Grano Salis - Libor Halík a nebo Joachim Vobbe?

MÁ PRAVDU KNĚZ LIBOR HALÍK A NEBO BISKUP JOACHIM VOBBE?
Od Standa na...

Názor Mgr. Libora Halíka PhD., alias Seraphima, dne 13.06.2006 17:16
na homosexuály:

Homosexuálové se jeden k druhému chovají sexuálně daleko hůře než prasata. Běda národu, který dovolí, aby tito nelidé toto učili jeho děti povinně ve školách.
__________________________________________________________________________

Názor starokatolického biskupa Joachima Vobbe na homosexuály:

Biskup otevřel téma rozvedených manželství a homosexuality

Starokatolický biskup Joachim Vobbe rozeslal svůj dopis všem německým obcím
2.8. 2005 Josef König

Hodně si troufl biskup Joachim Vobbe svým dopisem určeným obcím německého biskupství. Tématem je svátost manželství. Avšak Joachim Vobbe zde nezůstává jen u obvyklého popisování šancí manželství a jeho mezí, ale chápe se též žhavého železa - a to zřetelně odlišuje jeho dopis od mnohých jiných církevních prohlášení na toto téma - například otázky opětovného sňatku rozvedených nebo situace stejnopohlavních partnerství v jejich vztahu k manželství. Přitom se biskup nebojí zastávat zřetelné stanovisko.

To by pak mohlo, jinak než v jeho dosavadních dopisech k jiným svátostem, vést do značné míry ke kontroverzním diskusím.
Ve věci ordinace žen jsme byli v našem německém biskupství dalekosáhle jednotní. Rovněž v chápání eucharistie jako hostiny společenství, které se pro svou věrohodnost nesmí zastavit před konfesními hranicemi. Avšak láska a partnerství se lidí dotýkají jinak, mnohem zásadněji a bezprostředněji. A tu se nekryjí představy a sny, které si mnozí při hledání smyslu života vytvořili, bezpodmínečně s tím, co lze vyčíst z Písma svatého. Rovněž však nelze nalézt jednoznačnou odpověď v Písmu svatém na každý vývoj společnosti. Závěry Joachima Vobbeho jsou odvážné, protože konfrontují realitu a proráží v církevních prohlášeních všeobecně užívaná zužování.

Starokatolické názory na manželství

Začíná to již nárokem na starokatolické určení místa k tématu manželství a rodina. Všude, kde se o nich v dopisu biskupa výslovně mluví, jde o nekřečovitý přístup k věci. Například při sexualitě: Tu panoval odedávna v církevních kruzích, a to především v římskokatolických, negativní náhled. Vždyť časy trapného vyjmenovávání všech hříchů, na které si lze jenom pomyslet, a jejich "klasifikování" na "lehké", "těžké" a "smrtelné" neleží ještě tak daleko. Oproti tomu připomíná biskup Joachim, že takové trendy ve starokatolických církvích bohudíky nikdy nebyly. Spíše byla sexualita již od počátku starokatolictví chápána jako něco krásného a smyslného, a dokonce jako dar Boha. Pastorace má při tom za úkol povzbuzovat, a kde je to zapotřebí, přinášet uzdravení. Toto pozitivní pozadí dodává vlastnímu biskupovu cíli důvěryhodnost: Jde mu totiž o to, otevřeně vyslovit a zdůraznit povědomí odpovědnosti ve vztahu k sexualitě, což činí tak, že stejným způsobem popisuje pozitivní i negativní působení sexuálního pudu. Nešetří přitom kritikou způsobu, jakým je sexualita dnes používána v talk shows, reklamě a internetu. Ale ještě více mu jde o to jmenovat impulsy pro člověka důstojného formování sexuality, třeba zdůrazňováním individuálních a intimních faktorů, poukazováním na větší rámec lásky, do které by měly být sexuální kontakty zapojeny. Jiným příkladem je otázka, co činí manželství "platným". Ještě jednou biskup Joachim připomíná, že dotaz po platnosti manželství není velice starokatolický (ve svém dopise o duchovním úřadu to učinil také). "Nemáme žádné široce propracované manželské právo a žádné manželské soudy, které by takové pojmy potřebovaly", prohlašuje bez ostychu. "Každé manželství, i to nekřesťanské nebo to uzavřené "jenom" na sňatkovém úřadě, má jistou "platnost". Konečně si dva dospělí lidé neslíbili zůstat spolu po celý život jenom "ze špásu" nebo na zkoušku."

