poslal Aleš Franc
Odluka církve od státu: historie, učitelka života
Vymezení pojmu
Aby bylo možné se k problematice „odluky církve od státu“ srozumitelně vyjádřit, nejprve je nutné pokusit se tento termín definovat. Přidržíme-li se obecného chápání, pak odluka církve a státu ve dvacátém století znamená svobodu církve ve svobodném státě, tedy nezávislost církve na státu, zejména v oblasti učení, financování, uspořádání vnitřních poměrů a ustanovování osob do úřadů. Historicky se v pravém slova smyslu s odlukou státu a církve setkáváme při přechodu monarchie na republiku, resp. při přechodu z absolutismu k demokracii. Co to však reálně znamená?
V USA, kde odluka církve a státu reálně funguje, je chápana tak, že svoboda náboženského přesvědčení je garantována a chráněna státem, resp. dodatkem Ústavy USA, stát je neutrální ke všem církvím, nijak nezasahuje do jejich věrouky ani praxe, žádnou nezvýhodňuje ani nediskriminuje a ani se finančně nepodílí na jejich správě. Pro církev a stát je pak závazný právní systém státu. Existují ale i jiné historické modely, jako např. francouzský model, který vznikl během Francouzské revoluce a znamenal podřízení se církve státu, resp. jeho jakobínské diktatuře. Leninský model zase vedl v podstatě k likvidaci církve. Proto se někdy k rozlišení odluky používá přívlastku „přátelská“, či „nepřátelská“, přičemž uvedený francouzský model za přátelský považován není.
V katolických kruzích se často mluví o tzv. „kooperačním modelu“, který katolická církev chápe jako společnou službu státu a církve lidem, a který de facto znamená, že stát zaručuje katolické církvi svobody a privilegia zakotvená formou mezinárodních smluv resp. konkordátu daného státu se Svatým stolcem, a katolická církev těchto výhod využívá k službě státu formou misie, vyučování katolického náboženství na státních školách nebo umísťováním kaplanů do armády, přičemž kanonické právo je stavěno na roveň práva státního. V tomto kooperačním modelu katolická církev požaduje i kooperaci v politické oblasti, což vede k možnosti zasahovat do zákonodárství i výkonné moci.
Abychom jednotlivé modely mohli blíže pochopit, učiňme nyní krátký teologicko-historický exkurs, který nám výše uvedené principy osvětlí v širším kontextu.
Biblické soužití církve a státu
Již Starý Zákon popisuje vznik národních států na principu území, která jednotlivé národy obdržely za dědictví od Hospodina, Boha Izraele. Izraelité proto při průchodu pouští z Egyptského otroctví do Kanánu museli respektovat svrchovanost státních útvarů na jednotlivých územích a opakovaně žádat o svolení k průchodu. Idea národních států má tedy původ v judeokřesťanském právním a správním systému. Již ve Starém Zákoně, okolo roku 1300 př. n. l., máme určité principy, které později převzaly demokratické státy, jako je oddělení legislativy, soudnictví a exekutivy. Mojžíš předal lidu Zákon občanských pravidel, ve kterém byla jasně vymezena a decentralizována pravomoc formou volby zástupců lidem (5 M 1,13), zaručeno právo na soukromé vlastnictví a svoboda podnikání (1 M 1,26-28) a soud před porotou na základě nutné přítomnosti nezávislých svědků (5M 16,18-20). Samotný kult byl v Izraeli představován proroky a kněžími, správní věci byly vedeny radou starších resp. předáků lidu a politickou vládu představoval král. Psanému Zákonu pak byli podřízeni králové, kněží, soudci i starší. Vláda práva, samozřejmá a neopomíjitelná složka demokracie, je tak obsažena v nejčistší starověké formě právě v Bibli. Pojetím dělby moci, oddělením moci duchovní a světské a podřízeností všech - včetně panovníka – zákonu, se starověký Izrael zřetelně odlišoval od ostatních států této epochy.
Zatímco Izrael byl pojat jako Boží království na zemi na jasně daném územním principu, s příchodem Mesiáše se na základě Abrahamova požehnání naplňuje Boží království i na ostatních národech. Územní princip je však změněn na princip duchovní a Kristus, jako skutečný Král Izraele, se odmítá podílet na světské vládě slovy, že „jeho království není z tohoto světa“ (J 18,36). Nezdráhá se přiznat daň císaři, nabádá k poslušnosti světských vládců, avšak samotného vládce nazývá „liškou“. Loajalita vůči státním autoritám spojená s možností svobody projevu se jako červená nit táhne celou Biblí.
