poslal olda
Kázání synodního seniora ČCE Joela Rumla z 25.1.2004
Ř 12,1-2: Vybízím vás...pro Boží milosrdenství, abyste sami
sebe přinášeli jako živou, svatou, Bohu milou oběť; to ať je vaše pravá
bohoslužba. 2 A nepřizpůsobujte se tomuto věku, nýbrž proměňujte se
obnovou své mysli, abyste mohli rozpoznat, co je vůle Boží, co je dobré,
Bohu milé a dokonalé.
Bratři a sestry, zní to tak, jakoby se apoštol zaklínal Božím
milosrdenstvím. ‚Pro milosrdenství Boží vás napomínám, navádím,
upozorňuji...‘ Ne proto, že by si se čtenáři dopisu nevěděl rady. Spíš
v zápalu řeči, textu dopisu nechce jinak.
Většinu předcházejících
kapitol věnoval tomu, aby vypsal, co Bůh učinil pro nás, co přinesl a čím
lidem, bratřím a sestrám, život usnadnil a ulehčil. Ve dvanácté kapitole
jakoby cítil, že přišel čas vyslovit radu, jak by bylo vhodné, aby lidé
odpověděli na Boží jednání. ‚Kvůli Božímu milosrdenství, tak
podrobně popsaném, přijměte následující podnět, nebraňte se mu a
nevymlouvejte se. Však to není zas taková dřina‘, jakoby říkal.
Z Pavlova přemýšlení plyne, že Bůh vykonal pro nás hodně a že se
po nás nežádá stejná míra. To potěší. Ale přece jen – není žádáno
tolik, přece jen to Pavel řekl složitě! On si řekne – ‘Sami sebe přinášejte
jako oběť!’ S tím je svízel! Jednodušší je přinášení oběti blíže
určené; např. dej 1% platu nebo 10%, nebo dva obědy týdně bezdomovcům.
Podle takových přesných instrukcí se obětuje lépe. A mnozí členové církve
v tomto duchu mluví: ‚Řekněte SI!, co máme udělat – budu učit nedělku,
dělat nástěnku, internetové stránky, pracovat v křesťanské službě –
ale musíte SI říct, co chcete!‘ Pavel, když mohl poradit, tak začal
mudrovat o tom, že jsme jako komplikované a účelně sestavené tělo, v němž
žádná část není podřadná ani zbytečná, každá má úkol a ten má
plnit a rozumím mu tak, že má úkol plnit ne jako povinnost, ne jako radost,
ale jako výsledku samozřejmého porozumění sobě samé.
Oběť. Jen se toto slovo řekne, vybaví se někomu Jan Palach, jinému
skutečnost, že dneska třeba jít na návštěvu do nemocnice, pro jiné sbírání
darů pro Irán, někdo další natáhne vzduch zdejšího kostela a rozhlédne
se s ulehčením kolem, že ani neslyší ryk zabíjených obětních zvířat a
necítí štiplavý kouř spalovaných zvířat a že čas obětí už skončil.
Pak jsem vybral mrtvé biblické slovo? Pavlovo slovo už neplatí? Slovo o živé
oběti mělo jen dočasnou platnost? Slovo o tom, že taková oběť k pěkné,
pravé a ještě logické bohoslužbě je už pasé? Opakuji – není od nás
žádáno zas tak moc, mj. i to, abychom téma oběti neškrtali příliš
rychle ze svého myšlení a slovníku.
Zapomeňme spíše na všechno to, co nás napadá při prvním slyšení
slova oběť. Oběť pro křesťana je to, co stojí v centru evangelijní zvěsti
a co stojí v centru života evangelíka. Nejdůležitější obětí je oběť
Ježíše Krista. To byla oběť Boží. Ta měla poslání, význam a byla
vykonána s určitým záměrem. O tom apoštol mluví v jiné části této
epištoly (kap.5). Oběť Boží v Kristu za nás byla vykonána proto,
abychom byli vysvobozeni. Tím jsme se stali Božími dětmi, Bůh jako už
jednou, tak opět – vyvedl otroky, zaplatil za ně a přijal je za své děti.