A zde pak rozvíjí Joachim Vobbe své myšlenky dále: Jak dostane manželství ve světonázorově neutrální společnosti svůj křesťanský charakter? Asi ne pouze tím, že dva pokřtění snoubenci v rámci bohoslužby předepsanou formou před dvěma svědky vysloví své ANO. Mnohem více jde o úmysl chtít se křtem zacházet vážně, do hry manželství přivádět Boha a chtít ho tam udržet, formovat manželství a jeho kontexty z Božího ducha v následování Krista. To není, jak biskup zdůrazňuje, jenom privátní záležitostí, má to v sobě jistou veřejnost již proto, že se svatební pár takto vyjadřuje před svědky a zástupci církve i obce. Jde tu tedy méně o platnost, ale mnohem více o sakramentalitu manželství. A tu nelze spojovat s formalitami, ale s duchem, ze kterého je prožívána. Církev má přitom úkol svatební pár o tom, co svátostné manželství charakterizuje, poučit a při svatebním obřadu prosit Božího ducha o jeho pomoc.

Třetím příkladem je konfesně rozlišné manželství. Starokatolíci, podle biskupa Joachima, zde zaujali již v 19. století ekumenicky otevřenou pozici. "Ze starokatolické perspektivy nemění různost konfesí na svátostnosti manželství vůbec nic, pokud oba partneři chtějí žít z ducha křtu a z ducha Ježíšových příslibů," píše a vypočítává, jaké formy mohou partneři, kteří přísluší do různých křesťanských církví, svému manželství dávat, aniž by opomenul poukázat na to, že nejhorším řešením konfesní různosti je společný odchod do úplné náboženské indiference.

Nejenom o manželství, ale také o rodině pojednává dopis biskupa obcím. Přičemž je způsob pohledu na rodinu pojat velice široce: Vedle klasické rodiny typu otec, matka, dítě nebo děti mluví Joachim Vobbe také o osudu neúplných rodin, kromě podařeného rodinného života mluví také o tom, co pro rodinu znamená ztroskotané manželství. Nezamlčuje, že to rodiny mají dnes často těžké. Kritizuje, že na nejvyšší příčce chudoby stojí právě rodiny. Požaduje společenskou a státní podporu výchovy, nikoliv však ve státních zařízeních, ale spíše v rodinách. Vyslovuje se z toho důvodu a také kvůli dětem pro společenskou podporu, která by alespoň jednomu z rodičů bez jakýchkoliv škod umožňovala plnou péči o dítě v nejranější fázi života. Považuje za úkol církevních obcí, aby manželským párům a neúplným rodinám pomáhaly v těžké kombinaci pracovního povolání a výchovy. Varuje před zlehčováním rodiny jako pozůstatku přežitých maloměšťáckých časů. "Děti mají zásadní právo prožívat svůj život pod ochranou své rodiny a znát své rodiče" píše Joachim Vobbe. A proto máme "činit všechno pro to, aby se děti mohly cítit pozitivně, aby se vyskytovaly v našich obcích a aby bylo znát, že rodiny, a to i neúplné, jsou vítány."

