poslal Pastýř SKUPINKOVÝ SBOR - 3. Postkonfesjiní model – současný přehledJosef Marván
2005
Vedoucí práce: Aleš Franc
Postkonfesjiní model – současný přehled
Skupinkových sborů najdeme po světě, zvláště v poslední době, velmi mnoho. Není v našich silách a ani není našim cílem je všechny vystopovat a popsat. Podíváme se pouze na několik nejznámějších a pokusíme se vytvořit si o nich základní přehled.
3.1 Korejský megasbor
Korejský megasbor Yoido Full Gospel Church je největším sborem v Jižní Koreji. Jeho zakladatelem a prvním pastorem je Dr. David Yonggi Cho.
Cho se narodil 14.2.1936 v buddhistické rodině. Byl nejstarší z pěti bratrů a čtyř sester a jeho otec byl podnikatel. V sedmnácti letech zjistil, že má tuberkulózu a lékaři mu dávali jen tři měsíce života. To ho vedlo k hledání pomoci v duchovní oblasti a po tom, co zjistil, že mu buddhismus není schopen pomoct, se ho zřekl a volal k neznámému Bohu. Několik dní nato se setkal s kamarádkou své sestry, která byla křesťanka, a ta ho přivedla ke znovuzrození. Cho nezemřel a po šesti měsících byl plně zdráv.
„Cho usiloval o to stát se lékařem, ale uprostřed noci se mu zjevil Ježíš oblečený jako požárník, povolal ho ke kázání a naplnil ho Duchem svatým.“[37] Cho tedy začal pracovat jako překladatel pro jednoho amerického misionáře a následně dostal stipendium ke studiu na Full Gospel Bible College v Soulu, kterou ukončil roku 1958. Založil sbor, který do roku 1961 vyrostl do počtu šesti set členů. V roce 1961 si vytýčil cíl vybudovat největší sbor v Koreji s vírou, že je to Boží vůle. Do naplnění tohoto cíle se pustil s velikým zápalem a nadšením. Nakládal si na sebe ale moc úkolů a tak se roku 1964 (kdy jeho sbor dosáhnul počtu 2400 členů) díky přepracování nervově zhroutil. Zpětně tuto svou snahu zhodnotil takto:
„V roce 1961 Jsem se rozhodl vybudovat největší sbor v Koreji. V té době jsem si myslel, že to dělám pro Boha, ale dnes jsem si uvědomil že jsem to dělal jen na základě svých vlastních ambicí. To se ukázalo jako neštěstí. Bůh mě musel nechat selhat, abych se k němu ve své nouzi obrátil a dovolil mu vybudovat jeho vlastní církve - jeho způsobem.“[38]
Cho se začal modlit a hledat cestu jak má svůj sbor vést dále. Během studia knihy Skutků přijal vizi rozdělení sboru do domácích skupinek a vytvořil systém pro celý sbor. Jako vedoucí jednotlivých domácích skupinek chtěl ustanovit diákony. Problém nastal, když jim tento svůj plán přednesl. Všichni s ním sice teoreticky souhlasili, ale z různých důvodů (převážně osobních) se do něj nikdo z nich nechtěl zapojit. Cho po modlitbách a hledání co dál přijal další vizi - ustanovit jako vedoucí skupinek ženy. Pro něho samotného to bylo docela šokující a nebyl schopen to přijmout až do chvíle, kdy k němu – dle jeho slov - promluvil Bůh:
„Yonggi Cho, z koho jsem se narodil?“
„Z ženy, Pane,“ odpověděl jsem.
„A na čím klíně jsem byl vychováván?“
„Na klíně ženy.“
„A kdo mě následoval při mé službě a pomáhal my v mých potřebách?“
„Ženy,“ řekl jsem.
„Kdo se mnou zůstal až do poslední chvíle při mém ukřižování?“
„Ženy.“
„Kdo přišel pomazat mé tělo v hrobce?“
„Ženy.“
„Kdo byli první svědkové mého vzkříšení?“
„Ženy.“
„A komu jsem předal první poselství po svém vzkříšení?“
„Marii Magdaléně, ženě.“
„Na všechny mé otázky jsi odpověděl: žena. Proč se tedy tolik bojíš žen? Během mé pozemské služby jsem byl obklopen drahými, skvělými ženami. Tak proč by mé tělo, církev, nemělo být také obklopeno a podporováno ženami?“[39]
Po tomto rozhovoru Cho kapituloval a vizi přijal. Když jí ale začal uvádět do praxe, nastalo několik problémů:
1. Ženy nebyly na svůj úkol připravené a mnohé z nich neznaly ani základní biblické pravdy. To vedlo k naprostému zmatku, kdy každá učila, co uznala za vhodné. Proto je Cho musel začít vyučovat. Začal se s nimi setkávat každou středu a připravovat je na skupinky.
Skupinky se měly skládat z chval, společné modlitby, vyučování navazujícího na nedělní kázání podle poznámek, které Cho připravil, a sbírky. Na závěr měla být svědectví a modlitby za uzdravení a křest Duchem svatým.