To působí ústřední oběť dějin.
Kdyby ovšem Bůh chtěl, aby se po jeho vzoru jeho děti obětovaly, čeho
by tím mělo být dosaženo? Prospěch takového požadavku mi není jasný. Spíše
se mi zdá bližší jiné pojetí, které přiblížím ilustrací z našich
rodin. Každé dítě se těší, až bude moci vypadnout z rodného hnízda.
Nezávislost – to je heslo. Tomu nechci bránit, ať si vydělají, ať cestují,
ať poznávají. Co vidím nerad a čeho bych se nerad dožil, aby děti viděly
smysl svého života v tom, jak co nejrychleji přerušit vazby na svůj rod, na
tradici kořenů, ze kterých rostou, na kontinuitu ducha a života na společenství
užší nebo širší. To je ilustrace, ale o to jde a do toho potom zapadá i
to, co apoštol žádá dále. My, křesťané, obětí Kristovou děti Boží,
přinášíme oběť už tehdy, kdy se bráníme nápadům, jak se oddělit od
vinného kmene. Živou obětí, přinášenou v samozřejmosti porozumění
osobním souvislostem spásy Boží, pak jsou vědomé, cílené a jednoznačné
kroky člověka, jimiž neutíkáme z Boží rodiny. Ne, že by nás to
nenapadlo! ‚Jak se žije lépe, když člověk nevěří! Jak si nekomplikuje
život svědomím a prožíváním hříchu! Jak dokáže dobře a jednoznačně
žít, když nemá břemeno víry na zádech!‘ – kdo z nás takové myšlenky
nezná?, komu připadají jako rouhání? Vždyť neděláme nic jiného po celý
den, než jsme vystavováni do určité konfrontace a nepřekvapí, když si člověk
zakalkuluje, co by bylo, kdyby si život z víry tak na jedno odpoledne
odpustil, tak si na chviličku povyrazil. Povyrazit si to je termín otroků,
kteří naříkají pod jhem a kteří si s dovolením jednou u her a jindy u
chleba zaskotačí a pak zpátky do latě. Jenže každý, kdo vyznává
Krista, už není otrokem, je dítětem Božím. A jednou podobou naprosto
potřebné a důležité oběti je to, aby se děti vracely se zpěvem a s
radostí domů. Aby chápaly, že právě tam patří, tam je jejich nejlepší
místo.
Slyšeli jsme čtení z druhé knihy Mojžíšovy. Také tam zněly příkazy,
co všechno je třeba nečinit. Nepřímo je rovněž zřejmé, co všechno se
činit má – obdělávat vinice, setkávat se s druhými, povídat si s nimi,
žít mezi těmi, které člověk zrovna nemusí, za pochopitelné se má to, že
se člověk bude pohybovat mezi ubožáky a nemajetnými, mezi řádky se rozumí
jako samozřejmé i to, že člověk v řadách Božího lidu může klidně být
i majetný. Vyplývá tam také to, že je docela možné, že se Boží dítě
bude pohybovat i ve sférách, v nichž úplatkářství může jen kvést. A že
se bude makat šest dní bez stížnosti a povzdechu. Tím se dostávám k druhému
verši z ep.Římanům. Fundamentalistický přístup k tomuto slovu by ovšem
chtěl rozumět nezaplétání se jako příležitosti, kdy nutno pohrdat světem,
kdy třeba si po pohanech co chvíli plivnout, protože i tak lze dát najevo
svou věrnost Pavlovi; nebo Jakubovi, který jednou napsal, že přátelství
se světem je nepřátelství s Bohem(4,4). Pokud ovšem přijmeme prve
předložený výklad, že oběť Bohu znamená být Bohu k použití, a pokud přijmeme
i to, že při pouti z Egypta bylo vyjmenováno, v čem být spolu a v čem se
nezaplétat, pak se dostáváme k jiné možnosti. Utečeme-li od světa do
gheta světa postaveném jen a pouze na vědomí vlastní dokonalosti, nebude to
trochu nuda? Nepohrdejme světem! Otevírejme dveře svých životů, ale nepřizpůsobujme
se a rozlišujme. Zůstaňme Božími dětmi; vykoupenými z nesvobody proto,
abychom se nemuseli porovnávat s tím, z čeho jsme vyšli. Izraelci
putovali z Egypta, ještě nebyli v cíli a už svou situaci srovnávali s tím,
co na vlastní žádost opustili, duchovně začali opět padat do želez. My vyšli
z totality a neděláme nic jiného, než že srovnáváme svůj život právě
s ní. Vysvětluje se to tak, že nemáme jiné srovnání. Ale my je máme! Opustili
jsme otroctví proto, abychom žili svobodou Božích dětí. Ježíš
tolikrát a rozličně ilustroval Boží království svými podobenstvími, aby
ukázal – tam je náš cíl. A takové poměry v něm vládnou. S tím se měřme!
