Grano Salis - Povídání o homosexualitě

poslal Nepřihlášený

Tento článek si klade za cíl seznámit čtenáře s tématem homosexuality. Tento článek je publikovaný na české Wikipedii (http://cs.wikipedia.org/wiki/Homosexualita)

Homosexualita, někdy nazývaná též homosexuální orientace, homosexuální preference, homosexuální zaměření, homosexuální založení, je v lékařském (psychiatrickém) a sexuologickém významu převažující nebo výhradní erotická citlivost (reaktivita) vůči osobám (jedincům) téhož pohlaví. Od konce 19. století, kdy tento pojem (nikoliv jím označovaná skutečnost) vznikl, zhruba do třetí čtvrtiny 20. století byla rozhodujícími lékařskými autoritami považovaná za nemoc nebo poruchu, v současné době ji nejvýznamnější zdravotnické a psychologické instituce považují za vrozenou odlišnost, která není poruchou zdraví.

Homosexuální založení se obvykle projevuje celoživotně v citové, vztahové i genitální rovině. Za příznivých okolností bývá spojeno se schopností vytvářet plnohodnotný citový vztah s osobou nebo osobami téhož pohlaví srovnatelný s citovými vztahy heterosexuálně zaměřených osob různého pohlaví. Za nepříznivých okolností může vést k neurotizaci, asociálnímu způsobu života nebo sebevraždě homosexuálně zaměřené osoby a různým formám společenského odmítání, stigmatizace nebo i k vážnému ohrožení jejího života ze strany společenského okolí.

Slovem homosexualita bývají někdy označovány i

* tzv. homosexuální chování, míněn například pohlavní styk mezi osobami stejného pohlaví, často bez ohledu na souvislost s homosexualitou v prvním významu,
* homosexuální identita – označení nebo sebeoznačení nějakého člověka za odlišného kvůli jeho homosexualitě v prvním nebo druhém významu slova,
* život ve stejnopohlavním párovém vztahu.

Obecně k pojmu

Projevy a typy homosexuality

Homosexualita se zpravidla projevuje citovou náklonností, intenzivnějším prožíváním nebo potřebou citově významných vztahů k osobám stejného pohlaví, schopností se do nich zamilovat, obvykle též specificky vyšší genitální reaktivitou nebo touhou po fyzické blízkosti nebo orgasmických aktivitách ve vztahu k nim.

Z obvyklé definice homosexuality vyplývá, že homosexuální reaktivita, je-li nedominantní vlastností vedle silnější heterosexuální reaktivity, pod pojem homosexuality nespadá. V jiných teoriích bývá jako homosexualita označena i nedominantní vlastnost, která je například v Kinseyově pojetí v různé míře zastoupena u všech jedinců v populaci, nebo chování a vztahy jen v určitém období života.

Nejběžnějšími typy homosexuality jsou mužská androfilie a ženská gynekofilie (gynofilie). V teoretickém modelu, který rozlišuje pouze dvě erotická zaměření, tedy pouze sexuální orientaci, bývají pod pojem homosexuality zařazována i pedofilní erotická zaměření na osoby stejného pohlaví. Homosexualita se obvykle klade do protikladu k heterosexualitě, případně též k bisexualitě.

Homosexuální chování

Slovo homosexualita je často (a to i ze strany lékařů nebo gay aktivistů) používáno i v jiném významu, pro tzv. homosexuální chování – například je-li řeč o „zrušení trestnosti homosexuality“. Jako homosexuální chování se obvykle označuje orgasmická aktivita mezi příslušníky stejného pohlaví, a to zpravidla bez ohledu na to, zda je projevem homosexuality jako založení. Někdy jsou za homosexuální chování pokládány i jiné projevy náklonnosti, které jsou v příslušném kulturním prostředí a kontextu považovány za příznak homosexuální identity, například vzájemné soužití, něžnost, fyzická nebo duševní intimita, intenzivní přátelství nebo obdobný vztah apod.

Homosexuální identita
Pojem homosexualita bývá vnímán též jako homosexuální identita, tedy v souvislosti s tím, že dotčená osoba se k tomuto pojmu (konstruktu) buď sama přihlásí, nebo je jím ocejchována jakožto odlišná od většiny či od normy a jsou jí tím přiřazeny prezentační stereotypy (konotace), které jsou na pojem navázány. V tomto smyslu homosexualita není vrozená, ale historicky a kulturně podmíněná. Za jiných okolností jsou tytéž psychické dispozice interpretovány v jiných pojmech a kontextech, v důsledku čehož se projevují jiným chováním a jinými společenskými interakcemi. Podobné posuny lze pozorovat také u lidí, kteří se „stanou“ homosexuály (objeví svou homosexualitu) v pozdějším věku nebo kteří se považují za napravené nebo vyléčené z homosexuality.

Homosexuální identita nemusí vždy znamenat ztotožnění se s gay hnutím a jeho prezentačními stereotypy; uvědomění si vlastní homosexuality může být slučitelné i například s egodystonním postojem a vědomým odmítáním homosexuálních vztahů a citů nebo s jejich vědomým uplatňováním v rámci různých jiných typů společenských vztahů (přátelství, mužské spolky atd.), případně s přijetím většinového životního stylu a životem v manželství a rodině.

Původ a užívání označení pro homosexualitu

Slovo homosexuální je hybrid řeckého zájména homos (tentýž) a latinského podstatného jména sexus (pohlaví), doslova by znamenalo stejnopohlavní. První známé užití tohoto slova pochází z textu publikovaného anonymně v roce 1869, jehož autorem byl v Rakousku narozený Maďar Karl-Maria Kertbeny (Károly Mária Benkert). Vlivem nejednoznačnosti pojmu sexualita slovo homosexuální vyvolává představu genitálních a orgasmických aktivit, proto se ho někteří zdráhají užít v některých významech, mimoto je někdy pociťováno jako příliš lékařské a odlidšťující.

Proto se v angličtině vžilo slovo gay (výslovnost /ɡeɪ/ IPA), jehož původní význam je veselý, bezstarostný, jásavý a které zprvu pro sebe homosexuálové užívali sami. Nový význam se v angličtině obecně ujal a slovo bylo jako neutrální označení homosexuála přejato i do jiných jazyků včetně češtiny.

Slovo gay obvykle označuje jen homosexuální muže, slovo homosexuál/homosexuální sice může zahrnovat obojí pohlaví, častěji se však rovněž užívá jen pro muže. Pro označení žen homosexuální orientace se běžně užívá slovo lesbička (od 90. let se šíří i forma lesba, dříve vnímaná jako slangová či hanlivá) a lesbický. Toto označení souvisí se starověkou řeckou básnířkou Sapfó, která žila v 6. stol. př. Kr. na ostrově Lesbos; v některých jejích básních se objevuje opěvování ženského těla a přátelství mezi ženami. Sapfó byla učitelkou vychovávající především šlechtické dívky, zda byla sama homosexuálního zaměření, není jisté (ukončila život z nešťastné lásky k muži). Pro označení mužské homosexuality se užíval i termín uranismus.