Vztah církve a státu výstižně rozpracoval americký teolog J. M. Boice na základě postoje Krista (představitele církve) k Pilátovi (představiteli státu) a v podstatě nabídl čtyři modely pro soužití křesťanů a státu: 1. moc připadá pouze Bohu. Tento model zastávali např. mniši, kteří se zcela odloučili od života společnosti a odmítli se jakkoliv podílet ve státních složkách, či službách. 2. moc připadá pouze císaři. Tento model zastávají stoupenci sekularizace a znamená, že křesťan musí vždy poslechnout státní moc, která je pro církev určující, a proto by církev neměla být od státu oddělena. 3. císař v rozhodujícím postavení. Stoupenci tohoto modelu uznávají, že i císař má od Boha moc, ale v případě konfliktu zájmů je třeba poslechnout císaře. Tento model zastávali mnozí křesťané v období fašismu, či komunismu. 4. Bůh v rozhodujícím postavení. Stoupenci tohoto modelu uznávají jak nároky Boží, tak státní, avšak v případě střetu zájmů se státní moci vzepřou. Sem můžeme historicky zařadit mučedníky, či protestantskou reformaci. Křesťané sice platili daně a uznávali moc císaře, avšak odmítli mít účast na pohanské, či později katolické modloslužbě.
Deformace
Postupná deformace v rané církvi
Postoj církve a státu podle Boicova 4. modelu můžeme vidět jak v apoštolské, tak rané církvi. Nový Zákon křesťany nabádá k poslušnosti vládní moci, která nese od Boha meč k trestání a k tomu, aby se podrobili jakémukoliv státnímu zřízení. Nicméně Písmo i opakovaně vybízí, že lépe je poslouchat Boha než lidi. Tento model oddělené moci církevní a státní, které nemusí a nemají být v protikladu, se však během historie mnohokrát deformoval a opět reformoval zejm. během římského a později katolického pronásledování v tzv. vyznavačských církvích.
Již apoštolská církev se zrodila do pronásledování za doby Nerona, které pokračovalo zejm. za doby Domiciána. Křesťané později Caracallovým ediktem obdrželi právo státního občanství, avšak římští občané měli povinnost účastnit se státního kultu, což jim záhy přineslo další pronásledování, které vyvrcholilo za vlády Decia, Valeriána a Aureliána. V tomto období dominátu byl císař Pánem a Bohem (Dominus et Deus). Na toto spojení „trůnu a oltáře“, které se do Říma přeneslo z babylonského Nimrodova kultu, později navázala katolická církev úřadem papeže, náměstka Kristova na zemi, který si přivlastnil titul nejvyšší velekněz a osoboval si právo ustanovovat a sesazovat císaře.
V roce 313 byla za doby vlády Konstantina Milánským ediktem vyhlášena tolerance křesťanství a později se vyvinul jakýsi prototyp „kooperačního modelu“. Křesťanští kněží byli osvobozeni od veřejných úřadů a daňové povinnosti a církvi se dostalo hmotné podpory např. při stavbě kostelů. Konstantin sám nebyl křesťanem, dál ctil pohanská božstva a křest přijal až na smrtelné posteli. Nicméně zasahoval do církevního koncilu a formuloval i křesťanskou věrouku. Roku 321 dokonce vyhlásil neděli za státní svátek a v roce 324 začalo uvolňování církevních právnických osob z daňových břemen. V roce 391 zakázal Theodosius ostatní nekřesťanská náboženství a ustanovil propojení církve a státu i v jiných, zejm. pak politických oblastech.
Období Cesaropapismu
Za další mezník na cestě spojení „trůnu a oltáře“ můžeme považovat dílo významného křesťanského teologa a některými uznávaného otce katolicismu Augustina. V jeho zásadním díle „O obci Boží“ byl položen základ katolického pojetí obce státu a církve pro středověké pojetí spojení církve a politiky (Corpus Christianorum). V Byzantské říši byla církev včleněna do mocenských struktur státu, kdy císař formoval církevní legislativu a zároveň byl poddán církvi jakožto představitelce Božího království na zemi. Ve Franské říši byl navíc respektován primát papeže v politické oblasti.
V nastupujícím období rozpadu Franské říše se císař Otto I. snažil obnovit Římskou říši a svěřil proto biskupům léna, čímž z nich de facto vytvořil římská knížata. Za církevní představitele ustanovil své vlastní příbuzné a církev tak nabyla feudální podoby.
