poslal Effrime Rozhodně si nemohu stěžovat na to, že bych měla nudný život, nevím čím to je, ale vše prožívám zcela naplno a tak to bylo i s mým poznáním Krista… Vyrůstala jsem ve věřící rodině. Když jsem byla malinká tak se naši rodičové rozvedli a my se s maminkou přestěhovali do Karviné. Maminka si našla nového přítele, se kterým život rozhodně nebyl růžové peříčko. Neustále nás mlátil a týral nejen psychicky ale i fyzicky. Kolikrát jsme jako děti byly svědci toho, jak mlátil maminku přímo před námi. Čím dál více jsem se uzavírala do sebe a vytvářela si vlastní svět. Neustále jsem se bála chodit domů, jelikož jsem byla neustále za něco trestána a ponižována. Třeba za každou prkotinu, které malé děti dělají, jsem byla potrestána velice hrubým způsobem. Neustále jsem utíkala z domova, jelikož tam na mne vše padalo a nemohla jsem se dívat na to, jak je moje maminka s bráškou opět za něco týrána. Po pěti letech tohoto života maminka našla sílu k tomu aby jej opustila a my se přestěhovali do Klatov. Můj bráška je mentálně postižen. Pro mne je to nejlepší bráška na světě, i když jsme si nikdy neřekli, jak moc se máme rádi a jak moc pro sebe znamenáme. Myslím si, že si to ani nemusíme říkat, protože to oba víme. Bráška pak šel do školy a my s maminkou byli sami.Celkem nám to vyhovovalo a čím dál více jsme si mezi sebou vytvářeli pevné pouto. Bráška přijížděl občas domů na víkendy. Nějak jsme nevěnovali pozornost tomu, že se před spaním modlí. Mne to tehdy přišlo moc k smíchu. Bylo mi 10 let a kdykoliv jsem mohla tak jsem si do něj rýpla a měla radost z toho, že mu tak můžu ublížit. On nic neříkal. Pořád se modlil. Časem mne to omrzelo a našla si jinou zábavu. Maminka si našla nového přítele, kterého si vzala. S hrdostí mu nyní říkám tatínku, protože hodnějšího člověka jsem snad v životě nepoznala. Když spolu chodili, začali u nás ve městě přednášky "Jistota pro zítřek". Jelikož to uváděl a moderoval maminčin známý z dětství, tak jsme tam začali chodit. Nevím jak se to přesně seběhlo, ale začali jsme pomalu navštěvovat shromáždění. Bylo to skvělé. Ke konci přednášek se naši rozhodli říci své ano nejen Pánu, ale také i sobě. Měli společný křest a ten den i svatbu. Byl to opravdu překrásný den. Já jsem se rozhodla říci své ano pánu 7. května 1994. Bylo mi 13 let a nyní musím říci, že jsem z toho opravdu neměla rozum.
Opravdovou zkoušku mé víry jsem zažila až minulý rok a i když na to období nevzpomínám moc ráda. Do té doby jsem si prožívala takovou tu víru, že jsem říkala ano jsem křesťanka, ale neměla jsem o tom ani šajnu. Žila jsem si stejně po svém a svůj život podřizovala maximálně sobě. Poznala jsem jednoho kluka a skoro ani vůbec jsme se neznali a už jsme spolu začali chodit. Vše se seběhlo tak rychle, že ani nevím jak a už jsme spolu bydleli. Měla jsem vůči tomu šílené výčitky. V tom vztahu jsem si připadala jak ve vězení. Už po měsíci jsem věděla, že my dva to je jen otázka času, ale když sem se na něj podívala, tak jsem nemohla kapitulovat. Neustále jsem říkala "Pane proč? Já se jej naučím milovat, vždyť mne miluje". Nic jediné odpovědi, které se mi dostávalo bylo "odejdi od něj..může tě to zničit" Věděla jsem to, ale pomalu více jsem se stávala na tom vztahu závislá a Boha odsouvala čím dál více. Prostě se mi nehodilo do krámu, to co mi říkal. Čím dál více jsem začínala upadat do depresí a kolikrát jsem měla stavy, kdy jsem si začínala myslet, že jsem asi lesba, jelikož mne začínali přitahovat i ženy. Věděla jsem že tomu tak není ale kolikrát mne to tak přepadlo a já byla zoufalejší a zoufalejší. Můj přítel byl zrovna ten typ, který často navštěvoval puby a kouřil marihuanu a zkoušel i jiné drogy. Dlouho jsem tomu odolálavala, ale nakonec jsem tomu přeci jen podlehla začala jsem hodně pít alkohol a kouřit marihuanu. Tak to šlo snad dobrého půl roku. Nakonec to ale nešlo dále. Hádky se neustále stupňovali až jsem se jednoho dne sbalila a odešla. Nevím, jak to bylo ale najednou sem seděla u kamarádky a kufry u nohou. Cítila jsem se šíleně a brečela. Brečela jsem v kuse dobré dva dny.
Pak nastalo to období hádek a stěhování si věcí od něj. Trvalo přes půl roku. Hádali jsme se a usmiřovali a vyhledávali se abychom se opět mohli pohádat. Byli jsme na sobě závislí. Věděla jsem že mne nemiluje, tak jak bych já potřebovala a chtěla. On zas věděl, že mne nikdy neměl takovou jakou bych chtěl. Neustále mi dělal nějaké scény. Já byla v tom stavu, kdy jsem nevěděla kam patřím. Připadala jsem si jako schizofrenik. Jednou jsem byla Bohu blíže a přitom zas hned vedle. Nevěděla jsem kam patřím. Cítila jsem se mizerně. Boha neustále vyhledávala ale přitom cokoliv jsem dělala zapírala jsem jej. Čím dál více jsem upadala do depresí, jelikož jsem si připadala, že to nikdy neskončí a já opět nebudu s Pánem. Nevím přesně kdy a jak ale jednoho dne jsem se probudila a cítila jsem se velmi svobodně. Pán mi neustále posílal do cesty lidičky, díky kterým jsem se znovu začínala objevovat a nacházet novou sílu k tvoření vztahu s Bohem.
Nyní jsou to dva měsíce, kdy konečně zase pracuji na tom abych byla Pánu dobrou dcerou a aby se nikdy neopakovalo to, že jej opustím!
Když teď nad tím přemýšlím, už si nechci ani připustit, že by můj život měl proběhnout nějak jinak než s Pánem. Pán mi pomohl otevřít oči a srdce a pomáhá mi též léčit mou bulimii, kterou jsem si přivodila diky tomu vztahu, který mi sic hodně vzal, ale daleko více dal a za to jsem moc šťastna!!!
