Tvorba: Sám v cele
Vloženo Pondělí, 01. duben 2002 @ 09:24:23 CEST Vložil: Bolek |
z cyklu velikonočních povídek od mé maličkosti.... Sám v cele
Vězeň těžce dopadl na kamennou dlažbu a zůstal bezvládně ležet. Za ním
dunivě zapadly těžké dveře a v zámku zarachotil klíč. Ve tmavé, páchnoucí
kobce se rozhostilo ticho. Štěrbinou ve zdi pronikl paprsek světla, šikmo
dopadl na nehybné tělo a rozzářil tisíce zvířených částic prachu. Krev
z ran prýštila na chladné kameny...
Zešeřilo se.
Tělo se pohnulo a pod klenbu se vzneslo tiché sténání.
---
Zpočátku jsem necítil nic. Velká, ohnivá kola před očima a tisíce
rozžhavených jehel v těle mi upíraly právo na vědomí.. Když jsem přišel
k sobě, bylo to ještě horší. Ležel jsem nehnutě a dusil se nakyslým
pachem hniloby. Rány nesnesitelně pálily. V ústech jsem cítil sladkost krve
a v uších mi kvílely fanfáry ticha. Zvedl se mi žaludek. Pohnul jsem se,
abych zvrátil hleny a krev v ústech. Zatmělo se mi před očima a vzápětí
mě pronikavá bolest v týle srazila zpět na dlažbu. Pokusil jsem se polykat
tu odpornou směs krve a hlenů, ale mé nitro bylo plné žhavých ostnů.
Bezmocně jsem chrčel v tichu sklepení a zápasil o každý doušek vzduchu...
Přede mnou leželo jakési koryto. Bylo obalené nánosem špíny a na dně se
leskla hladina kvasící břečky. Kolem poletovaly mouchy a hladově sedaly na
okraj nádoby. Přepadla mě prudká žízeň a já zatoužil po několika doušcích,
jimiž bych spláchl krev v ústech. Smysly, otupené bolestí, zjitřil nový
pohyb a za koncertu pronikavých záblesků jsem klesl do náruče ticha...
Čas plynul a v jeho toku jsem viděl sebe. Jak ležím zdeptaný, bezmocný a
trpící na studené dlažbě vězení. Pochopil jsem, že je to počátek závěru
mého Díla. A tu jsem dostal strach. Úplně přízemní, živočišný strach.
Strach, který jsem předem vyřídil, kterým jsem pohrdal, který mne nebyl
hoden.
Ne, nelitoval jsem se. Viděl jsem své Dílo. Všechno, co jsem udělal pro své
nejmilejší. Viděl jsem tu dlouhou strastiplnou cestu, jejíž konec stojí přede
mnou. A viděl jsem i svoje nezměnitelné rozhodnutí dokončit ji. To všechno
mi stálo před očima...
A já se bál o její osud. Bál jsem se, že nikdo nepochopí moje úsilí a
nikdo je nepřivede v život. Ano, vím, je to jediná možnost, jediná cesta.
Ale riziko je obrovské...
Moje lidská logika mi říká, že přesahuje meze zdravého rozumu. Moje Božské
Srdce však mluví jinak...Je to poslední možnost. Člověk musí dostat
poslední, velkou šanci.
Ale, co když ji nepřijme? Co se stane, když mojí podanou ruku odmítne?
Poznal jsem, že lidé jsou velmi omezení. Žijí spoutáni svou tradicí, svým
pohledem na život, svou filozofií.. Člověk je tvor bez záruky. Je nepostižitelný
ve svém jednání. Svůj program si tvoří v zajetí své neskonalé
svobody...
Vzpomněl jsem si na Petra, toho nejsmělejšího z mých žáků. Jak byl
poddajný, když pro mě přišli! Je schopen velkých slov i gest, ale nevydrží.
Zbývá mu ještě pár hodin a pak - pak selže. Tak jako ostatní. A do těchto
lidí vložit svou důvěru? Věřit jim, to je bláznivý nápad...
Ale já jim chci věřit! Mají přece srdce i rozum, mohou přemýšlet a
pochopit i prožít, co jim nabízím... Určitě to pochopí. Vím, že to nepůjde
snadno, ale udělám maximum, aby byli silní. Budu s nimi. Budu jim nablízku.
Půjdu s nimi všude.. až do lví jámy, do pyšného Říma...
Opravdu je to velké riziko, ale - přijímám je. Snad jsou hodni mé důvěry.
I Petr. Už vidím jeho zítřejší lítost. Snad znovu najde sílu říct:
"Pane, miluju Tě."
A takoví snad budou i ostatní. Budou klopýtat a padat, ale vstanou a půjdou
dál..
Otče, já jim věřím..
|