Období Papocesarismu
Později se spojování trůnu a oltáře vyvinulo v nadvládu (supremaci) papeže nad světskými panovníky. Za papeže Inocence III, obratného politika, pak dochází k tomu, že církevní představitelé, zvolení díky Otově politice i mimo církev, jsou opětně vázáni lenním vztahem k Apoštolskému stolci a z cesaropapismu se tak stává papocesarismus. Skrze obratné vlastnictví půdy církví tak papež panuje i ve světských věcech, propůjčuje a odnímá moc světským panovníkům a nástrojem odnětí vlády se stává exkomunikace z církve. Jelikož církevní majetek a duchovní osoby nepodléhaly světské moci, kanonické právo se tak stalo nadřazeným právu světskému. Tato katolická politika vyvrcholila za Bonifáce VIII vydáním buly Unam Sanctam, podle které byl král poddán papeži duchovně a papež ho má ustanovovat a soudit. Logickým krokem pak bylo zřízení inkvizice, která měla právo označit heretiky a předat je světské moci. Církev tedy státu diktovala, co je pravověří a co kacířství. Tak byli kacíři např. shledáni ti, kteří vlastnili a vykládali Bibli nebo jen věřili v možnost spásy skrze osobního vztah s Bohem bez prostřednictví kněží. Pomocí vojska, světské moci, tak byla vyvražděna křesťanská hnutí jako Hugenoti, jindy byla vysílána vojska do Čech na vraždění husitů a podrobení neposlušných národů Římu.
Uchvácení světské moci pokračuje ve 14. století papežským schizmatem a přenesením papežství z Říma do Avignonu. Germánsko – francouzský vliv se táhne obdobím papocesarismu a dnes opět ožívá v Evropské Unii. V této době byly poplatky vymáhány pod hrozbou církevních trestů a spása se stává centrem kupčení. V Evropě proto povstávají učenci jak Viklef a Hus, kteří navazují na podzemní křesťanská hnutí a pranýřují nejen finanční systém, ale i katolická dogmata. Na Kostnickém Koncilu, který řešil trojpapežské schizma, byl jakoby mimochodem upálen rektor Univerzity Karlovy Jan Hus. Jeho hlavním proviněním bylo, že se odvolal k jiné moci než k papeži, a to ke Kristu samotnému. Odvolání se proti neomylnému rozhodnutí papeže je v katolickém kanonickém právu trestným činem dodnes.
Kostnický koncil měl dopad i na uzavření konkordátu s německými knížaty (1447) a vídeňského konkordátu s celou německou říší (1448).
Reformace
Německá reformace
Počátkem 16. století vydává Martin Luther 95 tezí zpochybňujících některá finanční dogmata, hlásaná tehdejší katolickou církví a zanedlouho je exkomunikován bulou, kterou veřejně pálí. Šance na jeho přežití byla mizivá, kdyby se mu nedostalo podpory od německých knížat. Zde se po dlouhé době karta obrací a státní moc se po Lutherově výzvě staví proti církevnímu nadnárodnímu útlaku. Luther záhy zavrhl hierarchii církve poukazem na všeobecné kněžství věřících. Jeho překlad Bible do němčiny pak upevnil národní cítění německého národa a Bible se zároveň stala jakousi Ústavou omezující autoritu církevních a později politických vůdců. Lutherovo provolání „Sola Scriptura“ inspirovala i pozdější puritánskou myšlenku vyhlášení Ústavy USA. Luther totiž prohlásil, že křesťané jsou svobodni od nadvlády (nikoliv vlády) církve, či státu. „Budu kázat, diskutovat a psát, ale nikoho nebudu nutit,“ napsal Luther. Jak řekl Harold Berman „klíčem k obnovení vlády práva se stal protestantský princip síly individua odpovědného Bohu a ekonomika mohla navázat na princip dobrovolné a nikým nevynucené smlouvy“.
Švýcarská reformace
O detailnější rozpracování vztahu církve a státu se zasloužil reformátor Jan Kalvín, který v roce 1541 odešel do Ženevy, kde později založil protestantský, silně klerikální model městské správy, vymáhající dodržování přísné protestantské morálky. Výjimku netvořily ani tělesné tresty. Nicméně Kalvín svým učením položil základy pro pozdější občanské svobody projevu, tisku a vyznání, zákaz sebeobviňování, nezávislost soudní moci a presumpce neviny. Leopold von Ranke proto mluví o Kalvínovi jako o „faktickém zakladateli Ameriky“ a Max Weber v knize „Protestantská etika a duch kapitalismu“ uvádí, že kapitalismus se vyvinul z protestantských kořenů, zejm. důrazu na pracovitost, šetrnost, hospodárnost a preciznost. Pozdějším ustanovením svobodného politického a ekonomického uspořádání vznikla i myšlenka svobodného trhu a hospodářské konkurence snažící se co nejlépe naplnit potřeby bližního.