2. Ze skupinek se stávaly dlouhé párty, kde mezi sebou hostitelské rodiny soutěžily, kdo připraví lepší jídlo. Mnozí z nich potom nechtěli, aby se skupinka v jejich domě konala, protože nebyli schopni připravit jídlo lepší, než bylo to minulé. Proto Cho zavedl časový limit na setkání - jednu hodinu a občerstvení omezil na čaj a sušenky.
3. Občerstvení se podávalo na začátku, což vedlo k protahování začátku programu a setkání stále trvala příliš dlouho. Proto bylo ustanoveno, že občerstvení se bude podávat až na konci setkání.
4. Na skupinky byli příležitostně zváni misionáři jako hosté. Ti obvykle prezentovali svou práci a poté žádali o sbírku. To odčerpávalo finanční prostředky členů skupinky a již nezbývalo na potřeby sboru. Proto Cho zakázal sloužit slovem na skupinkách všem hostům, pokud je předem neschválil, a zakázal sbírky na jiné účely, než byly v rámci služby celého sboru.
5. Členové skupinky si mezi sebou půjčovali peníze a někteří dokonce brali i úroky. Proto Cho zakázal jakékoli půjčování peněz.
6. Některé skupinky vyrostly až na padesát rodin a již měly problém se do domácnosti vejít. Proto Cho po určité době experimentování stanovil pravidlo, že když skupinka dosáhne počtu patnácti rodin, musí se rozdělit. Skupinky neměly být zaměřeny do sebe, ale jejich členové měli být neustále povzbuzováni k evangelizaci.
Dělení skupinek mělo být vnímáno jako radostná věc, protože svědčí o růstu a opět umožní další růst. Skupinky Cho vnímal jako nový mocný nástroj k evangelizaci.
„Předtím, než jsem poznal biblický způsob evangelizace, myslel jsem, že jediná věc, kterou musíme dělat (abychom dosáhli probuzení) jsou veliká setkání se všemi druhy řečníků a programů. Ale se skupinkovým systémem nepotřebujeme žádné zvláštní programy. Máme probuzení každý den a nestojí nás to téměř žádné úsilí.“[40]
7. Vedoucí skupinek si půjčovali peníze ze sbírek a ne vždy je byli schopni vrátit. Proto byla každé skupince dána pokladnička a každou sbírku měli spočítat a zaznamenat.
Všechny tyto problémy ukazovaly na potřebu striktního řádu. Proto Cho připravil formuláře o průběhu skupinek a od každého vedoucího vyžadoval jejich vyplňování. Skupinky musely fungovat podle přesně daného programu a jakékoli změny musely být předem schváleny. Počet skupinek velmi rychle rostl a proto Cho po nějaké době zaměstnal několik asistentů, z nichž každý měl na starost padesát skupinek.
Po těchto událostech se zdálo, že se situace ve sboru stabilizovala a sbor rychle rostl. Cho se 1. 3. 1965 oženil. Když sbor kolem roku 1974 vyrostl na zhruba osmnáct tisíc členů, přijal vizi vybudovat novou sborovou budovu. Ne všichni s tím ale souhlasili, tak se sbor po dohodě rozdělil. Osm tisíc lidí se oddělilo, přijali nového pastora a zůstali ve staré budově. Cho se s deseti tisíci členů přesunul do nové budovy. Během stěhování zažil Cho téměř úplné uzdravení z problémů, které ho postihly v roce 1965. Sbor dále rostl a 30.12.1981 dosáhl počtu dvě stě tisíc členů. Od roku 1980 začal sbor zakládat satelitní sbory. I přes to počet členů ve sboru neustále rostl a v roce 2003 dosáhl 780 000 členů.
Sbor vytvořil také modlitební horu, vzdělávací centrum World Evangelical Center, televizní studio a mezinárodní program pro vyučování pastorů Church Growth International. Sbor byl založen v rámci denominace Assemblies of God, kam dosud náleží. Cho vztah sboru k této denominaci shrnuje takto:
„Velikost, síla a vliv našeho společenství není odloučena od celé Církve Ježíše Krista ani není odloučena od denominace. Máme plné společenství s univerzální Církví i se svou denominací. Ale na prvním místě a nejdůležitější je to, že jsme místní sbor.“[41]
3.2 Touch Outreach Ministries
TOUCH (Transforming Others Under Christ's Hand) Outreach Ministries nebo také The Cell Group People (pracovní název) je mezinárodní organizace založená Dr. Ralphem W. Neighbourem.
Ralph Neighbour se narodil v baptistické rodině v Texasu a stal křesťanem když mu bylo pět let. Ve dvanácti letech prožil na mládežnickém táboře povolání ke službě Bohu na plný úvazek. Vystudoval biblickou školu a začal sloužit v církvi jako pastor. Jednoho dne během studia knihy Skutků přijal novou vizi pro církev:
„Před mnoha lety Bůh roznítil mého otce, Ralpha Heighboura, novou vizí pro církev. Když četl knihu Skutků, moc společenství k zasažení světa a vytvoření učedníků vyskočila ze stránek.“[42]
Na konci šedesátých let devatenáctého století několikrát jel do Soulu do Jižní Koreje, aby se seznámil se sborem Yoido Full Gospel Church. Když se vrátil do Texasu, rozhodl se tam jako experiment přebudovat svůj malý sbor do skupinkové formy, aby ověřil, je - li možné jí používat i v jiné kultuře, než jen v Koreji.
