Grano Salis - BAPTISTÉ - radikální křesťané

tento příspěvek nám poslal Petr HlaváčekBAPTISTÉ - radikální křesťané ("Radical Believers" je brožura, kterou vydali angličtí baptisté na počátku devadesátých let. Autor, profesor Paul Beasley-Murray, se v ní snaží zachytit a popsat základní rysy současných baptistických sborů a jejich organizaci ve vztahu k původním baptistickým zásadám.) 6. SDRUŽOVÁNÍ S OSTATNÍMI - baptisté nejsou nezávislí BIBLICKÝ ZÁKLAD Obecenství je životní styl evangelia. Vírou se znovu rodíme do velké rodiny Boží, rodiny, která přesahuje všechny rasové, kulturní a jazykové hranice. Slovy apoštola Pavla, v obecenství církve "není rozdílu mezi Řekem a Židem, obřezaným a neobřezaným, barbarem, divochem, otrokem a svobodným" (Ko 3,11) - protože jsme všichni "jedno v Ježíši Kristu" (Ga 3,29). Nepřekvapuje, že Lukáš líčí "obecenství" jako jeden z rysů prvotní církve (Sk 2,42). Toto obecenství v evangeliu nelze omezit na křesťany, konající společnou bohoslužbu na jednom místě. Žádný křesťan si nemůže dovolit být samotář, ani křesťanský sbor si nemůže dovolit žít osamoceně. Pokud se sbor osamostatní a žije bez zřetele na ostatní, pak svým individualismem popírá plnost evangelia a není již živou buňkou v širším těle Kristově. Zkoumáním Nového zákona se velmi rychlé dozvíme, že mladé sbory měly velmi vyvinutý smysl pro sounáležitost s širším obecenstvím. Na mysl přicházejí obzvláště dva příklady: jeden se týká peněz, druhý učení. Finance Když mateřský sbor v Jeruzalémě trpěl hospodářskými těžkostmi, dceřinná církev se sjednotila a uspořádala pozoruhodnou sbírku (1K 16,1-4; 2K 8,1-9.15; Ř 15,25-28). Vlastně i řeckého slova "koinonia" (obecenství) v pozadí se mohlo použít v konkrétním smyslu pro "dar" či "příspěvek". "Sbírka" (koinonia), kterou Pavel uspořádal, byla znamením obecenství (viz Ř 15,26-27). Obecenství, pokud má vůbec mít smysl, se musí vyjádřit a toto vyjádření nezná zeměpisné hranice. Pavlův příkaz Galatským, aby "činili dobře všem, nejvíce však těm, kdo patří do rodiny víry" (Ga 6,10) nelze omezovat na žádné určité místo. Učení Když v antiochenském sboru vznikl vážný problém víry a praxe, rozhodli, že se obrátí na mateřský sbor v Jeruzalémě a nebudou věc řešit sami. Když "jeruzalémský sněm" dospěl k závěrům, zaslal pokyny, na nichž se všichni shodli, nejen sboru v Antiochií, ale také sborům v Sýrii a Kilikii (Sk 15,23). Sbory zřejmě vnímaly, že k sobě patří, že jsou jedno. Obecenství v evangeliu obsahovalo i společnou poradu a dosažení vzájemného souhlasu. Rysem života prvotní církve nebyla nezávislost, ale vzájemná závislost. Místní a universální Naneštěstí se někteří baptisté, v touze po zdůraznění významu místního sboru, dopouštějí omylu a izolují se. Je pravda, že většina zmínek o církvi v Novém zákoně se týká místního sboru (podle jednoho počítání ve více než 100 případech ze 114 termín "ekklesia" – církev - označuje sbor), to však neospravedlňuje sborový izolacionismus. Církev je současně místní i universální. Proto je pro Pavla nevěstou Kristovou nejen sbor (2K 11,1-3), ale i universální církev (Ef 5,25-33). Také může být jako tělo Kristovo označen jak sbor (1K 12,27), tak universální církev (Ef 4,15.16; Ko 2,19). Podobně vidí pisatel epištoly Židům, jak se sbor svou bohoslužbou otevírá církvi universální (Žd 12,18-24). Při svém radikálním chápání místního sboru musí mít baptisté na zřeteli i církev v širším smyslu. BAPTISTÉ A SDRUŽOVÁNÍ Místní sdružování Snad od samého počátku si baptisté uvědomovali význam vzájemného sdružování sborů. Roku 1644 se například sešli zástupci sedmi sborů v Londýně, aby vytvořili Vyznání víry. V preambuli k tomuto vyznání podtrhli své přesvědčení, že „i když se od sebe lišíme jako zvláštní tělesa, protože je potřeba, aby se na jednom místě scházel takový počet, jaký se bez problémů umístí, přece jsme jedno ve společenství. Ježíš Kristus je naše hlava, a náš Pán, jen pod jeho vládou toužíme chodit.“ Kromě toho se tomuto "společenství" mělo dostat konkrétního výrazu: „ačkoli se sbory budou od sebe lišit, budou tvořit několik těles a každý bude sám o sobě soudržným vnitřně provázaným městem, přece se všechny budou řídit stejnými pravidly a všemi vhodnými prostředky budou jeden druhému radit a pomáhat při řešení různých potřeb církve, jako údy jednoho těla ve společenství víry a v poddanosti Kristu, jediné své hlavě“ (kapitola XLVII). Při setkání představitelů sborů v Tetsworthu roku 1653 sbory podepsaly dohodu, vyjadřující vzájemnou závislost a shodly se, že budou společně jednat o třech věcech:

