poslal Nepřihlášený
NEODVOLÁM!
Josef Veselý
"V sobotu po svatém Marcelovi, která byla osmým dnem měsíce června, mistr Jan Hus byl opět veden k slyšení do refektáře, kde předsedal král s nějakými kardinály, arcibiskupy, biskupy a jinými preláty; a páni Václav a Jan a Petr, bakalář a písař také tam byli přítomni."
Takto začíná mistr Petr z Mladoňovic reportáž o třetím Husově slyšení na kostnickém koncilu. Onen "pan Václav," to byl Václav z Dubé, Jan je zcela jistě Jan z Chlumu, řečený Kepka, no a Petr je samotný pisatel. "A bylo tam čtení asi třiceti devíti článků, které prý byly vybrány z knih mistrových. Které byly doslovně v knihách polo-ženy, ty mistr uznal za své, které však nebyly doslovně vybrány, ty četl jakýsi Angličan, jak byly v knize a exempláři mistrově."
Velikou příčinou pohoršení koncilu bylo Husovo odvolání ke Kristu. "Ten jediný ani neklame, ani nemůže být klamán, a jediný má tu moc, aby pozdvihl obtížené a utlačené." Proč to tak vadilo? Protože tím mistr obešel celou soustavu církevních instancí. K nim se měl obracet - a ne k Božímu synu. No ale - svatá prostoto, nemá snad pozemský svět svůj řád, své právní předpisy? Takhle se Hus vyvyšuje i nad samotného apoštola Pavla - ten se ve chvíli tísně odvolal pouze k císaři! Byla to od něj troufalost, a ne jen tak ledajaká, nýbrž nebezpečná troufalost. Jestliže jeden odmítne poslušnost nejvyšším autoritám tohoto světa, najde se záhy druhý, třetí... a svět se otřese ve svých základech! Dnes se k tomu však kardinál už vracet nebude, beztoho jsou Němci celí žhaví, aby se konečně dostali ke svému vyhnání z Prahy. Obviňovali Husa z toho, že svými bludy způsobil roztržku v království, neposlušnost poddaných k představeným i zkázu university. Marně jim Hus připomínal, že nikdo nikoho k odchodu z Prahy nenutil, marně volal na pomoc svědky. Jeden svědek se přihlásil, ale příliš Husovi nepomohl.:
"Ano, důstojní otcové, nejen cizinci, ale i doktoři vlastního národa pro něho a z jeho nařízení byli z Prahy vyhnáni! A dosud někteří z nich jsou ve vyhnanství na Moravě!"
"Není pravda, že pro mne, protože jsem tenkrát nebyl v Praze!" reagoval na Štěpánovu obžalobu okamžitě Jan Hus. Kardinál d'Ailly ho napomenul: "Mistře Jene, nedávno jsi ve věži promlouval zdrženlivěji než nyní, a věz, že to není k tvému prospěchu!" "Vaše Otcovství, tehdy jste se mnou pěkně mluvili. Zde však na mne každý křičí, a proto věřím, že jsou všichni mými nepřáteli." "Kdo křičí? Vždyť když mluvíš, všichni tě v tichosti poslouchají!" "Ačkoli jsme zde na soudě, křičí všichni, a já vás neslyším." "Snad jsi však přesto slyšel, jak tvým přičiněním vznikly v Čechách loupeže, bitky, svatokrádeže a jiné hrozné a ohavné věci. Sám to mohu dosvědčit, Když jsem se před dvěma roky vracel z Říma, potkali mě nějací preláti z Čech, a na můj dotaz, co je u nich nového, odpověděli, že je zle, že je všechno duchovenstvo olupováno o svůj majetek a že se mu ubližuje i jinak."
