Grano Salis - ''Já ho miluju, on je jiný než ostatní...'', říká zamilovaná osmnáctiletá Iva

“Já ho miluju, on je jiný než ostatní...", říká zamilovaná osmnáctiletá Iva
   “Já ho miluju, on je jiný než ostatní, má krásný oči a dovede se tak podívat.... Nikdy se ho nevzdám, ať si říkají všichni, co chtějí.”
      (osmnáctiletá Iva, zamilovaná do mladíka, který nikde nepracuje, v reakci na výhrady rodičů)    Každý mladý člověk si přeje získat partnera, který by splňoval co nejvíce jeho představ, touží po velké lásce, která by mu vydržela po celý život a neskončila u prozaického soužití, které vidí u vlastních rodičů či jiných starších dospělých. Vidí rozbitá manželství a slibuje si, že on takto nikdy skončit nesmí. Ale jak vypadá skutečnost a čím se řídí rozvoj milostných vztahů - a nakonec i jejich proměna či úpadek?
   Partnerský vztah mladých lidí prochází určitými fázemi, v průběhu času se nějakým způsobem mění. Zda je to proměna funkční a účelná, nebo zda jde o jeho znehodnocení, závisí na mnoha skutečnostech. Jednou z nich je nepochybně i osobnostní zralost obou partnerů a hodnoty, které uznávají.
   Počátkem lásky bývá téměř vždycky zamilovanost, okouzlení a z toho vyplývající neschopnost realistického zhodnocení situace. Tato fáze romantické lásky člověka povznáší, naplňuje jeho zidealizované představy. Zamilovaný je přesvědčen, že jeho láska je konečně ta pravá a bude v této podobě trvat navždycky. Pocity a postoje zamilovaných bychom si mohli charakterizovat následujícím výčtem znaků:

Zamilovaný člověk pociťuje vzrušení, je povznesený nad všednost, ale na druhé straně mohou jeho pocity silně kolísat. Jednou je na vrcholu blaha a jindy se cítí mizerně jenom proto, že se na něj milovaný partner špatně podíval a nebo nezavolal přesně ve čtyři hodiny.
Zamilovanost vede k idealizaci a stylizaci partnera. Ten bývá považován za lepšího, krásnějšího a výjimečnějšího než jakým je ve skutečnosti, z pohledu střízlivého pozorovatele. Bývají mu přičítány mnohé skvělé vlastnosti, které nemá. Platnost jeho názorů bývá přeceňována, mají větší význam než by měly za jiných okolností.
Opětování lásky vede i ke stylizaci sebe sama. Sebehodnocení bývá pod vlivem prožitku lásky milovaného a obdivovaného člověka pozitivně zkresleno. Jsem lepší jen proto, že mě chce někdo, kdo se mi jeví jako idol. Láska milovaného člověka posiluje vlastní sebeúctu. Ostatní lidé se svými běžnými starostmi jsou vnímáni jako omezení.
Tento vztah je považován za zcela výjimečný a výlučný, něco tak dokonalého tady nikdy nebylo. Je to ta pravá láska, o níž se píše v románech a v básních. Máme to neskonalé štěstí, že se nám podařilo ji získat. Zkušenosti jiných lidí v této fázi nejsou považovány za významné. Tito lidé nevědí, o čem je řeč, a jejich názory jsou přízemní. Nikdy nemohli prožít takovou lásku, protože to by mluvili jinak. (Že je jejich postoj často takový právě proto, že ji zažili, nikdo ze zamilovaných neakceptuje.)
Z toho zcela logicky vyplývá sklon přeceňovat možnosti tohoto vztahu. Láska má z pohledu zamilovaných absolutní moc a překoná hravě všechny překážky. Většina párů podléhá v této době iluzi, že další rozvoj jejich vztahu není ovlivnitelný ničím jiným než vzájemnou láskou, a ta je přece věčná.

