Tip na Vánoční dárek:

Recenze
Obsah
OBJEDNAT

Hudební portál
GRANO MUSICALIS
mp3 zdarma

Velký pátek

Vzkříšení

Dialektika v zachování teokratických principů v prostředí demokratické církve


Ten název pro dané téma jsem si pouze vypůjčil od pastýře, který mi tento tématický název předvolil na konferenci GranoSalis, která se k lítosti nás všech zatím nekonala. To, čím se chci v tomto tématu zabývat je biblické správcovství církve a jeho uspořádání bez použití takových přívlastků jako demokracie, či teokracie v církvi. Debata na téma teokracie v demokaretické církvi (nebo demokracie v teokretické církvi) je podle mého názoru i tak trochu jalová, proto se omlouvám za tu berkinovu propagační metodu bombastického nadpisu. Z vlastní zkušenosti vím, že potřebu úvah a studijních koncepcí uplatnění demokratických principů v církvi mají křesťané, kteří měli někdy nějakou negativní zkušenost se způsobem správy konkrétního sboru, nebo denominace. Tomu se samozřejmě divit nelze.


Rozhodl jsem se přinést do diskuze téma, které stále budí otázky.

Je to téma správy církve. Církve se ne něm štěpí (pokud to není zrovna učení) a reformátoři stále hledají dle Písma i historických zkušeností jeho dokonalou formu. Sám přináším vlastní studii na tři základní formy správy církve. Přináším je k analýze, diskuzi a doplnění. Sám jsem zvědav na vaše pohledy i názory a mám také pár dotazů. Můj osobní pohled:


Správa Církve


Z osobního studia jsem všiml jedné podstatné věci: v Písmu NZ je kladen mnohem větší důraz na charakter autorit, nežli na to jakou formu správcovství mají uplatňovat


Tři hlavní formy správy církve v historii:


Episkopální model


biskup má vrchní autoritu ordinovat a povolávat (ustanovovat) pastory. Některé formy episkopální vedení církve jsou silnější nežli jiné. Katolická církev má poměrně silnou formu jejího uspořádání , nežli např. Anglikánská církev. Je to opravdu soustava uspořádání od shora dolů.


Výhodou je větší kontrola nad správou a předáváním učení. Doktríny jež obstojí ve zkouškách času se mohou předávat neporušené dál. V této formě vlády bývá větší kontrola nad každým sborem. Sbory vedené episkopálním způsobem se nebudou navzájem tolik lišit a bude panovat větší míra jednoty.


Nevýhodou může být menší možnost ke změnám, jež konkrétní místní sbory potřebují provést ve své konkrétní situaci. Konkrétní moc v těchto církvích spadá do rukou vlastně jen pár lidí a proto může docházet k znemožňování používání darů Ducha ostatních členů církve a také k zneužití moci.


Presbyterní model


v presbyterním modelu vedení církve má autoritu presbyterium tzn. starší místního sboru. To většinou vede jak církev, tak i sborové shromáždění. Konkrétní místní sbor vede rada starších a např. region vede konference starších, nad tím vším (např. na úrovni národa) je všeobecné shromáždění (sinod). Staršího si většinou vybírá sbor, ale ustanovuje presbyterium.


Výhodou tohoto uspořádání církve je větší vedoucí tým ve vlivu vedení, ale hlavně větší účast členů místního sboru při rozhodování . V tomto uspořádání je zajištěna dostatečná míra vlivu autority i mimo sbor, jež může zbránit konkrétnímu místnímu sboru v nezdravých odchylkách učení.


Ale toto nad sborové uspořádání má i své slabosti, kdy konkrétní sbor může být při určitých svých problémech závislý na sinodu . Nad sborová rada starších (presbyterium), jež např. kontroluje finance a majetek, nemusí rozhodovat v zájmu místního sboru. Tento místní sbor v takovém případě toho moc dělat nemůže. V těchto sborech je i riziko toho, že kázání, vyučování a rozhodování v církvi může být tendenční, komplikované a zpolitizované, protože daný problém neřeší jen konkrétní staršovstvo, ale celé nad sborové presbyterium.