Když mluvil kardinál nebo král, tak ticho bylo. Když dostal slovo Hus, vypukla vřava. Nejsilnější řev a spílání se ozývalo, když se Hus dotkl papeže, kardinálů a především majetku církve. Marně mistr dokazoval, že výpisky z jeho knih byly často pořízeny nepřesně, ať už úmyslně či nevědomky, a také že některé věty byly vytrženy ze souvislosti a tím pádem dávají úplně jiný smysl. "Tam, kde stály v knize věci, které se jim nelíbily, několikrát při nich pravil kardinál d'Ailly králi Zikmundovi: A hle, toto zde stojí hůře, nebezpečněji a bludněji, než bylo článkováno!" (D'Ailly nezaváhal - využil příležitosti, aby na svou oběť poštval hněv římského krále.) "Papež, biskup nebo kněz, který žije ve smrtelném hříchu, není papežem, biskupem a knězem před Bohem!" "A co král, který hřeší?" "Ano, také král, který žije ve smrtelném hříchu, není před očima Božíma pravým králem." Zikmund, znuděný vleklým průběhem jednání, byl zrovna tehdy u okna a bavil se s norimberským purkrabím, a tak neslyšel, o čem se zrovna vede řeč. "Zavolejte krále!" Kardinál vybídl Husa, aby svůj výrok opakoval. "Ale Jene Huse," řekl na to Zikmund, "kdopak žije bez hříchu?" Když se toho nedočkal od krále, musel to Husovi pořádně vytmavit kardinál: "Nestačí ti, že tupíš svými spisy a svým učením duchovní stav? Teď chceš podrývat i základy království a svrhávat krále z jejich trůnů?!"
Jeden ze závažných Husových hříchů se jmenoval Wiclef. Prokurátor začal zvýšeným hlasem předčítat soubor článků o šíření a obhajobě Wiclefových bludů na pražském vysokém učení i jinde. "Proč mě viníte Viklefem? Co mi do něho, vždyť nebyl ani Čech, ani můj otec, nýbrž Angličan. A jestliže psal nějaké bludy, ať se z nich odpovídají Angličané!" To nebylo od Husa zrovna taktické. Ukvapil se. Už prostě nemohl zůstat netečný k tomu, jak se do jeho pře zatahuje ten Wiclef. Jako by záleželo, co kdo kdy řekl, a ne, kde je pravda. Zrovna teď mu zase vytýkají, že nesouhlasil s odsouzením Wiclefových článků a dokonce, že hájil ten, podle něhož papež nebo kněz ve stavu smrtelného hříchu neproměňuje svátost ol-tářní, neposvěcuje ani nekřtí. "Ale, Vaše Otcovství, vždyť v mých spisech stojí omezení v tom smyslu, že tak činí nehodně, protože jsou na ten čas nehodnými služebníky svátostí božích." "Mýlíš se, neboť v tvé knize stojí článek, jak bylo výše uvedeno." "Chci být upálen, nestojí-li tak, jak jsem jej vymezil!" Hus měl dobrou paměť. To, co citoval, tak uváděl na slovo přesně. Kardinál d'Ailly přerušil jalové dohadování - Husovy spisy jsou po ruce, nic nebrání přesvědčit se, kdo se mýlí. Pravdu měl Hus. Přesně v tom smyslu, kterého se dovolával.
"Písmo dí: Kdo klame chudého, člověk krvavý jest; kdo odnímá v potu chléb, jako ten, to věz, jest vinen, kterýž zabije bližního svého." "A že jsou loupežníci, to jest jisto, neboť berou chudým jejich statek; a že jsou zloději, jest vědomo, nebo kradou cizí věci; a že jsou svatokupci, svatokrádci, to jest proto, že kradou svatou almužnu, jež slove proto svatá, že jest pro Pána Boha, jenž jest svatý nad svatými; a proto, aby byl člověk svat, chudým dává. A z toho je možno spatřiti, kterak hustě hřeší lidé v těch almužnách: i ti, kteří je dávají, i ti, kteříž poručníci bývají, i ti, kteříž je přijímají; první zle dobyté dávajíce, druzí zadržívajíce nebo zle rozdávajíce, třetí zle přijímajíce; první nejsou potřebni, druzí přílišně nabírajíce, třetí zle utracujíce, a všichni ti obecně o ty almužny se vadíce."