Po několika letech učení se metodou pokus - omyl se mu podařilo vybudovat funkční model skupinkového sboru i pro americké podmínky. Jeho sbor vyrostl z původní malé skupinky na sedm set členů. Neighbour byl výsledkem tohoto pokusu natolik nadšen, že se rozhodnul začít skupinkový model šířit i na další místa. Kolem roku 1971 zformoval zásady této nově vznikající služby a začal formovat sbory do skupinkové podoby.
Oficiálně TOUCH Outrech Ministries vzniklo až roku 1981. Ralph Neighbour ho vedl až do roku 1995, kdy odešel do důchodu a jeho místo nastoupil jeho syn Randall Neighbour. Dnes má TOUCH Outreach Ministries pobočky v mnoha zemích světa.
TOUCH Outreach Ministries se liší od ostatních organizací, které se také zabývají vyučováním služebníků o skupinkových modelech sboru, tím, že:
„1. Nejsme podporováni ani řízeni jednou velikou církví nebo denominací, která uspěla s jedním modelem skupinkového života.
2. Nepředpisujeme ani neustanovujeme jednu strukturu skupinkového života církvi, které radíme nebo ke které se přidružujeme.“[43]
Organizace se snaží každému sboru „ušít model na míru“. Základní principy ovšem zůstávají u všech případných variant stejné. Model je postaven na skupinkách o počtu maximálně patnácti lidí.
„Skupinka není jen část života sboru spolu s dalšími organizacemi. Je to život sboru, je to místo rodiny a spojení a když řádně funguje, všechny ostatní protichůdné struktury nejsou potřebné ani oprávněné.“[44]
Ve chvíli, kdy skupinka dosáhne patnácti osob, přišel čas pro dělení. Skupinka by měla vždy do určité doby vyrůst a rozdělit se. Pokud se tak nestane, je to znamením, že něco není v pořádku. K tomu, aby mohl sbor dobře fungovat, nepotřebuje kromě skupinek již žádné další akce - ty jsou jen doplňkovými aktivitami vycházejícími z činnosti skupinek.
Další struktura (hierarchické uspořádání) i principy jsou velmi podobné těm, které jsme viděli v definici postkonfesijního sboru v první kapitole, takže je již znovu nebudeme rozebírat.
Neighbour se domnívá, že prakticky sto procent neskupinkových sborů se dnes dostalo do stavu, kdy se zajímají více o aktivity než o lidi a ztratili opravdový život. Příchod skupinkového hnutí vidí jako počátek druhé reformace, která má navrátit církvi život a otevřít dveře pro působení Boží moci a duchovních darů.
„Skupinka je kanál (channel) moci. Je to vstupní brána do nadpřirozena, vchod pro každého věřícího objevujícího Boží moc k uzdravení, k přinesení a zajištěni růstu.“[45]
Aby tato „druhá reformace“ nastala, nestačí do již existujících systémů zakomponovat skupinky, tak jako není možné lít nové víno do starých měchů. Je třeba nechat starý systém zaniknout a zcela ho nahradit novým - skupinkovým.
Argentinské probuzení
Argentinské probuzení je úzce spojeno se sborem Pentecostal Congregation v Buenos Aires. Pastorem v tomto sboru byl v letech 1966 - 1978 Juan Carlos Ortiz. Ten, jak uvádí, přijal od Boha vizi, že:
„Bůh vybuduje nové společenství. V církvi se začnou dít věci. Svět o tom ještě neví, ale přichází to. Budeme jako město na hoře, příklad společenství, kde jedni milují druhé ... začne to u pastorů a rychle se to rozšíří do ostatních částí Kristova těla v našich městech. Když se Ježíš podívá na vaše město, vidí své pastýře a ovce všechny v jednotě. Pokud jsme v Ježíši, uvidíme to samé. Ne všichni máme správné doktríny, ale nezdá se, že by to Ježíši nějak překáželo v tom nás milovat. Tím spíše by to nemělo zastavit Ježíšovy služebníky.“[46]
Ortiz prý přijal od Boha vizi, že je třeba přetransformovat sbor do nové podoby (nových pružných měchů), aby do něj Bůh mohl vlít svůj život a vytvořit pravou jednotu věřících. V šedesátých letech devatenáctého století tedy začal přebudovávat svůj sbor do skupinkové podoby. Struktura modelu, který použil, se mírně liší od modelu, který jsme si uvedli v definici postkonfesijního sboru. Tato struktura se nazývá G12:
„Ježíš začal tím, že si našel dvanáct lidí, které mohl vychovat k tomu, aby se stali těmi, kdo mění svět. Před tím, než si svých dvanáct vybral, se celou noc modlil. Potom je vyučoval a formoval více než tři roky a vytvářel z nich mocný tým. Později, v knize Skutků, vidíme, jak si apoštolé vybírali a vychovávali svých „Dvanáct“. Princip dvanácti je dynamický a výbušný (explosive) ale i jednoduchý na pochopení a uskutečnění. Základy vize G12:
1. Každý je potenciální vedoucí.
2. Každý může vychovávat dvanáct lidí.
3. Každému je nejprve slouženo a potom slouží.
4. Člověk patří mezi tvých dvanáct jen tehdy, když založil skupinku.
