poslal Petr Vaďura Náman Syrský
Dnes nás čeká příběh, jehož ústřední postavou je vojevůdce Náman Syrský. Příběh je zapsán ve 2. Knize královské v 5. kapitole. Zde je prvních 15 veršů:
Náman, velitel vojska aramejského krále, byl u svého pána ve veliké vážnosti a oblibě, protože skrze něho dal Hospodin Aramejcům vítězství. Tento muž, udatný bohatýr, byl postižen malomocenstvím. Jednou vyrazily z Aramu hordy a zajaly v Izraelské zemi malé děvčátko. To sloužilo Námanově ženě. Řeklo své paní: ,,Kdyby se můj pán dostal k proroku, který je v Samaří, ten by ho jistě malomocenství zbavil." Náman to šel oznámit svému pánu: ,,Tak a tak mluvilo to děvče z Izraelské země." Aramejský král řekl: ,,Vyprav se tam a já pošlu Izraelskému králi dopis." I šel. Vzal sebou deset talentů stříbra a šest tisíc šekelů zlata a desatery sváteční šaty. Izraelskému králi přinesl dopis: ,,Jakmile ti dojde tento dopis, s nímž jsem ti poslal svého služebníka Námana, zbav ho malomocenství." Když Izraelský král dopis přečetl, roztrhl své roucho a řekl: ,,Jsem snad Bůh, abych rozdával smrt nebo život, že ke mně posílá někoho, abych ho zbavil malomocenství? Jen uvažte a pohleďte, že hledá proti mně záminku."
Když Elíša,
muž Boží uslyšel, že Izraelský král roztrhl své roucho, vzkázal králi: ,,Proč jsi roztrhl své roucho? Jen ať přijde ke mně, pozná, že je v Izraeli prorok." Náman tedy přišel se svými koni a s vozem a zastavil u vchodu do Elíšova domu. Elíša mu po poslovi vzkázal: Jdi, omyj se sedmkrát v Jordánu a tvé tělo bude opět zdravé, budeš čist. Ale Náman se rozlítil a odešel. Řekl: ,,Hle, říkal jsem si, zajisté ke mně vyjde, postaví se a bude vzývat jméno Hospodina, svého Boha, bude mávat rukou směrem k posvátnému místu a tak mě zbaví malomocenství. Cožpak nejsou Damašské řeky Abána a Parpar lepší než všechny vody Izraelské? Cožpak jsem se nemohl omýt v nich, abych byl čist?" Obrátil se a rozhořčeně odcházel, ale jeho služebníci přistoupili a domlouvali mu: ,,Otče, ten prorok ti řekl důležitou věc, proč bys to neudělal? Řekli ti: ,Omyj se a budeš čist.'" On tedy sestoupil a ponořil se sedmkrát do Jordánu podle slova muže Božího. A jeho tělo bylo opět jako tělo malého chlapce. Byl čist.
Příběh Námana Syrského je velice slavný a známý. Máme na něj také odkaz v Novém zákoně, sám Ježíš ho připomíná, když chce zdůraznit, že kdysi bylo mnoho malomocných v Izraeli, ale očištěn byl pouze Náman. Podívejme se tedy nejprve na scénu: jaká je to doba a jaké zde vystupují postavy?
Je to doba, kterou můžeme relativně dobře datovat do druhé půle 9. století před Kristem, mezi roky 850 - 800 před Kristem. Do této doby datujeme působení Eliáše a Elizea či Elíši, jak ho nazývá ekumenický překlad. Ale pozor, abychom si tou dobou nenechali zastínit výhled ještě dál. Příběh, jak ho tu máme před očima, není ani historický záznam, ani vybájená záležitost, nýbrž je to drama. Možná je za ním nějaká událost, ovšem je převyprávěna tak, aby z ní vzniklo drama, hra. Máme zde jeviště, na jevišti postavy, které nesou symbolická jména. I děj je takový, aby nás, kteří jsme kolem, do sebe vtáhl, abychom byli schopni se s postavami ztotožnit a mohli tak prožívat jejich příběh na vlastní kůži.