Přes tyto teoretické, jistě nesmírné úspěchy, se však reformátorům praktické oddělení církve a státu nepodařilo uskutečnit a církev nadále zůstávala státní, nikoli výběrovou, kterou byla např. pozdější česká Jednota bratrská. Ani německý augsburský náboženský smír nezajistil náboženské svobody pro poddané, ale petrifikoval zásadu „cuius regio, eius religio“.
Anglická reformace
V roce 1066 Vilém Dobyvatel zabil s papežským požehnáním anglického krále Harolda a byl papežem prohlášen za „Mstitele nebes“, který má anglický lid učit poslušnosti Vikáři Krista a zajistit včasné placení poplatků pro papeže. V roce 1208 papež Innocenc III. vyhlásil nad Anglií církevní klatbu a exkomunikoval krále, který odmítl potvrdit volbu kardinála, avšak nakonec ustoupil hrozbě křížové války. Angličtí baroni, znepokojeni vývojem těchto událostí, si 15. května 1213 vůči králi vymohli podepsání listiny práv a svobod „Magna Charta Liberatum“jasně vymezující moc institucí včetně kontroly králova vládnutí. Tato listina položila další pilíř demokracie, a to omezení moci panovníka jasnými pravidly. Papež, který usiloval o jednotu moci, exkomunikoval každého, kdo ji získal.
O takřka dvě století později papežem poctěný „Obránce víry“ Jindřich VIII. odepřel poslušnost papeži, který zamítl uznat jeho rozvod a ustavil se hlavou Anglické církve. Následovalo období vlády Stuartovců, kdy jednou vládla protestantům nakloněná Alžběta, jindy krvavá Marie zběsile mučila protestanty. Jezuité vyvíjeli stálou snahu svrhnout krále a dobýt Anglii zpět pro papeže. I když anglická reformace dala světu velikány jako Johna Viklefa, Johna Knoxe nebo Williama Tyndala, ani zde se odluka církve a státu neuskutečnila a vzniklá Anglikánská církev zůstala církví státní, jejíž hlavou je světský panovník.
Americká reformace
Mnohem důležitější je americký model, který se datuje od doby, kdy puritáni, jako byli John Robinson a William Brewster odešli do kalvínského Holandska, aby založili církev, která by byla nezávislá na státní moci, ale aby při tom zůstali občany dané země s jejich právy i povinnostmi. Svoji myšlenku se nakonec rozhodli uskutečnit až v anglické kolonii Nového světa, kam v roce 1620 na legendární lodi Mayflower odpluli. K jejich zděšení však nepřistáli ve Virginii, ale na mysu Cod, mimo jurisdikci Anglické vlády. Stejného roku tedy poprvé v novodobé historii uzavřeli smluvní vládu na základě dohody.
Další puritáni a jejich potomci již nezakládali církve státní, nýbrž kongregační a stejně tak státní zřízení stavěli analogicky na dohodě a autonomii jednotlivých osad, kde správci byli voleni na dobu určitou. Nejznámější se stala Plymhoutská kolonie, v jejím čele stanul schopný právník John Wintrop. Noví osadníci si začínali uvědomovat nutnost pozdějšího oddělenosti církve od státu. Tato zkušenost byla spíše empirická, jelikož ne všichni osadníci byli křesťany, a bylo tudíž nutné najít takovou formu vládnutí, která by vyhovovala všem. Vláda v Massachusettské zátoce byla od roku 1644 vykonávána dvoukomorovým zákonodárným shromážděním a pro všechna rozhodnutí byl požadován souhlas většiny. Hlasovací právo bylo přiděleno tzv. „svobodným“, kteří se rekrutovali z puritánských církví, avšak postupem času byl tento klerikální princip pragmaticky nahrazen spolupodílnictvím na správě osad. Jinými slovy, volební právo již nedostával automaticky člen církve, ale ten, kdo se koupí akcií byl ochoten svými náklady hmotně na správě osad podílet. Vláda většiny pak nezvratně vytýčila cestu k americké demokracii, která byla později podepřena ještě prvním dodatkem Ústavy USA o svobodě náboženského vyznání. Tento systém, který spolehlivě po celá staletí zamezoval nastolení diktatury či pronásledování jinak smýšlejících, byl trnem v oku katolické církvi, která odjakživa toužila soustředit moc v rukou jedinců a vnutit své náboženství celým národům.
