Tvorba: Ukřižování
Vloženo Sobota, 30. březen 2002 @ 07:28:46 CET Vložil: Bolek |
Ukřižování
Počátek našeho letopočtu...
V té době žil jeden muž. Žil a pracoval tak jako většina
lidí té doby. Tak to šlo v poklidu až do doby, kdy přišel jeho čas. Po několika
letech, kdy změnil svůj způsob života, kdy vykonal mnoho dobrého a znalo ho
mnoho lidí, protože mnoha lidem pomohl, mnoho lidí ho milovalo a chtělo ho následovat
a on byl jejich učitel. Po celou tu dobu měl u sebe velmi blízký okruh přátel,
se kterými trávil 24 hodin denně. Všichni ho milovali a chtěli pro něj udělat
všechno. A stejně tak, jako ho mnoho lidí milovalo, ještě více ho někteří
nenáviděli a začal jim být trnem v oku. A jak už to v té době bývalo, začali
mu usilovat o život. Vymysleli tedy proti němu křivé obvinění a dohodli
se, že ho nechají zatknout a na základě toho obvinění a falešných svědků
ho nechají popravit. Protože to byla velmi závažná obvinění. Jediný
problém byl, jak jej zatknout, protože dav, který kolem něj neustále byl,
by jim to nikdy nedovolil. Podplatili tedy jednoho z jeho nejbližších přátel
aby jim dal vědět až bude sám a nebude problém ho zatknout. Ten muž velmi
miloval lidi a byl pro ně ochoten udělat cokoli. A protože byl velmi moudrý,
věděl, co ho čeká. Je to jako když se člověk doví, že má nevyléčitelnou
nemoc a zjistí, že mu zbývá už jen pár krutých dní možná jen několik
desítek hodin. A nikdo mu nemůže pomoci. Už se nemá na koho obrátit, už
není, kdo by ho potěšil, už není, kdo by mu pomohl. Ten večer, kdy byl jen
v úzkém kruhu nejbližších přátel to pociťoval. A snažil se jim ukázat,
co ho čeká. Ale oni nerozuměli a on dál zůstával v té mučivé vnitřní
samotě, kdy už nebylo žádné útěchy. Nadcházel čas, kdy se chlad vtírá
pod kůži a kdy se každý hřeje doma u svého ohniště. Toho večera ho
jeden z jeho blízkých zradil. Přivedl tam oddíl vojáků a stráže. Ten muž
to věděl. Cítil, jak se to s každou se*****ou více a více přibližuje a
jak to tíží. Jako chlad, který se vkrádal pod oblečení a pod kůži a
ochlazoval horkou krev. A cítil jak každá vteřina doléhá na jeho tělo a
každý sval jako chlad přicházející se soumrakem. Jako chlad, kterým
tuhnou svaly. V tu hodinu přišli ozbrojeni s pochodněmi a lucernami. Jako pro
vraha a zloděje si přišli. A jeho přítel jim ho vydal a on se nebránil. A
jeho blízcí ho opustili a rozprchli se do okolí. Té noci, kdy ulicemi se plížil
jenom chlad, kdy se všichni hřáli ve svých domovech u svých ohnišť a v
teplých postelích, kdy se chlad vkrádal pod kůži, ho vlekli ulicemi jako
sprostého zločince s celým oddílem vojáků a stráží. Když procházeli
studenými ulicemi, mohl občas zahlédnout skrze okenice probleskující světlo
teplého domácího ohně. Naproti tomu cítil jen chlad ulic a cinkání
zbroje, poháněn tvrdě několika strážemi, zatím co ostatní si povídali,
jak se po příchodu ohřejí a nasytí, případně půjdou spát. Jak se těší
na příjemný spánek. Zatímco on pociťoval jen zařezávající se pouta a
tvrdé pohánění stráží. Konečně ho přivedli před představeného. A
protože bylo velké chladno, stráže si udělali oheň a ohřívali se v kruhu
kolem něho. Představený se ho ptal na jeho učení a on mu odpověděl proč
se ho ptá, vždyť učil veřejně. Ať se zeptá lidí. Po těch slovech ho
udeřil jeden ze strážců do tváře. Nečekaný tupý náraz, který ho málem
srazil k zemi. Zatmělo se mu před očima, bolest projela celým tělem. Zapotácel
se. Prudká bolest... Strážný na něj zařval:" Tak se odpovídá představenému!?"
On mu odpověděl: "Jestliže jsem řekl něco špatného, dokaž mi to.
Pokud ne, proč mě biješ?" Po té ho dali zase předvést před jiného
představeného. A zase byl vláčen ulicemi města. Palčivou bolest ve tváři
vystřídal vtíravý chlad. Od dalšího představeného ho zase vedli do místodržitelského
paláce. Bylo už časně z rána, začínalo přituhovat, mlžný opar
dokresloval nevlídnou náladu. Všude byl klid. Všichni ve svých domovech
spali klidným a osvěžujícím spánkem. Ó, jak příjemný je spánek, když
nohy jsou znavené. Když člověk celou noc nespí, když jej drtí zima. Jak příjemná
by byla teplá postel. Když jej přivedli do místodržitelského paláce, místodržitel
jej vyslechl. Když na něm nenalezl žádnou vinu, vyšel před lid a řekl jim
to. Ale oni volali: "On je vinen!!!" On jim odpověděl: "V tento
čas je zvykem, abych vám propustil jednoho vězně. Chcete-li, propustím vám
toho muže." Ale lidi volali: "Ne toho! My chceme Barabáše!"
