poslal Lutrik Gaia - vědecká teorie o živé planetě Zemi
Podle Zdeňka Vojtíška patří teorie (hypotéza) Gaia k základním teoretickým
(myšlenkovým) uzlům hnutí New Age (viz lit. 3, str. 89). A tak jsem se s velkým
napětím a očekáváním pustil do četby druhé knihy autora této teorie Jamese
Lovelocka, která vyšla česky pod názvem "Gaia. Živoucí planeta" v roce 1994
(jako překlad z anglického originálu "The Ages of Gaia", vydaného
nakladatelstvím Bantam Books v New Yorku roku 1990). I když jako křesťan musím
kriticky hodnotit celkové vyznění této teorie, přesto jsem nucen přiznat, že mne
tato kniha velmi zaujala a
v mnohém i poučila.
Proto bych se rád podělil o své dojmy s těmi, kteří by se
mohli zajímat o podobné otázky jako já.
1. Stručně o autorovi
James Lovelock (1919) je britský biolog, který studoval a univerzitě v Londýně a
Manchesteru a získal doktorát medicíny. Vyučoval na několika univerzitách v USA
a zúčastnil se také výzkumu NASA (mimo jiné hledání života na Marsu). Nyní
pracuje jako nezávislý vědec v laboratoři přestavěné ze stodoly v Coombe Hill v
anglickém Cornwallu. Je prezidentem Společnosti pro mořskou biologii a členem
Královské vědecké společnosti
v Londýně. První knihu o Gaii vydal v roce 1979 pod názvem "Gaia : nový pohled
na pozemský život", anglicky "Gaia : A New Look at Life on Earth", vydavatel-
Oxford University Press. Po deseti letech se k tomuto tématu vrací v již
zmiňované knize, jejíž český překlad je právě základem mých dnešních úvah (viz
lit. 2).
2. Stručný obsah knihy
Gaia je nejen jméno řecké bohyně Země, ale také vědecká teorie o schopnosti
pozemského systému regulovat své klima a chemické složení. Země je zde chápána
jako superorganismus, který je živý ve fyziologickém smyslu. Prostředí Země je
totiž aktivně udržováno a regulováno pomocí živých bytostí (organismů). Druhy a
jejich prostředí se pak vyvíjejí jako jediný systém (nutné uplatnění
holistického pohledu). Vývoj (evoluce) druhů je tedy úzce spjat s vývojem
(evolucí) prostředí. Evoluce je proto evolucí Gaii, ne zvlášť evolucí organismů
a zvlášť evolucí prostředí. Celoplanetární regulace je tak dosaženo jen
srůstáním živé a neživé složky do jediného systému. Jde o automatický, ale
neúčelový cílený systém - je zde odmítnuto teleologické vysvětlení jako "hřích"
proti vědecké racionalitě a objektivitě Přírody. Autoregulace Země a života je
přitom umožněna tokem volné energie ze Slunce.
V souladu s koncepcí J. D. Bernala (1951) je život pojímán jako jev, který patří
do třídy otevřených neboli kontinuálních systémů, schopných snížit svou vlastní
entropii (neuspořádanost) na úkor volné energie z prostředí a posléze do
prostředí odevzdané v degenerované formě (viz lit. 2, str. 39). Živé organismy
jsou tak schopny čelit důsledkům druhého termodynamického zákona, podle něhož
všechny přírodní procesy směřují k nastolení chaosu (entropie) a vesmír (svět
jako celek) se tak vyznačuje tendencí k rozkladu, vyhoření. Ovšem u živých
organismů platí zásada, že čím je jejich uspořádání složitější, tím je u nich
entropie menší. Život je tak seberegulující systém charakterizovaný aktivně
udržovanou nízkou entropií. Klíčové je zde přitom to, že život je společenský
jev, existuje jen v komunitách, v rámci společenstev živých bytostí. Život je
tedy nutně tzv. koligativní (vyznačující se vlastnostmi, charakteristickými pro
větší počet jednotek - jedinců). Homeostáze čili snaha udržet některé parametry
vnitřního či vnějšího prostředí na konstantní úrovni je tak pouze koligativní
vlastností života. Evoluce života a prostředí se pak vyznačuje poměrně dlouhými
obdobími homeostáze, přerušovanými velkými změnami - tzv. punktacemi, tj.
obdobími náhlé, zrychlené evoluce.
