poslal mk Podělím se o dojmy z románu Hrabě os C. Holladové, kde je vidět jak se oslabuje a upadá pozornost k náboženství v dějinách literatury na úkor popisu doby a lidí, byť poutavém.
V dílech beletristů je pravda obsažena v různém stupni zpracování. Podle toho, jak mnoho pozornosti věnovali tématu a vykreslení doby a situace.
Romanopisci (a dramatici) popisují své postavy a dobu s různě rozvinutým dekorem. Někdo popisuje dobře psychologii (jako Dostojevský, Zola, aj.), někdo dekorace, stavby a látky (jako Zeyer), někdo politické pozadí (jako Graham Green) atd.
Natrefil jsem na román, ve kterém jsou vykresleny dobře vztahy a jednání mezi vrstvami obyvatelstva, to je sociální struktury.
Cecelia Holland : ´Hrabě´, pojednávající o roku 1153 v Anglii.
Co mne zaujalo, to je bravurní prokreslení vztahů a jednání mezi lidmi různých vrstev společnosti. Lidé měli úlohy, od narození stejné a ty dodržovali. Rytíři, knížata, panoši a pomocníci měli přesně vymezený způsob jednání. Kdo by podle toho měl natočit film, měl by značnou pomůcku pro jednání postav, nemusel by přemýšlet jak mají vystupovat.
Pro tvorbu filmu to bývá důležité - aby se nestalo, že tam budou ve scéně věci, které do doby nepatří, jako v knize Zvoník u Matky Boží je hromosvod, u kterého si autor při psaní v roce cca 1820 nevšiml, že byl vynalezen až o skoro 300 let později, ale cca 50 let před psaním knihy.
Když se točil film Ve znaku lvice o Zdislavě z Lemberka, měli poradce, kteří jim poskytli spoustu poznatků jak se tehdy jednalo, oblékalo, jakou pokrývku hlavy měla mít hradní paní atd. Takže se nestalo to, jako v jednom US filmu z doby starého Říma, že tam při výbuchu Vesuvu pobíhaly statistky (znázorňující římské ženy) v úzkých černých kalhotách - v tom zmatku se to snad divákovi ztratilo, nebo to nenapadlo korigovat pomocníky scénáře..
Co chybí v tom románu ´Hrabě´, to je náboženská stránka. Autorka se nezajímá o církev, o náboženství ani o ideje, protože to nepotřebovala k vykreslení činů hrabat a jiných osob (zdánlivě), a protože na to není zaměřená.
K tomu, aby dokázala tak podrobně popsat také stránku věření, by musela mít jiné vědomosti.
Popisovaná doba XII. století byla ve Střední Evropě dobou na přelomu mezi upevněním křesťanství a mezi přežívajícími pohanskými zvyky a věřením. Alespoň u nás. V dějišti románu, v Anglii to bylo jiné, než u nás, protože tam přišlo křesťanství o 500 let dříve než k nám a upevnilo se.
Tentýž problém, jak odpoutat lidi od pohanských zvyků, vystal v oblasti Anglie, Normandie a Francie dříve, než u nás. Jako příklad je příběh Tristana a Izoldy. Nešlo o lásku, ale o čáry. Chůva Izoldy byla znalá kouzel a slíbila biskupovi, že jich zanechá (jistě to slíbila před svým křtem).
Ale neodolala, aby se svému miláčkovi, Izoldě, kterou vychovala, nepokusila zajistit cit jejího manžela-- možná tím spíše, když věděla, že si Izolda bere stárnoucího krále, a o sňatek byl její otec od krále požádán a jako vazal by sotva odmítl.
A tak pojistila city obou čarodějným nápojem, po jehož požití si každý zamiluje toho, koho prvního po napití uvidí. Tedy vůle se podvolí obrazu osoby. To víno měla dát Izolda svému ženichovi v den svatby.
Autor neříká příběh o velké lásce, autor vypráví příběh o tom, co se stane, když místo citu, který by vznikal mezi lidmi, nastoupí vůle ovlivněná (ohnutá) čarováním.
Ovšem, příběh musí mít zápletku, Izolda na lodi díky své pozornosti a laskavosti dá z toho vína neprozřetelně napít doprovodnímu rytíři Tristanovi v horký den, aby se osvěžil, oba na sebe pohlédnou a mechanismus se spustí: zamilují se do sebe, protože sebe viděli po doušku toho očarovaného vína. Potom už nemohou nic proti síle osudu., budou se mít rádi celý život, protože vůle se sklonila pod mocnou silou nápoje.
Autor Josef Bédier tak odsoudil čarování na příklad obou dvou.
Ale dnes si tohoto důvodu a Bédiérova úmyslu nikdo nevšímá a lidé oslavují román jako skvělou ukázku nehynoucí lásky. Wagner tomu věnoval celou operu (mimochodem velmi hezkou). Mohli bychom říci, že je to ukázka závislosti, do které upadli celkem nevinně a bez úmyslu a neuměli s tím nic udělat.
Je to ukázka zbytku síly pohanského díla, které spoléhalo na přírodní síly. Ty síly jsou vetkány do stvoření. Vše stvořené je nadáno silou od Stvořitele, nám přichází, abychom s nimi uměli správně zacházet. Rostliny mají svou moc, úplněk pomáhá osmose tahat vodu ve kmenech do výšky, noc, vichr, sněhové vločky, vše má moc propůjčenou od Stvořitele.
Ale křesťanství učí, jak postoupit v lidských zájmech od moci stvořených věcí výše k oblasti duše a proto se zakazuje čarovat, aby to nerušilo.
V současnosti má víra v Anglii v povědomí ještě zbytkové kořínky zájmu o přírodní síly. U nás od 19. století zůstaly jen rusalky, ohniví muži atd., tam ještě dodnes jsou živé vzpomínky na víly, trpaslíky a na čarování včetně legendárního Merlina. Dítkem této atmosféry je také Potter. U nás byl také legendární kouzelník Žito v době Karla IV., ale zapomíná se na něj..
A tak román ´Hrabě´ je případem knihy, která může uchvátit vybarvenou dobou, popisem situací a vztahů, ale už zapomíná na svět víry (ať už jakékoliv), tedy už nesleduje niť věření.
Je vlastně už mimo svět víry, nepíše o ní. Je to jako předpověděl Ježíš: Lukáš 18,8 : ´….Ale nalezne Syn člověka víru na zemi, až přijde?"
A tady vidíme posun myšlení v dějinách :
S pohanskou vírou mizí víra ve světě přirozených sil vůbec (a později věříme už jen na vitamíny, enzymy a bílkoviny), a s příchodem křesťanské víry nastává jiná víra (méně zaměřená na stvořený svět a jeho tajemné síly) a když oslábne v průběhu staletí ta, zůstává národ bez víry.
Zbude společnost, zvyky, solidarita, dějiny.