5. Každý by měl získávat duše a rozvíjet potenciální vedoucí.
6. Skupinky se otevírají nejrychleji když jsou stejnorodé.
7. Tvých dvanáct jsou tvoji pomocníci.“ [47]
Můžeme tedy vidět, že tato struktura klade veliký důraz na skupinkové pojetí učednictví a vyznačuje se výrazně hierarchickou strukturou.
Po roce 1978 Ortiz předal vedení sboru a začal sloužit ve sborech v Americe.
3.4 Wilow Creek
Vznik sboru Willow Creek se datuje na počátek osmdesátých let devatenáctého století, kdy začala skupina mladých věřících studentů pořádat v South Park Church v parku Ridge v South Barrington ve státě Illinois setkání pro studenty. Program byl velmi pestrý a přizpůsobený mladým lidem. Na počátku na setkání chodilo jen pár lidí, ale postupně se jejich počet zvyšoval, až účast dosáhla tisíc lidí denně. Organizátoři setkání v čele s Billem Hybelsem byli účastí velmi překvapeni a nadšeni. V roce 1975 se rozhodli nabídnout podobně kreativní program i dospělým lidem a pronajali si na setkávání divadlo. Na první setkání přišlo pouze sto dvacet pět lidí, ale organizátoři se tím nenechali odradit a ve své činnosti vytrvali. Během tří let se jim podařilo vybudovat dvoutisícový sbor a museli hledat nové místo na scházení. Od té doby sbor stále rostl a dnes ho navštěvuje sedmnáct až osmnáct tisíc lidí
Bohoslužby jsou velmi netypické, obsahují živou hudbu, divadlo a podobné zábavné prvky. Střed života sboru ovšem není soustředěn na nedělní bohoslužby, ale na skupinková setkání. Sbor je zaměřen na oslovování a hledání lidí a členství ve sboru pro něj není podmínkou jeho navštěvování.
„Z těch tisíců, kteří přicházejí do Willow Creek je členů méně než polovina. ... Členové jsou zavázáni k učednickému životu ve společenství.“[48]
Sbor pořádá dva druhy shromáždění: setkání pro hledající a běžnou bohoslužbu. Pokud se nově příchozí člověk zúčastní jednoho nebo obou těchto druhů shromáždění a chce se do života sboru více zapojit, je pozván na skupinku. Sbor pořádá několik druhů skupinek: skupinky pro hledající (Seekers small groups), sloužící skupinky (Serving groups) a typické učednické skupinky (Disciplemaking small groups). Skupinky jsou opět spravovány hierarchickým způsobem, jak jsme si uváděli při definování postkonfesijního sboru.
Willow Creek je ekumenický sbor a navštěvují ho lidé z různých denominací včetně velikého množství katolíků.
„Polovina návštěvníků je z katolického prostředí, a proto se uprostřed týdne koná tradiční »svátost přijímání«.”[49]
Pozitivní vztah vůči římskokatolické církvi je v tomto sboru zcela evidentní. Můžeme to vidět i na snaze o sblížení a smíření s ní z úst de facto duchovního otce hnutí, Roberta Schullera.
„Stojí v čele ekumenických církví spojených v Globální Misii (CUGM). V roce 1987 Schuller řekl, že je čas, aby šli domů do Říma. Před stavbou své Křišťálové katedrály jel do Říma, aby mu tam papež požehnal..“[50]
Poselství, které se ve sboru káže, se nese v duchu celého programu a je charakterizováno snahou se nikoho nedotknout a nikoho nepohoršit. Z toho vyplývá postoj k tématům, která mohou být pro člověka nepříjemná:
„Můžeme používat hudbu, divadlo a moderní jazyk, abychom předávali Boží slovo dnešní kultuře, ale naše poselství je tak staré jako sama Bible. ... Schuller se ve Willow Creek důsledně vyhýbá biblickým termínům, jakým je např. hřích.“[51]
Sám Robert Schuller je univerzalista, který nevěří, že Kristus je jedinou cestou do nebe. Hřích pak chápe jako ztrátu, nebo nedostatek víry v sebe sama. Také tvrdí, že Kristus vytrpěl kříž, aby posvětil svou a naši sebeúctu. Pro své zvažování všech možností je nazývám Normanem Vincentem Pealem západního pobřeží.[52]
3.5 Curyšský megasbor
Historie Curyšského sboru sahá až do roku 1907, kdy se zde začala shromažďovat malá skupinka letničních věřících. V roce 1980 jeho vedení převzal pastor Werner Kniessel, který se vrátil z misie z Argentiny, kde se seznámil se skupinkovým pojetím sboru. Rok po tom, co začal sbor vést, ho začal připravovat na přechod na skupinkový model. Začal jednou měsíčně trénovat spolupracovníky a po osmnácti měsících sbor na skupinkový model přešel a od té doby neustále roste. Sbor má kromě typických skupinek i zvláštní skupinky pro různé národnostní menšiny v jejich rodných jazycích.
