Tip na Vánoční dárek:

Recenze
Obsah
OBJEDNAT

Hudební portál
GRANO MUSICALIS
mp3 zdarma

Velký pátek

Vzkříšení

Maria - matka Boží      Vyjádření, že Maria je matka Boží, je jedním ze stěžejních vyjádření křesťanského pravověří, a vyznat opak znamená vyznávat herezi. Tento výrok však není ani tak vyznáním o Marii, matce Ježíše z Nazareta, nýbrž o samotném Ježíši, o tom, kým je on, o jeho osobě. Proto je pro křesťanství toto vyjádření tolik důležité a proto se stalo v  r. 431 v Efezu i dogmatickým vyjádřením křesťanské víry. Středem tohoto vyznání je tedy Ježíš Kristus, dle křesťanské víry Syn Boží a Spasitel světa.

Jedná se tedy o to, kým je Ježíš z Nazareta: je Bohem a nebo není? Je nasnadě a logické říci, že je-li Bohem, jeho matka Maria je matkou Boha. Není-li však Bohem, je logické vyznat, že Maria je matkou pouze člověka Ježíše, který byl pouhým člověkem. Nebo je to jinak? Kým je Ježíš? Člověkem? Bohem? Bohem i člověkem? V samém nitru křesťanského vyznání všech konfesí (a kdo toto nevyznává, nemůže se považovat za křesťana) je vyznání, že Ježíš je dokonalý Bůh i dokonalý člověk, nikoliv však tak, že by toto spojení zahrnovalo 2 osoby: osobu Boží (coby druhou Božskou osobu – Syna) a osobu lidskou (člověka Ježíše), to by znamenalo dvě osoby, tedy jistou schizofrenii. V Ježíši Kristu je jen jeden subjekt, jen jedna osoba, a to druhá osoba Trojjediného Boha. Je to úchvatné tajemství, které křesťan skrze přijatou víru nemůže odmítnout. Osoba je středem vtělení Syna, osoba je „soudružnicí“ boholidství Ježíše Krista – je tedy tím, co spojuje lidství i božství Božího Syna. Jeden jediný Syn nebeského Otce v Marii na sebe bere „naše“ lidství, aby nám mohl zjevit svoji věčnou a krásnou tvář. Neviditelný Bůh na sebe bere viditelnou podobu, abychom ho mohli spatřit (viz Jan 1,14), abychom mu mohli naslouchat a dokonce abychom se ho mohli dotýkat (srov. 1Jan 1,1). Skrze osobu Syna tak dochází ke sjednocení lidské i božské přirozenosti, aniž by vznikla jedna přirozenost boholidská (což je hereze monofyzitismu) – Ježíš Kristus je celý člověk i celý Bůh a tyto dvě přirozenosti jsou sjednoceny jednou osobou, a to osobou Božího Syna. Mluvíme-li o Ježíši Kristu, mluvíme o „něm“ (tedy o Boho-člověku), nikoliv o „nich“ (tedy o člověku a o Bohu), neboť je jen jeden subjekt, jen jedna osoba – osoba Božího Syna. A tady se dotýkáme i Ježíšova vztahu s Marií. Maria také porodila „ho“, nikoliv „je“. Přijala do svého lůna a porodila Božího Syna. Nebo chcete snad říci, že Maria porodila člověka Ježíše a nikoliv osobu Syna? Ale vždyť v Ježíši je jen jeden subjekt, jen jeden „On“ – Boží Syn, a právě tohoto „jednoho“, Boha i člověka zároveň, Maria porodila. Ano, je jisté, že Maria porodila Boha, neboť Syn Boží je Bůh – neporodila jen tělo, ale porodila celého Ježíše, včetně jeho osoby, neboť osoba je od lidské přirozenosti neoddělitelná, stejně jako od Božské přirozenosti, včetně osoby, která je Boží. Můžeme tedy směle vyznat, že Maria porodila Boha, to však neznamená, že ona je příčinou Boha. Maria je Bohem stvořena, Bohem vykoupena, ale také Bohem omilostněna, neboť Ježíš sám je Milost – zdarmadaný dar shůry. Je to jeden z nejvýraznějších