Kongregační model


autoritu mají všichni členové daného společenství, kteří hlasují. Většinou zde bývá jeden pastor, nebo presbyter, který má hlavní autoritu. Nebo zde může být případ, kdy hlavní autoritu v místním sboru sdílí pastor se sborovou radou. V kongregačním uspořádání církve se předpokládá, že každý člen církve bude mít svůj hlas a také zde platí, že není nikdo mimo sbor, kdo by mohl do místního sboru zasahovat.


Předností kongregačního uspořádání je nejlepší možnost měnit věci dle potřeb společenství a větší míra svobody měnit učení, když se zjistí, že se neosvědčily důrazy předchozích generací. Také zde členové nejvíce prožívají skutečnost, že jim zmíněný sbor opravdu patří.


Nedostatkem většinou bývá, že tyto sbory jsou příliš odděleny od zbytku těla Kristova a jsou většinou v klamném přesvědčení, že jsou tou jedinou správnou církví a mohou jim chybět rozmanitost myšlení jiných sborů. Sami mohou být velmi slepí a nevidět své vlastní teologické nedostatky (protože se často skládají z lidí, kteří smýšlí podobně). Tyto kongregační sbory také většinou nemají teologické pochopení v tom jak vybírat svého pastora a zároveň neexistují mechanizmy, jak podobné omyly napravit.


Každá forma má své slabiny a není v Bibli nikde jasně přikázána. Písmo v NZ poskytuje vzory, nebo příklady jednání apoštolů a starších, diakonů a sboru, kteří se všichni podílí na budování a rozhodování v církvi


Studie nad Písmem:


Pokud písmo výslovně neuvádí jednu konkrétní formu správcovství církve, může si každý sbor vybrat tu formu, která se jemu líbí? Myslím si že ne. V NZ je celkem jasný vzor, který je kombinací minimálně kongregačního a presbyteriálního modelu, z některými prvky episkopálního modelu. Jedná se o sbor, který je veden skupinou starších, kde je jednak ochrana před lidskou vládou jednoho člověka a také před tím, kde by většina autority ležela mimo tento sbor. V NZ je zmíněn vzor, kde je místní sbor veden skupinou starších, kteří ale také komunikují s dalšími sbory.


V knize Skutků není snad církev v Jeruzalémě nikdy popsána v množném čísle (církve, nebo sbory v Jeruzalémě) Sk 5/11, 8/1.11, 11/22, 12/1-5. I když se církev scházela na mnoha místech v Jeruzalémě, vždy se jednalo o jednu církev. Tato církev byla pod správou několika starších. Sk 15/4.22, Gal 2/9 - přesto tento jeruzalémský sbor není popsán jako církev s jedním pilířem (sloupem), ale s mnoha pilíři. Není zde nějaký přímý důkaz o tom, že by jedem apoštol byl nadřazen ostatním. Někde s vykládá že Jakub byl něco jako biskup nad ostatními apoštoly v Jeruzalémě, ale přímo se to v NZ nikde nepíše. V Sk15 kapitole Jakub sice hovoří za církev v Jeruzalémě, ale jinde zase za ní hovoří Petr.


Sk 14/23 krátce po své misijní cestě začal Pavel ustanovovat starší sboru a Lukáš tím ve skutcích tento text v podstatě popsal jako shrnující výrok o praxi Pavla ustanovení starších v založené církvi. O mnoho let později psal Pavel Titovi 1/5, kde je popsána praxe ustanovení několika starších v jednom sboru na ostrově Kréta. Je tedy možno se domnívat, že se jedná o zavedenou praxi pro všechny sbory.


