Odchodem ze sboru pana Františka jsem si myslel, že jsem svobodný. Byla to naivní představa. Stále jsem měl v mozku ukryté a tiše čekající charismatické učení, které jsem stihnul vstřebat při kázáních v KS a studiem té „správné literatury“. Charismatické učení jsem pořád bral víceméně jako jediné správné a proč se to všechno pokazilo v KS jsme si vysvětloval jen jakýmsi úletem pana Františka. Dalším mým problémem bylo, že já když něco zásadního dělám, tak to většinou dělám opravdu vážně a naplno. Jdu prostě za tím. Jsem taková povaha. I když je to jinak docela dobrá vlastnost, tak v tomto případě se obrátila proti mne. Vnitřní víru i svoje křesťanské učení i přesvědčení jsem bral naplno a natvrdo do důsledku.

Jak jsem již psal, tak po ostrém vystoupení příznivce pana Františka v mém novém sboru proti mne jsem se stáhnul do ústraní a chtěl nějak přežívat. Co říká jedna z hlavních pouček charismatické víry? Bez života v církvi zahyneš, přijdeš o věčný život. Toho jsme se podvědomě hodně bál. A byl to asi i ten hlavní motiv, proč jsem tak rychle šel do jiného sboru. Hrozně jsme se bál nového vyloučení. Nechápal jsem, že sbor může fungovat i jinak, než autoritativním přístupem. Na vedení jsem se stále díval přes učení, že autorita má větší zjevení od Boha a proto zná více pravd a vidí z Božích záležitostí víc, má zkrátka duchovně podstatně větší rozhled.

Jednoho dne se stal členem sboru člověk ze světa stejně starý jako já. Byl mi velice blízký, máme i hodně podobnou povahu. Po čase se na mne obrátil s jeho největším problémem. Byla to velká závislost na hracích automatech. Tato závislost ruinovala jak jeho, tak celou jeho rodinu.

Chtěl abych mu nějak pomohl. Ve sboru moc pomoc nenašel, spíš takový nějaký odstup (dle jeho slov). Je to i celkem pochopitelné, vždyť s tím neměl nikdo žádné zkušenosti.

Začali jsme se scházet a nakonec přišli i na nějakou cestu, jak by se z toho mohl dostat.

Půjčil jsem mu i na zaplacení jeho dluhů z hraní a vždy mi vše nakonec poctivě splatil většinou formou práce. Měl velkou touhu být z toho venku a myslím, že se to dařilo. Bojovali jsme s tím hlavně mi dva a jeho žena.

Protože podnikám, koupil jsem tehdy v centru města dům. V něm jsem zařídil s jeho pomocí obchod a nakonec mu jej pronajal i se zbožím. Zrovna tak jsem mu půjčil i provozní kapitál. Já se dál věnoval jiné podnikatelské činnosti. Pro obchod měl talent a práce ho evidentně bavila. Chtěl jsem mu tím vším pomoci aby se mu v životě vedlo lépe i finančně. Ale během několika měsíců nevím k čemu u něj došlo. Jestli mu nešly obchody jak předpokládal, nebo měl jiné životní trable ..... nevím. Začal se mne stranit, přestával mít na nájem, na platby, účetnictví házel za hlavu.

Několikrát jsem ho večer marně hledal. A nakonec našel. V herně. A jak jsem se dozvěděl, nebylo to v poslední době poprvé. Zkrátka byl v tom zase. Opět hrál. Při dalších rozhovorech mi několikrát sdělil, že to hraní je v pohodě a má to „pod kontrolou“. Už hraní automatů neviděl ani jako problém. Nájemní smlouvu jsem ukončil, nenechám přece nikoho házet do výherních hracích automatů mé finanční zdroje.

