poslal likvid Proč jsem vlastně nastoupil na naší loď ? Je to pro to, že jsem uvěřil cíli plavby a rozhodl se k němu doplout. Paradoxem je, že smysl plavby jsem při nalodění neznal tolik, jako snad teď po letech a dokonce jsem přesvědčen, že smysl naší plavby za svého pozemského života nikdy plně nepochopím. Pořád jej hledám. Věřím, že smysl je ukryt v Kristu samotném. To Ježíš Kristus je majitelem mého života. Čím víc jej poznávám, tím více jsem rád, že je to právě Ježíš. Někde uvnitř sebe silně cítím, že bych se mu měl více vydat a více odevzdat. Neustále s tím bojuji. Má pozemská dimenze se každý den pere s tou nebeskou.
Ty boje jsou někdy hodně kruté. Přitom vím, že Kristus tím prošel také. On mě přece zná a rozumí tomu co prožívám. On to již prožil přede mnou, navíc v naprosto neporovnatelnější míře. Kristus opustil nejčestnější místo, opustil doslova ten nejvyšší bod. A dostal se do místa nejopovrhovanějšího, do nejnižšího myslitelného bodu. To vše dobrovolně. Jen si to na chvíli představuji a žasnu. Křeslo po pravici Otce, místo největší slávy Kristus dobrovolně vymění za kříž, na kterém v nepředstavitelném utrpení umírá zavržen samotným Bohem. Úžasné. Děkuji Bohu, že mi dal tohle poznat, a že tomu mohu rozumět, že tomu věřím. Nahrazuje to právě ty věci, kterým nerozumím, které jsem ještě nepoznal. Například smysl plavby, o kterém se zmiňuji na začátku. Důležité je, že rozumím tomu, že Ježíš je můj Spasitel a poznal jsem, že je můj Pán. Důležité je, že mu věřím.Tak tohle jsou mé myšlenky, které plynou podobně jako modrý oceán, na který se dívám z paluby. A v srdci cítím radost, že nejsem sám, že jsem se svým Spasitelem. Je to zvláštní, když se dívám na svět kolem sebe, přemýšlím o něm, vidím ho , vnímám jej. A přesto ten nejpevnější bod, který mě dokáže naplnit a uklidnit, není z tohoto světa. Ve světě žiji, vidím jej, ale nic podstatného mi svět neříká. V království svého Otce zatím nežiji, nevidím jej a přitom je to nejpodstatnější území mého života. Zklidňuje mě to. Vždy, když přijde nějaký problém, nějaká bouře v mém životě, tak mne dokáže zklidnit vědomí, že Nebeské království je blízko.Tak blízko, že jeho část je ve mě. To On uvnitř mě mi to tiše dosvědčuje. Raduji se z toho, že to tak Bůh zařídil. Nejen, že mě vytrhl ze světa, vykoupil a spasil, On navíc se mnou zůstal, On ve mě bydlí. Já mu mohu dát jen svoji víru, nic jiného nemám. Udělal jsem pouze to, že jsem Mu uvěřil. Já mu věřím, že On mě dovede domů do Nebeského království. Tak takhle dlouhé hodiny přemýšlím, On je se mnou a já s Ním. On je ve mě a já v Něm. Díky za to Bože. Dnes se vrátilo na palubu pár spolucestujících, kteří před časem na malých loďkách opustilo naši loď. Pluli si svou vlastní cestou, ale naštěstí odolali lžím velkého žraloka a pochopili, že na naší lodi je bezpečněji. Vzpomínám si, že mnozí z nich tvrdili, že jim to tak Kapitán ukázal. Vím , že to tak nebylo, že si jen chtěli něco odůvodnit, čemu snad ani oni sami nerozuměli. Mám z nich radost, ale mrzí mě, když někteří z nás nad nimi vynášejí soudy. Jak je lákavé přihřát si svou polívčičku na plameni hříchu svého bratra. Vždyť ve světle toho plamene nejsou vidět ty mé hříšky. Někteří tak činí skrytě, jiní veřejně. Vždyť odsoudit člověka je tak jednoduché. Přistihuji se, že přemýšlím podobně, nejsem o nic lepší. Všichni jsme napnuti zvědavostí co jim u večeře řekne Kapitán. Je mi jich líto, protože si umím představit jejich pocity.Jsem tolik stejný jako oni. Večer se blíží a kuchaři dnes nějak více kmitají. Pozoruji jaké opravdové lahůdky se připravují k dnešní večeři. Že by mi něco uniklo. Ptám se některých pasažérů jakáže se to chystá slavnost, ale nikdo nic neví. Až na večeři je nám jasno. To Kapitán nechal vystrojit tuto slavnostní večeři a vítá se s těmi, pro které mnohý z nás měl jen slova odsouzení. Když vidím Kapitána, jak se objímá s těmi, o kterých jsem i já zapochyboval tak se stydím. Ale Kapitánova radost je nakažlivá a já se mohu radovat společně s Ním. Vítejte na palubě.