Takže pojďme se nejprve seznámit s postavami. Text, který jsme četli, začíná rovnou jménem Náman, což byl velitel vojska aramejského krále.
Náman je v hebrejštině jméno průhledné. Znamená rozkošný, možná až rozkošník, ale ta asociace není, že by to byl člověk, který by si subjektivně liboval v rozkoši, nýbrž je to objektivnější. Množné číslo tohoto jména je ....., což je technický termín pro označení tzv. Adonisových zahrádek. Ty se objevovaly vždy na začátku vegetačního období. Z hlíny se na skále vysypaly obrysy postavy, ty se osázely nějakým rychle klíčícím zrnkem, pak se to zalilo, zrníčko vzklíčilo a vznikly zelené obrysy mužské postavy. Na začátku vegetačního období se tak slavilo vzkříšení tohoto rozkoše dávajícího Boha - Adonise, což byla odrůda Baala. Čili Néman nebo Náman se svým jménem prezentuje jako ctitel Baalův, ba jako ztělesnění člověka, který je orientován na to, co Baalisté dělali.
Když mluvíme o Námanovi a o jeho náboženství, mohli bychom se zmínit i o božstvu, které je uvedeno v dalším textu. Po uzdravení se Náman trápí problémem: "Když můj pán vstupuje do domu Rimónova, aby se tam klaněl a opírá se o mou ruku, i já se v Rimónově domě skláním." Prosí, aby mu to Hospodin odpustil. Co to je ten "Rimónův dům" a jaké náboženství vlastně v Damašku fungovalo?
Bohové baalistického typu, tzn. bohové vegetace, kteří přes období sucha nefungují a přes období dešťů jakožto dešťodárci naplňují celou přírodu i lidstvo plodností a úrodou, mají rozličná jména. V Libanonu se třeba nazývali Adonis, někdy se jim říkalo Tammus, v chetitské oblasti Telipinu a v Damašku zřejmě byl uctíván tentýž Bůh nebo božstvo tohoto typu pod jménem Hadad Rimon. Hadad je doslova hřmící a je to zhruba toliko jako český Perun. Rimon znamená granátové jablko. Granátové jablko je pradávný symbol plodnosti, protože má v sobě celou spoustu malých zrníček a oni věděli, že z každého zrníčka může vyrůst nový granátový strom. Dokonce když se stavěl Šalomounův chrám, tak si tuto symboliku Izraelci vypůjčili, protože Izrael neměl vlastní výtvarnou tradici. I když ale některé ozdoby v Šalomounově chrámě měly tvar granátového jablka, už tam nešlo o plodnost automatizované přírody, nýbrž o plodnost, kterou daruje Hospodin.
V této době je tedy Damašek a Sýrie hegemonem v oblasti, což z příběhu vidíme celkem jasně. Jednak Syřané či Aramejci, jak se jim zde říká, podnikají většinou úspěšné loupežné výpravy do okolních zemí, odkud pak proudí do Sýrie otroci, ale moc Sýrie vidíme i z citovaného dopisu, který poslal aramejský král izraelskému králi, protože tento dopis je na první pohled trošku nátlakový.
Velmi nátlakový. Ale nezapomeňte, vy říkáte, že Damašek byl tenkrát významnou mocností v syro-palestinské oblasti, což je naprosto pravda, ale ono to má i náboženské konotace. V termínu Aram, čili Sýrie, zaznívá pro hebrejské ucho kořen r´m, které znamená zvedat nebo vyvyšovat. Čili je to země vyvýšená. Představte si, že z té vyvýšené země, kde by měli vládnout samí lidé odevzdaní téměř rajským rozkoším, přichází někdo, kdo je sevřen a stísněn a určen malomocenstvím k smrti. Vždyť to je paradox! Takový vyznavač Hadad Rimóna, ten by měl přímo vyzařovat plodnost - a on je přitom zasvěcen smrti. To je ovšem něco! Podívejte se, rozkošníček, kam to dovedl! Kdybych to aplikoval, tak bych řekl: On si užíval a teď má AIDS.
