Grano Salis - Případ St. Polten

Případ St. Pölten
PhDr. Radomír Malý http://katolikrevue.cz – 1.10.2004 Naše veřejnost byla seznámena médii s případem semináře v rakouském St. Pöltenu, kde policie nalezla 40 tisíc údajných dětských pornografických snímků, stažených z Internetu a fotografie, na nichž se rektor a vicerektor s některými seminaristy líbají tzv. francouzským polibkem (jazyky), což má být důkaz homosexuální subkultury v tomto semináři. Biskupem v St. Pöltenu je pravověrný msgre Kurt Krenn, jenž pro své zásadové postoje byl terčem útoků rakouských médií i mnohých neomodernistických duchovních. Jeho některým biskupským kolegům také vadilo, že Krennova diecéze má nejvíce kněžských povolání. Tím větším šokem musí být proto uvedená odhalení. Jenže jak upozorňuje rakouský katolický žurnalista Friedrich Engelmann v listě GK 7-8/2004, v případu jsou nejasnosti, které přímo ukazují na záměrnou provokaci s cílem diskreditace nepohodlného biskupa. Engelmann argumentuje hlavně tím, že ke stažení pornosnímků bylo třeba kreditních karet s čísly, což stojí peníze, v případě 40 tisíc snímků se muselo jednat o astronomické sumy, na něž žádný bohoslovec ani kněz v semináři či z biskupství nemohl ze svých příjmů našetřit. Odkud tedy polský bohoslovec, jenž měl podle policie snímky stahovat, vzal na to peníze? Kdo mu je dal? Odpověď na tuto otázku by měla být klíčová v celém vyšetřování, mecenášem by se pravděpodobně ukázala jistá vlivná proticírkevní organizace (byť i v církevním hávu), které záleželo na morálním odstřelu biskupa Krenna.

Jenže nestalo se tak. Uvedený polský bohoslovec byl už odsouzen k šesti měsícům podmíněně a dotaz o původu peněz vůbec nepadl. Proces krom toho ukázal, že tento Polák, jenž podepsal protokol, v němž se „přiznává“ ke stažení snímků, takřka vůbec neumí německy, jak je tedy možné, že policie s ním sepisovala protokol bez tlumočníka? Naprosto nerozuměl, o co v protokolu šlo a co vlastně podepsal. Proč mu nebyli přiděleni tlumočník a advokát? Nápadné je rovněž, že policie při domovní prohlídce semináře, kterou provedla na základě anonymního udání, žádné pornosnímky v počítači nenašla. Byla však „informována“ svým zdrojem, že je stáhl právě onen Polák, který byl momentálně ve své vlasti a vzal si s sebou údajně i disketu. Když se vrátil, měl v semináři vzkaz, aby šel na policii a disketu odevzdal. Tvrdil svým kolegům Polákům (v St. Pölten jich studovalo celkem 12), že sice nějaké pornosnímky na počítači našel, ale ihned je smazal. Byl subjektivně přesvědčen, že odevzdává policii čistou disketu? Pokud ano, tak kde se tam najednou ty snímky vzaly? Jak to, že až potom teprve policie „objevila“ pornosnímky na více počítačích v semináři? A ještě další, podstatně závažnější argument. Již loňského roku se objevily v seminárním počítači dětské pornosnímky. Rektor okamžitě uvědomil biskupa Krenna, který ihned podal na policii trestní oznámení proti neznámému pachateli. To se stalo v listopadu r. 2003, je tedy zřejmé, že biskup Krenn nechtěl aféru ututlat, jak lživě uvádějí média. Jak to, že orgány činné v trestním řízení tenkrát vůbec na Krennovo oznámení nereagovaly a ozvaly se až teď na základě anonymního udání? Je pravdou, že seminární představení se líbali se studenty. Jednalo se však o vánoční besídku za přítomnosti pěti bohoslovců, při níž si všichni po modlitbách a zpěvu koled navzájem dali bratrský polibek (tzv. osculum pacis), běžný u příslušníků duchovenského stavu. Účastníci setkání to potvrzují a prohlašují snímky uveřejněné v časopise Profil za fotomontáž. To dokazuje i novinář Engelmann, jenž viděl originály a místopřísežně prohlašuje: žádný polibek jazykem tam nebyl. Fotografický odborník a známý rakouský bojovník proti pornografii Martin Humer sdělil, že fotky v Profilu jsou jasnou počítačovou konstrukcí, neboť hlavy neodpovídají tělesným proporcím zobrazených kněží a seminaristů. Rektor Kuechl a vicerektor Rothe podali okamžitě demisi, jsou však rozhodnuti podat na Profil žalobu pro pomluvu a urážku na cti. Biskup Krenn jmenoval novým rektorem semináře patera Schmida. Sv. Otec ale pověřil biskupa z Feldkirchu Klause Künga vyšetřováním poměrů v semináři v St. Pölten. Ten se rozhodl ústav dočasně uzavřít. Biskup