radit se o sporných záležitostech, které nebudou moci být vyřešeny v rámci jednoho sboru
o poskytnutí finanční podpory sboru v nouzi
pro větší slávu Boží budou společně plánovat všechno, co si vyžaduje "konání díla Páně, které je společné všem sborům."

Tyto tři oblasti spolupráce odpovídají prvotní církvi: první oblast připomíná jeruzalémský sněm, druhá navazuje na sbírku pro jeruzalémské chudé a třetí se možná dá přirovnat k rozhodnutím, ke kterým dospěli vůdcové v Jeruzalémě, když se Pavel, Barnabáš a Silas sešli s Jakubem, Petrem a Janem, aby probrali misijní strategii (Ga 2,1-10). Co se prvních baptistů týkalo, princip sdružování nad rámec sboru znamenal rozšíření práv a povinností obecenství v rámci sboru. Ještě předtím, než se setkali představitelé sborů v Tetsworthu, sešli se v říjnu r.1652 ve Wormsley a vyhlásili: „Mezi jednotlivými sbory je podobný vzájemný vztah, jako mezi jednotlivými členy sboru. Neboť sbory Kristovy tvoři jen jediné tělo či církev jako takovou, s Kristem jako hlavou... Docházíme k závěru,že každý sbor by měl projevovat péči o druhé sbory jako o spoluúdy téhož těla Kristova.“ Jinými slovy: 1K 12,12-17 platí nad rámec sboru. Tělem Kristovým, jehož jsme součástí, je církev v širším smyslu. Proto sdružování s dalšími sbory není záležitostí libovůle - patří k tomu, že jsme církví. Národní sdružování Důraz na vzájemné sdružování je specificky baptistický. Z historického i teologického hlediska se baptisté rozhodli pro vzájemnou závislost. Nezávislost sboru není počátkem a koncem jejich života. Je pravda, že "každý sbor má svobodu k tomu, aby pod vedením Ducha svatého vykládal a uplatňoval (Boží) zákon", ale tento výňatek z prohlášení principů britských baptistů je třeba číst v kontextu. Hned po tomto prohlášení totiž následují "Cíle Jednoty", jimiž pod společným deštníkem "Růst křesťanství" jsou: 1. Vést své členy k lásce a respektu navzájem i ke všem kdo milují Pána Ježíše Krista. 2. Šířit evangelium Kristovo prostřednictvím kazatelů a evangelistů, zakládáním sborů, vytvářením nedělních škol, šířením Písma, vydáváním křesťanských publikací a takovými metodami, jaké Rada určí. 3. Umožňovat konference a společné akce o otázkách ovlivňujících blaho sborů, podporovat službu a rozšíření denominace jak doma, tak v zahraničí. 4. Rozšiřovat bratrské vztahy mezi baptisty v této zemi a v ostatních zemích. 5. Získávat a šířit přesné informace o organizaci, práci a utrpení baptistů po celém světě. 6. Jak si vyžádá příležitost, radit se a spolupracovat s ostatními sdruženími křesťanů. Jinými slovy, členské sbory Jednoty baptistů jsou vázány nejen principy, zakotvenými v deklaraci (v případě naší Jednoty v příloze Ústavy BJB „Zásady a stanoviska“), ale i cíli Jednoty (v naší Jednotě viz Ústava BJB - hlava II.). Členství znamená víc, než závazek k určitému způsobu víry, představuje i závazek k širší rodině baptistů a k ostatním společenstvím křesťanů. Přeložil Bohuslav Procházka

	Hledej
	Je a svátek má Rostislav. Vytvoření registrace