Další důležitou postavou příběhu je děvečka, kterou odvlekli Aramejci při jedné loupežné výpravě z Izraele. Je to příznačné, že ten, kdo podává Námanovi pomocnou ruku, je jakási nejposlednější děvečka, otrokyně, z takřka zotročeného Izraele.
Říkáte to přesně. Všimněte si, že je už na počátku bezejmenná a ani v průběhu příběhu není pojmenována. Lidé, kteří jsou bezejmenní, jakoby neidentifikovatelní, jsou častokrát zákrytné postavy symbolických osob nebo kolektivů. Zde reprezentuje Boží lid. Je to svědkyně, v níž jsou jakoby korporativně shromážděni všichni svědkové. To její svědectví berou vážně proto, poněvadž jí v první řadě nejde o to, aby vydělala. Ona nepočítá, "co jí to vynese," abych citoval klasickou českou operu. V textu je dokonce jemňounký náznak, který vede ještě hlouběji. Ona sloužila Námanově manželce, čili nebyla žádnou Námanovou otrokyní nebo konkubínou, která by na tom mohla případně osobně vydělat. Proto to také vidí v odstupu, ve kterém sama zůstává zdrženlivá a čistá. Sama se také ničím nepodílí na modlářství, které se v Sýrii pěstuje. Vlastně z pouhé "čisté lásky," abych citoval i jiný klasický text, řekne: "Je tu cesta života." To je evangelium. To je cesta života. Ovšem za předpokladu, že se po ní jde.
A ještě maličkost: je to děvečka "malá", což je přesně to slovo, které je užito ve výrazu "malý hoch", jehož tělu bylo po uzdravení podobné proměněné Námanovo tělo; v hebrejštině je to tatáž vazba. Jakoby ta děvečka, která nese poselství o spasení, darovala Námanovi své mládí, které tady ale není záležitostí krásy, nýbrž perspektivy života, a to právě skrze svoje svědectví.
V ději pak dochází k dalšímu paradoxu. Aramejci se obracejí na izraelského krále, který by měl být reprezentantem pravého Božího lidu a který by měl mít všechny informace, jak dále postupovat. Když to ví bezejmenná děvečka, co tedy izraelský král! Ovšem on je z toho úplně vedle a neví nic.
Ano. Nezapomeňte ovšem, že syrský král si počíná zcela v souřadnicích či v parametrech starověkého předního Orientu, kde organizátorem sakrality je instituce zbožštělého krále. Ten má v rukou klíč od nebe, a proto jen on může zařídit, aby to fungovalo. Zatímco kněží jsou jenom jeho substituti, náhradníci. A proroci, to jsou problematičtí věštci, se kterými je lépe mít co nejmíň společného.
Je zajímavé, že jméno proroka Elíši se ozve až teprve v tomto okamžiku, ne na začátku. Jakoby čtenář rafinovanou režií byl ponechán v nejistotě, zdali v Izraeli ještě působí nějaký živý Bůh. A zví, že "jest ještě prorok v Izraeli," jak říká Elíša, muž Boží, tedy ten, skrze kterého působí Bůh. Muž Boží tady není titul člověka, nýbrž je to ztělesnění Boží přítomnosti. Říkám to záměrně protikladem. V Izraeli působí Bůh, protože tam vystupují do popředí síly života. Kdežto Sýrie, tedy Aram, ty výšiny, které se chlubí, že tam požehnání prší, jsou sevřeny, obklíčeny a obklopeny smrtí.
Jenomže jak to, že není Elíša někde v Samaří, v hlavním městě, nebo v nějaké svatyni? Jak to, že král vůbec neřekne: "Ano, máme tady proroka, pojďme za ním?" Mně to přijde, jako kdyby život Izraele běžel po nějakých zaběhnutých kolejích, zatímco Elíša byl někde v ústraní a nikdo ho vlastně nebral příliš vážně, nikdo s ním moc nepočítal.
Je to tak. Víte, ti izraelští králové (David je určitým způsobem výjimka), to byli králové "na baterky", že to tak řeknu. Tento izraelský král je dokonce nepojmenovaný, což je zajímavé, a je zde jakoby zvláštním způsobem upozaděn. Stává se zároveň symbolem všech těch vyděšených králů, kteří jsou spíš zajíci než králi.