   Takto emočně vypjaté období nejenže netrvá věčně, ale leckdy trvá jen velmi krátkou dobu. Oba zamilovaní se obvykle příliš neznají a nemají dostatek společných zkušeností a zážitků. Chybění takových prožitků vyrovnávají idealizací současné situace: teprve nyní je to ten pravý vztah, který přináší nesrovnatelné zážitky. V prvním období lásky převažuje nechuť k jakékoliv změně, protože zamilovaným vyhovuje právě takový výlučný vztah (kdy jde všechno ostatní stranou). Užívají si sebe navzájem a zdá se jim, že se nemohou nasytit. Ale jednoho dne zjistí, že už nejsou tak okouzleni, a začnou být kritičtější. (Obvykle jen jeden z partnerů, fáze proměny nenastává téměř nikdy u obou ve stejné době.)
   Milostný vztah začnou nahlodávat různé problémy, které jsou zcela zákonité. Ať už je pár překoná nebo ne, jeho vztah se změní. Získá jinou kvalitu a nebo se rozpadne. Věčnou zamilovanost uchovat nelze. Příčinou postupného rozkladu ideálu je skutečnost, že ani v době zamilovanosti nemohou mít oba partneři úplně stejné potřeby a představy. Tato neshoda vede ke zklamání a hledání příčin nesouladu. Vina bývá obvykle přičítána tomu druhému.
   Partnerský vztah musí projít obdobím napětí a deziluze, kdy idealizované zamilovanosti ubývá a člověk se postupně vrací ke svým vžitým vztahům, názorům a zájmům. V tomto období se rozhoduje, jakým způsobem se partnerský vztah změní. Může skončit rozchodem a nebo může směřovat k realističtější a stabilnější alternativě, která už nepotřebuje idealizaci. Taková proměna rozhodně není ztrátou, jak si může myslet ten z partnerů, jehož romantická zamilovanost přetrvala o něco déle. Nejde o úbytek lásky, ale o její proměnu. Musí k ní dojít, aby měl vztah šanci vydržet. Jak ubývá zamilovanosti a pocitu povznesenosti nad všední skutečnost, může vzrůstat skutečná kvalita vztahu. Ten se sice nejeví tak vzrušující, ale zato je stabilnější.
   Přechodné období je obtížné, přináší nepříjemné pocity a zvyšuje riziko rozpadu tohoto vztahu. Zejména pokud by oba partneři nebyli dostatečně zralí. Ubývání zamilovanosti prožívá člověk jako ztrátu něčeho krásného a pociťuje smutek. O něco přišel a musí se s tím smířit. Zvládnout vystřízlivění z pocitu ztráty ideální lásky je těžké. Drobná nedorozumění, občasná nepohoda a zklamání, přesycení apod., které signalizují přechod do další fáze, mohou být i důvodem k ukončení vztahu. Mýtus idealizované romantické lásky, která by v této podobě měla existovat navěky, věčná touha stát se Romeem a Julií, komplikuje další rozvoj partnerského vztahu.
   Pokud partnerství úskalí proměny svého vztahu zvládne, dostává se do fáze realistického vztahu, který má šanci stát se trvalejším a spolehlivějším. V této podobě se může stát i základem manželství. Pokud je vystřízlivění spojeno s pochopením nepřijatelnosti některých vlastností partnera (které jsme si dříve nebyli schopni přiznat), vztah se rozpadá. Člověk opět začíná v bodu nula a po určité době se zamiluje do někoho jiného. Zda-li užije svoje těžce získané zkušenosti, aby se vyhnul problémům, je otázka. Vždycky tomu tak být nemusí. Ale přece jen je vlastní, prožitá zkušenost přínosnější než názory jiných lidí. Jak se člověk s nevydařenou láskou vyrovnává, popřípadě jak se dál rozvíjí střízlivý, realistický vztah dvou lidí, je už jiná otázka.    Iva se s partnerem, který byl “její jedinou láskou”, rozešla a v současné době prohlašuje, že “už nikdy nechce toho hajzla ani vidět a dá si teď pozor. Chtěla by lásku, ale opravdovou”. Doc. PhDr. et RNDr. Marie Vágnerová, CSc.
Husitská teologická fakulta UK

	Hledej
	Je a svátek má Rostislav. Vytvoření registrace