnes leckde život církve zúžil v úporné konání toho, co se dá dělat i bez víry. Zpravidla je tento aktivismus živen představami, že se jím sbor obživí. Výsledek bývá právě opačný. Ony balastní aktivity vysají ze sboru nebo i celé církve poslední zbytky energie. Síly, které by bylo možno využít k jejich konsolidaci a budování, jsou odváděny do struktur, spojených s nimi pouze jednosměrně. V nich se pak tyto síly prostě „zkonzumují“. Takový aktivismus bývá s oblibou vydáván za projev hluboké důvěry v Boží moc. Ve skutečnosti je to – pomineme-li zcela neduchovní osobní zájmy – výraz naivní představy, že církev lze obnovit zvnějšku.

Eschatologie je úhelným kamenem křesťanské víry. Proto se také snažil minulý režim tuto oblast co nejvíce zparodovat. My křesťané jsme mu v tom šli na ruku. Dílem svými středověkými interpretacemi, dílem tím, jak rychle jsme ono pole vyklidili. Místo abychom tento zdroj křesťanské aktivity pevně podrželi, obětovali jsme ho a místo něj začali teatrálně bránit to podružné. Tuto tragickou převrácenost jsme si pak přinesli i do doby svobody. Na pomyslné šachovnici bojujeme o pindíky a krále necháváme umírat. Bez jistoty, že život, který souzní s Kristem, má věčný smysl, je však jen otázkou času, kdy obětujeme i figury, kolem nichž děláme takové haló. Aktivismus je tak přitažlivý, protože se dá praktikovat bez Ducha. Funguje na peníze, na ambice, na společenskou objednávku. Cokoli se praktikuje bez Ducha, je ovšem bezduché. Má-li se církev opět stát místem, kde jsou lidé zachraňováni pro život, musí se z aktivistických mělčin vrátit na eschatologickou hlubinu. Ta je nevyčerpatelným zdrojem spásných aktivit.

Emanuel Vejnar, evangelický farář