poslal tk Kdo je můj bližní
Text kázání: Marek 12,33b (Lukáš 10,25-37)
Mít rád svého bližního jako sám
sebe je důležitější, než vykonávat náboženské obřady. To je cantus
firmus celého Nového Zákona. Láska k Bohu, ten prvý pilíř slavného Dvojího
přikázání, je totiž vlastně jen potence, která dostává výraz,
realizuje se, právě v pozitivním vztahu k bližním. Proto platí stoprocentní
zásada, že altruistista, byť nepraktikující žádné náboženství, je
cennější člověk, než sebezbožnější sobec, kterému vztah k Bohu jen
potvrzuje jeho egoismus.
Ve starém židovstvu se však velmi oprávněně
diskutovalo o tom, kdo to ten bližní vlastně je? Jaký okruh lidí to slovo
vymezuje? Byly na to různé názory: Farizeové například měli zato, že přikázání
lásky k bližnímu se nevztahuje na lid, který nedodržuje Mojžíšův zákon.
Mnozí si upravili a chápali přikázání tak, jak kriticky zmiňuje Ježíš
u Matouše (5,43): Milovat budeš bližního svého a nenávidět svého nepřítele.
Byli i takoví fanatici, kteří vůbec víru v Hospodina spojovali s nenávistí
vůči "synům tmy".
To je ovšem strašlivě nebezpečná víra a v posledních
letech, kdy není měsíce, ve kterém bychom se nedozvěděli o nějakém atentátu,
při kterém umírají desítky bezbranných lidí, provinivších se v očích
atentátníků jedině tím, že byli jiného náboženství než oni, nabývá
tato víra zvlášť děsivých rozměrů. Jedenácté září před dvěma
roky, které jsme si tento týden připomínali, pak znamenalo svou
apokalyptickou děsivostí snad už definitivní konec v civilizovaném světě
jakýmkoliv sympatiím k teroru jako k legitimnímu způsobu zápasu o
jakoukoliv víru.
V onom už výše zmíněném místě u Matouše nám
Ježíš dává za příklad Hospodina, který "dává svému slunci svítit
na zlé i dobré a déšť posílá na spravedlivé i nespravedlivé".
Ostatně vzpomeňme si v této souvislosti na geniální starozákonní
podobenství o Jonášovi, ve kterém Hospodin po pomstě dychtícímu Jonášovi
říká o těch jinak značně příšerných Ninivských: "Což by mě nemělo
být líto Ninive, toho velikého města, v němž je víc, než sto dvacet tisíc
lidí, a v němž je i tolik dobytka?"
Na pozadí této dodnes životně důležité otázky:
kdo je můj přítel a kdo nepřítel, a co to pro mne znamená? se stejně ptá
v naší dnešní perikopě Ježíše i zákoník: Je hezké, že mám milovat
svého bližního. Ale kdo to je? Můj příbuzný, člen mého klanu, církve,
národa, kultury, kdo to je vlastně je? Kdo je bližní a kdo "nevěřící
pes", za jehož utracení se cítím být blahoslavený?
Ježíš na tuto otázku odpovídá, jako tak často,
podobenstvím. Ježíšova podobenství mají tajemnou moc. Jako by nás v nich
bral za ruku a vtahoval do konkrétního života. To tam je plané mudrování a
teoretizování. Víra se musí realizovat ne v poučkách a pobožných frázích,
ale ve zcela určitém životním příběhu a činu tady a teď. A tak nás Ježíš
vede na pustou cestu z Jeruzaléma do Jericha. Dodnes prý na ní ukazují místo,
kde měl být hostinec z podobenství, a my vidíme nejprve kněze, jak se velikým
obloukem vyhne raněnému - jakkoli to byl jeho souvěrec, levitu, také
souverce, který sice přijde blíž, ale také nakonec uteče, a najednou
staneme s příslušníkem nenáviděného národa, s nevěřícím psem, se
Samařanem nad raněným, kterého lupiči málem dobili. A tento z povahy věci
protivník, nepřítel, místo aby raněného dorazil, či škodolibě zanechal
jeho osudu, jej zachrání.