Küng však přiznal, že většina stpöltenských seminaristů má autentické kněžské povolání. Krom toho ale časopis Glaube und Kirche 9/2004 uvádí překvapivé sdělení bohoslovce Rabiegy, jenž se přiznává k homosexuální orientaci a při vyšetřování původně tvrdil, že prý rektor Küchl a vicerektor Rothe měli s ním a dalšími takto orientovanými studenty homosexuální poměr. Nyní však pod přísahou toto nařčení odvolává s tím, že byl k němu naveden bývalým bohoslovcem Sieblerem, odpůrcem biskupa Krenna, poněvadž tento ho již dříve ze semináře propustil kvůli alkoholismu. Jak je možné, že vyšetřovatelé tuto změnu výpovědi neberou vůbec v potaz? Nechceme jednostranně tvrdit, že jednání biskupa Krenna a vedení semináře bylo bezchybné. Krenn sám přiznal, že v personálních otázkách možná dělal mylná rozhodnutí. Je pravdou, že kritéria pro přijetí do semináře byla v Krennově diecézi příliš benevolentní, dokonce se připouštěli i cizinci, odmítnutí ve svých diecézích a právě toho mohli využít nasazení špiclové a provokatéři. Bohužel je též smutnou skutečností, že homosexuálové v semináři v St. Pölten skutečně byli, jak konstatoval i apoštolský vizitátor biskup Küng. Objektivní pozorovatelé se také pozastavují nad tím, že seminární počítače nebyly vůbec zabezpečeny proti zneužití, byly stále zapnuty a umístěny dokonce i na chodbě, kudy procházeli cizí lidé, kteří se tak mohli bez problémů k nim posadit a s nimi manipulovat. Už nyní lze ale říci, že to, z čeho jsou vedení semináře a „zodpovědný“ biskup Krenn obviňováni, je vykonstruovanou lží, proces s polským bohoslovcem připomíná komunistické monstrprocesy, známé u nás z 50. let a kampaň v médiích je adekvátní štvanicím Rudého práva z doby procesu s církevními hodnostáři nebo s M. Horákovou. Média tady měří dvojím metrem. Jakmile se objeví stín podezření nějaké mravnostní aféry u konzervativně orientované církevní instituce, ihned nastupuje bezohledná ostouzející kampaň. Když se ale jedná o naprosto jasný hřích u instituce liberální, která nota bene se tím ani netají, média mlčí. Konkrétní příklady poskytují nedávné odsouzeníhodné aféry zneužívání mládeže některými duchovními v USA. Jak dokazuje americký publicista Michael Rose v knize „Sbohem, dobří muži!“, v liberální atmosféře 60. a 70. let museli dostat homosexuálové „stejná práva“ jako heterosexuálové i v Církvi, proto navzdory dřívějším předpisům začali být přijímáni i do seminářů, někde dokonce přednostně. Pak se ale nelze divit, že počet případů zneužívání, ještě v 50. letech u duchovenstva USA téměř nulový, vzrostl až na 4 procenta katolického kněžstva. V některých neomodernisticky laděných seminářích přímo bují homosexuální subkultura, místní občané jim posměšně říkají „Růžový palouček“, „Teploušské hnízdečko“ apod., vedení oněch institutů se ani nenamáhá toto skrývat. Navzdory požadavkům tradičně smýšlejících katolických žurnalistů a duchovních biskupská konference USA, v níž mají převahu liberálové, odmítá proti tomu jakkoliv zasáhnout. Ani Evropa toho není ušetřena. V semináři v německém Muensteru působil více než 10 let rektor, jenž ostentativně dával najevo svoji homosexuální orientaci. Biskup Lettmann ho kryl a jakékoliv stížnosti odmítal, média taktéž nikdy nevyhověla lidem, chtějícím toto zveřejnit. Nebyl snad tady mnohem pádnější důvod k zásahu než v případě zmanipulovaných fotografií v St. Poeltenu? To budou muset jak média, tak odpovídající církevní místa vysvětlit. Nápadný rozdíl spočívá totiž v tom, že zatímco münsterský biskup Lettmann je velký teologický liberál, stpöltenský Krenn je konzervativec, jenž svými zásadovými postoji „pije krev“ i některým rakouským kolegům. K homosexuální aféře dochází i v Polsku. V Gdaňsku už dlouho „hýbe žlučí“ liberálům prelát Henryk Jankowski, jenž v r. 1980 podpořil vznik Solidarity a byl zařazen komunistickou tajnou policií na seznam duchovních, kteří měli být zavražděni podobně jako Jerzy Popieluszko. Po r. 1989 si pravověrný kněz a vlastenec Jankowski „nedával servítky“ ani před liberály a zednáři, zvláště ne před těmi v církevním rouchu. Teď se ale spustila kampaň v souvislosti se žalobou kvůli údajnému „zneužívání“. Podala ji bývalá uklizečka na faře sv. Brigity, kde prelát působí: prý „zneužíval“ jejího dospívajícího syna. Ten sám to ale kategoricky popírá, naopak se vyjádřil, že „Otec prelát mi ukázal srdce, které jsem doma nenašel“. Žalobkyně je podle vyjádření okolí problematickou postavou. Prelát Jankowski se věnuje už léta chlapcům z problémových rodin, za což si vysloužil písemné poděkování od ředitele školy, již navštěvoval právě syn žalobkyně. Nikdy nepadl ani stín podezření ze zneužívání, všichni hoši, kteří chodili a chodí do kroužku a na výuku k prelátovi, toto nařčení bez výjimky rozhořčeně odmítají. To ale nijak nepřekáží vlivným polským médiím, aby nespustila ostouzející kampaň. Místní biskup Goclowski právem poukázal ve svém vyjádření na to, že aféra se již sice ukázala být bublinou, nicméně ani televize, ani rozhlasové stanice, ani vlivné deníky nenalezly slovíčka omluvy. Konzervativní, „fundamentalistický“, „nacionalistický“ a „antisemitský“ kněz Jankowski musí být zafixován v myslích široké veřejnosti jako „pedofil“ a tím společensky znemožněn bez ohledu na to, jaká je pravda. Kdyby byl naopak známý liberál, „progresivní“ a „tolerantní“, tak i v případě spáchaného hříchu by se média snažila mlžit tak dlouho, dokud by to šlo. Uvedené případy ukazují, že jde o novou formu zednářského spiknutí proti Kristově církvi na široké bázi, tentokrát na základě obvinění z homosexuality a pedofilie. Vrcholem pokrytectví je, že právě liberální přístup k morálním hodnotám, který se ocitá v příkrém rozporu s katolickou naukou, způsobil v Katolické církvi nárůst těchto odsouzeníhodných činů ze strany kněží, avšak vybičované atmosféry nedůvěry zednáři kontrolovaná nejvlivnější média podle zneužívají naopak proti duchovním, stojícím morálně vysoko, ale nepohodlným pro svoji věrnost papeži a nauce Církve. Případ St. Pöltenu a potažmo Gdaňska je toho jasným důkazem. Díky Pánu Bohu, že počet takových biskupů a kněží naštěstí přece jen vzrůstá a že současný stav Církve stále více poctivým katolíkům otevírá oči, což svědčí o velké morální převaze Kristovy nevěsty a o konečném vítězství pravdy i v těchto záležitostech. A ještě něco: Nutno se také pozastavit nad liberálním dogmatem „svobody tisku“. Papežové od Pia VII. až do Pia XII. všichni bez výjimky odsuzovali tuto demokratickou „vymoženost“ a byli za to pranýřováni jako nepřátelé lidské svobody. Uveďme některé příklady. Řehoř XVI. v encyklice „Mirari vos“ r. 1832 píše: „...svoboda tisku, svoboda plná nectnosti, před níž se každý slušný člověk otřásá hrůzou....“. Lev XIII. v „Libertas praestantissimum“ uvádí: „Nyní pokračujeme v pojednání o svobodě vyjádřit slovem a tiskem všechno, co se chce. Nebude-li tato svoboda správným způsobem usměrněna a překročí únosnou míru a cíl, tak taková svoboda je nadbytečná....není žádným právem....stát má povinnost zakročit proti lživým naukám, smrtícímu moru ducha, který ničí srdce a mravy....“. Na tyto výroky Lva XIII. se několikrát odvolával také Pius XII. při svých proslovech k novinářům. Jak ukazuje „causa Krenn“, svoboda tisku nepřispívá ke vzniku spořádaného právního státu, ale naopak ho ničí, neboť v ovzduší zdánlivé „svobody veřejného mínění“ existuje vždycky nebezpečí, že se médií zmocní ti nejbohatší, jimiž, jak dobře víme, jsou nepřátelé Církve, organizovaní v zednářských lóžích, New Age a jiných podobných spolcích. Na to správně upozorňuje jezuitský historik dr. Lothar Groppe, známý svojí obhajobou Pia XII. Již dnes se ukazuje, že nekontrolovaná svoboda médií může přerůst v jejich strašlivou diktaturu, jíž se občané bojí víc než tajné policie totalitních systémů. Mohou napsat jakoukoliv lež a pomluvu v zájmu protikřesťanské liberální či socialistické ideologie a kdo se dostane do jejich „sloupků“ či televizních šotů jako záporná postava, je jednou provždy „vyřízen“ a běda, kdo by se odvážil postavit se na jeho obranu. Ten se dočká podobné „nadílky“. Znovu se potvrzuje, jak hlubokou prorockou pravdu měli předkoncilní papežové, když varovali před všemi tak zvanými „vymoženostmi“ demokracie, které se ukazují naopak jako nástroj tvrdé totality. Prameny: Glaube und Kirche 7-8/2004, 9/2004, a zvláštní vydání z 26.8.04, dále Gość niedzielny 34/2004 a Nowa Myśl Polska 12/2004

	Hledej
	Je a svátek má Rostislav. Vytvoření registrace