Tip na Vánoční dárek:

Recenze
Obsah
OBJEDNAT

Hudební portál
GRANO MUSICALIS
mp3 zdarma

Velký pátek

Vzkříšení

Nedávno jsem v diskusi ke Gregoriově článku „Existuje očistec?“ napsal, že koncept očistce byl otevřeně a záměrně formulován s cílem získat pro církev finanční prostředky od zámožných měšťanů a šlechticů. Doslova jsem napsal, že „myšlenka očistce je od počátku dojná kráva a myslím, že se s tím na katolické straně nikdy nedělaly nějak zvláštní tajnosti." Podle lukina prej lžu a má neznalost mě neomlouvá. Jarda2005 je stejného názoru jako lukin. Slíbil jsem oběma, že tedy celou věc hlouběji prozkoumám, abych středověké církvi nekřivdil, a když už jsem si dal tu práci, napadlo mě, že by byla škoda, aby to všechno skončilo jen nějakým zapadlým diskusním příspěvkem – proto tento článek. Své zdroje uvádím v poznámce na konci. Aby to nebylo dlouhé, budu se snažit být stručný.

V základech teologie očistce stojí učení, že spáchaný hřích vede ke dvěma důsledkům: vině (culpa) a trestu (poena) (Cross a Livingston, 1997; Brauer, 1971; NCE, 2002; Richardson, 1969). Když středověký člověk spáchal hřích, šel ke zpovědi. Kněz při ní pronesl předepsanou formulku, že se clověku odpouštějí viny (culpa), a zároveň uložil hříšníkovi nějaký úkol – cokoli od pár zdrávasů až po povinnou pouť do Říma (poena). JENŽE! Co když nějaký ten hříšník na pouti do Říma zahynul rukou loupežníka, či zákeřné choroby? Takový člověk už byl čistý před Bohem (měl po zpovědi), ale uložený trest evidentně nestihl splnit. A na tomto místě právě nastupuje očistec (purgatorio). Duše tam sice úpí v očistném plameni, ale za to mají jistotu konečné spásy, jakmile bude očista dokončena. Očistec je tedy místo, kde duše dosluhují tresty, které lidé nestihli vykonat za života na zemi (Cross a Livingston, 1997; Brauer, 1971; NCE, 2002). Klíčové je ale to, že poena mohla být vykonána zástupně, za někoho (Rahner, 1982; Richardson, 1969). V případě žijících hříšníků mohl cestu do Říma vykonat třeba najatý mnich. V případě již zesnulého hříšníka, trpícího v očistci, měly takovou zástupnou moc přímluvné modlitby a mše sloužené za duši toho kterého člověka, které mu jako by umazávaly ze zbývajícího trestu (Rahner, 1982). Středověká církev tuto metodu ještě důkladněji propracovala formulací teorie o „Pokladnici Církve“ (Cross a Livingston, 1997; Richardson, 1969; Brauer, 1971; Rahner, 1982; NCE, 2002). Hřích byl totiž považován za svého druhu dluh vůči Bohu, a ten musel hříšník svým pokáním splatit. V Pokladnici Církve měly podle církevního učení být uloženy všechny dobré skutky všech svatých a panenky Marie, jakož i nekonečná dobrota Kristova. Církev svatá pak podle středověké teologie mohla dobro z této pokladnice používat na pokrytí trestů (dluhů) žijících i zesnulých hříšníků (Rahner, 1982). Odpustky tak vlastně byly poukázky na jakési „duchovní peníze“, které církev vyměňovala (při náležitě vysokém kurzu) za pozemské peníze. Vlastní hřích tak nebylo nutné odčinit vlastním dobrým skutkem, díky koncepci zástupného pokání bylo možné „koupit“ si cizí dobrý skutek. Odpustky tak vlastně byly svého druhu cenné papíry. Měly stanovené podmínky splatnosti (Richardson, 1969), zněly na doručitele nebo na jméno (Wiki, 2007), byly převoditelné, měly přesně stanovenou „duchovní hodnotu“ (například kolik dní v očistci se držiteli tímto odpouští (NCE, 2002)) a, kdo ví, možná, že kdyby finanční infrastruktura středověké Evropy byla více rozvinutá, daly by se odpustky obchodovat na burze. (Problém byl ovšem ten, že církev se ukázala jako velmi nezodpovědný emitent, neboť svým nekontrolovaným vydáváním nových a nových odpustků roztočila spirálu „duchovní“ inflace, takže tržní hodnota dobrých skutků klesala až k nule (Rahner, 1982; Cross a Livingston, 1997).) Středověké úvahy o očistci a o odpustkách byly spolu neoddělitelně spojeny (Cross a Livingston, 1997; Brauer, 1971). Odpustky měly oproti zádušní mši tu výhodu, že hodnota odpustků pro zesnulé byla formulována přímo v rámci dní, týdnů nebo i let v očistci, které se hříšníkovi odmazávají (NCE, 2002; Wiki, 2007). Kurz jedné mše či modlitby ovšem takto jasně stanoven nebyl. Co ale moje původní tvrzení, které tak rozlobilo lukina a jardu2005, že totiž doktrina očistce byla už od počátku formulována explicitně s vidinou peněžního zisku? Logické a teologické spojení očistce a odpustků jsem se pokusil vysvětlit v předchozích odstavcích. Jaká je však jejich historická souvislost? The New Catholic Encyclopedia z roku 2002 píše (můj překlad): „Popularita odpustků v nemalé míře přispěla k blahobytu středověké společnosti. Díky odpustkům ve formě materiálních a finančních darů byly postaveny a udržovány velké katedrály a kláštery a dokonce i mosty, byly založeny a finančně zajištěny školy a univerzity. A duchovní důsledky byly ještě daleko větší. Lidé si díky nim připomněly svou sounáležitost s celou rodinou Boží, jíž je církev, vítězná i bojovná, a kázání spojená s odpustkami často sloužila za příležitost k obnově víry, kdy kazatelé vyzývali věřící k opravdovému pokání a k vyznání hříchů.