poslal Nepřihlášený
Skrze cizí modlitbu
jsem ucítil přítomnost Boží….
Stalo
se to dávno a já na tento okamžik vzpomínám z toho důvodu, že obrátil
moji mysl zcela jiným směrem.
Stačilo to k tomu, abych si uvědomil, že
Bůh, třeba že není vidět, opravdu existuje, protože působí prostřednictvím
svého Svatého Ducha v lidech. Otřásl mým dosud materialistickým myšlením
a proměnil duši osmnáctiletého kluka v hledače pravdy a Boha.
Nebylo
mi ještě osmnáct, když jsme zůstal po ztrátě rodičů úplně sám. Neměl
jsme nikoho, žádné sourozence a téměř i žádné příbuzné. Okolí se ke
mne však chovalo moc hezky. Především moje třída na gymnáziu se mi snažila
pomoci překonat samotu a smutek. Byl jsem zván na nedělní oběd k některým
spolužačkám či spolužákům, ale většinou
jsem to odmítal. Také jsem se styděl a věděl
jsem, že je to především projev soucitu,
ale já si přece musím zvyknout žít
samostatně a nezávisle. Od známého spolužáka ze základky jsem již dříve
dostal velice vzácnou knihu. Byl to Nový Zákon. Občas jsem se do této knihy
podíval a s posvátnou úctou četl texty, kterým jsem však vůbec
nerozuměl. Připadalo mi to zvláštní a nějak velmi složité. O Bohu jsme
spíše pochyboval, ale v dušičce jsme si přece jen nechal malou
rezervu. Co kdyby.. ?
Jednoho
dne mne potkal otec onoho spolužáka a velice mile mě oslovil :
„
Petře, přijď k nám někdy
v neděli na oběd ! Rádi tě uvidíme…“ Vyslovil to tak přirozeně,
že jsem vůbec nestačil nějak odporovat. A skutečně následující neděli
jsem se k návštěvě odhodlal a vstoupil do domku mých nových dobrodinců.
Nevím, kde se ve mně vzala ta odvaha, protože jsem býval velice stydlivý a
nikam nechodil. Doma byl jen pan s paní. Jejich stejně staré děti byly na
studiích a domů jezdívaly jednou za měsíc. Oba manželé mi připomínali
svým věkem vlastní rodiče. Starostlivá maminka poletovala kolem sporáku,
stále něco vyprávěla a usmívala se. Tatínek jí pomáhal. Po celé kuchyni
se vznášela příjemná vůně připravovaného jídla a hlavně zde panovala
nádherná upřímná a přirozená atmosféra. Jakoby bych byl jejich syn a
zrovna se vrátil odněkud z dlouhé cesty. Najednou byl prostřený stůl
a na něm tři talíře s voňavou polévkou.
A pak jsem zažil onen zázrak.
„
Petře! Víš, my se u nás vždycky před jídlem pomodlíme. Nebude ti to
vadit ?“ Kývl jsem, že mi to nevadí a sledoval, co se bude dít. Předpokládal
jsem podle vzoru z filmů, že se asi pokřižují
a odříkají známé verše. Ale bylo to jinak. Zůstali jsme sedět, oči mých
nových přátel byly přivřené a tatínek se začal
nahlas modlit. „ Náš dobrotivý Bože Otče a drahý Pane Ježíši,
děkujeme ti, že jsme se zde mohli takhle sejít, že jsme zdrávi a že můžeme
přijímat tyto dary. Jsme ti vděční. Děkujeme ti za ochranu našich blízkých,
našich synů a také tady za našeho
hosta Petra. Prosíme ti, abys i jeho chránil v životě. Děkujeme ti za
tvoji milost a lásku. Buď stále námi
a opatruj nás všechny. Amen „
Tak
nějak, i když už si to nepamatuji doslova, zněla slova modlitby. Já jsem však
zůstal příjemně ohromen. Pochopil jsem, že to nebyla říkanka, ale
rozhovor. Ten, kdo tu s námi byl ještě přítomen, ačkoliv nebyl vidět,
byl sám Bůh. Věřte mi to nebo ne, já ho v ten okamžik vnímal. A když
moji drazí přátele otevřeli oči, aby se již plně soustředili na přítomnost,
opět se usmívali a popřáli dobrou chuť, já stále cítil, že jsem byl svědkem
zázraku. Bůh byl s námi nejen při modlitbě, ale i další dvě hodiny,
co jsme si povídali, snědli tatínkem ručně ušlehanou šlehačku, popili kávu…
Bylo mi moc hezky. Poznal jsem, že u těchto přátel žije Bůh a projevuje se
jako Láska. Nedá se to zapomenout.
Pro
někoho možná moc všední příběh, ale pro mne svátek. Nejen, že jsem a
našel lidi, kteří mi nahradili to, co mi chybělo, ale došel jsem k novému
poznání. Ten den mi ukázal, že se mám vydat směrem k Bohu. Nestal
jsme se ihned věřícím, který všechno ví a je přesvědčen, že je spasen
a ničeho se nemusí bát apod. Stal jsem se člověkem, který chce dál poznávat
onu Lásku a tajemství, které stojí za ní. Nabyl jsem přesvědčení, že Bůh
opravdu existuje a hlavně na nás lidi působí.
Petr