S odsuzováním homosexuality v heterosexuální populaci souvisí i různá hanlivá označení pro homosexuály. Poměrně nejméně hanlivé je v češtině přídavné jméno teplý a od něj odvozené podstatné jméno teplouš. Slovo teplý je v tomto významu překladem německého schwull, což je varianta přídavného jména schwüll znamenající horký, teplý, parný. Původ této metafory je spojen s přeneseným významem slova schwull jako tísnivý, obtížný, trapný, v dnešní němčině je však užíváno jako neutrální, a to běžněji než slovo gay.

Dalším slovem, více hanlivým, je v češtině podstatné jméno buzerant. Slovo je zkomoleninou etnického jména Bulhar - původ má v označení středověké křesťanské sekty bogomilů, která se rozšířila hodně v Bulharsku a odtud se její příznivci šířili dále do Evropy; bogomilové a jejich odnože (např. kathaři, tj. albigenští, v jižní Francii) byli téměř všude pronásledováni a jako nežádoucí menšině se jim připisovaly všechny možné neřesti a hříchy, mezi něž patřila i homosexualita (stejného původu je i v angličtině pro označení homosexuála zastaralé slovo bugger).

Souběžně se užívá i mnoho slangových výrazů, zpravidla urážlivých, jako homokláda, řiťopich, hulibrk a nesčetně dalších.

V předmoderních dobách, zejména ve středověku a raném novověku, se pro označení homosexuálně se projevujících osob užívalo též slova sodomita, pro pohlavní styk mezi muži sodomie. Tento termín však často označoval i jiné zakázané pohlavní aktivity, například soulož se zvířetem nebo nedovolené formy heterosexuálního pohlavního styku.

Biologie a psychologie homosexuality

Původ lidské homosexuality

Na původ (podstatu) homosexuality existuje několik rozdílných pohledů.

Před rozvojem moderní sexuologie byly v křesťanské kultuře sexuální aktivity mezi muži posuzovány jako dobrovolné rozhodnutí pro hříšné chování nebo jako následek předchozího zhýralého sexuálního života.

Ale i později se někteří psychoanalyticky orientovaní psychologové snažili homosexualitu vysvětlit vlivy rodičů, výchovy a jiných činitelů na člověka v raném období života, například v neúplných rodinách nedostatečnou identifikací s rodičem stejného pohlaví. Této teorii se však příčí jak skutečnost, že mezi lidmi vyrostlými v takto problematických podmínkách není více homosexuálně orientovaných, tak skutečnost, že mnoho homosexuálních mužů a žen vyrostlo v úplných a harmonických rodinách a že mnozí byli vychováni ve stejných podmínkách jako jejich heterosexuální sourozenci.

Na počátku 20. století se objevila hormonální teorie, podle níž je budoucí sexuální orientace jedince dána působením různě vysoké hladiny pohlavních hormonů na zárodek, podobně jako hormony určují pohlaví vznikajícího jedince. Teorie se dělí podle toho, kterým hormonům účinek připisují a zda za příčinu hormonálního stavu považují genetickou dispozici plodu, nebo některé vnější faktory, například hormonální a psychický stav matky. Německý endokrinolog Günter Dörner [1] ve výzkumech ze 70. let 20. století zjistil, že po podání samčích hormonů kryse v určitém období březosti se část narozených samiček chovala homosexuálně, po podání samičích hormonů ve stejném období se homosexuálně chovala část narozených samečků. Dörnerovi, který se domníval, že objevil příčiny vzniku lidské homosexuality, se namítalo, že nelze mechanicky přenášet zjištění o zvířatech na lidi a také to, že jeho výzkumy nevypovídají nic o prožívání sexuality a že nevylučují genetický vliv na hormonální pochody. Vliv hormonů také stojí v pozadí rozšířené teorie (hypotéza mateřské imunosenzitivity, autorem Ray Blanchard), podle níž s každým dalším dítětem mužského pohlaví vzrůstá pravděpodobnost porození homosexuálního potomka a statisticky nejpravděpodobnější je, že homosexuální bude nejmladší z bratrů.

S rozvojem genetiky po objevu DNA se vynořila i genetická teorie homosexuality. Této teorii nasvědčuje výzkum (1993) amerického molekulárního genetika Deana Hamera, který na chromozomu X homosexuálních mužů popsal část jím označenou jako q28, která podle něj s homosexualitou silně souvisí. Mutace genů této oblasti u žen vede k dřívějšímu rozvinutí menstruace a prodloužení reprodukční doby života. To by dávalo ženám s takovou mutací biologickou výhodu a vysvětlovalo, proč se homosexualita u lidí stále udržuje. Tato teorie však nevysvětluje vznik ženské homosexuality. Některým jiným vědcům se nepodařilo stejnou souvislost mezi zmíněnou částí chromozomu X a homosexualitou nalézt. Na nějakou míru genetických vlivů na vznik homosexuality ukazuje výzkum amerického psychologa Michaela Baileyho a psychiatra Richarda Pillarda, kteří ve svém výzkumném vzorku zjistili, že pokud jedno z jednovaječných dvojčat bylo homosexuální, s pravděpodobností 52 % bylo druhé rovněž homosexuální, a že bratři matek homosexuálních mužů byli třikrát častěji homosexuální než bratři jejich otců.

Jednoznačně se původ (podstatu) homosexuality zatím nepodařilo určit. Za nejpravděpodobnější se považuje nezávislá nebo zřetězená kombinace genetických příčin a hormonálních vlivů v období těhotenství či krátce po narození. Rozhodující část vědců se nicméně shoduje, že homosexuální orientace je člověku dána ve velmi raném období jeho života a je pak stálá a nezměnitelná.

Vedle biologických teorií homosexuality lze postavit též sociologické teorie, které se zabývají vznikem a vývojem homosexuální identity. Za vznik či původ homosexuality lze považovat kulturní proces, v jehož rámci homosexuální dispozice byly vyčleněny z mnoha škál a kombinací lidských vlastností a z integrity společnosti a ohraničeny tak, aby bylo možno rozdělit společnost na menšinu a většinu.

