Je zřejmé, že působení některých sionisticky laděných myslitelů a politiků tak či onak souznělo se sílícím sionismem židovským, který zejména v 19. století začínal formulovat své politické ambice. Moderní židovský sionismus vyjádřený alijou a následné založení Státu Izrael v roce1948 vnímali křesťanští sionisté jako potvrzení svých náboženských vizí.
V 19. století vystoupil v Anglii originální myslitel John Nelson Darby (1800-1882), který roku 1830 stanul v čele evangelikálního hnutí „bratři plymoutští“. Rozpracoval milenialistické myšlenky do teologického rámce dnes masově rozšířeného hnutí zvaného dispensionalismus. Biblické dějiny chápané jako totožné s historií lidstva rozčlenil do šesti epoch, k nimž jeho nástupci přičlenili sedmou, totiž První věk nevinnosti:
Věk nevinnosti, před Adamovým pádem (Gn 1,1-3,7)
Věk svědomí, od Adama k Noachovi (Gn 3,8-8,22)
Věk panování člověka nad člověkem, od Noacha k Abrahámovi (Gn 9,1-11,32)
Věk zaslíbení, doba patriarchálního řádu, od Abraháma k Mojžíšovi (Gn 12,1-Ex 19,25)
Věk Mojžíšského zákona, od Mojžíše ke Kristu (Ex 20,1-Sk 2,4)
Věk milosti, éra církve (Sk 2,4-Zj 20,3). Naše současnost, na konci tohoto věku přijdou na lidstvo velké útrapy.
Věk tisícileté Kristovy vlády na zemi, ještě nenastal, ale jeho příchod se blíží. (Zj 20,4-20,6).
Tradiční dispensionalismus staví hráz konvergenci křesťanství a judaismu. Křesťané a Židé jsou dvojím božím lidem s odlišnými posláními (dispensation), Izrael má své poslání na zemi, křesťanstvo v nebi. Mezi Zákonem (Tórou) a milostí Nového zákona zeje hluboká propast. Dispensionalismus učí, že Kristův druhý příchod bude fyzickou a historickou událostí, na Chrámové hoře v Jeruzalémě bude vystaven Třetí chrám a bude obnoveno království Izraele pod vládou Krista, v němž Židé rozpoznají svého Mesiáše. Různé tradice dispensionalismu pak očekávají poněkud odlišné scénáře konce časů, ale v zásadních bodech se shodují na fundamentalistickém výkladu biblických proroctví, v nichž hraje zásadní roli návrat Židů do dávné vlasti. Velkým popularizátorem křesťanského sionismu byl Cyrus Scofield (1843-1921), ten učil, že se Ježíš nemůže vrátit na zemi do té doby, než se uskuteční všechny události předpověděné v bibli. Křesťanská církev měla především pomoci ke spáse pohanům, zatímco Židé mají v božím plánu odlišné poslání. Jsou svědectvím boží milosti a věrnosti až do posledních dnů, kdy budou křesťané zázračně vyzdviženi do nebes. Scofield kolem roku 1800 předpověděl, že se naplní biblické proroctví o návratu Židů do Svaté země a zvláště do Jeruzaléma. Islámská svatá místa budou zbořena a měl by být vystavěn Třetí chrám, to bude znamením konce věku církve, kdy povstane Antikrist a všichni ti, kdo vyznávají jediného Boha, rozpoznají v Ježíši svého Mesiáše navzdory působení Antikrista.
Původní křesťanský sionismus tedy nepramení z nějaké zvláštní sympatie k Židům, a už vůbec neuznává judaismus v jeho autonomii, ale opírá se o fundamentalistické přijímání biblických proroctví. Nauka o brzkém návratu židovstva do dávné domoviny bývá bezprostředně spojována s chiliastickými naukami o druhém příchodu Krista a nastolení mesiášského věku. Kristus je ztotožňován s Mesiášem judaismu a na základě biblických proroctví se předpokládá, že konečná spása lidstva není možná bez předchozího vykoupení Izraele. Různé proudy křesťanského sionismu v různé míře a různými způsoby předpokládají konečné obrácení Židů ke Kristu. Nemělo by k tomu však dojít svévolnou misií, ale samotným božím zásahem, zázračným zjevením Mesiáše, Kristovou parúsií. Očekávali bychom, že takovouto teologii nemůže židovská komunita už ze svého principu přivítat. Ale konkrétní reakce jsou někdy překvapivé: vzhledem k tomu, že k obrácení Židů ke Kristu má dojít až v konečné fázi dějin, a navíc zázrakem a nikoliv misií, prozatím tento zásadní rozpor mezi židovskou a křesťanskou identitou nebrání vzájemným kontaktům a spolupráci. Nadto je moderní dispensionalismus vůči judaismu vstřícnější a chápavější než jeho starší formy.