Jak je možné, že starší byly ustanovení tak poměrně rychle v daných sborech? Jedna z možných odpovědí je, že v těchto sborech uvěřilo i mnoho pohanských proselitů (jako např.bohabojný Kornelius), proto lidé kteří už před tím přijali židovství a znali židovskou bohoslužbu v diaspoře. V Synagoze mohli prokazovat před apoštoly dostatek zralosti k vedení vzniklé církve.


Ze Sk 14/23 je vidět, že starší ustanovili Pavel s Barnabášem, nikoli členská základna místního sboru. Neznamená to však, že volba ovlivňována členskou základnou sboru je něco nebiblického. Ve Sk 6 ještě poznáme, že apoštolé vedli všeobecný výběr možných starších ve shromáždění, ale všeobecné shromáždění bylo u toho prozkoumávání a volby starších i vedoucích. Vidíme že diakony ustanovovali a instalovali jak apoštolé, tak celý sbor.


V Tim 4/14 je popsán vzor, kde místní sbor je veden skupinou starších, kdy Pavel popisuje událost, jak presbyteři vzkládají ruce na Timotea. Je to tatáž skupina starších, která je popsána ve Sk 20 v Efezu. Jk 5/14 v tomto známém verši jde opět o potvrzení praxe několika starších sloužící v jednom sboru.


Z kap. Žid 13/17 je z textu zřejmé, že Boží děti daného místního sboru mají poslouchat své vedoucí, nikoli jednoho svého vůdce. Je tu tedy opět popsán vzor, kdy každý sbor by měl mít několik vedoucích.


I a II Tim s Titem jsou pastorální epištoly a jsou v jich pokyny pro všechny sbory. Narozdíl od knihy skutků, která popisuje to co bylo, pastorální epištoly popisují jak to má být, tak jako např. v I Tim 3/15, 5/17. Mnoho teologů poukazuje na Sk 15 jako potvrzení episkopálního způsobu vedení církve, kde se setkávají vedoucí mimo místní sbor s autoritou nad místními sbory. Jedná se o setkání vedoucích s Antiochie v Jeruzalémě s jeruzalémskými staršími z podmětu Antioských. Na tomto prvním církevním koncilu je znát, že apoštolé i starší mají stejnou autoritu při rozhodování v konkrétních záležitostech. Apoštolé mají v NZ jedinečnou autoritu, ale jako v Ef 2 nám tuto jedinečnou autoritu specifikuje pro založení církve (tak to může platit i v dnešní době), kdežto autorita místního sboru je v rukou starších. Apoštolu, který daný sbor založil zůstává i určité jedinečné právo zasahovat a usměrňovat v otázkách učení a spravování, ale konečnou autoritu i s odpovědností mají za tyto věci starší daného sboru.


Z vlastního sboru:


Naše společenství a taktéž denominace CB se hlásí k presbyterně-kongregační správě církve a jejím principům kde dle Ústavy CB (Hlavy IV) Vnitřního uspořádání v Článku 15 Správy sboru vykonává společně správce sboru, staršovstvo a členské shromáždění. Tuto formu osobně ctím a dle ústavy naprosto respektuji. Každá část tohoto složení má vlastní pravomoce, autoritu a odpovědnost, kde je snaha co nejpečlivěji naplnit principy Písma. Nejvyšším orgánem Církve Bratrské je Konference CB a výkonným orgánem Rada CB. Velmi důkladně jsou ochráněny principy voleb, odvolání osob vykonávající duchovenskou činnost a odvolací řád všeobecně.


Dále se Církev Bratrská řídí Řádem CB, kde v článku 3 se identifikuje jako větev Kristovi církve s kongregačně-presbyterním zřízením. Církev bratrská se ale vymyká principu vlády z ústředí a v Hlavě III v Řádu správy církve vytvářejí sbory členové církve, které jsou dle Písma v určitém místě a odmítá princip organizace, nýbrž se otvírá principu vztahů Boží rodiny. Církev je tělem a hlavou Kristus (Ef 1/22n).