Fyziologické znaky korelující s homosexualitou

V roce 1921 se berlínský lékař Arthur Weil v rámci teorie, že psychické vlastnosti se odrážejí na vnějším vzhledu, pokusil najít tělesné charakterisktiky homosexuálů. Objevil, že u homosexuálních mužů jsou boky v poměru k ramenům širší. Tyto závěry byly dalšími výzkumy potvrzeny, jinými naopak vyvráceny. V roce 1961 zkoumal stejnou otázku český sexuolog Kurt Freund na skupině homosexuálních a heterosexuálních mužů a nezjistil mezi nimi podstatné rozdíly s výjimkou většího penisu u homosexuálů. Tento překvapivý závěr potvrdil ještě výzkum amerických sexuologů Anthony F. Bogaerta a S. Hershbergera v roce 1999 (ti skutečnost vysvětlili prenatálními hormonálními vlivy). Americký neuropsycholog James Lindesay v roce 1987 zjistil, že u homosexuálních mužů se častěji vyskytuje levorukost. Americký neurolog Simon LeVay prováděl průzkum, který neodhalil tělesné rozdíly mezi heterosexuály a homosexuály. Americký biolog Terrance Williams v roce 2000 zjistil, že homosexuální muži mají delší prostředník oproti ukazováčku než heterosexuální muži. Koncem 80. let 20. století se začalo i se zkoumáním mozku homosexuálů, výsledky těchto výzkumů (v USA např. Simon LeVay, Roger Gorski) jsou však napadány, protože k výzkumům sloužily mozky osob zemřelých na AIDS a tato choroba v pozdních stádiích zasahuje mozkovou tkáň.

Podobné fyziologické výzkumy u žen se dosud neprováděly.

Rozšíření v lidské populaci

Určit zastoupení homosexuality v lidské společnosti je velmi složitý úkol, podle některých názorů vědecky nesmyslný. Problémem bývá již metodologické podložení výzkumu. Výzkumy obvykle mohou podchytit výskyt určitých druhů dílčích fyziologických reakcí, chování nebo sebepojetí, které bývají považovány za příznačné pro homosexualitu. Samotná podstata homosexuality běžné kvantitativní vědě dostupná není.

Je třeba nejprve pro potřeby šetření vymezit homosexualitu (přičemž zpravidla bývá omezena srovnatelnost s výzkumy vycházejícími z jiné definice), je třeba také vzít v potaz nejednoznačný vztah mezi orientací a chováním (přičemž výzkumy mohou zachycovat jen vybrané chování); protože se výzkumy provádějí dotazováním náhodného vzorku populace, roli hraje i ožehavost tématu pro dotázané a v neposlední řadě také jejich sebeuvědomění v oblasti sexuální orientace. Velkou roli také hraje, jak je homosexualita v dané společnosti příjímána. Ze všech těchto příčin plyne, že výsledky průzkumů jsou nejednoznačné, kolísají ve velkém rozmezí od 1 % do 10 % i dále. Vyšší čísla obvykle preferují skupiny a média blízké gay ideologii, nižší čísla skupiny a média blízké protihomosexuální ideologii. Nejčastěji bývají uváděna 4 %, ikonizovaný údaj z Kinseyových zpráv. Vzhledem ke kulturním rozdílům se obvykle přesnější výzkumy zaměřují na Evropu a Severní Ameriku.

Průzkumy sexuální aktivity a identity První podrobnější výzkum provedl v USA mezi bělošskou populací Alfred Kinsey, výsledky zveřejnil ve dvou zprávách - Sexuální chování muže (z r. 1948) a Sexuální chování ženy (1953). Podle těchto zpráv dosáhlo po dosažení dospělosti 37 % mužů orgasmu s jiným mužem. Kinseyho výzkumy se okamžitě staly předmětem kritiky jak z ideologických, tak z vědeckých pozic.

V roce 2003 provedlo v USA Národní středisko pro výzkum mínění výzkum, podle nějž 4,9 % amerických mužů mělo po 18. roce věku mužského sexuálního partnera, méně než 1 % však mělo výhradně homosexuální styky.

Počítačový dotazník mezi dospívajícími muži ve věku 15–19 let v USA ukázal 5,5 % sexuální aktivity s partnerem téhož pohlaví. Podobné číslo (4,9 %) vykázal průzkum v Nizozemsku, pokud se však připouštěla volnější hlediska (např. kontakt rukama), číslo vzrostlo na 13,4 %.

V roce 1998 se uskutečnil výzkum v Kanadě (Christopher Bagley a Pierre Tremblay), v němž se za homosexuála v nějakém stupni označilo 15,3 % mužů, za výhradně homosexuální 5,9 %.

Národní průzkum zdraví a sociálního života v r. 1992 oznámil výskyt mužské homosexuality v populaci nad 18 let v USA v hodnotě 4,9 %.

V roce 1993 oznámil Institut Alana Guttmachera, že v jeho výzkumu udalo od 1,8 do 2,8 % mužů sexuální kontakt s jiným mužem za posledních 10 let.

Během parlamentních a prezidentských voleb v USA v roce 2004 byli voliči u východů z volebních místností mimo jiné dotazováni na sexuální orientaci. Homosexuální uvedla 4 % dotázaných, mužů i žen, z čehož lze usuzovat, že skutečné číslo je vzhledem k neochotě části tázaných tuto orientaci uvést vyšší.

Každopádně se většina výzkumů shoduje, že počet lidí, kteří měli vícenásobnou sexuální zkušenost s osobou téhož pohlaví, je menší než počet lidí s takovou zkušeností jednorázovou a že počet lidí, kteří měli opakovaně sexuální zkušenost s osobou téhož pohlaví, je větší než počet lidí, kteří se identifikují jako výhradně homosexuálně orientovaní.

Homosexualita u zvířat

Genitální aktivity mezi zvířaty stejného pohlaví jsou ojediněle doloženy již z konce 18. století. Výzkumy podrobnější a oproštěné od hodnotících soudů se uskutečňovaly až ke konci 20. století. Výsledky novějších výzkumů shrnul v knize Biological Exuberance (Biologická nevázanost, 1999) kanadský biolog Bruce Bagemihl. Podle něj byl sexuální styk mezi jedinci téhož pohlaví zjištěn u 471 živočišných druhů, nejvíce u savců (167) a ptáků (132), překvapivě hodně u bezobratlých (125).

Zpočátku panovalo přesvědčení, že homosexuální styky u zvířat jsou (podobně jako někdy u lidí) náhražkové v situaci, kdy nemají možnost se pářit s příslušníkem opačného pohlaví (nejprve totiž byly pozorovány u zvířat v zajetí – například v některých zoologických zahradách v Německu, Japonsku a USA, v některých oceanáriích). Další výzkum ale ukázal, že tomu tak není – například v hejnech hus divokých se vytvářejí stejnopohlavní páry, i když je dostatek volných partnerů opačného pohlaví. U některých druhů se vytvářejí stabilní páry z jedinců téhož pohlaví - třeba u některých druhů racků se samice spáří se samcem, ale pak ho opustí a o mláďata se stará s jinou samicí. Někteří vědci (Janet Mannová a další) takové chování označují za evoluční výhodu, protože zmírňuje vnitrodruhovou agresi v době rozmnožování, při výchově mláďat nebo v jiných citlivých situacích.