Systémem uspořádání tohoto sboru je popsán v první kapitole jako vzor postkonfesijního modelu. Curyšský sbor je v Evropě jedním z nejznámějších skupinkových sborů a podle jeho modelu se zformovalo mnoho dalších sborů včetně několika sborů Apoštolské církve.
3.6 Promise Keepers
Hnutí Promise Keepers založil v roce 1990 Bill McCartney, fotbalový trenér, katolík, spolu s několika svými přáteli na půdě charismatického sboru Vinice. Hlavní myšlenkou bylo shromažďovat věřící muže a sloužit jim. O plnění tohoto cíle začali usilovat pomocí konferencí. Od té doby se tato služba dále rozvíjela a rozšiřovala a zasáhla mnoho lidí i sborů (např. v roce 1996 bylo na jejích konferencích dohromady více než milion lidí).
Poslání: „Promise Keepers se věnuje rozněcování a sjednocování mužů aby byli horlivými následovníky Ježíše Krista skrze efektivní spojení sedmi slibů“[53]
Sedm slibů Promise Keepers:
1. Promise Keeper se zavazuje ctít Ježíše Krista skrze uctívání, modlitbu a poslušnost Božího slova v moci Ducha svatého.
2. Promise Keeper se zavazuje pěstovat živé vztahy s několika dalšími muži a chápat, že potřebuje bratry, aby mu pomohli k dodržení slibů.
3. Promise Keeper se zavazuje dodržovat duchovní, morální, etickou a sexuální čistotu.
4. Promise Keeper se zavazuje budovat silné manželství a rodinu skrze lásku, ochranu a biblické hodnoty.
5. Promise Keeper se zavazuje podporovat misii své církve úctou a modlitbou za svého pastora a aktivním dáváním svého času a prostředků.
6. Promise Keeper se zavazuje překonávat všechny rasové a denominační bariery k demonstraci síly biblické jednoty.
7. Promise Keeper se zavazuje ovlivňovat svět poslušností Velkému Přikázání (Mk 12,30-31) a Velkému Pověření (Mt 28, 19-20). [54]
Promise Keepers usiluje o úzkou spolupráci s jednotlivými sbory a jejich pastory. Základní rovinou, na které je vize Promise Keepers uskutečňována, jsou malé skupinky.
V nich se mají muži vzájemně sdílet, podporovat a vyučovat. Každý muž by měl mít svého rádce, kterému bude vykazatelný a který ho povede v jeho životních rozhodnutích, a zároveň by měl být rádcem někomu dalšímu. Tím nám vzniká velmi výrazná hierarchická struktura, která se uplatňuje napříč různými denominacemi..
Jak vyplývá i ze sedmi slibů, je pro hnutí typické silné zaměření na naddenominační sjednocení, které často vyjadřují pomocí fráze „boření zdí“. Obecně se věří, že takové sjednocení způsobí obnovu a bude se moct projevit Boží moc. Organizátoři proto na své konference zvou muže s touto vizí:
"Zřetelně, něco neočekávaného se stane, když se muži ze všech denominací, etnik a kulturních pozadí sejdou ve jménu Ježíše Krista, pozvěte a přijeďte nejen s vašimi přáteli a rodinami, ale i s muži s rozdílným etnickým a denominačním dědictvím. Pamatujete na ty, kdo jsou mimo vaší církev, denominaci a etnickou skupinu."[55]
Denominace se v hnutí hodnotí jednoznačně negativně:
„Tedy, kdo je dobrý a kdo je špatný? To není ta otázka, kterou se sami znepokojujeme. Před námi je vždy otázka: „Miluješ Pána z celého srdce a svého bližního jako sebe sama?“ - podle toho co řekl Ježíš - v tom je celý Zákon i proroci. Láska je trpělivá a laskavá, nenechá se vydráždit... Denominace jsou válkou jedněch s druhými, protože nechodí v lásce.“ [56]
„Promise Keppers nemá zájem o denominační nálepky mužů … Církev Kristova byla rozdělena a dům rozdělený neobstojí. Příčina, proč vidíme klesat morálku v národech je, že boží muži nestojí pospolu. Říkáme každému muži, aby se vrátil do své církve a silněji se odevzdal uvnitř této církve. Říkáme církvím, skrze vedení pastorů, spojte se s ostatními církvemi do komunity přesahující široké měřítko. Každý týden se společné scházejte -vůdcové- k modlitbám a sdílení potřeb komunity, aby pastoři nesli zpět břemena svým mužům... Na základě toho 1. ledna, roku 2 000, v každém státě USA, žádáme pastory a jejich muže, uvnitř jejich geografických území, shromážděte se na schodech Capitollu a učiňte společné prohlášení. Nemluvíme proti denominacím, vždyť jsme všichni bratrstvem.“[57]
Vidíme tedy, že se Promise Keepers snaží svou činností přivést sbory k ignoraci svých denominací a k tomu, aby se zapojily do jednoho velikého společenství pod jejich záštitou. Proto, aby tohoto cíle dosáhli a umožnili začlenění do své struktury i římskokatolickým věřícím, byli PK dokonce ochotni poupravit své vyznání víry.