Je celý nešťastný z toho, že se ultimatem někoho, kdo má politickou a mocenskou převahu, dostal do situace, ze které sám nevidí východisko. Milí přátelé v rozhlase, vždyť to je nádhera, když se dostáváme do situace, ze které nevidíme východisko, poněvadž teprve potom pozdvihneme oči vzhůru.
V ději se však najednou jakoby nebe samo hlásí o slovo, protože aktivitu nečekaně začne vyvíjet sám Elíša. Ale je zvláštní, že až poté, co slyší, že izraelský král roztrhl roucho.
Víte, ono nebe vyvíjí aktivitu vždycky. Někdy kolem nás, někdy v nás. Většinou až tehdy, když se ocitneme na hranici zoufalství. Roztrhnout roucho znamená, že se ocitnul na hranici zoufalství. (Bože, buď milostiv mně hříšnému. Jdu se umýt do Jordánu alespoň k Janu Křtiteli.)
Celý příběh Námana Syrského je prodchnut smrtí, protože malomocenství je nemoc, která nám i v době, kdy zdravotnictví je na úrovni, stále nahání hrůzu. Ale když se řekne malomocenství v souvislosti s Biblí, tušíme, že jde o víc než nemoc.
Malomocenství se projevovalo skvrnami. Skvrny samy už znamenaly poskvrnění. Čili v biblické perspektivě je malomocenství výrazem poskvrněnosti, kterou ovšem nelze umýt ani odstranit nějakým vnějším způsobem, protože ona roste zevnitř ven. A to jediné, co na malomocenství platí, je obnova. Řečeno ostře a biblicky: znovustvoření. Nezapomeňte, že Starý zákon sice nevykládá téměř nic o záhrobním životě, ale ví dobře, že Hospodin usmrcuje i oživuje. Uvodí do pekla i vyvodí. Čili je mocen znovustvořit, je mocen darovat život nového věku. A o to jde.
Malomocenství je tedy jakási hráz, kterou nelze překročit v lidské síle. Není příliš důležité, jakou lékařskou diagnózou ho popíšeme dnes. V současnosti tu obvyklou lepru můžeme nějakým způsobem léčit, ale jsou jiné nemoci, od rakoviny až po nemoci imunitního systému, před kterými stojíme zatím bezradně. Možná, že některé z nich budeme za čas také umět léčit. Přesto tady bude stále věc, která je hrází nepřekročitelnou. A to je naše určenost k smrti, naše určenost k tomu, že nemůžeme ve vlastní síle toto poslední obklíčení překročit, leč jsme-li přeneseni. To myslím na Enocha.
V Bibli jsou o malomocenství dvě kapitoly v Mojžíšově zákoně, a ty jsou velice zajímavé a zvláštní. Píše se v nich, že ve chvíli, kdy je člověk postižen malomocenstvím, stává se nečistým a musí opustit tábor. To je celkem pochopitelné. Když však malomocenství pokryje nemocného člověka od hlavy až k patě a není na něm místa zdravého, prohlédne ho kněz, který ho následně má prohlásit za čistého. A to je dost překvapivý závěr, že ve chvíli, kdy malomocenství toho člověka úplně pohltí a už na něm nezbyde nic zdravého, je najednou prohlášen za čistého, bez ohledu na to, jak se cítí a jak vypadá.
Ano, to je přesně ono. Vidíte, tady je ten aspekt svědectví a scelenosti, integrity člověka důležitější než jeho infekčnost a medicinální popis. My archeologické konotace k těmto věcem příliš neznáme. A kolem tohoto textu je řada sporů, ovšem já si myslím, že jste vystihl to, oč jde. Ta nescelenost člověka, ta rozpolcenost, kdy nás zaplavuje naše nečistota a my se pořád ještě upínáme k falešným kouskům naděje, je něco hrozně problémového. Člověk neunese své zoufalství, pokud si je uvědomuje a pokud je opravdu hluboké. Nemohu zde nevzpomenout na Kirkegaardovu slavnou knihu Nemoc k smrti, kde je tou nemocí právě zoufalství. Satanovi nestačí abychom byli hříšní, to se ještě můžeme dát na pokání, ale chce nás dostat do stavu zoufalství, kdy se vzdáme vší naděje a třeba ne sebe i vztáhneme ruku. "Vší zanech naděje, čí noha sem se šine" - nápis nad peklem.