Homosexualita v lidské společnosti

Homosexualita v dějinách
* (Starověké kultury)
* (Přírodní národy)
* (Renesance)
* (Historie represe)
* (Moderní homosexuální hnutí)

Homosexualita a náboženství

Klasická náboženství vznikala v době, kdy pojem homosexuality jako osobnostní dispozice ještě neexistoval, a proto k ní nemají žádný historický tradiční postoj.

Je však několik biblických pasáží, které tradičně jsou chápány jako zákaz a odsouzení soulože mezi dvěma muži. Jsou historické spory jak o dobový význam, kontext a správnost překladu těchto pasáží, tak o to, zda i tyto pasáže nepatří ke stovkám dalších v Bibli uvedených, které se pro dnešek za závazné nepovažují. Oficiální doktriny židovských, křesťanských i islámských institucí a komunit se s větším či menším důrazem k tradičnímu postoji hlásí.

Láskyplný vztah nebo soužití dvou lidí stejného pohlaví obecně předmětem odsudku nebýval. Naopak, hluboce emocionální osudové přátelství Jónatana, syna krále Saula, k Davidovi, budoucímu izraelskému králi, v Bibli David opěvuje i slovy „tvá láska byla nad lásku žen“. Tato láska však nebyla vnímána jako překážka toho, aby se Jónatan i David každý oženili a zplodili děti.

V románském středověku v islámském i křesťanském Středomoří kolovala v různých variantách legenda o rytířích Amisovi a Amilovi, jejímž tématem bylo celoživotní citové pouto. Tuto legendu později zpracoval i Julius Zeyer. Ve východních církvích se přibližně v tomtéž historickém období vyskytovala Svátost duchovního sbratření (Adelfopoiésis).

V pozdním středověku a novověku až dosud církve nejen na homosexuální soulož, ale i na nápadnější vztahy hleděly s nedůvěrou, která mnohdy nabývala podob diskriminace nebo tvrdé represe.

Otázka přístupu k homosexuálům uvnitř církví nabyla na významu v roce 2003 v souvislosti s anglikánskou církví, kdy byl americkými anglikány, Episkopální církví, vysvěcen na biskupa gay Gene Robinson. Ostrý nesouhlas části anglikánů vedl téměř k církevnímu rozkolu, kterému se nakonec podařilo zabránit. Výrazná názorová nejednotnost v problematice svěcení homosexuálů, popř. požehnání sňatkům osob stejného pohlaví, však u anglikánů přetrvala a projevuje se především ve vztahu mezi konzervativnějšími anglikány v Británii a afrických zemích a liberálnějšími anglikány v Severní Americe.

Problematizovaným tématem ve vztahu římskokatolické církve k homosexualitě se stala Instrukce o kněžství a homosexualitě,[2] kterou 4. listopadu 2005 vydala vatikánská Kongregace pro katolickou výchovu. Tato instrukce byla reakcí církve na její rozsáhlou skandalizaci kvůli sexuálním kontaktům některých kněží s mladistvými a dětmi a kvůli zatajování těchto případů církevními činiteli. Instrukce zakazuje přijímat do kněžského semináře osoby, které mají hluboce zakořeněné homosexuální sklony nebo sympatizují s tzv. gay-kulturou, a udílet takovým osobám svěcení. Podle kritiků je tato instrukce diskriminací kvůli samotné homosexuální orientaci a kvůli nekonformitě názorů, projevem neúcty k homosexuálně cítícím osobám v církvi a prohloubením pokrytectví a strachu. Zastánci tuto instrukci za diskriminaci nepovažují. Toto omezení je podle nich oprávněné a přiměřené k zajištění zájmů a postojů církve a je součástí posuzování kvalifikace kandidáta na kněžství. V některých obhajobách instrukce se zdůrazňuje, že je povinností církve, aby dostatečně zajistila posouzení kvalifikace kandidáta na kněžství, přičemž kandidáti na kněžství neochotní podřídit se církevnímu postupu v otázkách homosexuality jsou za nedostatečně kvalifikované považováni. Způsob současného výběru kněží je obhajován i s poukazem na neexistenci nároku kandidáta na svěcení.

Homosexualita v umění

Jedna z oblastí, v níž se zachovaly záznamy o lásce ke stejnému pohlaví, je umění a literatura. Homosexuální city stojí u základů západního umění a jejich kořeny se dají vystopovat do antického Řecka. O Homérově Iliadě se soudí, že láska mezi dvěma muži je jejím hlavním rysem, na který se tak nahlíželo již ve starověku. Výklad k tématu homosexuality poskytuje svým čtenářům Platónovo Symposion, které na jednom místě předkládá tvrzení, že homosexuální láska je vyšší než heterosexuální.

Evropská tradice pokračovala v průběhu věků v dílech Leonarda da Vinciho, Michelangela Buonarottiho a Williama Shakespeara. V muslimských společnostech byla homosexuální témata přítomna u postav jako Abú Nuwas nebo Omar Chajam. Příběh prince Gendžiho, zvaný „první skutečný román“, založil tuto tradici v Japonsku. V Číně byla tato tradice zastoupena díly autorů Bian er Zhai a Jin Ping Mei.

Idoly jako Madonna a Elton John pokračují v této tradici v dnešní době. Homosexuální témata obvykle zobrazuje japonský žánr animovaného filmu jaoi. Umělecké akty také často zobrazují lesbičky. Existuje mnoho divadelních her. V USA populární televizní pořad Queer Eye for the Straight Guy srovnává homosexuální muže s antickými múzami. V roce 2005 získal velké světové uznání film Zkrocená hora, zabývající se homosexuální tematikou. Homosexualita se také představuje v četných muzikálech.

Stereotypy, předsudky a protiargumenty

Neuroticita nebo nezralost

Někdy bývá za bytostný znak nebo dokonce příčinu homosexuality považována neuroticita, psychosexuální nezralost nebo obdobné osobnostní charakteristiky.

Tento názor pramení z těchto důvodů

* společenská ostrakizace a předsudky a jimi vyvolané potlačování a vytěsňování erotického cítění mohou způsobit poruchy duševního zdraví nebo životního stylu - depresi, neurózu, osobnostní nezralost, disociaci (egodystonii).
* psychiatři se nesetkávají s reprezentativním vzorkem homosexuálů, ale především s těmi, kteří mají závažné životní problémy

Promiskuita

Výchova dětí

Lesby, gayové i bisexuálové, podobně jako heterosexuálové, mohou být dobrými i špatnými rodiči. Předmětem odborných studií jsou statisticky podchytitelné rozdíly ve výsledku výchovy dětí.