Popisu Samařanova milosrdenství věnuje podobenství
téměř polovinu svého vyprávění. Tento popis uvádí všechno, co k
milosrdenství patří: je vedeno soucitem, je velmi praktické - pohotově
prokazuje nezbytnou první pomoc, neštítí se zraněného, zříká se osobního
pohodlí, věnuje potřebnému čas, neváhá přinést finanční oběť, slouží
potřebnému, dokud je třeba.
A také a zejména: Samařanovo milosrdenství je statečné
- okolo se mohli stále ještě zdržovat nejen ti násilníci, ale také to
mohli vidět nějací jiní Samařané, kteří by svého soukmenovce mohli i
zabít za pomoc nepřátelskému Židu. Připomíná mi ta situace příběh
spisovatele Jiřího Stránského, který mi vyprávěl o svém otci, jak poté,
co se po válce vrátil z koncentračního tábora, se snažil jednou v Praze
zachránit skupinu německých žen a dětí, k jejichž týrání a postupnému
vraždění hordou pomstychtivých Čechů se nachomýtl, a jak mu při tom
vlastní život zachránilo poté, co se na něho jako na obránce nenáviděných
Němců vrhli, jen to, že měl u sebe jako voják samopal.
Ježíš nás svými podobenstvími staví do velice
jasných kontur. Nic rozmazaného, žádné teoretické filozofování, žádný
mlhavý pocit vlastního pomazaného dobráctví typu: já mám přeci všechny
lidi rád - pocit, který zcela jistě měli oba náboženští exponenti, kteří
se v příběhu na zraněného vykašlali.
Ježíš nás staví před rozhodnutí k činu: jdi a
jednej také tak! Pomáhej svým bližním: obětuj jim své pohodlí, čas, peníze,
dej se jim k dispozici přesto že právě ti potřební jsou často všelijak
nevábní, bývají špinaví, nevoní drahou kosmetikou, jsou často protivní,
obtížní - každý diakonický pracovník, každý samaritán, jak se ještě
nedávno říkávalo, by vám o tom mohl hodiny vyprávět! Nevymlouvej se,
neobcházej pomoc takovým lidem třeba obvyklou výmluvou, poukazem na to, že
si svůj problém způsobili sami!
Ale zejména a hlavně: Ježíš obrací zákoníkovu a
potažmo i naší otázku: Kdo je můj bližní? do otázky: komu ty jsi bližním?
"Kdo z těch tří, myslíš, byl bližním tomu, který upadl mezi lupiče?"
ptá se Ježíš. Přestaň se ptát, kdo je hoden tvého zájmu, tvé
solidarity a lásky, kdo ti stojí za to něco pro něj obětovat, komu se
vyplatí pomoct, kdo se ti odvděčí, kdo ti to jednou vrátí. Tak se ptají
pohané, říká Ježíš, to není nic originálního, nic křesťanského, tak
se ptá každý moula!
Ty se začni ptát: komu jsem se stal bližním já?
Komu se já můžu stát bližním? Teprve takto položená otázka může překonávat
všechnu naši ošklivost nad bolestí, utrpením, bídou, všechen náš strach
z jinakosti rasové, náboženské, kulturní, národnostní, všechny předsudky,
nenávist, závist, touhu po pomstě, všechny výmluvy.
A konečně: podobenství smíme chápat a přijímat i
tak, že oním milosrdným Samaritánem je sám vzkříšený Ježíš a my jsme
těmi jím samotným zachráněnými. A ono: jdi a jednej také tak, je nejen výzvou,
ale i výrazem vděku za vlastní záchranu a splácení dluhu právě těm,
komu jsem se stal bližním stejně tak, jako mně se stal bližním sám
Kristus. To z podobenství v průběhu dějin zaslechli mnozí učení theologové
i prostí bratří a sestry. A podobenství se jim tak stalo evangeliem, které
je povolalo na celý život k lásce a službě druhým blízkým i dalekým.
Amen.
Zdeněk Bárta
Autor kázání je jedním z prvních signatářů Charty 77, zakládal OF
v Litoměřicích, pak byl poslancem ČNR, spoluzakladatelem jednoho ze středisek
Diakonie ČCE, dnes je senátorem Parlamentu České republiky a zároveň farářem
církve evangelické.
