Grano Salis - To, co je podstatné v knize Přísloví

Karels poslal:

Na otázku, kterou jsem položil hned v nadpise tohoto článku, mohu odpovědět, že všechno je podstatné. Proč? Protože všechno je Boží slovo, slovo živého Boha. Ale přesto, podle mého soudu, určité Boží slovo je důležitější než jiné Boží slovo. Podívejme se například na Přísloví 1. kapitolu a verš 7. Přečtěme první polovinu tohoto verše: „Počátek poznání je bázeň před Hospodinem …“. Co můžeme z tohoto textu vyčíst? V samotném českém překladu to tak není na první pohled zřejmé, ale hebrejský originál nám říká toto: יראת יהוה ראשׁית דעת [jir-at adónaj réšit dáat]. K tomu, aby Šalamoun zdůraznil nutnost bázně Boží pro poznání, používá zde jazyka stvoření. Jak to vím? No ono ראשׁית (počátek) je hned první slovo Bible, v Gn 1,1 je psáno בראשׁית ברא אלהים [berešít bárá Elohim] „Na počátku stvořil Bůh…“.

Ale co tím Šalamoun chce říct? No já se domnívám, že tím se chce říct, abychom počítali s tím, že stejně tak jako Bůh, Náš Bůh stvořil nebesa a zemi, tak k poznání nevede jiná cesta než cesta bázně Boží. Tak jako stvoření má svého Stvořitele, stavba svého stavitele, království svého krále, tak poznání není možné získat bez bázně Boží. Pokud chci mít poznání, bez bázně Boží to není možné.

Ale to poznání má ještě svůj vlastní „odstín“ významu. Toto poznání דעת znamená mít osobní zkušenost, pocítit to na „vlastní kůži“. Slovesný tvar ידע (poznat) je použit v Gn o intimním vztahu mezi Adamem a Evou - Gn 4,1 „I poznal člověk svou ženu Evu…“. O jakém poznání tedy hovoří Šalamoun? Já věřím tomu, že hovoří především o poznání Boha, o osobním vztahu s Pánem Bohem, o osobní zkušenosti s Ním. Potom teprve o poznání Božího slova a až teprve nakonec o poznání obecně. Takže k Pánu Bohu mohu přistupovat leda s bázní Boží! Bez této bázně nemohu Našeho Boha poznávat! To je to co chtěl Šalamoun nechat jako „vzkaz“ pro všechny ctitele jediného Boha.

A teď se pojďme zamyslet nad tím, co to je bázeň Boží. Ale co to ta bázeň Boží je? Je to mít strach, klepat se někde v koutku strachem, nebo je to hluboká úcta, či něco jiného? Na to se pokusím nyní odpovědět. Sloveso mít bázeň ירא je pravděpodobně stejného původu jako sloveso vyjadřující myšlenku vidět – ראה . Tedy mít bázeň Boží, bát se Boha, znamená vědět že Bůh se na nás dívá, ať už jsme kdekoliv a děláme cokoliv. Mít před Pánem Bohem bázeň, tedy neznamená mít strach a hrůzu, ale vědomí jeho pohledu. A to je dědictví Božího lidu.

Ale bratře sestro nemyl se, tento dohled není dozor, spíše je to, že Náš Bůh s námi počítá ve svém ohromném plánu spásy. Mít bázeň Boží tedy znamená, že vím o tom, jak Náš Otec v nebesích s námi počítá, že má zájem o každého člověka. A i v nesnázích o mně můj Pán ví a je mi připraven pomoci. Nejsem vydán napospas všemu tomu co přichází na tento svět a čemu jsou vydáni na milost a nemilost „děti tohoto světa“. Můj Bůh o mně ví a počítá se mnou. Je to Bůh jemuž nic „neunikne“. Samozřejmě ví o mých úspěších, ale také prohrách. Jakýkoliv hřích, i ten nejtajnější před ním není skryt. A je jenom na mně, abych tento hřích vyznal a odvrátil se od tohoto hříchu. To je to, co je obsahem slova mít bázeň před Bohem - Bůh, který všechno a všechny vidí a já o tom vím. A pak z tohoto poznání mohu jedině v úctě přistupovat k Tomu, jenž je dárcem života.

Co tedy Šalamoun zamýšlel, když psal knihu Přísloví? Osobně se domnívám, že k poznání, ale především k poznání Pána Boha je nutná bázeň Boží. Bez této bázně - hluboké úcty a pokory vyvěrající z vědomí jeho bdělého pohledu nad mým životem, nemohu přistupovat k Pánu Bohu. Nemohu se modlit. Nemohu číst Bibli. Nemohu chodit do shromáždění. V Šalamounově učení je bázeň před Bohem pojata jako jeden ze základních „článků víry“, jako jeden z prvních bodů „Ústavy Božího lidu.“

Na závěr bych chtěl napsat, že to podstatné a důležité je: „Počátek poznání je bázeň před Hospodinem, moudrostí a kázní pohrdají pošetilci.“ Př 1,7

Karel Sýkora, Apoštolská církev, Olomouc

	Hledej
	Je a svátek má Marcela. Vytvoření registrace