(převzato z Kostnických jisker č.8/2005 ze stejnojmenného článku Jiřího Nečase - upraveno a zkráceno)   .... Zástupy se Jana ptaly " ,,Co máme dělat?" a slyší : ,,Kdo má dvoje oblečení, dej tomu, kdo nemá žádné,  a kdo má co k jídlu, udělej také tak. Celníci, nevymáhejte víc, než co máte nařízeno,vojáci, nikomu nečiňte násilí, nikoho nevydírejte, spokojte se  svým žoldem." Tedy: žijte dobře, spravedlivě, poctivě, pamatujte na druhé lidi. Nemusíte opouštět taková v očích některých problematická povolání, jakými je být celníkem nebo vojákem.

Můžete být na různých místech, v různých situacích. Avšak kdekoli jste, počínejte si čestně, odpovědně, nesobecky, ohleduplně a citlivě vůči okolí. Žijte v souladu s Božím zákonem a ve sdílení s druhými lidmi. Žalářník z Filipis se obrátil na Pavla a Silase: ,,Co mám dělat, abych byl zachráněn?" - ,,Věř v Ježíše Krista". Janovi posluchači si uvědomili, že jsou v existenciálně závažné situaci. Hluboce osobně závažnou situaci prožíval i filipský žalářník. Světový terorismus, násilí mezi lidmi i vůči ostatnímu stvoření, hladomory, vyčerpávání zdrojů a absorpčních možností prostředí, klimatická změna - ať už jsou její příčiny v nás lidech či mimo nás - svědčí o tom, že i dnešní situace světa a člověka je opravdu vážná. Otázka ,,Co mám dělat" je tak stále velice aktuální. . Janova i Pavlova odpověď ... je nadčasová a naléhavě zní i do dnešního světa, do našich životů. ... Janova odpověď je v podstatě jednoduchá . Hřích je zdrojem porušení a zkázy, cesta k záchraně je tedy vyhýbat se hříchu, nehřešit. Ježíšův život, smrt a vzkříšení, jeho absolutní solidarita s lidmi a vítězství nad mocí zla dávají Janovým slovům novou dimenzi. Hřích už nemusí v člověku vládnout, Kristus osvobozuje člověka od hříchu. Jan svou odpovědí připravuje posluchače na cestu za Kristem. Co máme dělat? Věřit v Krista, ..., věřit, že jeho přístup ke světu a jeho učení jsou správné a pravé, že stojí za to přijmout jeho hodnotový systém. A věřit v Krista, jít jeho cestou, to znamená přivlastnit si Janovu odpověď na základní existenciální otázku. Kristovy požadavky platily i za tzv. socialismu, a platí i v kapitalizmu, který sice bývá spojován s trhem a demokracií, avšak dnes je těmto myšlenkám na hony vzdálen. Ano, Kristovy požadavky platí i v dnešní kapitalismu, kde kvete spekulace, kde se z peněz jako prostředku směny stal cíl, prostředek moci a předmět kultu. David Korten v irské revui FEASTA, věnované alternativní ekonomice, dokonce hovoří o kapitalismu jako o úplném protikladu demokracie s trhem jako prostředkem pro obě strany výhodné a užitečné směny. Té demokracie, která vznikla a vyvinula se v prostředí anglosaského protestantismu, zdůrazňujícímu lidskou odpovědnost, která je provázána s hlubokou etikou, s vědomím vzdálenosti, s touhou po spravedlností a k níž patří uvědomělé dodržování zákonů, umožňujících plné rozvinutí svobody. Dnešní svět velice potřebuje evangelium, potřebuje poznávat Ježíšovi hodnoty. Ty do něho jako jeho svědkové máme vnášet! Nelze se vyhnout otázce, zda z tohoto poslání nemáme určitý strach. V období komunismu to bylo průhledné. Jako křesťané jsme věděli, že jsme více méně oficiálně považováni za občany nižšího řádu. Dnes za slovní přiznání se ke křesťanství nikdo pronásledován ani odsouván na vedlejší kolej není. Avšak prohlašovat se za křesťana a jít Kristovou cestou - to není totéž. Dravý kapitalismus šlape po skutečných hodnotách sice jinak než tzv. socialismus, avšak v nemenší míře. Bezohlednost, rozpínavost, prosazování vlastních materiálních zájmů, ignorování zájmu celku, násilný přístup k lidskému i mimolidskému prostředí - to jsou vlastnosti, které jsou dnes protěžovány, avšak příčí se Kristovu učení - a, po pravdě řečeno, příčí se i opravdovému demokratickému myšlení. Náš Pán vyzývá k pokoře, tichosti, mírnosti, považování druhých za důstojnější sebe samých, k tomu, abychom uměli přestat na tom, co máme. Nelze se divit, že tyto vlastnosti dnes, v době rozmohlé modloslužby orientované k pohanskému bohu Mamonu, vedou na okraj společnosti, avšak na okraj důležitý, kde může a má vznikat něco nového, odkud má svítit světlo do temnot tohoto světa, odkud mohou vycházet impulsy k celkové změně. Ctitel a vyznavač Mamonu, onoho vládce tohoto světa, se rozhoduje tak, aby maximalizoval svůj materiální prospěch. Naše civilizace dnes považuje toto rozhodovací kriterium za přirozené a dokonce zpravidla i za správné. Písmo však obrací naše myšlení vzhůru a za základní otázku pro rozhodování staví ,,co ode mne žádá Bůh?", ,,co by na mém místě činil Kristus?" - Apoštolové ve Filipis činili, co od nich Bůh žádal. Dostali se do vězení. I tam na Hospodina spoléhali. A on je vysvobodil, a nejen to, vnesl nový rozměr, přinesl spásu do života žalářníka a i jeho blízkých. Čiň dobře, věř Kristu. Přijetí těchto principů nevede k maximalizaci osobního materiálního prospěchu, neodpovídá dnes běžně přijímaným rozhodovacím kritériím, avšak vede k bohatému, plnému, požehnanému, vskutku lidskému životu, k životu prožívanému v pravdě a lásce, k životu přesahujícímu pozemskou časnost, k životu, na nějž se vztahuje Boží zaslíbení, k životu věčnému ...