poslal Seraphim Štěpánův dar mučednictví, Bonkeho dar uzdravování.
Který Boží dar je větší?
Osobně se domnívám, že dar připravenosti nechat se ukamenovat z lásky k Boží pravdě. Avšak darem uzdravování nepohrdám. Je to též vzácný Boží dar, který pomáhá šířit pravdu o vzkříšení Ježíše Krista.
Zde nabízím svědectví o zázračném uzdravení:
Jean se provdala za Johna Neila a usadili se v Rugby v Anglii. Stala se křesťankou, ale John ne. Dařilo se jim dobře, dokud Jean ošklivě neupadla. Poškodila si kostrč a to urychlilo zhoršování stavu její páteře. Následovala série operací. Některé dopadly špatně, a Jean se po nich uvolnilo několik plotének. Po poslední operaci byla na 6 měsíců upoutána do sádrového obvazu. Když jí sádru sundali, řekli jí, že již nikdy nebude moci chodit. Její srdce a plíce byly oslabeny neustálou bolestí, ale špatný vliv na ně mělo i velké množství léků proti bolesti. Musela užívat speciálně připravené léky, aby jí fungovalo srdce. Také začala být závislá na inhalátorech, které jí dodávaly kyslík. Jeden přední britský chirurg jí nabízel riskantní operaci, při které by se jí pokusil páteř zrenovovat, ale při níž byla jen poloviční šance na přežití. Každý den svého života Jean porovnávala svou bolest se zoufalým rizikem této rozhodující operace.
Nikdy nevynechala návštěvu církve, ale přivézt ji tam vyžadovalo pevné nervy. Nejprve k autu přivezli její kolečkové křeslo. Potom bylo potřeba, aby jí někdo pomohl z vozíku a opatrně ji posadil do auta. Její zkřivená a všelijak pokroucená páteř znemožňovala, aby se sehnula v potřebném úhlu. Při dosednutí na sedadlo cítila krutou bolest. Dále jí museli do auta vsunout nohy. Její kyčle byly trvale dislokované z kloubních jamek, takže při nastupování do auta často vykřikovala bolestí. Manžel ji prosil, aby zůstala doma. Podobně na ni naléhali i přátelé, kteří ji někdy vozili do církevního sboru. Z očí jí tekly slzy bolesti, ale zůstávala neoblomná. Nenechá se připravit o příležitost být v Božím domě. Musela však přitom zatínat zuby.
Při každém shromáždění modliteb a kázání vydržela Jean sedět na svém vysokém polštáři jen několik minut. Když bolest začala být nesnesitelná, zvedla se z polštářů a belhala se ke zdi. Opřela se o stěnu, aby ulevila prudké bolesti mezi spodní částí zad a kyčlemi. Za pomoci berlí tak vydržela téměř hodinu. Všichni ve shromáždění si byli vědomi, že Jean Neilová má hrozné bolesti. Vážili si jí za to a její příklad je velmi motivoval, když si uvědomovali, kolik musí vytrpět, aby byla s nimi. Mnozí se modlili za její uzdravení. Nic však nepomáhalo. Proto se sami sebe ptali: „Proč Bůh neuzdraví svou služebnici, která je tak věrná? Je snad v našich modlitbách nějaká chyba?“
Později přišel k Jean tříletý chlapeček a poprosil Boha o její uzdravení. Následující noc měla naše Jean Neilová 2 živé sny. V tom prvním zemřela na operačním stole, ale v tom druhém ne. Tam byla v rozlehlé místnosti se 12 dalšími vozíčkáři. Slyšela zvláštní mužský hlas, jak tam něco říká s cizím neanglickým přízvukem. Viděla, jak ten muž přichází k vozíčkářům. Přišel k prvnímu z nich a modlil se za nějakou ženu. Nařídil jí, aby povstala. Ona povstala, ale potom zase s rozhořčeným výrazem usedla. Potom ten muž přišel k Jean. Modlil se za ni a ona vstala z vozíku, rozběhla se, byla úplně uzdravena.
O 2 týdny později toho r. 1988 přijel Reinhard Bonke do Birminghamu vykonat modlitebně kazatelské shromáždění. Sešlo se tam téměř 12 000 účastníků včetně vozíčkářky Jean. Když se Bonke v duchu potichu modlil, ptal se: „Pane, co chceš dnes dělat? Jaký zázrak chceš vykonat na tomto shromáždění?“ Přitom se díval na zástup. Když jeho pohled padl na vozíčkáře, Pán vedl jeho pozornost k ženě, která seděla po levé straně. Slyšel, jak mu Duch svatý říká: „Ta žena na vozíku bude dnes uzdravena.“
Jean pozorovala Bonkeho ze svého vozíku. Měla dojem, že jí opravdu silně připomíná toho mluvícího muže ze snu. Když začal Bonke kázat, poznala s určitostí, že to je jeho hlas. Tón a německý přízvuk byly stejné.