Dodnes nelituji toho co jsem pro něj udělal. Ani toho co mne to stálo. Lituji toho, že se to nepovedlo dotáhnout do konce. A mrzí mne jak na celou situaci zareagovalo staršovstvo sboru kam jsme oba patřili. A to je také důvod proč to zde rozepisuji. Staršovstvo v tom sboru mezitím jaksi zcharismatičtělo, jeho členy byli už dva lidé přišlí od pana Františka i ten příznivce pana Františka co s ním neodešel. A proto také opět přišlo klasické charismaticky tvrdé jednání. Každopádně ten člověk o kterém jsem psal byl později vyloučen údajně pro nekomunikaci. Pokud s ním jednali tak jako se mnou tak se mu ani nedivím, že s nimi přestal komunikovat. Měl asi víc rozumu než já.

Mně každopádně sdělili abych se přestal zúčastňovat sv. večeře Páně. Nebyl to klasický trest podle Řádu CB, ale bylo to jen „doporučení“. Proto jsem se nemohl ani bránit podle Řádu. A také mi bylo jasné s jakou odezvou bych se asi setkal kdybych neuposlechl. K tomu ten neustálý podvědomý strach z vyloučení a z následného odpadnutí, strach ze ztráty ochranné moci církve.

Pořád jsem tomu hodně silně věřil. Charismatické učení bylo pořád hluboko ve mně.

A proč vlastně ono nedoporučení? Jistěže jsem se na to ptal. Údajně jsem upadl do hříchu tvrdosti. Ten hřích se projevil tím, že jsem ukončil tu nájemní smlouvu. Nechápal jsem to. Měl jsem snad nechat prohrávat v automatech někoho svůj majetek? Byl jsem prostě podle nich v hříchu tvrdosti a neměl jsme se zúčastňovat sv. večeře Páně dokud se situace nevyřeší. Zanedlouho na to mne navštívil vikář sboru (klasického kazatele jsme neměli - starý kazatel důchodce mezitím již odešel a sbor měl jen mladého vikáře) a zkoumal moje duchy, tak jak jsem se s tím setkal již dříve u pana Františka. Vyptával se kdo je pro mne Ježíš, co pro mne znamená jeho krev, když jsem mu odpověděl, tak ty otázky položil opět, jen jinak zformulované. Pak se vyptával a testoval jsem-li opravdu znovuzrozený apod. Tohle duchovní zkoumání jsem znal velice podrobně z dřívější doby.

Tím už jsem si prošel a myslím, že charismatické literatury jsem nastudoval za ta léta daleko víc jak on. Pomalu jsem věděl na co se zeptá další otázkou. Vydržel jsem to a nevysmál jsem se mu a ani ho nevyhodil.

I když se mi to nelíbilo, tak jsem začal trpělivě čekat na další pokyn od starších. Čekal jsem tři roky. Tři dlouhé roky. Tři roky kdy jsem se mučil. Já pořád ještě silně věřil tomu, že starší mají větší duchovní vzhled než já i co týče mojí osoby. Říkal jsem si: „Když se pět duchovních autorit shodne na tom, že jsem v hříchu, tak na tom něco bude.“ Tři roky jsem hledal ten hřích a nenašel ho. Žití v hříchu je pro charismatika něco nepředstavitelně hrozného. Než žít v hříchu, to je pomalu lepší nežít vůbec.

Fakta byla jasná: někdo prohrával mé peníze a já mu to nedovolil. Každý nezávislý s kým jsem to konzultoval mi to potvrdil. Ale červ ve mne stále byl a rostl. Podvědomí a v něm zasunuté učení, že autority mají pravdu nekompromisně pracovalo. Hledal jsem a hledal. Vždyť dalších pět duchovních autorit mi víceméně potvrdilo to co říkal už pan František. Že mám v sobě démona, který mi brání vidět skutečnost, démona který mi brání vidět můj hřích. A to mi kdysi říkal i ten příznivce pana Františka. V myšlení charismatika je takový souhlasný názor několika autorit roven hlasu Boha. Tak jsem tomu byl vyučen. Co jsem se Boha naprosil abych byl od toho svoboden, abych mohl vidět pravdu. Co jsem zase přečetl knih o osvobozování, prokletí, požehnání i vymítání démonů. A pomoc žádná. Měl jsem strach i s tím za někým z nich jít. Když někdo projevil nějakou takovou slabost u pana Františka, tak ten toho vždy jen využil a začal zasypávat tonoucího svojí pravdou spojenou s výčitkami a stejně prakticky nijak nepomohl. A navíc ještě stihnul vyvýšit sebe jak ho Bůh vede.