Původní text: „Věříme, že člověk byl stvořen k obrazu Božímu, ale pro svůj hřích se odcizil Bohu. Toto odcizení může být odstraněno výlučně skrze víru, pouze přijetím Božího daru spasení, který umožnila Kristova smrt.“
Výsledný text: „Věříme, že člověk byl stvořen k obrazu Božímu, ale pro svůj hřích se odcizil Bohu. Jen (Only) skrze víru, důvěru v Krista samotného (alone) pro spasení, které umožnila jeho smrt a vzkříšení, může být toto odcizení odstraněno.“
3.7 Sbory Torontského požehnání
Nahlédněme nejprve do probuzení v Buenos Aires v Argentině, které je považováno za určitou předehru pro Torontské požehnání. Probuzení tam začalo v roce 1982 evangelizačním tažením Carlose Annacondii. Od roku 1982 do 1986 vyrostl sbor umístěný v centru Buenos Aires na sto dvacet tisíc lidí a probuzení dále pokračovalo a zasáhlo téměř celé území Argentiny. Podle jeho protagonistů zasáhlo prakticky všechny evangelikální denominace a vytvořilo mezi nimi takovou jednotu, že se představitelé církví začali scházet a hledat společné cíle pro službu. Zdá se, že nezůstalo pouze u evangelikálních církví, ale snaha o sjednocení pokračovala i vůči římskokatolické církvi. Jeden z významných služebníků Argentinského probuzení, Lorenzo, tento posun vysvětluje:„Katolickou církev pokládám za část Božího lidu, která je modlářstvím znečištěna, a která potřebuje očistit… Během posledních třech let jsem se zabýval proměnou struktury našich sborů na skupinkovou a mobilizací ke zvěstování evangelia, ale povolání Vision de Futuro je nyní jít za ztracenými ovcemi v katolické církvi. Je to pochopitelně změna: v minulosti jsme se na katolickou církev jako evangelikálové dívali z protikatolických pozic – nevnímali jsme je jako křesťany, jako část Božího lidu… Bůh sám začal proměňovat náš úhel pohledu.“[58]
Probuzení doprovázely typické charismatické projevy jako padání, smích, pláč, opilost Duchem svatým spojenou s dezorientací a případnou následnou ztrátou paměti, různé svíjení se a vydávání neobvyklých zvuků a další.
V listopadu roku 1993 přijel do Argentiny John Arnott, pastor sboru Airport Vineyeard Church v Torontě, aby sám zakusil probuzení, o kterém se doslechl. Byl „ohromený jednotou církve spojené dohromady lepidlem (glue) probuzení a projevy Boží moci.“[59]
Hnutí Torontského požehnání (Toronto blessing) začalo 20.1.1994 v Torontě ve sboru Airport Vineyard Church. Když John Arnot, pastor sboru, slyšel, že Randy Clark zažil charismatickou zkušenost při návštěvě školy hnutí Víry Kennetha Hagina v Tulse ve státě Oklahoma a následně i při službě ve svém sboru, která byla podobná tomu, co on poznal v Argentině, okamžitě ho pozval, aby v Torontu sloužil. Clarkova služba ve sboru rozpoutala devadesátidenní řetěz velikých shromáždění, na kterých bylo k vidění mnoho z charismatických projevů. Během jednoho roku vyrost počet členů sboru z původních tři sta šedesáti na čtyři sta tisíc a dalších dvě stě tisíc návštěvníků z celého světa. O členy sboru se staralo dvacet tisíc služebníků.
Život sboru je založen na skupinkovém systému. Sbor má různé druhy skupinek: pro muže, ženy, rodiny, národnostní menšiny (v jejich jazyce) a mládež. Systém začlenění skupinek do sboru je opět shodný s popisem systému postkonfesijního sboru.
Ze sboru Toronto Airport Christian Felowship, jak se sbor přejmenoval po té, co musel díky netypickým charismatickým projevům opustit hnutí Vinice, se Torontské požehnání rychle rozšířilo do mnoha dalších sborů. Zde zmíníme pouze sbor Holy Trinity Brompton v Londýně.
Sbor Holy Trinity Brompton vznikl v první polovině devatenáctého století, tehdy ještě na předměstí Londýna. V květnu roku 1994 se někteří z jeho členů vrátili z návštěvy Torontského sboru a začali vyprávět o svých zážitcích a modlit se i za své bratry a sestry ze sboru. Odpověď na jejich modlitby byla velmi intenzivní, mnozí padali na zem a zažívali i jiné charismatické projevy. Během velmi krátké doby toto probuzení zaplavilo celý sbor a přineslo novou dynamiku na jejich setkávání i aktivity, jako například víkendy kurzů Alfa. (více viz níže) Struktura tohoto sboru je z veliké části založena na Kurzech Alfa, které popisuje následující část. Do tohoto sboru také sahají kořeny probuzení v Pensacole.
3.8 Kurzy Alfa
Kurzy Alfa navrhnul v roce 1977 ve sboru Holy Trinity Brompton v Londýně Charles Marnham jako plán, jak seznámit nově obrácené věřící se základními principy křesťnaství. Kurzy se postupně dále vyvíjely podle toho, kdo je zrovna vedl. V roce 1981 je John Irvin upravil na deset lekcí a přidal k nim víkend o Duchu svatém.
