poslal Nepřihlášený Dokdy žije člověk
Zachytil jsem různé reakce na téma eutanazie. Co hlas, to jiný
názor. Celkově zabíraly širokou škálu od jejího zřetelného odmítnutí
až po "jediný těžko řešitelný problém", kterým by prý v této
věci byla výše správního poplatku. Tak velké názorové rozpětí svědčí
zřejmě o tom, že k potřebné shodě v tolik vážné otázce máme ještě
dost daleko.
Média nás prakticky denně konfrontují se smrtí člověka. Navíc virtuální
smrt na všemožné filmové způsoby nám ta podivná bedýnka nabízí snad při
každém zapnutí. Přitom jako by nám unikalo, že doopravdy, nikoli pouze
virtuálně, v současnosti umírá předčasně, tedy násilnou smrtí, téměř
každý z lidí. Protože i smrt přičiněním nemoci je přece násilnou smrtí.
Takovou je i eutanazie neboli asistovaná sebevražda. A uvědomujeme
si mimořádnou důležitost toho, že asi tak 80 procent lidí umírá v
nemocnicích? Kdysi lidé umírali především v rodinách, v okruhu svých blízkých.
To mělo z vícero důvodů velký význam. Lékaři v nemocnici, pokud spoléhají
na to, co se dozvěděli na studiích, co je k dispozici v soudobé odborné
literatuře, což znamená, že o umírání vědí asi tolik, kolik je vidět z
velkého města klíčovou dírkou prvních dveří na jeho okraji, sotva mohou
být umírajícímu oporou. Takový průvodce velmi schází zejména těm
lidem, u nichž vlivem jejich předchozího nezájmu jsou tyto okamžiky nesmírně
obtížné, neboť se jim jejich svět a hodnotový žebříček mění doslova
v nic. Kde mají nalézt vodítko? Avšak ve hře je ještě něco podstatnějšího.
Někdo řekl, že když člověk umírá, učí se nejrychleji. Mnozí z nás
možná až v těchto chvílích vyřeší tajenku svého života, protože tato
mimořádná situace nabízí možnost změny úhlu pohledu na něj. Často právě
nyní najednou chápeme význam a přínos nám blízkých lidí, se kterými
jsme přicházeli do kontaktu. Kolikrát až takto na poslední chvíli prohlédneme,
jakými klíčovými slovy v naší tajence byli. Ve chvílích, kdy máme nezměrnou
touhu dát jim najevo, že jsme pochopili, kdy máme kolikrát bolestnou potřebu
urovnat, co se ještě dá, v těch chvílích obvykle tito lidé u nemocničního
lůžka nejsou, protože z různých důvodů být nemohou.
Jak dlouho člověk žije? Dokdy? Člověk žije do té doby, dokdy je
schopen duchovně růst a dokdy je pro své okolí užitečný. Ano, zejména stáří
člověka je dnes velmi často provázeno nemocemi, kolikrát i nemalým utrpením.
O tom ale, jak mohou útrapy výrazně napomoci v osobním růstu, se každý z
nás už jistě mohl přesvědčit buď z osobní, nebo ze zkušenosti někoho
ve svém blízkém okolí. A co třeba člověk bezvládně upoutaný na lůžko,
zcela odkázaný na pomoc druhých? Může ten být užitečný? Může, a jak!
Když nás podobně tvrdě život skřípne, sotva si někdo dokáže ještě něco
předstírat, nalhávat. Bolest, utrpení a zoufalství patří mezi hraniční,
ale jak mnozí z nás nepochybně připustí, ty nejúčinnější nástroje života,
když předtím jeho laskavější pokusy něčemu nás naučit selhaly. Pomoc a
soucit jsou jistěže namístě. Nikoli však falešný soucit. A existuje snad
člověk, který se ještě nesetkal s příběhem, ve kterém péče o takto
postiženého spolubližního byť třeba jen jednoho ze zúčastněných změnila
k lepšímu?
Omezenost a domýšlivost jsou dvě sestry, které se spolu jen málokdy
rozkmotří. Ač obvykle vyhlížejí seriózně a důstojně, jejich povahy
jsou ve skutečnosti nezpůsobné. Technika nám dnes umožňuje zvídavým očkem
nahlížet prakticky až do kuchyně dění, které probíhá při početí. Ovšem
sledujeme pouze vnější formu tohoto děje. Proč zrovna někdy ano a jindy
nový příbytek pro člověka nevznikne, však nevíme. Život dát neumíme,
zvládneme jen vytvořit určité vhodné podmínky pro jeho pokračování. Připadá
mi naprosto logické, že úměrně tomu bychom se měli stavět i ke smrti. Mám
za to, že je pošetilostí a neúctou k moudrosti života uměle vyvolávat
okamžik smrti. Je to odvržením obrovské příležitosti mnohé pochopit,
napravit či vyřešit.