Dispensionalisté učí, že křesťané by neměli očekávat jakoukoliv duchovní spásu od pozemských vlád a měli by vyhlížet ke konci této éry, kdy dojde k nápravě sociálních i politických poměrů spolu s obnovením mravních hodnot. Neočekávají, že míru na Předním východě by bylo možné dosáhnout politickými dohodami, naopak vkládají naději do vyhrocení konfliktu, z něhož by se měl zrodit nový věk, Sedmá éra lidských dějin, tisícileté království míru a harmonie. Naproti tomu jsou také umírnění dispensionalisté, kteří se drží realističtějších postojů a neodmítají konkrétní sociální pomoc a politickou angažovanost.
Mnozí političtí analytici sledují vliv tohoto hnutí v zahraniční politice USA, zejména v republikánské straně. Právě z těchto náboženských zdrojů pramení silná podpora Státu Izrael. Republikáni jsou v USA tradičně oporou izraelské politiky, zatímco demokraté jsou vstřícnější k palestinským nárokům. Vedoucími postavami křesťanského sionismu a pravicového evangelikálství v USA byli koncem 20. století populární kazatel Billy Graham, Hal Lindsey, Jerry Falwell a Pat Robertson.
Vláda Izraele oficiálně podpořila ideje křesťanského sionismu, když v roce 1980 dovolila zřídit Mezinárodní křesťanské velvyslanectví v Jeruzalémě (ICEJ), založené Johannem Luckhoffem a Janem Willemem van der Hoevenem. Tato instituce usiluje o co nejširší podporu Státu Izrael ze strany křesťanských komunit v celém světě. Podílí se například na sbírání financí pro podporu alije z Ruska. V únoru 1996 se sešel v Jeruzalémě Třetí mezinárodní křesťansko - sionistický kongres. Tento kongres se vyhnul jakékoliv zmínce o očekávaném obrácení Židů ke Kristu.
Dnes má ICEJ pobočky na celém světě, také v České republice, podporuje humanitární pomoc na Blízkém východě, odmítá misii mezi Židy, přestává klást důraz na konečnou konverzi Židů a organizuje osvětové akce proti projevům antisemitismu.
Křesťanský sionismus má ovšem i své radikální odpůrce. Kromě teologických argumentů vedených z akademických pozic církevních komunit, samozřejmě nejtvrdší odsudky vycházejí přímo z oblasti, o niž je spor, z Izraele a Palestinských území. Velkou roli zde hraje specifická palestinská teologie osvobození. Dříve konflikt obou etnik, židovského a palestinského, probíhal na sekulární rovině jakožto konflikt dvou nacionálních nároků, dnes však stoupá význam náboženské argumentace, zejména radikálních fundamentalistických skupin. Zatímco katolická církev i tradiční církve protestantské se nijak zásadně do politického sporu nevměšují, američtí evangelikálové se svým křesťanským sionismem a podporou židovské strany konfliktu vstupují na horkou půdu.
Křesťanští sionisté nejsou vždy militantní mocí usilující o velký Izrael od Nilu k Eufratu. Mnozí z nich se orientují na praktickou pomoc všem postiženým lidem v oblasti a nezapomínají na nutnost prosazování humanistických ideálů. Jejich úsilí znamená pomoc jak pro židovskou, tak pro arabskou komunitu a představuje konkrétní dialog mezi abrahámovskými náboženstvími. Je velmi těžké orientovat se v pestrém spektru náboženských a politických hnutí jak na Západě tak na Předním východě a vyvarovat se apriorních předsudků.
Zkrácená ukázka z přednášky pronesené 6.4.2006 na kolokviu Blízký východ v současném světě II. na půdě Fakulty filozofické Západočeské univerzity v Plzni
Věra Tydlitátová
Zdroj: http://www.tydlitatova.net/livjatan.htm