Ovšem integrita zoufalství se může stát, (když dá Bůh, ještě ne automaticky), paradoxně branou naděje.
V tom stavu se člověk může otevřít možnosti, aby do této beznaděje a zoufalství vstoupila Boží milost. A to právě ve chvíli, kdy to už vůbec nečeká a kdy z hlediska racionálního k tomu není prostě důvod.
Zajisté, je to Ježíš na kříži.
Pane profesore, my jsme ovšem opustili Námana. Elíša ho k sobě povolal, ale pak se s ním vůbec nebavil a jen mu takovým úplně ležérním způsobem vzkázal, že se má vymáchat v Jordánu. Což Námana samozřejmě pobouřilo. Nicméně nakonec se zjistí, že právě tato koupel v Jordánu je skutečně tím jediným očistným aktem. Tam asi šlo o víc než jenom o koupel v nějaké vodě. Jinými slovy: řeky, které tekly v Sýrii, by mu asi skutečně nepomohly.
Samozřejmě. A řeknu vám hned proč. Ty syrské řeky byly zasvěceny bohům. Původně se nejmenovaly Abána a Parpar. Abána byla Amaná. Abana znamená "kamenitá" a to už je hebrejská úprava, možná trochu ironická. Ovšem původní význam byl "věrná", totiž tekoucí neustále z libanonských hor, kde je sníh, a proto zavlažující Damašek bez ohledu na roční doby. V tom je podobná Nilu, který také zavlažuje pořád a který činí člověka nezávislým na Boží milosti. Jméno té druhé - Parpar - souvisí s kořenem pára, který znamená pučet, růst. Čili to jsou řeky, které jakoby zavlažují a přinášejí úrodu z hlubin, nikoliv shůry. A to časem selhává.
Nechybělo mnoho a Náman se vrátil z Izraele neuzdraven.
Ano, protože Elíša zde postupuje s geniální surovostí, která se však ukáže jako pravé milosrdenství. On Námana od počátku nesnesitelně ponižuje. Takový mocipán čeká, že před ním budou všichni stát v pozoru, ne-li ležet na břiše. A co udělá prorok? Ani nevyjde z domu, nýbrž mu vzkáže po nějakým služebníkovi: "Jdi se umýt."
To je neskutečné ponížení! Ale uvědomme si, co potřeboval Náman v první řadě? Zlomit svou pýchu. Jak je milosrdné být někdy nesmiřitelný. Pozor, nedovolujme si to příliš svévolně my sami! (Náš Spasitel může vyhnat penězoměnce z chrámu, protože ví kdo je kdo, ovšem my to tak moc nevíme.) Prorok ovšem ví mnoho, a proto postupuje tak, že Námana láme. Pochopitelně, že v prvním okamžiku se Náman vzbouří, ale všimněte si, jak všechen náš lidský vzdor je vposledku a vždycky vzdorem proti smrti. Než se takhle pokořit, to radši zahynu! Ovšem ti služebníci kolem něho, to jsou buďto láskyplní lidé, nebo mají prostě jen zdravé instinkty, což je v posledku totéž. Říkají: "Podívej se, kdyby na tobě ten prorok chtěl kdovíjaké obtížné věci... Vždyť on chce vlastně něco docela prostého." Pán Bůh na nás chce, abychom odložili svou pýchu a odevzdali se mu. Ostatní přijde samo. To je obrovská věc, evangelium, jež k nám někdy zaznívá z úst těch, kteří neradí k žádným velkým výkonům, nýbrž jenom k něčemu naprosto prostinkému:
přijmout tu cestu, na kterou jsme naváděni a po které už vlastně jdeme, a přestat na ní dělat - já to teď řeknu hodně surově - exhibiční kotrmelce ve své ješitnosti.
