poslal Nepřihlášený Hon na ducha Jezábel
V poslední době se o duchu Jezábel mluví stále
častěji, a mám obavy, že stále ne-smyslněji. Ne že bych nebyl přesvědčen,
že něco takového existuje. Mám za to, že jsem se s působením tohoto
ducha vícekrát setkal. Chci ale nyní psát o něčem, co považuji za snad
stejně nebezpečné jako samotné působení tohoto ducha. Chci psát o nesprávném
užívání a aplikaci tohoto sousloví. Slyšel jsem vícekrát v posledních
dvou letech, jak byla nějaká sestra označena buď přímo za „Jezábel"
nebo za „mající ducha Jezábel", nebo za někoho, skrze koho duch Jezábel
pů-sobí. Popíši vám sestru, která je vhodnou kandidátkou na takové
označení. Je vdaná a elegantně se obléká. Její manžel mluví ve sboru
méně než ona. Ona je celkově du-chovně aktivnější. Má své vlastní názory
a dokáže oponovat dokonce i vedoucímu sku-pinky nebo pastorovi. V církvi
jakoby se stále předpokládalo, že žena by měla spíše mlčet. Konec
konců, není to napsáno i v Bibli? „Žena ve shromáždění ať mlčí."
Je tu sice poměrně evidentní napětí s jinými místy Písma, (např. že
žena má prorokovat se zahalenou hlavou; kdyby měla stále jenom mlčet,
nemohla by ani prorokovat, a hlavu by si tedy zahalovat nemu-sela), ale málokoho
to přivádí k tomu aby se pídil, co ta jednotlivá slova vlastně zname-nají
a proč byla napsána. Stále nám připadá nenormální, když se nějaká
žena angažuje ve sborových věcech více než její manžel. Není ten manžel
pod pantoflem? Nebylo by lépe, aby ta žena seděla doma a starala se o domácnost?
Někteří pastoři připouštějí, že žena se v církvi angažovat může,
ale stejně to berou jako doklad selhání mužů. A bylo by lépe, kdyby zůstaly
pokud možno v nějakých méně výrazných funkcích. O ženské otázce
bych rád v dohledné době napsal nějaký rozsáhlejší spisek. Teď se
chci dotknout jen té „Jezábel".
Nechci teď „ducha Jezábel" nějak
definovat. Myslím, že mnozí z nás četli knížku Francise Frangipana „Tři
bitevní pole", kde je tento působení tohoto ducha popsáno do-statečně.
Rozhodně se však dá říci, že je to duch, který manipuluje. Je to duch,
který se - mimo jiné - snaží vyřadit jiné ze služby, paralyzovat je.
Pokud je nějaká žena aktivní či dokonce asertivní, pak to ještě
neznamená, že manipuluje. Pokud se nějaká žena viditelnější v církvi
než její manžel, pak to ještě ne-znamená, že její manžel je pod
pantoflem. Pokud je nějaká žena aktivní, pak to ještě neznamená, že tím
omezuje nebo vytěsňuje muže. Na druhé straně i aktivní, asertivní a
sebevědomé ženy jsou někdy citlivé. Ne-myslím nutně přecitlivělé.
To, že je někdo aktivní, neznamená, že se každá nevhodná poznámka, výtka
či dokonce urážka po něm sveze a on nehne ani brvou. To platí o že-nách
a o mužích stejně. Bohužel, setkal jsem se vícekrát s tím, že nějaká
žena byla označena jako „Jezábel" a bylo jí to řečeno přímo do
očí, v některých případech bez ně-jakého bližšího vysvětlení.
Mohu vám říci, že to s nimi vždycky hodně zacvičilo. Možná, že to někteří
z těch žalobců viděli jako další důkaz toho, že mají pravdu. Já si
myslím, že to ve většině případů byla prostě neurvalost.
Proč se to děje?
Myslím, že je za tím často mužská ješitnost
a mnohdy vlastní nejistota. „Je to Je-zábel" - pokud toto konstatuji,
pak už je jasné, že 1. je to špatné, 2. je třeba si na ni dát pozor, 3.