Krize a ztroskotání manželství

Být vítán však má také důsledky. To platí obzvláště, když se manželství dostane do krize, nebo dokonce ztroskotá. Jak reaguje obec na takovou zkušenost? Zaujme hned stanovisko ve prospěch jednoho z partnerů nebo existují v obci místa pro diskrétní rozhovor, při kterém není všechno hned komentováno a dalekosáhle rozebíráno? Podaří se vyslechnout bolesti, aniž by byly prohlubovány? Jsou tu kompetentní lidé, kteří by mohli eventuelně sloužit jako poradci pro manželství? Jsou tu členové obce, kteří při aktuálních manželských problémech krátkodobě dohlédnou na děti, jsou schopni provádět finanční poradenství nebo mohou třeba zprostředkovat pracovní příležitost? A když potom manželství definitivně ztroskotá: Mohou duchovní a obec přispět k tomu, aby škoda - především pro děti - nebyla ještě větší, např. soudními spory? Může duchovní nebo nějaký kompetentní člen obce pomoci při pokojném dělení majetku a domluvě o dalším podílu na výchově dětí? Dávají členové obce ztroskotané rodině pocítit, že je pro ně její další setrvání v obci důležité a že jsou stále vítáni? Biskup zdůrazňuje v této souvislosti, že lidé, jejichž manželství ztroskotalo, nejsou ve starokatolické církvi vylučováni ze svátostí. "Může být," píše, "že právě oni potřebují pociťovat hmatatelnou Kristovu duchovní přítomnost." Ujasňuje, že pro lidi, kteří mají za sebou takový nevyléčitelný životní zlom, musí být možný nový uspořádaný začátek doprovázený také církví. "Láska Boha, která se nám zjevila v Kristu, nás neopouští, i když v jistém bodu života nevíme, jak dál."

Stejnopohlavní partnerství

Ke konci svého dopisu upírá biskup Joachim Vobbe svůj pohled ještě na zvláštní formu životního společenství: soužití stejnopohlavních párů. Mohou být zahrnuta taková partnerství pod Boží požehnání? Na vývodech biskupa je cítit, jak se zde snaží o pozitivní pohled, i když - pro homosexuální partnerství se zklamáním - vytyčuje jasné hranice. Na jedné straně vyslovuje - zástupně pro svou vlastní církev - vyznání viny, ve kterém přiznává mlčení církve k diskriminování, pronásledování, zmrzačování a usmrcování homosexuálů. Objasňuje, že nezávisle na údajných či skutečných rozporech mezi Písmem, tradicí a vědou mají homosexuálové "stejné právo milovat a být milován - a především - na sebeúctu jako všichni ostatní lidé." Na druhé straně nenechává nikoho na pochybách, že stejnopohlavní spojení - i když státní zákony a media vzbuzují jiný dojem - je něčím jiným než manželstvím. Poukazuje rozhodně na to, že církve ekumeny stejně jako necírkevní strůjci veřejného mínění odmítají umělou inseminaci nebo adopci dětí u stejnopohlavích párů jako eticky vysoce problematické. Na tomto pozadí odpovídá biskup na otázku žehnání takových párů sice v zásadě pozitivně, staví ji ale vědomě do souvislosti s žehnáním jiných životních společenství, jako například společenství klášterního. Protože zde stejně jako tam jde o formu společného života v duchu následování Krista a v horizontu jeho příslibů. Zde i tam se to může stát ze zcela určitých hledisek, například z hlediska uznání životního svazku na celý život. Tím však není založena žádná posvátná instituce. "Zakládat jiný způsob životního spojení vedle manželství jako společnou instituci pro obé, jako společný "stav", zjevení Písmem nedosvědčuje", zdůrazňuje biskup Joachim. A proto žehnání takových životních společenství také nemůže být věcí oficiální církevní liturgie, ale jeho formy mají být dohodnuty dotyčnými osobami nebo skupinami osob s místním duchovním v duchu zodpovědnosti za slovo Boží a učení církve s přihlédnutím ke stavu místní obce."

Joachim Pfützner, farář starokatolické obce ve Stuttgartu (z němčiny přeložil J. König)

Pramen pro překlad: Ein mutiger Anstoß für das Gespräch in den Gemeinden, Christen heute, Mai 2003, s. 99-100.

	Hledej
	Je a svátek má Rostislav. Vytvoření registrace