A budeme vidět, kolikrát ještě se musíme vydat jako živá oběť Bohu,
abychom se falešně nekochali nesprávnými srovnáními, ale burcovali srovnáními
správnými. Totéž platí i o našem vysvobození z hříchu, jakmile se děje
a člověk o ně stojí a vděčně je přijímá, smíme jít dál a ne se pořád
otáčet a srovnávat s tím, co jsme z Boží milosti opustili. To by bylo jako
dávat najevo, že to lepší máme už za sebou. A když se zadíváme do toho,
kam máme cílit, tak uvidíme, že jen omezení cestující v záchranném člunu
si myslí, že jsou za vodou. Uvidíme, že skutečnost našeho světa je místem,
kde se topíme. Možná už pod námi není tak velká hloubka jako byla v
době, kdy jsme byli nevykoupenými hříšníky, ale pořád jsme ve vodě a pořád
hrozí utonutí. Nejsme na břehu, nemáme pevno pod nohama. To není konstatování
k zoufalství. To je zdůvodnění, proč nemá cenu chtít se přizpůsobovat
věku tomuto. To by byl návrat, přizpůsobování tomu, odkud jsme dost
draho byli vyvedeni. To by bylo jako mluvit o chůzi vpřed a kupředu levá,
a zvolit couvání. To je tempo!
Apoštol radí – vyvarujte se jak falešného spojení s náladami své
doby, vyvarujte se i falešného odstupu. Zůstávejte v pozici těch, kterým
bylo dáno zahlédnout pevnou zemi, jste na tom o ten kus výhledu lépe, proto
právě od vás má vycházet působení, které proměňuje. Třeba tím,
že dodáváte druhým naději, kuráž, odvahu, sílu. Netřeba ztrácet čas
popisováním, kde se právě něčeho nedostává, vždyť to všichni cítíme.
Být zachráněn znamená házet záchranné kruhy a ne jít na kanape. Být
zachráněn znamená využít právě toho, co je dané. O tom jsou právě
dlouhé kapitoly před dnešní jedenáctou epištoly Římanům. O tom, co všechno
se už stalo, co je hotové, co se pro nás a kvůli nám přihodilo. A tak nás
apoštol vybízí, napomíná, podněcuje a povzbuzuje. Nesměle se k němu
přidávám a opakuji – na této cestě, na kterou i nás apoštol posílá je
klíč k jednání pro dobro, pro to, co je Bohu milé a dokonalé. A že to lze
nazvat bohoslužbou obyčejnému životu a bohoslužbou všednímu dnu, to zní
sice nezvykle, ale možná, že na to apoštol myslel. Říci, že to lepší máme
před sebou, zní ještě nezvykleji, přesto právě o tom apoštol nikdy
nezapochyboval.
Amen