je tím všechno vysvětleno. Co když ti sebevědomá, hezká a asertivní žena
klade nepříjemné otázky? Nepo-bouří tě to? Mám obavy, že leckterý
vedoucí hledá, jak ji rychle vyřídit. Začít mluvit o duchu Jezábel je módní,
mnozí lidé hned vážně pokývají hlavami: „Ano, ano, je to vlastně
duchovní problém…" Jakmile se navodí takováto atmosféra, už málokdo
bude po-známky nebo námitky té ženy brát jakkoli vážně. Jde přece o
ducha Jezábel, ona z principu nemůže říci nic dobrého nebo pravdivého…
Opět podotýkám, že nepopírám existenci „ducha Jezábel". Někdy
jsem si ale kladl otázku, zda se neocitám v situaci, kdy „Zloděj křičí:
Chyťte zloděje!" Myslím si, že bychom měli milovat pravdu a být
pravdiví. K tomu patří mimo jiné to, že se snažíme přijít věcem na
kloub a nazývat je pravými jmény. Pokud mi někdo řekne: „V té a té ženě
je duch Jezábel", ptám se, jak se to projevilo. Z čeho tak usoudil?
Nemá ta věc nějaké jiné, možná přirozenější vysvětlení? Mohu
pojmenovat, čím je mi ta žena nepříjemná? Je to, co dělá, skutečně
manipulace? Nebo je třeba jenom jednoduše nevychovaná? Skáče mi do řeči
… to by skutečně neměla. Ale věř mi, to dělají někdy i lidé, kteří
s duchem Jezábel nemají absolutně nic společného. Jezábel vraždila
proroky a záměrně a vědomě likvidovala vyznavače Hospodinovy. Má ta žena,
kterou takto označuješ, na svědomí něco podobného? Jakmile nějakou ženu
takto označíš, můžeš to udělat buď tak, že jí to řekneš do očí
(to je ta lepší varianta), nebo že to říkáš bez jejího vědomí lidem
kolem ní. Pokud to řekneš přímo jí, pak počítej s tím, že si dost
zablokuješ jakoukoli pastorační pomoc této ženě. Máš-li pravdu a ona
je skutečně pod mocí ducha Jezábel, pak jsi to nevzal za ten správný
konec, pokud ses jí nepokusil vysvětlit, v čem vidíš její manipulativní
působení. Uděláš lépe, když jí nejprve popíšeš a vysvětlíš, co dělá,
než tomu dáš nálepku. To, že by ta žena chtěla vědomě škodit, je
totiž relativně málo pravděpodobné, i když to samo-zřejmě není vyloučeno.
Pokud začneš rovnou s duchem Jezábel, dostane z tebe strach a už jí moc
nepomůžeš. Pokud jí to do očí neřekneš a vykládáš to lidem kolem ní,
je dosti pravděpodobné, že se to k ní dříve nebo později dostane. Moje
zkušenost je, že jakmile je někdo označen za Jezábel, šíří se taková
informace po Sionu poměrně rychle. Samozřejmě to má všech-ny negativní
důsledky jako v prvním případě, ovšem s tím rozdílem, že jsi vlastně
po-mlouvač či klevetník. Neboť i ta žena, která má ducha Jezábel, má
právo v církvi na slušné zacházení, tedy na to, aby toto označení -
když už to musí být - slyšela nejprve od tebe osobně, než se dozví od
jiných, že to o ní říkáš. Mám za to, že jsem se několikrát se skutečným
duchem Jezábel setkal. Nemám pochyby, že jeho působení je skutečně zničující.
Právě v těch případech jsem ale mohl těm ženám naprosto jasně ukázat,
v čem manipulovaly, v čem lhaly, v čem pomlouvaly, v čem zasévaly jed
mezi sourozence, a když o tom zpětně přemýšlím, tak i v těch nej-těžších
případech jsem se bez té nálepky obešel. Zažil jsem ale ještě častěji,
jak se s „duchem Jezábel" operovalo naprosto nepat-řičně tam, kde
žena byla jednoduše netaktní, zbrklá, hněvivá, rychlá k mluvení a
pomalá k naslouchání apod. Ocejchování „duchem Jezábel" v ní
vyvolalo pouze hořkost, sebelí-tost či hněvivost; v lepších případech
sebezkoumání, které ovšem daleko nevedlo, proto-že předpokládaná diagnóza
byla jednoduše špatná. Několikrát jsem takové ženě pomá-hal porozumět
tomu, proč se asi dostala do té situace, čím vyvolala to podezření. V
jiných případech si žena vysloužila toto označení jednoduše tím, že
byla asertivní. Sám se bez takového nálepkování obejdu. A dávám si
velký pozor, abych ve sbo-ru nelikvidoval asertivní sestry. Kéž by jich
bylo více! Někdy samozřejmě potřebují usměrnit, napomenout. Ale necítím
se jimi ohrožen.
Následuj mého příkladu!
Dan Drápal