Další nepřehlédnutelnou postavou mezi puritány byl separatista Roger Williams, který ostře vystupoval proti anglikánskému dědictví v puritánských osadách Nové Anglie. Williams vystoupil ještě radikálněji ve prospěch myšlenky odluky církve a státu a neuznával žádné donucování ve věcech víry. Byl však vypovězen soudním dvorem zpět do Anglie. Jeho přátelská a mírná povaha byla proslulá mezi okolními indiánskými kmeny, a proto se Williams za pomoci kmene Narragansettů rozhodl založit městečko Providence, které se stalo snad prvním městem na světě, kde byla uzákoněna náboženská svoboda a oddělenost církve od státu se zde stala vzorem pro budoucí USA.
Zastavme se u data 4. července 1776, kdy Kongres přijal „Prohlášení nezávislosti Thomase Jeffersona“, které se odvozovalo od „oprávněné pravomoci ze souhlasu lidu“, který má právo „měnit nebo zrušit vlády“, které mu upírají „nezcizitelná práva“ na „život, svobodu a dosažení štěstí“. Prohlášení se odvolávalo na přirozené „Boží zákony“ a je zřejmé, že podhoubím tohoto nového pojetí „smluvní vlády“, založené na „souhlasu lidu“, byla teologie smlouvy, hlásaná puritány, a posun v chápání autority, vzešlý z odkazu Mayflowerské dohody. Z anglických kolonií se tak staly „nezávislé státy“.
Tento princip uspořádání se zákonitě projevil i ve vztahu státu a církve. Stát si již nijak nenárokoval dohled nad církví, nemohl zasahovat do jejich vnitřních záležitostí a v podstatě tím došlo k oddělení církve od státu v zatím nejčistší podobě, která je dnes dávána za vzor v mnoha svobodných západních společnostech. Podobný princip byl např. navržen v ústavě 1. republiky v Československu, avšak díky lidovcům nebyl nikdy zrealizován. V USA tím ovšem skončila i státní daňová podpora církve. Ovocem toho je, jak napsal Thomas Jefferson, že: „všichni lidé budou moci svobodně vyznávat a hájit názory ve věcech náboženství.“
Situace dnes
Pokusili jsme si nastínit několik současných i historických modelů „odluky církve a státu“. Mohli bychom zde nastínit i vývoj české deformace i reformace, ale v podstatě bychom opakovali výše nastíněné modely. Za určitě zmínku stojí stará, pronásledovaná Jednota bratrská, klenot české reformace, která dala našemu národu obnovu jazyka ve formě Bible Kralické, dávala světu vzdělání formou moderní misie Ochranovských bratří a jako jedna z prvních církví hlásala dobrovolné členství skrze víru v zemřelého a zmrtvýchvstalého Pána a Spasitele Ježíše Krista, čímž popřela princip státní církve.
Jsme tudíž národem s bohatou protestantskou minulostí. Za doby husitského obrození jsme dokázali odrážet křižácká vojska a i Luther, slyšel-li o husitech, se netajil velkým respektem. Máme ve své historii velikány typu Husa, který neváhal položit život za pravdu a Chelčického, který stál u zrodu nemilitantní církve.
V současné době, kdy se naše země těší největší náboženské svobodě za dobu její historie vůbec, vidíme, že je naší povinností modlit se za státní představitele a být solí země, podporovat právo, respektovat smlouvy a podílet se veřejném životě. Nezastíráme však, že hlavním poslání křesťanů je zvěstovat Evangelium smíření skrze pokání a obrácení se k Bohu Bible skrze Ježíše Krista našeho Pána. Jsme si vědomi, že naše království není z tohoto světa, ale jsme i občany České republiky a vidíme jako správné být zdravými vlastenci. Nijak nezastíráme, že máme opodstatněné obavy ze ztráty suverenity naši země v Evropské Unii, zvláště když vidíme, že se opět ozývají tendence k privilegování určitých náboženských směrů, tendence k prosazování kooperačních modelů, které vedou k omezení svobody, rovných podmínek a také státní svrchovanosti. To je důvodem ke znepokojení, i když se tak děje pod líbivými hesly o dialogu státu a církve, vzájemné spolupráci státu a církví, či uzavírání různých politických smluv mezi státem a církvemi.
Rudolf Bubik
biskup Apoštolské církve
Článek byl napsán pro Centrum pro ekonomiku a politiku