Podle Jamese Lovelocka k velkému třesku došlo před 15 eony (čili před 15
miliardami let), Země vznikla před 4,5 eonu (před 4,5 mld. let) a život se pak
zrodil před 3,6 eonu (před 3,6 mld. let) v době tzv. archeanu (období před 4,5 -
2,5 eonu, věk první), na konci tzv. hadeanu (období před 4,5 - 3,8 eonu). V
tomto období totiž mělo dojít ke spojení cyklických chemických reakcí do tzv.
disipativních struktur prvotního života. Objevují se první buňky a vzniká
fotosyntéza (u fotosyntetizujících buněk - sinic). Vznik života pak vedl k
úbytku CO2 a k růstu dusíku v atmosféře. Objevují se i metanogenní baktérie,
rozkládající organickou hmotu, anaerobní organismy (bezkyslíkové společenstva) i
organismy aerobní, produkující kyslík. Postupně kyslík začíná dominovat v
atmosféře a nastává období zvané proterozoikum - střední věk, období před 2,5 -
0,57 eonu. Přechod od jednoho režimu do druhého je zde poháněn pozitivní zpětnou
vazbou mezi společenstvími a prostředím. Objevují se bakterie, včetně
eukaryotních (majících buněčné jádro a další organely) a rodí se tzv.
endocytobióza (spolupráce více buněk, organismů v jedné buňce). Žijí i bakterie
tvořené prokaryotními buňkami, které sice nemají jádro, avšak mají molekuly DNA
obalené buněčnou membránou. Tyto buňky nemusí řešit problém možné ztráty
genetické informace, avšak eukaryotní buňky ano - řeší ho pak přenosem genetické
informace na potomstvo a zde se vidí původ sexu (pohlavního rozmnožování).
Postupně se objevují velká buněčná společenstva a organismy, viditelné pouhým
okem. Jde hlavně o rostliny a o jejich konzumenty (živočichy), mezi nimiž se
rodí vztahy tvůrčí agrese (obrana rostlin a nové způsoby jejich spásání; přitom
rostliny a jejich konzumenti na sobě obapolně závisí). A to už jsme v moderní
době zvané fanerozoikum, která začala asi před 600 miliony léty a trvá dodnes.
Klíčovou otázkou je zde regulace CO2 a kyslíku. Také kyslík může být totiž v
určitém množství jedovatý, i když zase na druhé straně platí Paracelsův objev,
že jed může být v malém množství též lékem. A zdá se, že v současné době se
dosavadní regulační systémy stávají nestabilními a blíží se k mezím svého
operačního systému. A tím se dostáváme ke skutečnému nebezpečí dneška.
Skutečná nemoc dneška podle Jamese Lovelocka spočívá
v tom, že poškozujeme životní prostředí v době, kdy klimatická regulace Země je
možná na pokraji zhroucení, o čemž svědčí střídání dob ledových a meziledových.
Připravujeme si tak změnu prostředí, která může být pro nás osudná, třebaže bude
vyhovovat našim následovníkům (viz lit. 2, str. 153). Gaia totiž jistě nezahyne,
lidský druh však vyhynout může. Růst kyselých emisí (acidace), freony (ozonémie,
narušení ozonové vrstvy), radiace (jaderná energie) nejsou zde největšími
riziky, je jím především špatně vedené zemědělství (mýcení lesů, destrukce
venkovské krajiny). Zejména auta, dobytek, řetězové pily jsou sice v malém
množství neškodné, ale ve velkém představují značnou hrozbu.
3. V čem vidím přínos knihy
Osobně jsem se přesvědčil, že teorie Gaia může být vskutku přitažlivá pro
stoupence hnutí New Age, zejména svým důrazem na evolucionismus a holistický
pohled. Autor např. zdůrazňuje, že se ve svém díle snažil jasně ukázat to, že
Bůh a Gaia, theologie a věda, a dokonce fyzika i biologie, patří k sobě, že jsou
jediným myšlenkovým proudem (viz lit. 2, str. 200). A že není možné přijímat
předpoklad rozdělení života na oblast posvátnou a světskou, neboť život sám je
podle něho náboženskou zkušeností. Teorie Gaia nás má také přivést k
celoplanetárnímu pohledu na Zemi, kdy jde o zdraví celé planety, ne jen o
některé vybrané druhy organismů (třeba o lidi). Autor dává přednost planetě před
lidmi a požaduje vytvoření nové profese - planetární medicíny. Vidí svět zkrátka
jako živý organismus, jehož jsme částí - nikoli majiteli, správci či pasažéry.
Naše budoucnost pak podle Jamese Lovelocka mnohem více závisí na správných
vztazích s Gaiou než na nekonečném dramatu lidských zájmů. Nesmíme se snažit
měnit prostředí v protikladu k zájmům Gaii, jinak si koledujeme o to, že na naše
místo nastoupí druhy, pro něž bude dané prostředí vhodnější. K naplnění tohoto
cíle by měl každý osobně přispět svým konstruktivním chováním. Metafora Gaia tak
klade důraz na význam jedince, neboť významné lokální, regionální i globální
systémy vždy (dle autorova mínění) vycházejí z jednotlivců. Nutné je zde
především zastavení globální ekocidy v podobě současného šílenství zemědělství a
lesní těžby. Škodlivé je zejména ničení druhové pestrosti tropických lesů, neboť
právě ta přispívá k jejich odolnosti vůči klimatickým změnám. Autor dále
předpokládá, že teorie Gaia pomůže lidem přijmout smrtelnost vlastní osoby i
vlastního druhu a umožní jim také pochopit to, že nejhorší osud pro ně by byla
nesmrtelnost, získaná díky medicíně, která by je odsoudila k životu na
geriatrické planetě, s nikdy nekončícím úkolem udržet ji při životě v nezměněném
stavu. S takovými implikacemi této teorie křesťané jistě souhlasit nemohou,
nicméně Lovelockova kniha přináší i jiné názory, které i pro ně mohou být
přínosem.