“ Jak vidno, s finančním prospěchem plynoucím z odpustků se tajnosti nedělaly, NCE (2002) ho dokonce považuje za významné pozitivum! Rahner (1982) uvádí, že spojování odpustků s určitou peněžní transakcí se objevuje už od 11. století a že jako fiskální zdroj se odpustky během středověku těšily rostoucí popularitě. První odpustky se objevily v jižní Francii v jedenáctém století a týkaly se žijících hříšníků (NCE, 2002; Rahner, 1982; Cross a Livingston, 1997). Odpustkem pro ty, kdo například přispěli na podporu kostela San Pedro da Portella ve Španělsku v roce 1035, se snižoval uložený trest tří dní postu na dva (NCE, 2002). Někdy se odpustky udílely za nějaký konkrétní čin, jako například při příležitosti pouti nebo za účast v křížové výpravě, třeba při vyhlášení první výpravy v Clermontu roku 1095 (Cross a Livingston, 1997; NCE, 2002; Rahner, 1982). Teologie odpustků byla formulována teprve během 12. století, což svědčí o tom, že se jednalo teprve o ex post racionalizaci existující praxe (Rahner, 1982; Brauer, 1971). Někteří teologové, jako například Abelard, byli zpočátku proti, ale v době Tomáše Akvinského už byla odpustková teologie pevnou součástí církevního učení (NCE, 2002; Rahner, 1982). Rahner (1982) dokonce výslovně píše, že dobová praxe byla hlavním důvodem pro kladné přijetí teologického učení o odpustkách na předních středověkých univerzitách. Finanční zdroje se tedy objevily nejdříve a pařížští mistři teologie is už našli dobrý důvod, jak oslíčkem pořádně otřást (aniž jest co nového po sluncem). Učení o očistci se vyvíjelo zhruba ve stejné době: ve své explicitní formě ne dříve než ve 12. století (Cross a Livingston, 1997; NCE, 2002). Představa posmrtné očisty se sice objevuje už od starověku, ale nemá formu konkrétního místa (očistce) (NCE, 2002; Wiki, 2007); katarzí (očistným plamenem) se až do 4. stol. spíše rozuměl být samotný Boží soud (Rahner, 1982). Očistec jako oddělené „místo“ je tedy veskrze vynález středověkého katolického západu (Cross a Livingston, 1997), který například východní církev nikdy nepřijala (Rahner, 1982; NCE, 2002). Slovo samo se objevuje snad až ve 12. století (Wiki, 2007). Koncept očistce totiž umožňoval církvi plně vytěžit již zmíněnou myšlenku zástupného odčinění hříchů: má-li totiž být duši zkrácen pobyt v očistci, může jí pomoci jen někdo v světě vezdejším a koupě odpustku byla tou nejjednodušší a nejrychlejší formou. Logika věci tedy vede od fiskálních potřeb k odpustkům obecně (NCE, 2002); jsou-li navíc odpustky spojeny s učením o očistci, pak vede i konkrétně k odpustkům pro zemřelé. Tedy i očistec byl dojnou krávou: spasené duše v nebi odpustky nepotřebují a těm zatraceným v pekle by stejně nepomohly. Učení o očistci bylo navíc stejně jako učení o odpustkách precizováno až ex post, tedy jako následná obhajoba již existující praxe. Co říci závěrem? Jsem rád, že mě lukin k mému malému výletu do církevních dějin přiměl. To, co jsem se dozvěděl, mě pobavilo i překvapilo. Jako student ekonomie a hospodářských dějin hledím s jistým obdivem a němým úžasem na fiskální vynalézavost a manažerský talent středověkého kléru. Jako věřícího člověka mě to šokuje. Obecně ale soudím, že jsem se ve svém hodnocení nemýlil, ani jsem nikomu neukřivdil: dál se domnívam, že myšlenka očistce byla od počátku dojná kráva a že se s tím na katolické straně nikdy nedělaly nějak zvláštní tajnosti. Aviaf Poznámka o zdrojích: Zdrojů jsem užil několik. Vzhledem k mé snaze dobrat se jádra věci co nejrychleji jsem se omezil na křesťanské a katolické encyklopedie a slovníky. Našel jsem jich dost a dobrých, například The Oxford Dictionary of the Christian Church, 3. vyd., z roku 1997 (dále jen Cross a Livingston (1997)), Encyclopedia of Theology: The Concise Sacramentum Mundi, vydanou v redakci samotného Karla Rahnera roku 1982 (dále jen Rahner (1982)), Richardsonův A Dictionary of Christian Theology z roku 1969 (dále jen Richardson (1969)), The Westminster Dictionary of Church History Jeralda C. Brauera (dále jen Brauer (1971)) a nebál jsem se použít ani wikipedii (en.wikipedia.org – dále jen Wiki (2007)). Nejzajímavějším a zároveň asi nejčerstvějším zdrojem mi ale byla New Catholic Encyclopedia, 2. vyd., vydaná Katolickou univerzitou v USA před pěti lety (dále jen NCE (2002)). Informace k tématu jsem hledal pod dvěma hesly: purgatory (očistec) a indulgences (odpustky), protože to jsou dva pojmy, které, jak se během mého krátkého studia dané látky ukázalo, spolu velmi úzce souvisí.