Součástí možnosti určité kontroly a reflexe konkrétního sboru z vnějšku v rámci CB je tzv. Vizitace. Podle článku 63 řádu je účelem vizitace poskytnout obraz o duch.stavu sboru, práci duch.správce sboru, vikářů, práci staršovstva a veškerého sborového života. I naše společenství CB X v současné době prošlo řádnou vizitací.


Ač jsou některé sbory v rámci denominace např. charismatického projevu, nebo nejsou, důležité myslím je, jak jsou nastaveny ochranné mechanismy církve proti jakémukoliv zneužití autority, nebo možnosti bludného učení. Také mám zato, že samotný řád dává možnost projevu určité rozmanitosti v každém sboru, co se týče projevů víry, nebo samostatného směřování a naplňování vize konkrétního sboru v nesení evangelia a naplňování učednického poslání.


Bezmála před dvěma lety se z našeho společenství oddělila malá skupina členů, která však svým vlivem a kompetencí zásadně ovlivňovala náš sbor v jeho směřování, služby, budování a vyučování. Založili nové společenství Zelo, jímž členem je zde známá Jakobin. Na základě nerozsouzeného proroctví odešla a po roce jsme se dověděli, že vlastně jde o záležitost rozdílného učení. Toto nové společenství se pustilo do celkem agresivní veřejné analytické kritiky všeho, čím naše společenství v minulosti žilo (z úhlu jejich pohledu), aniž zapomíná zdůrazňovat, že největší tíhu odpovědnosti za případné omyly nesou oni sami. Staví se do pozice těch, komu bylo ublíženo a to je právě zásadní zkreslení. Ačkoli samo nové společenství zcela pomyjí vlastní součastnou nekompetentnost a fakt, že nestojí na biblických základech správcovství (nemá staršovstvo, správce, nikdo nemá za nic žádnou odpovědnost) a nad stavem vlastního života, učení, důrazů nemá prozatím žádnou vnější vizitační kontrolu a možnost vlastní sebereflexe. Model nového Zelo-společenství bych osobně zařadil do skupiny ultrakongregační.


Závěrem


To co přináším je pouze studie s potřebou se sdílet nad pohledem správcovství našich sborů. Mnohé sourozence v Kristu na tomto serveru trápí otázky, jako manipulace v církvi, zneužití autorit a pak tyto trable nešťastně přikládají k určitému směru (zde na GS nejčastěji charismatickému hnuti). Myslím, že problém v tomto ohledu nespočívá ani tak v důrazech a projevech v našich církvích (evangelikální, charismatická, letniční ….atd.), ale to, zda je dobře ochráněňe správné biblicé učení a biblická správa sboru. Spolu s péčí nad ryzostí učení Písma svatého, je třeba dbát i na biblické správcovství. Do našeho společenství před nějakým časem přišla skupina (více nežli šesti) vyzrálých dlouholetých Božích dětí (byl mezi nimi a starší sboru) s tím, že zmiňované problémy nemohli už unést v tradičním evangelikálním sboru stejné denominace nedaleko. U nás jak sami říkají, našli určitou oázu na zahojení zraněné duše.Ale s podobných důvodů odešla přibližně stejná skupina s přibližně stejným postavením z našeho sboru i denominace z již zmíněných důvodů. Takže je to velmi zamotané a složité. Pane Ježíši Kriste prosím dej nám milost, abychom obstáli.


Otázky:


Jaký model je vám nejbližší?


Je nějaký model nebiblický ?


Je nějaká ideální kombinace těchto modelů a jaká?


Mají za konkrétní sbory největší odpovědnost


1. synod / rada - prostě ústředí denominace


2. apoštolé


3. presbyteři


4. pastor / kněz / správce sboru


5. členské shromáždění ?


Jak nejlépe ochránit vlastní společenství před zneužitím autority,vlastním nerozpoznaným bludem a nesprávností učení ?


Máte vlastní studii správného biblického modelu správcovství církve?


(při studii mi pomohli studijní materiály z ETS)





Pattre