Znovu se vzpřímil a zeptal se ženy: "Kam se poděli tvoji žalobci? Žádný z nich Tě neodsoudil?" "Ne, Pane," odpověděla žena. "Já tě také neodsuzuji," řekl Ježíš. "Jdi, ale už nehřeš!"
(Jan 8,10-11 (SNC) )
Pomyslete, kolik rozumu a energie se vynakládá na to, aby se lidem ukázalo, jak jsou špatní. A představte si, ze by se všechna ta energie vydala na to, aby se lidem ukázalo, co je v nich dobrého.
( M. Gorkij)
Moudrá to slova, to se musí uznat. Zrovna nedávno jsem se zamýšlela nad tím, jak je Boží láska opravdu velká, když jsme k jistým věcem tolik flegmatičtí a laxní. Nebudu zde nikoho kritizovat, pouze opět zapolemizuji.
Ještě do nedávna jsem nechápala význam odpuštění. Samozřejmě, můj nedokonalý lidský mozeček nedokázal pochopit tu velkou lásku, kterou k nám má Bůh. Dejme tomu, že jsem „zhřešila“ a místo toho, abych utíkala k Bohu a jaksi mu pár věcí sdělila, tak jsem se ještě více stáhla do ústraní a přerušila s ním úplný kontakt. Bůh, přeci nemůže milovat tak špatnou holku, jako jsem já. Pomalu, ale jistě jsem se choulila do sebe a odmítala uvěřit tomu, že i druzí mají své problémy. Jenže znáte to. Přijdete do sborečku a tam jsou ti všichni ostatní tolik dokonalí křesťané. Takže raději přestanete chodit i do toho sborečku. Pomalu, ale jistě člověk upadá kamsi, kam ani nechce, ale nemůže si pomoct.
Někdy, když si tak pročítám Bibli, tak mám pocit, že „křesťan“ může být jedině silný jedinec. Samozřejmě, záleží na interpretaci. Já to mám o to horší, že v některých věcech jsem hodně velká perfekcionistka a jsem na sebe dost tvrdá. Ještě mi kolikrát ujede to, že si za dveřmi svého pokoje nafackuji za to, že jsem se nezachovala přesně dle dekora. Ale Bůh nám lásku nedává lásku dle zásluh. Miluje nás všechny a je si moc dobře vědom toho, že jsme slabí.
„Jdi, ale už nehřeš“. Když si tato slova přeříkávám, tak vnímám asi největší problém v tom, že nejsme schopni přijmout tu skutečnost, že nám Bůh odpouští naše poklesky. Kolikrát si jeho lásku srovnáváme s naší lidskou nedokonalou a tak se vzájemně trestáme! „Vždyť za každý prohřešek následuje odplata, tak to vždycky bylo a tak to bude“. A než se nadějeme, uštědříme si (dříve než to učiní Bůh) nějakou tu srdeční masáž, jelikož v našich očích to tak prostě má být. Jenže to je VELKÝ OMYL!! Tak mě napadá, že si někdy ani nepředstavíme o kolik dní plných radosti se tímto připravujeme, jelikož leckdy nejsme schopni uvěřit tomu, že Bůh nás miluje a tečka! Bůh nám vskutku odpustí, ale plný prožitek z odpuštění jistého poklesku plně neprožijeme, pokud si sami neodpustíme. To je právě ten problém, který nás kolikrát žene kamsi! Není to v despotismu Boha, ale v přístupu nás samotných k sobě!! Nezaměňujme si prosím náš pohled s jeho pohledem .. Ano, jsem si vědoma toho, že je v tomto problému plno psychologických faktorů, které jaksi stěží sami ovlivníme. Avšak nevzdávejme to!
A jak vnímám ono „Jdi, ale už nehřeš!“? Pokud věříme oné nekonečné a milosrdné lásce, kterou k nám Bůh chová a jsme si toho plně vědomi, neberme jisté věci na lehkou váhu. Rozhodně není dobré (v jakémkoliv vztahu) se spoléhat na jistotu lásky toho druhého. Nespoléhat se na to, že si sem tam občas jaksi „zalítneme zahřešit“, že nám Bůh odpustí a je vše v pohodě. Možná si to ani neuvědomujeme, ale je to jaksi braní oné „lásky“ na lehkou váhu. Což není dobré! Láska, v jakékoliv podobě, by se neměla brát na lehkou váhu. Ono to totiž kolikrát až hraničí s výsměchem.
Přátelé, je mi jasné, že Satan nám to v ničem neulehčuje a to právě z toho důvodu, jelikož ví o kolik tu jde! Je si moc dobře vědom toho, jakou velkou cenu pro něj máme. Tak velkou, že se za nás obětoval Bůh vtělený do člověka..Prosím tedy, nevzdávejme to!! Upadat budeme stále, tak si nepleťme slabost lidskosti s úmyslným hřešením.. Běžme tedy volně žíti skrz Boží lásku a nebojme se toho, že zase druhý den upadneme, jelikož je tu někdo, kdo nás stále nadzvedá. A všechny tyto věci dělá jen proto, protože nás miluje..Věřme tedy, prosím, víc i sobě a nedopouštějme aby nás to oddělovalo od Boha!!
