poslal dejl Ježíšmarjá, nakonec z nich snad budou křesťané!
Rozhovor s religionistou Pavlem Hoškem o ženském principu, mužském principu a o křesťanství
Začnu osobní zkušeností: oba moji synové, ačkoli byli vychováni ateisticky, začali v dospívání spontánně tíhnout ke křesťanství. Jako feministka opravdu nevím, co si o tom mám myslet. Jedna z věcí, které mě na křesťanství vždycky odrazovaly nejvíc, je podřízené postavení ženy…
Postavení ženy ve svatých knihách monoteistických náboženství (což je kromě křesťanství ještě judaismus a islám) souvisí s politickou a ekonomickou situací dané společnosti, kde byl muž společensky privilegovaný. Naproti tomu u matriarchátu, který historicky předcházel a ve kterém zřejmě ženy měly klíčové role, se to odráželo i na jejich postavení v náboženství. Takže aktuální společenská situace se podle mě vždycky přenáší do sféry náboženských symbolů, a ty pak zpětně spoluformují společenskou realitu.
Pokládáte existenci takzvaného matriarchátu za prokázanou?
Matriarchát nebyl úplně univerzální, ale byl významnou společenskou formací, ve své době většinovou. I dnes existují třeba v Africe matrilineární společnosti. Žena byla privilegovaná době, kdy ústředním prvkem náboženského života bylo ucívání Matky Země jako živitelky. Člověk tehdy nebyl ještě tak technicky zdatný v dovednostech, které privilegují muže, přemýšlejícího logicky, levou hemisférou, postupujícího vpřed cestou technického zdokonalování, a taky pochopitelně cestou válečnické agrese, což další doména mužů. Naproti tomu čím jdeme dále do minulosti, tím blíž k přírodě lidé žili, a tím je také důležitější postavení žen jako jejích reprezentantek ve společnosti (souvisí to s převážně zemědělským charakterem archaické doby).
Vraťme se ke křesťanství. Musím přiznat, že mi na něm vadí to potlačování sexuality, jako by šlo o něco nečistého, co je potřeba silně omezovat. Navíc jsou za "nádoby hříchu" a pokušitelky pokládány spíš ženy, jako by ony sváděly muže z té správné duchovní cesty…
Pravda je, že už ve středomořských kulturách starověku se paradoxně promítá smyslnost do ženy - právě tam, kde vládne ultramaskulinní machismus, je žena pokládaná za svůdkyni, za zdroj toho sexuálního v člověku. Přitom jde pochopitelně o projekci, symbolizovanou třeba ženským démonem Lilith, která nemá vládu sama nad sebou, je ztělesněním toho démonického v přírodě, je vnímaná jako zdroj chtíče a chlípnosti. Proto je potřeba vytvořit tak těsnou kazajku, aby se žena nemohla hýbat. Podobné bezpráví dnes vidíme v nejkonzervativnějších muslimských zemích.
Srovnejte po této stránce judaismus, křesťanství a islám…
Podle mého názoru platí, že ve všech náboženstvích se ženský prvek přece jen do spirituality dostane. V židovství je celá řada náboženských symbolů, které mají ženský rod a hrají tuto roli (Královna Sabat, Boží femininní přítomnost Šekina atd.). Stejně tak v křesťanství - ačkoli protestantské církve úplně eliminovali ve své spiritualitě Marii a také církev jakožto "matku" s femininními atributy (jež hraje v katolické zbožnosti důležitou roli). Tím se ovšem protestantismus dostal do neharmonického, ultramaskulinního stavu.
Katolíkům lze zase vytknout dogmatické odmítnutí ženského kněžství (operují tím, že kněžství reprezentuje Boha a ten má tradičně mužský rod, nicméně bible Bohu připisuje jak maskulinitu, tak femininní povahu).
V islámu jsou svaté texty k ženám nejpřísnější, ale mluví se v nich pozitivně o Mohamedově ženě Chadídže a dceři Fatimě. Navíc v oblasti náboženské mystiky, kde se vnitřní hnutí duše vyjadřuje v rovině symboliky, má žena i v islámu silné postavení. Jedna z největších mystiček byla právě žena (jmenovala se Rábia); súfismus je vůči ženám přející. Obecně je ovšem v islámu žena pokušitelkou, zdrojem zla - proto se musí zahalovat a zůstávat doma.
Jak se díváte na současné hnutí wiccy, nového pohanství?
Jako celá řada jiných proudů, jak se říká, "zdivočelé religiozity" je to reakce na něco, co chronicky chybělo etablovaným náboženským tradicím, a pod tímto tlakem se to živelně vyvalilo. Pokládám to za určité poselství představitelům duchovních tradic, kteří nechali tak dlouho lidi hladovět, až se to projevilo takovým způsobem. Mužský a ženský princip (jako je třeba Jungova anima a animus či taoistické jang a jin) jsou antropologické konstanty, pro které náboženství buď dokáže najít legitimní místo nebo ne. Pokud to nedokáže, duchovní život nemůže dojít harmonické rovnováhy a dochází k různým deformacím.
A v důsledku toho došlo třeba k procesům s čarodějnicemi?
Myslím, že je to dobrý příklad. Podle Junga má archetyp ženy dvě tváře: jedna je maminka, žena možná až přehnaně dobrá, laskavá a starostlivá pečovatelka a světice. A pak je tu žena vášnivá, bystrá, sršící energií, tajemstvím a zvláštním, někdy až démonicým kouzlem. Tyto dva obrazy by měly být v harmonii. Ale jestliže celý středověk byl ovládán symbolem Marie s tou její neposkvrněnou, až trochu plastikovou dokonalostí, pak si nutně nějakými spodními proudy muselo najít cestu fanatické třeštění proti čarodějnicím, kde se projevila druhá půlka archetypu ve zhoubné podobě. Podstatou této posedlosti je podle mě mužský strach ze silné ženy.
Mohu se zeptat, jak jste se vy sám stal věřícím?
Vyrostl jsem v ateistické rodině, ale stále jsem pociťoval určité vákuum, hledal jsem smysl života, kladl jsem si otázku, proč jsem se vůbec narodil. Někdy na střední škole jsem získal kamarády, o kterých jsem se až dodatečně dozvěděl, že to jsou věřící křesťané, a byli to docela správní kumpáni. Pátral jsem v historii naší rodiny a objevil jsem, že dědeček z otcovy strany je Žid, a poprvé jsem s ním začal o těchto tradicích mluvit. Začal jsem číst Bibli, byl jsem fascinovaný historií židovského národa a osobním příkladem Ježíše. Jeho životní příběh mi připadal nabitý obrovskou silou. V té době se ve mně začalo něco dít, začal jsem směřovat ke křesťanství, laicky se modlit. Nevím přesně kdy, ale najednou jsem začal mít pocit, že můj vnitřní monolog už není jen monolog, ale že se s někým opravdu bavím. Pak k nám jednou přišli Svědkové Jehovovi a ptali se, jestli jsem věřící. Tak trošku proto, že jsem se jich chtěl zbavit, ze mě vyhrklo: "Jo, já jsem věřící." Pak jsem za nimi zavřel dveře a uvědomil jsem si, že to tak chci, že už chci tu vlajku vyvěsit.
Eva Hauserová
