Hledání: Mezináboženský dialog.
Vloženo Úterý, 22. leden 2008 @ 06:23:54 CET Vložil: Olda |
poslal cizinec Včera jsme se byli podívat na jedné zajímavé návštěvě, za nemocným člověkem. Návštěvy u nemocných mám rád a je jedna věta proroků v bílém plášti, kterou miluju a budu, co budu žít: "No, víte, to byla špatná diagnóza". Přijížděli jsme k domu a už to místo mě překvapilo. Hned vedle, pár metrů, stavěl synek zbohatlého naftového magnáta před lety mešitu, ještě tam stála. Vystoupili jsme z auta a šli dovnitř.
Na posteli ležel nemocný člověk. Ale ten nemocný nebyl středem toho pokoje - tím byla nejmocnější modla západní polokoule. I když stála jen v rohu, s velkou pozlacenou korunkou a v sytě vyvedených barvách na svých šatech a hned za ní stála o něco méně vyšňořená Královna nebes, kryjící Jezulátku záda. Pozici jistila druhá Královna, tentokrát Královna Míru, na pravém středním křídle. Pár metrů odsud mešita, a tady královna s měsícem a hvězdami, až jsem se podivil. Byl to opravdu mezináboženský dialog. Trošku jsme se vyptávali na stav pacienta, jeho situaci, a to bylo velmi zajímavé. Bílí proroci už udělali svoji práci: "neznámá, nevyléčitelná, exotická, bezvýchodná, neodvratný, nepravděpodobné, mizivá, ..." a tak by se dalo pokračovat. Ale nemocný ani lidi okolo něj svůj boj nevzdali. Čišela z nich naděje, že by přece jen nějak ... Úžasná odvaha, obětavost, odhodlání. Boj až do posledních okamžiků. V nemocnici by už zemřel. Tady žije a bojuje svůj těžký boj. Mě si tam kamarádi přizvali jako člověka, který se v problematice trochu orientuje. Trochu jo. Celou dobu jsem přemýšlel, jestli ti lidé v místnosti jsou jen sympatizanti, nebo už jejich život patří Královně. Nebylo to až tak jasné. A poslouchal jsem. Navíc na takovouhle situaci je spíš potřeba rozeznání duchů, než orientace v problematice. Věděli jsme, že když je člověk tak blízko pod tak silným vlivem nebeských mocností a chce mít ty mocnosti u sebe, není možné nic dělat. Svoboda má v lásce větší hodnotu než cokoliv jiného. Když si člověk vybere život v područí, má ho mít. Ale je možné si povídat, říci něco ze života. Petr je trochu od rány. Tuhle situaci už zažil. Ležel na lůžku s podobnou diagnozou: "nevíme, neznáme, ojedinělý, nezvyklý, nestalo, nezabírá, zkusíme...". Před pár lety odcházel z nemocničního lůžka na místa, odkud už se člověk nevrací. Jenže on se vrátil. A vlastně díky jeho svědectví sedíme tady v tom pokoji. Neprozřetelně mu půjčili katechismus. Přečetl si ho, a teď by ho rád okomentoval: "Víte, z toho co jsem četl, je mi jasné, že takovéhle věci se zakládají často na lži. Jak můžete něčemu takovému věřit?" Postupně se tak dostáváme na různá témata. Tenounkou nitkou rozhovoru je komunikace s mrtvými. "Víte, " říká Marek, druhý návštěvník. "Jak můžete takhle komunikovat s mrtvými, když je v bibli napsáno, že je jediný prostředník mezi Bohem a lidmi, člověk Ježíš Kristus?" "No, to je přeci tak. Každý jsme přeci měli prostředníka, když jsme přišli ke Kristu. A pro nás je ten prostředník Marie. Nebo třeba sv. Prokop" odpovídá Marika, ošetřovatelka. "Jo, to máte pravdu", na to Marek. "Jenže ten můj prostředník, který mi řekl o Kristu, byl živý, jak můžete mít mrtvého prostředníka?" "Ale Marie přece není mrtvá." říká nemocný. "V bibli je přeci napsáno 'Kdo ve mne věří, i kdyby zemřel. bude žít.' Když zemře člověku tělo, nic se nemění. Jsme jedno mystické tělo. Můžu přece říci svému bratru nebo sestře: 'Modli se, prosím, za mne' ne? Stejně tak to mohu říci třeba Marii, nebo jinému svatému." (Marek se později diví, jak to vlastně mají katolíci se vzkříšením..) "No jo, ale v bibli, ve