Podle některých názorů jsou negativními stránkami výchovy dětí v homosexuálním páru absence mužské nebo ženské role v rodině, znejistění narušením tradičního pojetí rodiny a z toho vyplývající traumatizující postavení dítěte v nepříznivě naladěné společnosti. Názory o narušení vzorů mužské a ženské role se vyskytují zejména u některých psychoanalyticky nebo systemicky orientovaných psychologů. V Česku je popularizují například L. Trapková a V. Chvála, [3], jimž oponuje pomocí odkazů na odborné studie například sexuolog Ivo Procházka [4]

Přibližně od poloviny 80. let 20. století existují studie, které při porovnání skupin dětí vychovávaných homosexuálními a heterosexuálními rodiči nezjistily žádné specifické vývojové rozdíly v jejich inteligenci, psychologickém a sociálním myšlení a popularitě u kamarádů. Americká psychologická asociace ve svém osvětovém textu uvádí, že sexuální orientace rodičů neovlivňuje orientaci jimi vychovávaných dětí[5] (míněno zřejmě výchovné ovlivnění). Negativní vliv výchovy ženským stejnopohlavním párem nezjistily ve své studii[6] ani Wainrightová a Pattersonová.

Vztah homosexuality k pedofilii a ke zneužívání dětí

Podle některých názorů gayové mají oproti heterosexuálům větší tendenci k sexuálnímu zneužívání dětí nebo že je mezi nimi více pedofilů než mezi heterosexuály.

Jednou z příčin názoru je, že muži orientovaní na chlapce nezřídka ze společenských důvodů přijímají navenek nebo i vnitřně identitu homosexuála nebo bývají za homosexuály považováni. Rovněž některé ideologické koncepce zařazují pedofilní orientace pod homosexuální nebo heterosexuální orientaci jako jejich varianty. Vzhledem k tomu, že nejsou relevantní empirické ani teoretické důvody k domněnce, že by pedofilních mužů zaměřených na chlapce (boyloverů) mělo být výrazně méně než zaměřených na dívky (girlloverů), mohlo by osob zaměřených na chlapce být téměř tolik, jako androfilních mužů (několik procent z populace), zatímco mužů zaměřených na dívky řádově méně než mužů zaměřených na dospělé ženy. Úvahy jsou však komplikovány tím, že erotická reaktivita vůči dětem a zejména dospívajícím je vlastní desítkám procent mužů i žen, kterým pedofilní identita nebývá přisuzována. O vztahu homosexuality k pedofilii ani o pedofilie samé jako založení (orientaci) neexistují významnější hodnotné výzkumy (studie se většinou zaměřují jen na pohlavní zneužívání dětí).

Americká psychologická asociace ve svém osvětovém článku uvádí, že neexistuje žádný důkaz, který by naznačoval, že homosexuálové jsou k zneužívání dětí náchylnější než heterosexuálové. [7] [8]. Obecné povědomí o zvýšené náchylnosti homosexuálů k dětem či mladistvým bylo však posíleno například sérií sexuálních skandálů katolických duchovních v USA, jejichž činy se v převážné většině medializovaných případů týkaly dospívajících chlapců.

Homofobie

Hnutí za emancipaci homosexuálů nutně narazilo i na otázku, jaké jsou příčiny toho, že někteří jedinci velmi lpí na nepřátelství k nim, případně věnují velmi mnoho energie boji proti společenským změnám v této oblasti.

Pro tuto vlastnost se nejvíce ujalo označení homofobie, které zavedl poprvé použil americký režisér a psychoterapeut George Weinberg roku 1967[9][10][11]. Ten ji definoval jako iracionální, věcně nijak nezdůvodněný strach z homosexuálních osob a jejich způsobu života, později jako iracionální odmítnutí. Výraz se používá v široké škále významů od pouhých sklonů k negativním emocím přes názorové zaměření až pro označení zločinů proti homosexuálně zaměřeným lidem, po určitou dobu bylo používáno i jako označení nemoci. V USA bylo údajně v sedmdesátých letech dokonce několik vrahů homosexuálních lidí osvobozeno s odůvodněním, že jednali pod vlivem duševní nemoci homofobie, a nebyli tudíž zodpovědní za své jednání[12]. Proto se nejen odpůrci homosexuality, ale i někteří gay aktivisté začali od tohoto pojmu jakožto označení „choroby“ odklánět. Použity byly též termíny homosexofobie[13], homosexismus, homonegativismus[11], antigay předsudky a heteronormativita. C. M. Herek užil pojem heterosexismus[14].

Některé zkušenosti a studie již dříve zkoumaly hypotézu, že u části z těchto osob se homofobií projevuje potlačená vlastní homosexualita, s níž nejsou vyrovnáni. Té sice některé případy odpovídají, obecné osobnostní rysy spojené s homofobií však nebyly prokázány. Ve skutečnosti může být i například projevem obecných názorových sklonů spočívajících v příslušné kultuře nebo subkultuře, zejména patriarchální, v odporu k odlišnostem různého typu nebo vycházejících z konzervatismu nebo fundamentalismu, případně projevem obecné nevyrovnanosti se sexualitou bez ohledu na vlastní orientaci, nejistoty v hodnotě vlastního rodinného života a obavy o jeho zpochybnění, ale ani tyto korelace nejsou spolehlivé. Soubor předsudků a agresivních vzorců tohoto typu se objevuje v různé míře téměř v každé společnosti, podobně jako etnické a národnostní. Švýcarský psycholog Prof. Udo Rauchfleisch[15] se zařazením mezi chorobné fóbie nesouhlasí, protože homofobové se homosexuálně zaměřeným lidem nevyhýbají, ale naopak je se záměrem agrese vyhledávají, a také proto, že se týká příliš velké části populace. Podle dotazové studie z východního i západního Německa roku 1993[16] byla třetina obyvatelstva silně nepřátelská vůči homosexuálům a třetina ambivalentní, avšak rovněž sdílející některé odmítavé předsudky a klišé. Vztahem homofobie a křesťanství se zabýval například Antotnín Komenda[17]. Homofóbií se zabývaly i mnohé další práce[18][19].

Homosexualita a zdravotnický systém

Je homosexualita nemoc?

Otázku, zda nějaký stav nebo vlastnost je nemocí nebo poruchou, samozřejmě nelze zodpovědět tím, zda se momentálně nachází či nenachází v tom či onom statistickém číselníku nemocí. Pro nemoci či poruchy výslovně neuvedené existují v každé kategorii číselné kódy pro „jiné“ a „nespecifikované“ nemoci a poruchy.

Posouzení, zda homosexualita je poruchou zdraví, závisí na tom, ve vztahu k jaké definici nemoci či zdraví je odpověď žádána.