Tehdy dal místodržitel toho muže zbičovat. Strážní jej chopili a odvlekli
do vězení. Tam se mu začali posmívat. Seděl spoutaný. Strhli jej na
kolena, strhali z něj jeho šaty a začali na něj plivat. V tom přišla první
rána do obličeje. Opět ta bolest. A další - ta jej srazila. Jako by ohlušující
rána vypnula svět. Tma. Hukot, hrozný hukot v hlavě. Pak ucítil další tupé
nárazy. Někdo s ním smýkal z místa na místo. Cítil jak je jeho bezvládné
tělo zmítané bolestí. Bolest. Hukot, bolest; další a další tupé nárazy.
Jedna bolest se prolínala do druhé. Celé tělo se propadá v bolesti. Ledová
voda. Celým tělem projela ledová křeč, která podtrhla celé uvědomění
si skutečnosti. V tom ho popadly dvě mohutné ruce. Popadly ho za pouta až se
celé tělo zmítalo v bolesti. Jak ho stráže byli a kopali, měl pocit, že
nejhorší bolest vychází z jeho rukou, to jak se pouta, za které byl vláčen
zařezávali do kůže na zápěstí. Vnímal bolest. A opět ledová voda. Uvědomil
si, že na půl visí za ruce. Slyšel nějaký řev, ale všechno přehlušoval
ten strašný hukot, který jako by vycházel z celého těla. V tom uslyšel ránu,
která s ním smýkla. Měl pocit, že mu vyrve ruce v zápěstí. V tom si
teprve uvědomil tu strašnou bolest, která vycházela ze zad, jako když tisíce
hrotů trhají záda na kusy. To dopadly řecké důtky na jeho záda. Ta bolest
projela celým tělem a bodala až do mozku. Když se rozlila do celého těla a
neměla už kam postupovat, vše najednou zarazila ledová voda, která vše stáhla
do otupujícího chladu. A znovu ta bolest, vystřelující ze zad. To znovu
dopadly důtky na záda a to se stále opakovalo až celé tělo tu bylo jen
proto, aby mučilo mozek tím, jakou prožívá bolest. Pak byl vydán, aby zemřel
tradiční smrtí. Navlékli na něj jeho staré šaty a vyvlékli jej ven. Tam
pomalu donutil své bolestí zemdlené údy, aby se daly do pohybu. S každým
krokem pociťoval znovu a znovu celé bičování. Pak na jeho zesláblé tělo
naložili dřevo, na němž měl zemřít. Ostré hrany se zarývaly s každým
krokem hlouběji a hlouběji do ran, způsobených důtkami. Kolem davy lidí,
tak jak to vídával dřív každý den. Jenže teď na něj házeli shnilé
ovoce a pokřikovali na něj a plivali po něm. Když pod tíhou svého břemene
klopýtl, ucítil jen další šlehy. Teď pociťoval samotu. Teď pociťoval
osamění. Teď pociťoval bolest. A stále více blížící se konec. Když přišli
na popraviště, ztrhli z něho šaty a položili ho na kříž. Přistoupil k němu
jeden muž, rozmáchl se a protnul mu jednu ruku hřebem. Ostrá bolest, která
probodávala celou jeho paži a šířila se do těla. V tom přiložil druhý hřeb
a protnul i druhou ruku. A opět. Ostrá bolest z jedné i druhé strany. Mozek zmítaný
bolestmi, které neustávaly. Pak mu zkřížili nohy. A začali je probíjet hřebem.
Tentokrát to nebylo najednou, ale několika údery a on pociťoval, jak ostrý
hrot projíždí masem hloub a hloub. Jak trhá maso. Jakoby projížděla
bolest s hřebem celýma nohama až do hlouby srdce, až do mozku a bolest neustávala.
Poté jej začali zvedat na kříži, s každým pohybem se bolest jen zvětšovala
a znovu obnovovala. Když stavěli kříž, s každým dotykem, s každým nárazem,
jako by znovu zarazili všechny tři hřeby. Když už kříž stál, začala působit
váha těla. Ta ještě více stupňovala bolest. A za nedlouho tělo zmítané
bolestmi a oslabované pomalu odtékající krví, začalo pociťovat nedostatek
tekutin. A proto ještě zesláblými rty řekl: "Žízním." Tak vojáci,
kteří tam byli, vzali houbu, nabodli ji na kopí, namočili ji do octa a dávali
mu pít. On okusil octa. Potom řekl: "Dokonáno jest!" Naklonil hlavu
a zemřel. A protože byl čas, kdy na kříži nikdo nesměl zůstat, všem
odsouzeným polámali kosti, jenom jemu, protože viděli, že je mrtev,
probodli bok. Byl sňat z kříže, pohřben.
Ruda
|