poslal Nepřihlášený Sledoval jsem 5. února Otázky Václava Moravce. Pan ministr Jandák řekl, že se chce ještě jednou pokusit o ratifikaci smlouvy s Vatikánem. Pokládám za nutné vyjádřit svůj nesouhlas s tímto záměrem.
Zatímco v sousedním Polsku, Slovensku a hlavně Rakousku je drtivá převaha občanů vyznání římskokatolického, u nás podle sčítání lidu je to jen 27 %. Zbývajících 73 % jsou lidé bez vyznání a jinověrci. Znám text smlouvy s Vatikánem, který připravil ještě ministr Kavan a poslanci v r. 2002 zamítli. Vzhledem k současnému způsobu financování církví by realizace smlouvy znamenala nadměrné finanční zatížení daňových poplatníků - nekatolíků a fakticky jejich vykořisťování katolíky. Církev by totiž mohla stupňovat své finanční požadavky vůči státu do neúnosné míry s odvoláním na povinnost státu ze smlouvy. Např. by mohla chtít desítky církevních škol, církevní univerzity s fakultami nejen teologickými (z Karlovy univerzity by katolická teologická fakulta musela ven), vše financované státem (tj. námi všemi) bez práva státu na kontrolu, jak se s prostředky hospodaří. Až se změní způsob financování církví ze současného stavu na takové poměry, kdy věřící příslušnou církev budou financovat sami bez státní podpory, pak bude takto koncipovaná smlouva možná. Prozatím je její podpis předčasný.
Zarazilo mě, jak si římskokatoličtí hodnostáři slovy biskupa Lobkowizce představují onen dialog, který pan ministr navrhuje. Není pravda, že dialog nebyl a že stát se vůči církvím chová macešsky. Sám vím o tom, že v době po r. 1990 byl zdarma římskokatolíkům předán mnohý majetek sloužící dříve církvi a od r. 1950 využívaný státními institucemi za vložení spousty investic k jeho zhodnocení a stavebnímu zdokonalení. Uvedl bych (vedle známého předání části areálu Národního divadla Voršilkám) jako příklad klášter v Brně na Mendlově náměstí, kdysi pod opatem Mendelem činícím zde pokusy. Jeho budova sloužila Akademii věd, ta ji již v roce 1990 (před schválením restitučního zákona!) ze své iniciativy předala mnichům a nic nežádala za prostavěné desítky milionů. Pan Lobkowicz v televizi řekl, že církev byla »ochuzena« velkým rozsahem restitucí nemovitého majetku, provedených až po vypořádání majetku církevního, proto stupňuje své požadavky. To je přímo nehorázné! Jak známo, církev v Berní rule, Tereziánském katastru a dalších soupisech půdy jako vlastník nebyla nikdy uvedena, protože tento majetek byl považován za majetek nikoli soukromý, ale veřejný ve správě církve. A teď, protože v r. 1991 byl změněn zákon, by chtěla do vlastnictví něco, co jí nikdy nepatřilo (a stát je ten zlý, kdo se s ní nechce o nadměrných majetkových požadavcích bavit)?
Dialog a smlouvy lze dojednávat a uzavírat jen tehdy, jednají-li spolu oba partneři rovně. Jestliže jedna strana druhou jasně vydírá, a církev má dnes tendenci stát vydírat neúměrnými majetkovými nároky, je vstřícnost druhé strany vyloučena. Výmluvy na nedostatek ochoty státu v minulosti se nezakládají na pravdě. Z toho by pan ministr kultury měl vycházet.
Vladimír Šaur