starém zákoně, je napsáno, že nemáme komunikovat s mrtvými. Třeba Saul, když neslyšel odpověď od Hospodina, tak vyvolal Samuele a to bylo špatně" Marek na to. "No jasně, spiritismus je těžký hřích, to nesmíme" na to Marika a pečlivě vysvětluje, že vyvolávání duchů zemřelých je hřích, kdežto volání k Marii hřích není. Nevím, čím to je, ale Marek to není schopen pochopit. Když je to nad slunce jasné, přece! Rozhovor pokračuje dále, v podobném duchu. Občas si povídáme o něčem, co je v bibli, je to potřeba najít. Římanům, 13 kapitola. Marika najde poctivě v obsahu knihu Římanům (chvilku tápe), strana 821, pak nalistuje stranu 821 a čte... Dostal jsem se taky ke slovu. "Čím to je," ptám se "že všechny sochy Marie mají stejný obličej?" To mi dycky bylo divné. "Dochoval se obraz Lukáše Evangelisty, který Marii nakreslil" říká nemocný "a podle něj jsou ty všechny ostatní Marie". "Hmm, a čím to je, že třeba v Polsku mají Marii, která je Černoška?" "To není jen v Polsku. Marie se zjevuje pokaždé jinak. Jednou jako černoška, jindy třeba indiánka. Nejspíš proto, aby nevyděsila ty kteří ještě nikdy neviděli bělošku" To je logická odpověď. Celkem pomíjím otázku proč zrovna bělošku - vím že s tématem nijak nesouvisí. Ptal bych se dál, rách bych věděl, jestli byli taky uprostřed zjevení, nebo jestli třeba jejich život už patří nekteré z Královen či Marií. Jenže mě zaskočí Marek: "A proč máte ty sochy? Vždyť přece v přikázání je jasně řečeno: 'Nevytvářej si modly aby ses jim klaněl!' Taková socha je přece jako modla, a je hřích se jí klanět" Marika na Marka nechápavě kouká, moc neví, o čem mluví (zapoměl jsem Markovi říci, že katolíci nemají druhé přikázání, později v autě se tomu trochu diví). "Ale tak to není. Socha není modla. Neklaníme se přece jí, klaníme a připomínáme si toho, koho socha představuje." Vedle v místnosti někdo telefonuje. "Socha je jako takový mobilní telefon. Mobilní telefon do nebe. Můžeš jejím prostřednictvím mluvit s tím, koho představuje.". Tak takhle průzračné vysvětlení katolických soch jsem ještě neslyšel. Za nás mobilní telefony nebyly, jen ty pevné, za korunu jak chceš dlouho po Praze. Až jsem se tomu podivil. Rozhovor pokračoval. Bavíme se o zjeveních, víře, svatých, nebi, o situaci nemocného. Naproti sobě sedí na jedné straně citáty z bible a víra v ně, na straně druhé katechismus a precizně propracovaný systém. Je to zajímavé pozorovat. A taky dost smutné. Marek pak vypráví svůj příběh. Nedávno jsme ho zažili. Jeho manželka měla čtyřicítky horečky. Dlouhé, vytravalé. Doma útlak, nepříjemný, tmavý. Boj, který mnozí známe. Po pár dnech, když už nic nezbývalo, k prorokům v bílých pláštích. "Nevíme, vyšetření, neznáme, odběr, podivné, nezabírá, možná, počkáme..." (Vždycky přemýšlím nad tím, jak je to nápadné, okaté, ty nemoci...). Marek se musel postavit proti tomu duchu smrti. Modlili jsme se i my ostatní v církvi. Příběh pokračuje, sice ne mojí oblíbenou větou "špatá diagnóza" (protože žádná nebyla), ale přesto uzdravením. Příběh sklouzne, jako by nebyl. Už je pozdě, za chvilku se budeme loučit. Modlíme se chvilku spolu, vzácná chvíle ekumenické jednoty. Nezazní jméno Marie, do takové situace by se nehodilo a mobilní telefon není potřeba. Čteme 53 kapitolu Izaijáše. Jako bychom v té situaci byli. Odcházíme. Jsem tak rád, že jsme se tam byli podívat. Snad i Marika a nemocný z naší návštěvy něco měli. Pak jsem si dneska četl pár příspěvků tady a říkal jsem si: tenhle svůj zážitek musím napsat. Vím, že jsou lidé, kterým tu má co říci. P.S. A jasně, že se tady dost těším na pokračování ve stylu "No, víte, to byla špatná diagnóza..." |