Mezinárodní klasifikace nemocí MKN-10 v úvodu V. kapitoly (Duševní poruchy a poruchy chování, kódy začínající písmenem F) píše: V celé klasifikaci užíváme termín “porucha”, abychom se vyhnuli ještě větším problémům při užívání termínů “nemoc” a “onemocnění”. “Porucha” není přesný termín, ale užíváme ho zde pro označení existence klinicky rozpoznatelného souboru příznaků nebo chování, který je ve většině případů spojený s pocitem tísně a narušením funkce. Sociální deviace nebo samotný konflikt bez narušení osobního fungování zde nejsou zahrnuty, protože neodpovídají definici duševní poruchy. (...) Tyto popisy a vodítka nepřinášejí žádné teoretické závěry a nepředstírají, že jsou souhrnnou výpovědí o současném stavu znalostí duševních poruch. Jsou pouze souborem příznaků, na kterých se shodl velký počet poradců a odborníků v mnoha zemích jako na rozumném základu klasifikace psychických poruch.

Základním kritériem, kdy určitá vlastnost je považována za poruchu, tedy podle MKN je, zda je ve většině případů spojená s pocitem tísně nebo narušením funkce. Jde o otázku prvořadě psychologickou se sociologickým a politickým kontextem, nikoliv o otázku biomedicínskou. Z toho důvodu například z Columbia University v New Yorku (USA) ve výroční zprávě roku 2001 zaznělo stanovisko, že klasifikace duševních poruch a otázka zařazení nebo nezařazení jednotlivých položek je z podstaty nevědecká, rozlišení mezi normální osobností, osobnostními rysy a poruchami je arbitrární (náhodné, svévolné, bezobsažné).

Hodnocení, zda některá vlastnost je poruchou zdraví, tedy není konstatováním objektivní skutečnosti, ale vyjádřením subjektivního nebo převažujícího sociálního postoje vůči osobám, které takovou vlastnost mají. Přiřazení role nemocného mívá podstatné dopady na status osoby (právo na léčbu, soucit a podporu, úlevy od obvyklých nároků a povinností, ale také izolace, povinnost podrobit se mocenské interpretaci a léčbě, někdy též snížení společenské vážnosti, omezení osobních práv a vyřazení z diskuse).

Mezi lékaři se názor, že homosexualita je nemoc, začal masověji prosazovat na přelomu 19. a 20. století a hlavními klasifikačními autoritami byl opouštěn v průběhu poslední čtvrtiny 20. století.

Americká psychologická asociace na svém webu v osvětovém článku vyhlašuje svůj postoj, že homosexualita není nemoc, duševní porucha ani citový problém.[20] V odborných lékařských a psychologických kruzích od poslední čtvrtiny dvacátého století postupně převažuje názor, že homosexualita je normální, přirozená a trvalá pohlavní orientace.[21]

Homosexualita a zdravotnické klasifikace

V nejstarších klasifikačních systémech se objevovala posedlost láskou jako nemoc bez ohledu na orientaci. Například Platón rozlišoval pět druhů šílenství: prorocké, náboženské, poetické, erotické a přirozené. Jejich projevy chápal Platón ambivalentně, jako temnotu šílenství i jako inspirující políbení bohů. První čtyři druhy šílenství pocházely od bohů.

Caelius Aurelianus (4. stol. n. l.), žák Sorana z Efesu, ve své klasifikaci uvádí také satyriasis – zatemnění rozumu silnou sexuální touhou, ale jednou z osmi druhů duševních nemocí byla u něj také jedna, která je dnes překládána jako homosexualita. Rozlišuje však chorý sklon k osobám stejného pohlaví od zdravého sklonu k nim.

U Tomáše Akvinského ani v renesančních klasifikacích nemocí se láska ani homosexualita nijak nápadně neobjevuje, Paul Zacchias (1584-1659) ve spise Úvahy lékařsko-soudní uvádí zamilovanost (nemoc z lásky) jako jeden z druhů chorobné melancholie.

Francois Boissier de Sauvage roku 1733 publikoval Pojednání o třídách chorob, které později rozpracoval Carl Linné. U Sauvageho v 8. třídě (Dementia) ve II. řádu (Poruchy pudové a citové) zahrnuta například nostalgie nebo nymfománie, ve III. řádu (Poruchy intelektového života) melancholie a mánie. Erotománie jako ochoření z lásky je jedním ze čtrnácti druhů melancholie.

B. A. Morel uvádí perverzi instinktů jako jeden z typů dědičného šílenství.

Podrobnou klasifikaci sexuálních deviací podobnou dnešnímu pojetí zavedl Richard von Kraft-Ebbing zejména spisem Psychopathia sexualis (1886).

Emil Kraepelin v klasifikaci z roku 1883 uvádí homosexualitu mezi „stavy psychické oslabenosti“ vedle idiocie, kreténismu a slaboduchosti. Ve čtvrtém, výrazně přepracovaném vydání skupinu přejmenoval na „vývojové abnormality“, avšak obsah a nejbližší kontext zůstal stejný. V pátém (1894?) a podobně i v šestém (1899) vydání přeřadil homosexualitu mezi psychopatické stavy (degenerační šílenství), kde spolu s duševním hermafroditismem tvořila jednotku „contrérní sexuální touhy“. Sousedícími nozologickými jednotkami byly konstituční neurastenie, kompulzivní šílenství a impulzivní šílenství.

Diagnostický a statistický manuál mentálních poruch (DSM, který vydává Americká psychiatrická asociace (APA). Ve vydání DSM-I (1952) byla homosexualita zařazena mezi sociopatické poruchy, v DSM-II (1968) mezi sexuální deviace. V následujících letech příznivci homosexuálního hnutí intenzivně usilovali o vyškrtnutí homosexuality. V roce 1973 Výbor APA pro nomenklaturu o vyškrtnutí rozhodl. Vzhledem k odporu, který toto rozhodnutí vyvolalo u některých, zejména konzervativně smýšlejících, lékařů, byl všem třiceti tisícům členů APA rozeslán dopis se žádostí o podporu změny. Odpověděla příbližně třetina oslovených, z toho 5854 psychiatrů se vyjádřilo pro vyškrtnutí, 3810 pro zachování, 367 se stanoviska písemně zdrželo. V jiném průzkumu, pořádaném konzervativními kruhy kolem roku 1977, údajně 69 % z dotázaných amerických psychiatrů stále považovalo homosexualitu za poruchu. Podle některých autorů byla homosexualita ze seznamu nemocí vyškrtnuta pouze z politických důvodů. V DSM III (1980) byla ponechána pouze egodystonní homosexualita. Počínaje vydáním DSM-III-R (1987) není homosexualita jako porucha uváděna vůbec.