V určité chvíli pořadatel Bonkeho upozornil, že už je čas končit. Proto Bonke bez meškání pospíšil z pódia k prvnímu vozíku, který před sebou viděl. Seděla na něm žena. Řekl: „Chci se za Vás modlit.“ Vložil na ni ruce. Cítil přitom v rukou moc Ducha svatého jako elektřinu. Modlil se a potom řekl: „Ve jménu Ježíše vstaňte.“ Povstala, ale byla velmi roztřesená. Bonke vypráví: „Na tváři měla rozhořčený výraz, jako bych neměl žádné právo s ní provádět něco takového. Zase se posadila. Věděl jsem, že nebyla uzdravena. Ach ne, pomyslel jsem si, to není ta žena, kterou mi Bůh ukázal. Změnil jsem směr. Vzpomněl jsem si, že žena, kterou mi Bůh ukázal, seděla víc vlevo. Vyskočil jsem a podíval jsem se doleva, až jsem ji spatřil. Potom jsem utíkal přes celou halu a něčí kamera mě sledovala. Poklekl jsem před Jean a řekl jsem: „Přišel jsem se za Vás modlit. Dnes budete uzdravena.“ Nikdy nezapomenu na její odpověď: „Já vím, já vím, já to vím!“ křičela. Řekl jsem: „Dobře, budu se za Vás modlit a Vy vstanete.“ Její nevěřící manžel John řekl: „Jak to myslíte, že vstane? Moje žena nemá v pořádku kyčle. Má dislokované kyčle.“ Řekl jsem: „Vím jenom to, že pro Boha je možné cokoliv. Budu se za Vás modlit a Vy vstanete.“
Vložil jsem na ni ruce a modlil jsem se. Potom jsem jí nařídil, aby vstala. Pomalu, s velkým úsilím se zvedla a potom náhle prudce upadla. Pomyslel jsem si, ach ne, Pane, co jsem to udělal? Avšak potom jsem si uvědomil, že nepadla zpět do vozíku, ale dopředu. Alespoň to bylo tím správným směrem. Potom jsem náhle poznal, že neupadla proto, že by ji kyčle nedokázaly unést, ale že padla pod mocí Boží. Porazil ji Duch svatý. Rychle jsem se k ní sklonil. „Ježíš Vás uzdravuje,“ řekl jsem. „Já vím, já to vím,“ odpověděla. Potom se na mne podívala a řekla: „Cítím se jako pod narkózou.“ „Právě Vás operuje pan doktor Ježíš,“ zvolal jsem.
Jean říká, že v té chvíli cítila, jak se jí v těle odehrávají velké, neuvěřitelné věci. Cítila, jako by jí někdo natahoval tělo na skřipec. Kyčle jí zapadly do kloubních jamek. Jedna noha byla o 2 palce kratší, teď vyrostla do stejné délky jako druhá. Potom se jí zdálo, jako by jí do páteře po celé délce pronikl horký ocelový drát. Její kosti, tkáně a svaly, postižené artrózou, se začaly natahovat a pulzovat novým životem. Řekl jsem jí: „Ve jménu Ježíše, vstaňte.“ Podíval jsem se na jejího manžela Johna. Myslel jsem, že mi dá pěstí. Řekl: „Co když upadne?“ Odpověděl jsem: „Jsem tady. Proto jsem tady. A teď vstaňte.“ Jean se pomalu začala sbírat z podlahy. Postavila se na nohy.
„A teď, ve jménu Ježíše, začněte chodit.“ Jean Neilová náhle běhala kolem místnosti se zdviženýma rukama, chválila Boha a plakala radostí. Její druhý sen se právě naplnil.
Její příběh byl v Evropě senzací.
Její manžel John přijal Ježíše jako svého Spasitele. Dnes celá rodina slouží Bohu. Cestují po světě a vyprávějí o jejím uzdravení. Video, které bylo tehdy natočeno, se promítá v mnoha zemích a povzbuzuje víru nemocných.
Bonke doplňuje:
Podrobnosti Jeanina příběhu, který jsem vám zde vyprávěl, jsem se dozvídal během let, které uběhly od roku 1988. O jejím snu jsem slyšel až po několika letech. Žasnu nad tím, jak Bůh jednal. Jean ve snu dokonce rozeznala můj přízvuk. Takový detail! Nikdy dřív mne neslyšela. Znala mne pouze z vyprávění. Tehdy toho dne jsem si myslel, že jsem ve spěchu učinil hroznou chybu, když jsem se modlil za uzdravení nesprávné osoby. Avšak Bůh si použil právě to. Pro Jean to byl poslední detail z jejího snu, který jí potvrdil, že se jí skutečně naplňuje před očima. Že její uzdravení je již na dosah ruky. V tu chvíli měla velmi silnou víru. Když jsem k ní přišel a řekl jsem: „Ježíš Tě uzdraví,“ byla na to doopravdy připravená. „Já vím, já vím, já to vím,“ volala.
Upravil jsem zkrácením z knihy, kterou jsem dostal k vánocům - Mgr. Libor Halík PhD., duchovní Pravoslavné církve
Autor knihy ještě žije, a tak může vše zde řečené dosvědčit. Stejně jako to mohou dosvědčit lidé, kteří vše viděli a hmatali na vlastní oči a ruce.
Z knihy Reinhard Bonnke: Požehnání až do špiček bot, Křesťanský život, Albrechtice r.2006, str.19-31