Nicky Gumbel vedení kurzů převzal v roce 1990 a od té doby jsou hlavním znakem sborového života. Když Gumbel vedl svůj druhý kurz, zjistil, že většina jeho účastníků nejsou členové sboru ani znovuzrození lidé. Když spolu jeli na víkend, všichni se obrátili. To ho zaujalo a kurz přizpůsobil potřebám právě těchto lidí a utvořil z něj nástroj evangelizace.
„Způsob vítání, atmosféra malých skupinek, jídlo, židle, květiny, hudba a probíraný materiál byly změněny aby byly přitažlivé pro lidi, kteří „chodí po ulici“ jak jen je to možné. … Nicky Gumbel vysvětluje: „Je to založeno na přátelství. Neklepeme na dveře a děláme pouze malou reklamu, ale přátele přivádějí své přátele.““[60]
Kurzy Alfa jsou tedy založeny na přátelství a dobré náladě. Na účastníky není vyvíjen žádný nátlak a jsou jim pouze podávány informace, o něž mají zájem – takzvaný „nekonfrontační přístup“. Kurzy se vyznačují šesti zásadami:
1. Může na ně přijít kdokoli.
2. Učit se a smát se. (Learning and Laughter) (Zábava a smích je důležitou součástí kurzů.)
3. Jídlo – společné jídlo vytváří prostor pro hlubší seznámení a otevřenou atmosféru.
4. Účastníci vzájemně spolupracují a pomáhají si.
5. Je možné se zeptat na cokoli. [61]
Kurz je koncipován na deset týdnů a skládá se z patnácti promluv. Podstatnou součástí je jeden víkendový pobyt zhruba v polovině kurzu a kurz je zakončen slavnostní večeří.
Veliký důraz kladou kurzy na Ducha svatého. Je mu věnováno několik lekcí a podstatná část víkendu. Po vyučování na víkendu by měli vedoucí Ducha svatého v modlitbě pozvat, aby přišel a dotknul se lidí. S příchodem Torontského požehnání dostala tato výzva novou dimenzi – lidé při ní začali prožívat charismatické zkušenosti. Na to jsou i připravováni (vzorová promluva Nickyho Gumbela na párty kurzu Alfa):
„Ježíš říkal…že církev je jako… hostina a slavnost a na slavnosti se každý cítí dobře. Je zde zábava a smích… Proč by na největší slavnosti ze všech neměl být smích? A to je, co vidíme dnes, smích a veselí a lidé jsou opilí - ne vínem, Pavel říká neopíjejte se vínem, ale buďte naplněni Duchem. Přijď na párty, kde se můžeš opít u Boha…Včera večer jsem byl na párty podobné této, kde bylo plno církevních vůdců a pozvali jsme Ducha, aby přišel…byla to párty Ducha svatého. Bylo to místo legrace. Církev by měla být párty.“[62]
Právě případná zkušenost s Duchem svatým na tomto víkendu obvykle bývá zlomová - „mnoho lidí udělá za víkend takový duchovní pokrok, jako za celý zbytek kurzu dohromady.“[63] a mnoho lidí se v této chvíli obrátí.
„…víkend, který se uskuteční přibližně v polovině kurzu, je … jednou z jeho nejdůležitějších součást: především tam lidé uvěří… účastníci často prožijí působení Ducha svatého tím, že se jich dotkne a dá jim prožít Boží lásku…“[64]
Tento jev, který se víceméně prolíná celým Torontským požehnáním, má kořeny již v učení a praxi Johna Wimbera, který zastával evangelizaci pomocí Boží moci, která se měla dostavit při pozvání Ducha Svatého.[65] Bez zajímavosti není, že modlitbou k Duchu svatému zahájil Jan XXIII katolickou charismatickou obnovu, která si vytkla za cíl sjednocení církve.
Kurzy Alfa postupně začaly být používány i v jiných sborech a staly se velmi populární (poprvé byly použity mimo mateřský sbor v roce 1992). Byly již přeloženy do čtyřiceti šesti jazyků a jsou používány téměř celým spektrem křesťanských církví (včetně katolické církve). V roce 1994, kdy propuklo ve sboru Holy Trinity Brompton Torontské požehnání, zažily nebývalý rozvoj i kurzy Alfa. Nicky Gumbel v tom vidí souvislost:
„Věřím, že není náhoda, že současné hnutí Ducha svatého [Toronto blessing] přišlo ve stejný čas, kdy došlo k explozi kurzů Alfa. Myslím, že obojí jde spolu.“[66]
Na kurzy alfa obvykle navazují skupinky, které poskytují obráceným další péči a k tomu existují i materiály, které na kurzy navazují.
„V praxi se často stává, že pevná přátelství, která během kurzu vzniknou, způsobí, že skupinky budou chtít zůstat pohromadě Avšak noví křesťané potřebují být včleněni do života společenství křesťanů. Z mnoha tisíců kurzů Alfa, které nyní probíhají, dostávám spousty požadavků na větší množství materiálů, které by byly vhodné pro domácí skupinky navazující na kurzy Alfa.“[67]
Sbory, které se podílí na kurzech Alfa, jsou obvykle vedeny k tomu, aby se přetransformovaly do skupinkového systému.