V roce 1992 oproti předchozím vydáním nebyla homosexualita zařazena do nové, 10. revize Mezinárodní klasifikace nemocí a souvisejících zdravotních problémů (MKN-10), vydávané WHO v Ženevě. Britská vláda akceptovala tento posun v roce 1994 a Čínská psychiatrická asociace v roce 2001.

Změna sexuální orientace

Mnoho homosexuálů žije úspěšný a šťastný život, ať už v láskyplném vztahu s osobou stejného pohlaví, nebo v klasickém manželství (s osobou opačného pohlaví) a rodině, nebo některým z mnoha dalších možných životních stylů.

Někteří lidé považují tuto dispozici za vadu, poruchu, nemoc nebo zkaženost a protože ji vnímají jako problém, snaží se ji (u sebe nebo u jiných lidí) potlačit nebo změnit (vyléčit). Někteří lidé jsou, třeba i proti své vůli, k léčbě vedeni svým okolím. Významnou roli může hrát tlak kulturních a náboženských tradic a blízké rodiny a skutečnost, že tito lidé mají problém si vyhovující životní roli nalézt nebo vytvořit.

Podle velké části psychologů a psychiatrů sexuální orientaci v její podstatě nelze změnit, lze pouze modifikovat, usměrňovat nebo potlačovat některé její vnější projevy. Část odborníků zastává názor, že alespoň v části případů lze takzvanou terapií přeměny změnit sexuální orientaci klientů z homosexuální na heterosexuální. Vzhledem k tomu, že sexuální orientace není přímo měřitelnou prostou veličinou a tedy i její definice je neostrá a nejednotná, rozdílné názory jsou často následkem rozdílné terminologie a diskursů, nikoliv skutečných věcných rozporů. Názor na otázku možnosti změny homosexuální orientace obvykle koreluje s morálním hodnocením homosexuálního pohlavního styku: možnost změny orientace obvykle propagují konzervativní nebo náboženské skupiny (nebo celé společnosti) homosexualitu odmítající, nemožnost změny orientace ideologické a odborné skupiny spjaté s homosexuálním hnutím nebo obecně liberalismem.

Otázka, zda sexuální orientace je změnitelná, je věcně nezávislá na otázce, zda je správné ji měnit. Věcí osobního nebo ideologického postoje je, zda a nakolik je snaha o změnu sexuální orientace obecně nebo v jednotlivém případě účelná, přínosná a etická. Někteří lidé považují za přípustný účel léčby pouze postupy směřující k vyrovnání se s vlastní orientací. Jiní považují za neetické změnu orientace z homosexuální na heterosexuální odpírat těm, kteří o ni mají zájem (nechtěná, egodystonní orientace homosexuálů je podobně jako nechtěné fyzické pohlaví u transsexuálů vnímána jako něco, co osoba má právo odmítnout).

Důležitým kritériem pro etický postoj ke změně orientace jsou dopady léčby. Lze vcelku spolehlivě dokumentovat, že mnoha lidem (avšak ne všem) způsobily vlastní i odborné pokusy o změnu orientace více či méně závažné psychické i další problémy. Potlačování autentické orientace je v podstatě opakem postupu léčby neuróz, tedy může být neurotizací a prohlubuje se jím psychická disociace (odcizení vlastním citům), která může postihnout i další oblasti života a vést k poruchám osobnosti, poruchám nálady a schopnosti prožívat štěstí, případně může být spouštěčem psychózy nebo somatických poruch. Některé psychiatrické a psychologické profesní organizace vyjadřují znepokojení nad takovými terapiemi a upozorňují na možné poškození pacientů, např. Americká psychologická asociace.[22] Terapie založená na rozvíjení nedominantní dispozice, nikoliv potlačování a nepřijetí dominantní dispozice, může být z tohoto hlediska méně problematická.

Je zjevné, že mnoha lidem působí v jejich kultuře problémy život s homosexuální identitou a že změna sebepojetí, třebas i nazvaná jako „vyléčení homosexuality“, může někdy tyto problémy zmírnit, jsou-li citové potřeby i poté alespoň částečně naplněny například v přátelských vztazích. O osobách, které subjektivně prohlašují nebo o nichž terapeut tvrdí, že jejich sexuální orientace byla změněna, se často předpokládá, že byly už od začátku bisexuální, tedy schopné náklonnosti k osobám stejného i opačného pohlaví, tedy že nejde o změnu samotné orientace, ale pouze o změnu sebeinterpretace a životního stylu, o rozvinutí nedominantní dispozice.

Odborní zastánci léčby homosexuality se v USA organizují v NARTH (National Association for Research and Therapy of Homosexuality).[23] V Česku je významným propagátorem léčby ......, na Slovensku Alojz Rakús[24], dlouholetý československý i slovenský poslanec za KDH a kolem roku 2000 též předseda Slovenské psychiatrické společnosti, později děkan Fakulty zdravotnických specializačních studií na Slovenské zdravotnické univerzitě. Rakús uváděl úspěšnost léčby 52 %. Křesťansky zaměření homosexuálové snažící se o léčbu působí v nadnárodním hnutí Exodus. Hnutí pro život ČR pro Exodus vydalo a zdarma distribuovalo publikaci Terapie homosexuality od Gerarda van den Aardwega[25].

Odborní kritici z pozic jednoho názoru zpravidla vytýkají tvrzením z opačné pozice metodologické chyby, například odpůrci léčby namítají, že tvrzení o úspěšné léčbě jsou špatně zdokumentovaná a výsledek terapie není dále sledován.[26] Obdobnými námitkami Aardweg a konzervativci napadají odpůrce léčby.

Homosexualita

Homosexualita jako založení či zaměření v zemích s moderním právem pravděpodobně nikdy nebyla trestná, některé právní systémy však umožňovaly nebo umožňují znatelnou diskriminaci homosexuálně orientovaných lidí. Omezováno bývá například právo na zaměstnání nebo činnosti v oblasti výchovy a školství, armády a bezpečnostních složek, zdravotnictví atd. V Číně údajně homosexuálně orientované osoby nemají právo uzavřít sňatek s osobou opačného pohlaví. Rovněž římskokatolické církevní právo umožňuje anulaci (zneplatnění) sňatku muže se ženou pro relativní impotenci.

V některých státech se do některých částí právního řádu postupně prosazuje ochrana před diskriminací, násilím nebo jinými formami útisku pro sexuální orientaci, a to zpravidla současně s ochranou jiných menšin a ohrožených skupin.

Sexuální styk osob stejného pohlaví

V některých státech a společnostech je sexuální styk mezi osobami stejného pohlaví trestný, často pod sankcí nejvyšších trestů, například až trest smrti v některých muslimských státech jako Íránu nebo Nigérii.