paradoxů křesťanství – podobně jako nezpodobnitelný Bůh na sebe přijal viditelnou podobu, tak dalším paradoxem souvisejícím s předchozím je to, že Stvořitel se „svěřil“ svému stvoření, kdy on sám ve svém Synu se stal skrze přijaté lidstvím závislým na svém stvoření, v tomto případě na Marii, která Ježíše kojila, krmila, učila prvním krůčkům, učila ho číst, modlit se… Bůh nebyl na Marii závislý co se týče božství, nýbrž ve svém lidství. Ale i tím nám chce Bůh něco říci. Je to možná pro mnohé pohoršení jako tehdy pro mnoho z Židů („jak Bůh může být člověkem?“, srov. Jan 10,33) , ale to už ke křesťanství patří, zjevovat nepochopitelného a vždy překvapujícího Boha, který se ukazuje být stále jiný, než jak si ho my sami představujeme, Boha, který překračuje všechny naše definice, protože se nám chce ukázat takový jaký je. A nebude nám stačit celá věčnost, abychom se na něj vynadívali. Je až rouháním říci – „Boha znám“, neboť jsme na cestě k němu a „nyní poznáváme částečně“ (srov. 1 Kor 13,12). Ještě se sluší říci, že vyznáním Božího mateřství panny Marie se z Marie nečiní bohyně. Ona byla, je a bude stvořením, které bylo taktéž vykoupeno drahou a vzácnou Kristovou krví. Bůh ji však pro nás všechny (pro naši spásu) obdařil darem, kterého se nikdy předtím ani nikdy potom nedostalo nikomu jinému – svěřil jí svého jediného a milovaného Syna a Maria se s ním, tj. s Božím Synem, ocitla v „lůně“ (řecky „kolpos“, v ekum. překladu „v náručí“, viz Jan 1,18) Otce, v němž věčně spočívá Syn. Lůno zde znamená skutečnou intimitu nitra Otce a intimitu vztahu Otce a Syna. Maria byla tak po svém „ano“ vtažena do intimního vztahu Otce a Syna, z nějž pro ni prýštilo tolik milostí, z nichž největší bylo ve svém lůně nosit Boha, aniž by tím bylo jeho božství umenšeno – nebylo umenšeno, ale bylo vtěleno, a to silou jeho nesmírné lásky. Marii nezbožňujeme, nýbrž vyznáváme velkou lásku a moc Boha, který tak moc miluje své stvoření, že kvůli němu vydává na smrt to nejdražší, co má – svého jediného Syna, aby tak ztratil to své jediné kvůli stvoření ztracenému Adamovým hříchem. Zároveň je toto tajemství výpovědí o Boží něze, kdy všemocný a svrchovaný Bůh se kvůli naší spáse stává vůči nám bezbranný – nyní jako dítě, zcela závislé na své matce, později v konečné fázi na kříži. Bůh se nám zcela vydává na pospas a neustupuje z tohoto postoje, i když my ho zraňujeme bičováním a pliváním, hřeby kříže a kopím, posměchy a pohrdáním. Ano, toto je náš Bůh – zcela vydaný pro naši spásu, zcela se nám dávající. To je tvář Lásky, která se neodvrací, i když my ji zabíjíme, ale stále nám, i ve smrtelných bolestech, vyznává svoji důvěru vůči nám: „Člověče, věřím, že můžeš být dobrý a dávám proto svůj život za tebe, aby ty jsi mohl žít, neboť tě miluji.“ Tuto důvěru nejsilněji tedy vyjadřuje na kříži, ale vyslovuje ji i svým odevzdáním se do lidských rukou v Marii, s důvěrou, že se o něj v jeho lidství postará. A toto je poselství Vánoc – Bůh přichází do našeho světa, důvěřuje nám, stává se vůči nám bezbranným a zcela se nám vydává, protože „Bůh je láska“ a „Láska nezná strach“ (1 Jan 4,16.18). Hospodinovo jméno ať je velebeno! Pro GRANO SALIS napsal Lukin