poslal Seraphim JAN ZLATOÚSTÝ, BISKUP, VYZNAVAČ A UČITEL CÍRKVE.
Sláva Bohu za všecko!
Jan (tvůrce pravoslavné liturgické bohoslužby) se narodil v Antiochii Syrské. Otec zemřel brzy po narození syna. Matka Anthusa věnovala veškerou svou péči Janově výchově. Jan již jako chlapec vynikal rozhodností a neohrožeností svých úsudků. Když jeho učitel v řečnictví Libanius umíral a tázali se ho, kdo by měl být jeho nástupcem, odpověděl: ”Jan, kdyby ho křesťané nezískali pro sebe."
Největší vliv na Janův vnitřní vývoj měl jeho přítel Basil. Společně navštěvovali školu Libaniovu, aby se učili od velkých básníků a řečníků starověku. Společně pak sedávali u nohou biskupa Meletia, jenž je uváděl do Písma sv. a do tajů křesťanské bohovědy. Když bylo Janovi dvacet let, přijal křest.
Po ukončení studií si zvolil povolání advokáta. Avšak zanedlouho se mu znechutily úskoky a lsti soudních síní. Za tři roky po jeho křtu ho r. 372 vysvětil Meletius na lektora. Nejraději by již tehdy odešel do samoty, aby tam žil jen studiu a rozjímání. Ale matka ho prosila, aby neodcházel. Zůstal tedy u matky a dal přednost synovské lásce před osobními zálibami. Po matčině smrti chtěli jeho i Basila vysvětit na biskupy. Z převeliké úcty před stavem kněžským utekl na poušť a zůstal tam šest let. Tuhými posty však ochuravěl a byl nucen vrátit se do Antiochie. Tam byl přes všechno pokorné zdráhání vysvěcen r. 386 na kněze a ustanoven kazatelem v hlavním chrámu. Po deset let tam téměř denně kázal a rozněcoval svou výmluvností srdce svých posluchačů.
Jeho věhlas pronikl až do Cařihradu, a když r. 397 zemřel patriarcha cařihradský, přál si císař Arkadius, aby se Jan stal jeho nástupcem. Pod nějakou záminkou byl přiveden do Cařihradu a posvěcen na biskupa.
U císařského dvora se domnívali, že Jan bude ochotným dvořenínem, který bude mlčet ke všem zlořádům. Nestalo se tak. Jan se vyhýbal dvorní společnosti, staral se o duchovní správu, své příjmy rozdal chudým, kázal proti znemravnělosti lidu i dvora. Lid miloval dobrovolně chudého patriarchu, císařský dvůr však nelibě nesl mravokárce, který nedělal rozdíl mezi osobami. Káral marnotratnost, nestřídmost a přepych. Vytýkal zámožným, že utiskují chudé, a plamennými slovy je vybízel k pokání.
Jeho horlivost vyvolala nepřátelství císařovny Eudoxie. Na její nátlak musel Jan do vyhnanství. Před svým odchodem řekl na kazatelně: ”Vlny se zvedají, ale já se nebojím, že utonu, neboť stojím na skále. Ať se moře pění, skálou neotřese. Ať se vlny dmou, lodičku Kristovu nepohltí. Či myslí někdo, že se něčeho obávám? Čeho? Smrti? Pro mne je život Kristus a smrt zisk. Vyhnanství? Celá země náleží Pánu, i vše, co na ní je. Ztráty statků? Nic jsme na svět nepřinesli, nic s sebou nevezmeme. Hrozbami světa pohrdám a jeho lákadlům se směji. Bohatství nežádám, chudoby se neštítím a smrti se nestrachuji.”
Nevinný šel do vyhnanství, ale viníci se ze svého činu dlouho neradovali. Neboť téže noci Bůh potrestal město zemětřesením a císař povolal Jana zpět. Lid ho vítal s jásotem. Patriarcha vystoupil na kazatelnu a mluvil k lidu: ”Co mám kázat? Co mám mluvit? Sláva buď Bohu! To bylo poslední slovo, když jsem odcházel. Toho slova se zase chápu – ale ne, i tam, ve vyhnanství, jsem se tohoto slova držel. Vzpomeňte si, jak jsem vám připomínal Joba, který řekl: Jméno Páně buď pochváleno na věky! Toto slovo jsem vám zanechal na rozloučenou. Toto slovo ať je mi dnes slovem díků: ”Jméno Páně buď chváleno na věky!”
Jen krátký čas trval klid. Když Jan opět nebojácně zakročil proti zlořádům, byl podruhé poslán do vyhnanství, do chudého městečka Kukusu v Malé Armenii. Jelikož i odtud blahodárně působil apoštolskými dopisy, byl poslán do Pithyus na východním břehu Černého moře. Cestou na nové místo zemřel r. 407.
Jeho poslední slovo bylo: ”Sláva Bohu za všecko.”
RUDOLF SCHIKORA: NAŠE SVĚTLA, Čtení ze životů svatých, r.1947, str.71-72