Mé pořád ještě charismatické a psychicky zmanipulované myšlení bylo nekompromisní.

Hlas autority se rovná hlasu Božímu. A tady bylo pět hlasů starších plus hlas pana Františka z minulosti. Ty hlasy říkali, že nejsem schopen vidět pravdu, že nejsem schopen vidět svůj hřích, protože mi v tom brání démon, který je ve mne. Choďte po světě s tím, že máte v sobě démona, který vás neustále ovládá a pomoc nikde. Choďte s tím, že žijete v hrozném hříchu. Ten neustálý stres, ten strach udělat nějaké rozhodnutí se nakonec projevil. Nic mne nebavilo, práce, podnik, záliby, všechno upadalo. S lidmi kolem sebe jsem jednal podle svého vnitřního rozpoložení, které bylo v těch letech permanentně pod psa. Když už jsem pevně uchopil svoji racionální část mysli, probral fakta, tak jsem chtěl odejít ze sboru, daleko od toho všeho. Už, už jsem sedal k počítači, že napíšu dopis o vystoupení z církve, ale to okamžitě přišel na řadu další strach v mé pořád ještě zmanipulované mysli. Že odchodem přijdu o spasení. Že nakonec odejdou třeba díky mne i další členové rodiny a já tak budu zodpovědný i za jejich ztrátu spasení. A tak jsem se dál mučil a čekal na nějaké řešení.

Přes den jsem se nějak zabavil, zaměstnával jsem mysl čím se dalo, jen abych na to nemusel myslet. Ale nejhorší byla vždy noc. Pokud jsem nebyl unaven doslova na padnutí a hned neusnul, tak před spaním se mi to ihned všechno vrátilo a myšlenky mi okamžitě nedaly pokoj. Spánek se mi tak pořád více a více vzdaloval. Hlavně třetím rokem to bylo nejhorší. Třetí rok byl opravdu na zbláznění a k nevydržení. Propukla u mne z toho permanentního nedostatku spánku ještě větší, tentokrát už chronická nespavost a k tomu pokaždé ty mučivé myšlenky, plus problémy v práci s firmou, kterou jsem nebyl schopen už ani pořádně řídit. S tím šly ruku v ruce finančně-existenční potíže. Kolikrát jsem seděl v noci nad ránem dlouhodobě nevyspalý a strašlivě unavený na posteli a představoval si, jak si pod bradu přikládám chladivou hlaveň pistole. Mé štěstí bylo, že jsem doma žádnou střelnou zbraň neměl. I když mám život jinak rád, tak v těch chvílích bych ten kohoutek zmáčkl. To co jsme prožíval, to bylo peklo na zemi.

Nedokázal jsem se modlit, vždyť hříšníky Bůh nevyslýchá. Nedokázal jsem se na nic už pořádně soustředit. Skutečnost, že jsem nemohl usnout byla pro mne jen dalším důkazem, že nejsem Bohu milý, vždyť Bůh dopřává svému milému spánek (Ž 127.2). Nevěděl jsem jak z toho utéct, jak z toho ven, nebyl jsem schopen se postavit psychicky na vlastní nohy. Nevěděl jsem co je pravda, co je lež, která myšlenka je správná, která ne, co je dobré rozhodnutí a co mi třeba podsouvá ten případný démon. Z dnešního pohledu: já byl ale blbec! Jistě si to asi hodně z vás čtenářů řekne také. Ale věřte, normální myšlení není schopno pochopit zmanipulované myšlení.

Svým způsobem se za to dnes i stydím. Moc se mi ani nechce zde popisovat jaký jsme byl trouba.

Ale když budou všichni kdo tím prošli mlčet, tak do toho budou upadat zase další a další. Mlčení obětí psychické manipulace je jen skvělou nahrávkou pro manipulátory.