Autor např. připouští, že omezení daná druhým termodynamickým zákonem nám
zabraňují poznat přesně počátek i konec vesmíru (srov. lit. 4, Jób, kap. 38,
verš 4). Dále uvádí, že chaotický svět disipativních struktur, ohrožený
katastrofami a vysávaný podivnými atraktorami, je předchůdcem života a jeho
stále existujícím podsvětím. A zvlášť zajímavé je tvrzení, že vesmír není úplně
deterministický - mnoho věcí je stejně nepředvídatelných jako dokonalá ruleta
(viz lit. 2, str. 203). Přes objektivitu Přírody je tedy i místo pro lidskou
svobodu. Autor se také smiřuje s myšlenkou, že vesmír má takové vlastnosti,
které činí objevení se života nevyhnutelným, i když se mu nelíbí tvrzení, že byl
stvořen právě za tímto účelem. Ale křesťanu se toto tvrzení naopak líbit bude,
stejně jako autorův postřeh, že městský život posiluje humanistickou herezi ve
smyslu narcistního oddání se čistě lidským zájmům.
Mne se pak zvlášť líbí to, že autor dovede velmi dobře přiblížit laikovi některé
základní otázky přírodních věd, zejména termodynamiky. A tak teprve při četbě
této knihy jsem si ujasnil, co to jsou např. disipativní struktury či atraktory.
U disipativních struktur se sice jedná o struktury, jde však o struktury, které
nemají dlouhého trvání- přestanou existovat, rozplynou se, disipují, jakmile
ustane dodávka energie. Živé organismy patří mezi disipativní struktury, ale
třída těchto jevů je mnohem širší. Živé organismy pak jsou sice ohraničeny od
okolního prostředí, ale současně jsou otevřenými systémy v tom smyslu, že
přijímají a vylučují energii a hmotu. Atraktor potom v matematice znamená
stabilizovaný rovnovážný stav. Atraktory mohou být křivky, roviny i body a
představují stavy, v nichž se daný systém ustálí. Podivné atraktory jsou pak
chaotické oblasti omezeného rozsahu, které působí jako černé díry přitahující
řešení rovnic k anomálním výsledkům. Jevy přirozeného světa (počasí, nemoci,
poruchy ekosystému), charakterizované přítomností takových podivných atraktorů,
jsou číhající časovanou bombou a zvěstovateli nestability, cyklických fluktuací
či prostého chaosu. Dozvěděl jsem se také, že kybernetické modely, které se
zabývají samoregulujícími se systémy, se nazývají modely uzavřené smyčky, kde
smyčkou se rozumí zpětnovazební spojka mezi jednotlivými částmi systému.
Systémy, které nejsou samoregulující, bývají často nestabilní a nazývají se
modely s "otevřenou smyčkou". A oscilace průměrné pozemské teploty za posledních
milion let je pak spíše v souladu s modelem vnitřních oscilací spuštěných
zvnějšku než s modelem samovolných oscilací. I zde se tak ukazuje, že
cykličnosti patří k základním znakům všech otevřených systémů, tedy i všech
živých systémů (viz lit. 1, str. 1). Autor rovněž uvádí, že v současné době se
svítivost Slunce zvyšuje a že tedy přehřátí se stává stále větší hrozbou pro
biosféru, jejíž jsme součástí. A to asi koresponduje se starověkou a také
biblickou představou, že současný věk (svět) zahyne v důsledku nadměrného
působení ohně (viz lit. 4, 2. list Petrův, kap. 3, verš 7 a 10). Jistě zajímavé,
že… Zvlášť když dnes již ve větší míře než době napsání či vydání knihy zažíváme
negativní důsledky nástupu globální klimatické změny - GKZ (v podobě veder,
sucha, povodní, zemětřesení, vln tsunami atd.). Takže určitě se oplatí tuto již
skoro klasickou knihu přečíst.
Ing. Stanislav Heczko, Ph.D.
Literatura :
1. Stanislav Heczko - Inovace, technologie a dlouhodobé cykly, Katedra
makroekonomie Vysoké školy ekonomické, Praha 2000
2. James Lovelock - Gaia. Živoucí planeta, edice Kolumbus, Mladá fronta ve
spolupráci s Ministerstvem životního prostředí ČR, Praha 1994, ISBN
80-204-0436-8 a ISBN 80-85368-56-0
3. Zdeněk Vojtíšek - Netradiční náboženství u nás, Dingir, s. r. o., Praha 1998,
ISBN 80-902528-0-X
4. Bible - Písmo svaté Starého a Nového zákona (včetně deuterokanonických knih),
český ekumenický překlad, Česká biblická společnost, Praha 1995, ISBN
80-85810-08-5
(Vyšlo v Politikonu - www.politikon.cz - dne 18. 3. 2005)