Scéna Námana u Jordánu mi připomíná Jana Křtitele, který vede lidi ke stejné řece, stejně je ponořuje a vlastně po nich jakoby taky nic moc nechce, jen aby zlomili tu svoji pýchu.
To je ovšem na jednu stranu jednoduché, zároveň však velmi těžké. Znamená to přestat mít ješitné sebezalíbení, ze kterého dosud žili.
Pak ovšem přichází onen velký div uzdravení.
Ano, v textu je vylíčen pomocí čtyř sloves. Symbolika čtyř souvisí se všemi stranami země. O jaká slovesa jde? Nejprve sestoupil z vozu. A také z výšin své pýchy. Dále: ponořil se - to je přijetí smrti. Ponořil se sedmkrát, tedy docela, úplně. To je to, co říkala starokřesťanská tradice: musíš se ponořit celý. Nesmí ti nic koukat, nesmíš si někam uložit to, co budeš propašovávat do nového věku.
Není to tedy možné dělat tak, jak se o to pokoušeli vojáci, kteří se nechávali pokřtít s rukou nad hlavou a tedy nad vodou, aby mohli v té ruce nosit meč...
To možné není.
Co řeka Jordán, ta přeci symbolizuje smrt?
Její jméno lze přeložit Sestoupilka. Mezi "sestoupil" a "Jordán" je slovní hříčka. Jardá znamená sestupovat. Není však jisté, zda Jordán byla původně Sestoupilka, jak to překládám. Je také možné, že to byl "proud Boha Danů", jar Danů, ale hebrejské ucho v tom zřetelně slyší "místo sestupování". Vzpomeňte na to, jak Izraelité skrz otevřený Jordán vešli do země zaslíbené. Náman se v okamžiku svého uzdravení vlastně připojuje k Izraeli, k lidu, který skrz Jordán vešel do zaslíbené země. To se samozřejmě děje podle slova muže Božího, tedy podle Božího zákona, podle Božího pokynu, Náman nic nedělá svévolně, nic si sám nevymýšlí. Když si někdo vymyslí nějaké rity, je to k ničemu.
Pane profesore, řekl jste, že jsou zde čtyři slovesa, ale mluvili jsme jen o dvou. Jaká jsou ta další dvě?
Jeho tělo bylo opět jako tělo malého chlapce. Tohle obnovení těla, to už je nový věk a to je něco, co ctitel rozkošného nedokáže, i když by to vlastně z něho mělo svítit. Čtvrté sloveso: je čist. A to slůvko čist tady pochopitelně daleko přesahuje všechny hygienické kategorie, protože se jedná opravdu o nový život. To je situace, ve které se člověk - a já to řeknu hodně ostře - může radovat i z toho, v čem uvázl, v čem si natloukl nos, protože rozpoznal, že ho to přivedlo skrze pokání k Pánu Bohu a k radosti z Boha.
A ještě jedné věci bychom se neměli vyhnout: Ježíš Námana uvádí jako příklad a farizeové ho za to příliš nemilovali. Proč vlastně, když bylo v Izraeli tolik malomocných, byl uzdraven pouze Náman Syrský?
Protože činil pokání, to je prostinké. Náruč Boží je otevřená všem, nejen v Izraeli. Prostě Bůh má v lidech zalíbení a všem otevřel na kříži náruč. Je však třeba tuto jeho milost přijmout v pokání. To znamená přestat kráčet s hrdými prapory. Jenže samolibost a exkluzivita nároků, kterou si zachovávají přední představitelé Izraele doby Ježíšovy, je od tohoto pokání vzdaluje. A přitom jde o stejné pokání, jaké hlásal už Jan Křtitel. Ten Jan Křtitel, který hlásal, že Boží smilování je tu pro všecky a že Boží náruč je dodnes otevřená a cesta do života schůdná, jen když sestoupíme z výšin své pýchy až do hlubin Jordánu.
Na křesťanské vlně Plzně, Český rozhlas Plzeň 16.5.2004