Po třech letech si mne zavolali starší na kobereček. Na jednu stranu jsem měl z toho radost, že se to konečně nějak pohne. Na druhou stranu ohromný strach jestli mne z nějakého důvodu nevyloučí. První co bylo, tak se do mne pustili: „Proč se nezúčastňuješ sborového života? Proč nechodíš k večeři Páně? Takhle to dál nejde. Rozhodni se jestli chceš být ve sboru, nebo ne.“ Zůstal jsem paf. Oni na to nedoporučení za tu dobu úplně zapomněli! Nejdříve jsem myslel, že je roztrhnu jak hada. Pak jsem si vzal čas na srovnání myšlenek a šel se projít ven, zformulovat myšlenky na papír (raději píšu, než mluvím). Ten večer jsme se nakonec nějak domluvili, ale na otázku proč mi tehdy doporučili neúčast u večeře Páně, jsem pořádnou odpověď nedostal. Prý to tak tehdy s tím hříchem viděli a přiznali, že se zmýlili. V hříchu tvrdosti jsem tedy už nebyl.

Další rok jsem se z toho sbíral. A nejvíce mi tehdy pomohl Bůh. Nebudu zde popisovat jak mne z toho vytáhl, ale jeho způsobem mne přitáhl zpátky k modlitbě. A to mi pomohlo nejvíce. Ve sboru jsem se pořád držel více stranou. Pan František kdysi v té své brožuře (jak jsem o ní referoval výše) napsal, že jsem člověk, který obchází sbory a ničí je. Ten démon kterého mám, mne prý k tomu nutí. Nutí mne k tomu abych vstoupil do nějakého sboru, udělal tam ze sebe chudáčka, vetřel se tam přes soucit a pak ten sbor zničil. Nechtěl jsem a nechci ničit sbory. A to je další strach, který v sobě pořád nosím, další důsledek psychické manipulace. Přesto jsem se pomalu vracel do sborového života, dokonce jsem se opětovně a vědomě rozhodl důvěřovat starším a odpustil jim.

Nakonec jsem i navštívil přítele pana Františka, který byl pořád starším. On už celou situaci také viděl jinak, už mezitím pochopil co je pan František zač. I jemu jsem odpustil.

Nakonec se mi dostalo i omluvy od místopředsedy staršovstva za celé staršovstvo. A proč mi tehdy to nedoporučení dali? K tomu jsem se dozvěděl dvě verze. Jedna byla, že to tak prostě viděli (klasicky charismaticky dali na nějaký dojem – moje vysvětlení) a druhá verze je, že si mysleli, že jsem si vyčůraně nechal rozběhnout obchod od toho člověka, kterému jsem jej pronajal a pak ho vyhodil, abych ho mohl provozovat sám. Toto vysvětlení mi ale nikdo tehdy před lety neřekl.

Zde jsou k tomu druhému vysvětlení další fakta: asi půl roku po tom co jsem ten obchod převzal zpátky jsem sortiment co tam byl zrušil, protože jsem k němu neměl vztah a zavedl tam něco jiného. Většina zboží co jsem neprodal při cenovém výprodeji je pořád u mne ve skladu a celá léta se mi pěkně plete. Nakonec po asi pěti letech jsem prodal celý dům, protože dělat dvě činnosti a obě mít jako hlavní obor v malém podnikání nejde. Z podnikatelského (finančního) hlediska mi ta celá anabáze daleko víc vzala, než dala. A dodnes nevím jak na tu druhou variantu přišli. A i kdyby byla pravdivá, tak jako majitel domu jsem na to stejně měl právo. Nebylo by to zrovna moc čestné, ale právo jsem na to měl. Smlouvy byly jasné. Fakta taky.

Mohlo by se zdát, že touto částí svědectví dělám z komára velblouda. V podrobném faktickém pohledu zas o tolik nešlo. Normální člověk by i takové události přešel celkem lehce bez větší újmy. Ale není tomu tak u člověka se zmanipulovanou myslí. Tuto kapitolu svědectví jsem sem zařadil právě proto, abych vám ukázal jak víceméně banální události dokáží těžce zahýbat životem zmanipulovaného jedince.