V mnoha (většině evropských, asijských a amerických) státech na světě se nekladou překážky pro dobrovolný sex mezi nepříbuznými osobami téhož pohlaví, pokud již dosáhli věku ze zákona daného státu dostatečného pro provádění sexuálního styku obecně. Ve Francii byla sodomie vypuštěna z trestního zákoníku v roce 1791, v ostatních zemích započala hlavní vlna odtrestňování po roce 1960.

Svazek nebo soužití osob stejného pohlaví

V zemích západní (euroamerické) právní kultury svazky a soužití osob stejného pohlaví spadají pod obecná základní práva a svobody a nejsou státní mocí ani omezována nebo regulována, ani podporována.

Zákony některých zemí uznávají pro páry osob téhož pohlaví obdobnou nebo stejnou právní ochranu, podporu i omezení jako pro manželství.

Společenské, tedy neoficiální postoje se však mnohdy liší od postoje deklarovaného nebo uplatňovaného státní mocí.

Výchova dětí Český Zákon o rodině umožňuje osvojení dítěte nebo pěstounskou péči o ně jak manželským párům, tak jednotlivcům za podmínky, že poskytují vhodné výchovné prostředí. Vhodnost prostředí je posuzována individuálně správním řízením a znaleckými posudky, v nichž se mohou projevit společenské názory i lidské kvality osob, které rozhodují.

Zákon o registrovaném partnerství osob stejného pohlaví, přijatý v ČR roku 2006, toto právo výrazně omezil tím, že osvojení dítěte registrovaným partnerem zcela vyloučil bez ohledu na další okolnosti, podobně jako jsou vyloučeny osoby úředně zbavené svéprávnosti. Lze předpokládat, že toto ustanovení bude sloužit jako precedens i při posuzování vhodnosti adopce těm homosexuálně zaměřeným osobám, které v partnerství nežijí nebo kteří o výhody a nevýhody registrace nemají zájem. Tím zákon nepřímo podpořil diskriminaci homosexuálně zaměřených osob. Někteří odpůrci i příznivci zákona naopak předpokládají, že přijetí zákona do budoucna usnadní postavení registrovaného partnerství osob stejného pohlaví na roveň manželství, včetně možnosti společné adopce dětí.

Reference
1. ↑ Günter Dörner: 197x, citační údaje chybí
2. ↑ Vatikán, Kongregace pro katolickou výchovu: Instrukce o kněžství a homosexualitě (4.11.2005)
3. ↑ Ludmila Trapková, Vladislav Chvála: Rozdíly mezi mužskou a ženskou potencí a příznak v rodině. Ludmila Trapková, Vladislav Chvála: asp?cache=638851 Na pohlaví přece jen záleží (MF Dnes, příloha Kavárna, 2. září 2006)
4. ↑ Ivo Procházka: Pohlaví, výchova a pravda (MF Dnes, příloha Kavárna, 30. 9. 2006)
5. ↑ American Psychological Association: Answers to Your Questions About Sexual Orientation and Homosexuality
6. ↑ Jennifer Wainright & Charlotte Patterson. (2006). Delinquency, Victimization, and Substance Use Among Adolescents With Female Same-Sex Parents. Journal of Family Studies, v. 20, pp. 526-530. Shrnutí na APA a beyondhomophobia.com (Parent Sexual Orientation and Adolescent Functioning)
7. ↑ American Psychological Association: Answers to Your Questions About Sexual Orientation and Homosexuality
8. ↑ University of California, Psychology Department: Facts About Homosexuality and Child Molestation
9. ↑ George Weinberg: Society and the healthy homosexual, New York 1972
10. ↑ Smith, K. T.: Homophobia: A tentative personality profile. Psychological Reports, 29, 1971, str. 1091–1094
11. ↑ 11,0 11,1 Hudson, W. W., Ricketts, W. A.: A strategy for the measurement of homophobia. Journal Of Homosexuality, 5, 1980, str. 357–372)
12. ↑ Olga Pechová: Homofobie
13. ↑ Levitt, E. E., Klassen, A. D., Public Attitudes toward Homosexuality
14. ↑ Herek, C.M.: Beyond »homophobia«: A social psychological perspective on attitudes toward lesbians and gay men. Journal of Homosexuality, Special Ißue: Homophobia: An Overview, 10 (l/2), 1-21, 1984
15. ↑ Udo Rauchfleisch: K problému homofobie
16. ↑ Bochow, M.: Einstellungen und Werthaltungen zu homosexuellen Männern in Ost- und Westdeutschland. In: C. Lange (Hg.): AIDS - Eine Forschungsbilanz. 115-128. Berlin 1993
17. ↑ Antonín Komenda: Ke kořenům křesťanské homofobie. Iuridica, 2/2000, Univerzita Palackého Olomouc
18. ↑ Marianna Šípošová: Homofóbia a jej dopad na homosexuálnu menšinu, FiF UK, Bratislava 1997
19. ↑ Jaroslava Talandová: Sociální postavení lesbických žen a alternativní rodinné modely v kontextu heterosexuální společnosti. Praha, L-klub Lambda, 1997.
20. ↑ American Psychological Association: Just the Facts About Sexual Orientation & Youth: A Primer for Principals, Educators and School Personnel - Reparative Therapy
21. ↑ Religious Tolerance: American Psychological Association: What do professional groups, researchers and studies say about homosexuality
22. ↑ American Psychological Association: Just the Facts About Sexual Orientation & Youth: A Primer for Principals, Educators and School Personnel
23. ↑ National Association for Research and Therapy of Homosexuality (NARTH)
24. ↑ Alojz Rakús: K otázke homosexuality
25. ↑ Gerard van den Aardweg: Terapie homosexuality, 2003, pro o. s. Exodus vydalo Hnutí pro život ČR
26. ↑ University of California, Psychology Department: Attempts To Change Sexual Orientation

Další literatura a odkazy

* Radim Uzel: Tmářství kolem homosexuality
* Petr Weiss: Homosexualita
* Usnesení Evropského parlamentu o homofobii v Evropě
* http://www.004.cz - Web o homosexualitě
* Lékařský slovník: Homosexualita
* Lékařský pohled na homosexualitu (granosalis) (Antonín Brzek, Ivo Procházka, Dagmar Křížková)
* http://www.homosexualita.cz – stránky spjaté s hnutími Exodus a Pro Life
* Michal Černoušek, Šílenství v zrcadle dějin, Grada, Praha 1994, ISBN 80-7169-086-4
* Homosexualita v evropské kultuře (Martin C. Putna, sylabus předmětu na Filosofické fakultě UK; viz též revue Souvislosti 4/2003)
* Homosexualita u zvířat
* The Prague Post - registered partnership in the Czech Republic

	Hledej
	Je a svátek má Jiří. Vytvoření registrace