Podle pražského koordinátora Kurzů Alfa, Tomáše Jandy, pak mají sbory sloužit k viditelnému sjednocení katolíků a protestantů do sítě jedné, obecné církve, která se již rýsuje.
„V dějinách církve je to snad vůbec poprvé, kdy se všechny hlavní proudy, ať už katolíci či protestanti, sjednotily na tak rozsáhlém projektu, užívajíce materiály se stejným obsahem a formou. Jak je to možné? Zaměřili se na to podstatné a základní.“ [68]„Pokládáme za zásadní udržet jednotu a společný krok všech kurzů Alfa vždy v jedné denominaci, a také ve spolupráci denominací mezi sebou. Proto v pražské kanceláři usilujeme o: vzájemné povzbuzení a výměnu zkušeností, společné modlitby, společné plánování, postup a vize, společnou propagaci.“[69]Jde o „vytvoření kvalitní celoplošné sítě několika desítek až stovek kurzů Alfa v Praze a okolí, zviditelnění této naddenominační sítě (vlastně již celé obecné církve) široké
veřejnosti, souběžné propojování Alfy se všemi dalšími církevními aktivitami a službami.“[70]
3.9 Křesťanská misijní společnost
Jedna z organizací, která se v České republice věnovala transformaci církve na skupinkové sbory, byla i Křesťanská misijní společnost (dále jen KMS). Dan Drápal, svého času vůdčí osobnost a nositel vize KMS, považoval denominační uspořádání za hřích:
„V Praze, stejně jako v každém jiném městě, vidí Bůh pouze jednu místní církev. Do ní patří všichni znovuzrození křesťané. Rozdělení na jednotlivé denominace je hříchem Božího lidu, ze kterého je třeba činit pokání.“ [71]
Opětné sjednocení pak viděl v apoštolské službě, kterou si opatrně volenými slovy nárokoval a dával ji do souvislosti právě s KMS, jak o tom napsal ve svém, dnes již legendárním spisku “Apoštolská služba a členství ve sboru.”[72] Toto své chápání pak mnohokrát rozváděl i v časopise KMS:
„Služba apoštola je vždy z principu naddenominační. Podobně jako služba proroka či učitele. Bůh dává tyto dary právě k sjednocení celého Těla Kristova...“[73]
Není překvapující, že si KMS vytkla za cíl institučně sjednotit církve v ČR a v roce 1994, ústy svého tehdejšího předsedy Evalda Ruckého, ve svém tiskovém orgánu Život víry, prohlásila:
„...naše společné, upřímné získávání dalších sborů pro vizi KMS i pro členskou základnu a jejich kvalitní zastoupení na ŠV KMS. Členové UžV KMS rozdělí členskou základnu ŠV KMS podle regionů a zároveň se stanou jejich zástupci podle místa svého vlastního působení. Členové ŠV KMS začnou aktivně spolupracovat na přípravách jednotlivých drobných regionálních akcích, které budou pomáhat k růstu a prosazování Božího království na daném místě (různé akce, semináře a vzdělávací programy, evangelizační akce plošnějšího charakteru, konference menšího typu, semináře o chvalách atd.) Sbory i jednotlivci nadále porostou svým individuálním tempem a vývojem, ale zároveň budou vyzrávat i k jednotě organizační a institucionální a tak se KMS stane jakousi předsíní společného rodinného domova“ [74]
Mezi konference pořádané KMS patřila i „Vystrojení svatých“, jejichž náplní byla vyučování zaměřená na domácí skupinky, na nichž se podíleli všichni významnější tehdejší představitelé KMS. Tato vyučování je stále možné získat prostřednictvím Internetu.[75]
Manulály Ralpha Neighbohra „Výzbroj nováčka“ pro vyučování nováčků v domácích skupinkách vydal i „Sborový dopis“, časopis Křesťanských společenství.[76] Byla to právě Křesťanská společenství resp. Maninský sbor ČCE, který - podle Oldřicha Kadlece, prvního historického předsedy KMS - tvoří „prehistorii“ KMS.[77]
V tomto nasměrování KMS pokračovala, jak o tom svědčí i vydání knihy: „Příručka pro vedení domácích skupinek“[78] od Jiřího Dohnala. Nebýt toho, že tyto aktivity přesahují denominaci Křesťanská společenství, a jsou prostřednictvím KMS zaměřeny směrem k jiným církvím, by nebylo potřebné je zmiňovat. Nutno ovšem podotknout, že dnes se KMS od vize vybudovat instituční nedenominační apoštolskou církev v ČR distancuje. Ovšem aniž by přitom KMS byla, resp. její představitelé, ochotni připustit, že o tuto věc v minulosti usilovali.
Obsah:
1. Historické typy uspořádání církve
2. Postkonfesijní model - historická část
3. Postkonfesjiní model – současný přehled
4. Teologické vymezení postkonfesijních sborů
5. Reflexe z letniční perspektivy
6. Seznam použité literatury a pramenů, poznámky
