poslal Nepřihlášený Není důvod k obavám
Nejlepší způsob, jak dobře pochopit smysl nového dokumentu, spočívá samozřejmě v pozorném čtení Papežova dopisu, který ho doprovází.
Benedikt XVI. nemá v úmyslu vyhlásit revoluci dnešní liturgické praxi obnované koncilem, kterou i nadále bude následovat naprostá většina věřících. Nepřikazuje žádný návrat zpátky, nechce jakékoliv oslabení autority Koncilu ani autority a odpovědnosti biskupů.
Papež chce prostě nabídnout těm, kdo cítí toto hluboké přání, jednodušší možnost slavit liturgii v té formě římského obřadu, která předcházela aktuální. Chce, aby to probíhalo v poklidu, aby se tito lidé cítili vstřícně přijati a zasazeni do velkého katolického společenství.
Jestliže Papež navzdory námitkám takto rozhodl – jak sám říká po dlouhých úvahách, konzultacích a modlitbách – ve prospěch relativně malé skupiny lidí, má jistě důvody hodné pochopení.
Benedikt XVI. má velmi hlubokou teologickou a duchovní vizi liturgie, a tedy také hlubokou úctu k tomu, co se v ní slaví, totiž Ježíšova smrt a vzkříšení. Liturgie je čímsi, co nám je dáváno, není naším produktem, je zdrojem našeho života. Eucharistie je svrchovaným místem setkání Boha a člověka. Papež tedy považuje za svůj úkol a povinnost pomáhat všem věřícím, aby prožívali toto setkání důstojně a vědomě, ať už v obnoveném římském ritu nebo - z důvodů formace, kultury či osobní zkušenosti – ve starobylém obřadu. V každém případě Papež si přeje, aby koexistence obou forem ritu nevedla k jejich kladení proti sobě a vylučování jedné pro druhou, nýbrž ke vzájemnému obohacování, na jedné straně především poskytnutím většího prostoru pro posvátnost slavení, na druhé větší různorodností.
Také pro toho, kdo nemá v úmyslu nijak měnit liturgické zvyklosti, obsahuje dokument důležité poselství. Liturgie má být slavena s péčí a úctou právě proto, že skrze ni dochází ke komunikaci s tajemstvím Boha. Chybí-li tato úcta, není to věcí jednotlivce, ale trpí tím celá církev, protože zlozvyky a zneužítí jsou vždy zárodkem rozdělení.
Jsou tací, kteří se obávají, že koeexistence dvou forem obřadu může způsobit rozdělení. Papež s obdivuhodnou rozvahou a s velkou důvěrou říká, že tyto obavy nejsou opodstatněné. Ba dokonce dává jasně na srozuměnou, že jeho záměr je zcela opačný, totiž „udělat všechno proto, aby těm, kdo skutečně touží po jednotě, bylo umožněno zůstat v této jednotě nebo ji plně nalézt.“ Benedikt XVI. cítí hlubou odpovědnost za jednotu a myslí na ty, kdo žijí mimo společenství církve, ale myslí také na ty, kdo zažívají napětí v jejím středu. Všechny proto vyzývá k vzájemné otevřenosti v jednotě téže víry. Připomíná, že tak jako není možné považovat za zakázané nebo škodlivé staré liturgické knihy, tak nikdo nemá právo uvažovat negativně o nových. Kdokoliv by se tedy chtěl odvolávat na Motu proprio s cílem vyvolat napětí spíš než posílit ducha smíření, hrubě by zradil jeho ducha.
Benedikt XVI. nám vysvětlil, že správné čtení II. vatikánského koncilu se musí zakládat na „kontinuitě“ nikoliv na „zlomu“. Také koexistenci dvou forem jediného liturgického obřadu je třeba intepretovat v této linii. Nové je vitálně zasazeno do předchozího, aniž by ho odmítalo. Papež sktriktně ujišťuje, že obava z toho, že by dokument naboural autoritu Koncilu, je neopodstatněná. Také v nedávné postsynodální exhortaci „Sacramentum caritatis“ připomněl „blahodárný vliv, který pokoncilní liturgická reforma měla na život církve.“
Kromě toho, jak vidíme, Papež slouží slavnostní liturgie pravidelně v obnoveném obřadu. Viděli jsme ho přijímat a vysvětlovat moudré a expresívní inovace slavných obřadů při inauguraci jeho pontifikátu.
Není tedy žádný důvod k obavám. Benedikt XVI. po nás nechce návrat zpátky, ale vede nás kupředu, zároveň pevně vsazené do kontinuity dějinné cesty církve. Je to cesta kupředu, která směřuje především k pokroku – ve smyslu osobním i komunitním – v hloubce setkání s Bohem.
Federico Lombardi
Překlad Johana Bronková
Zdroj: www.radiovaticana.cz
